Milada Horáková na vlně feminismu

 

Milada Horáková na vlně feminismu

Knih a článků o Miladě Horákové, hrdince nespravedlivého politického procesu z roku 1950,  vyšlo již mnoho. Její příběh je nově vyprávěn také v knize Po stopách šesti ženPublikace se na 130 stranách věnuje její činnosti na poli feminismu. Nevyhýbá se však ani drobným epizodám ze soukromého života, vše až do roku 1948. Mnohé věty tu končí otazníkem, protože na některé skutečnosti po stu letech, plus minus, dnes nenajdeme odpověď. Na fotografiích uvidíme aktivistky ženského hnutí v letech 1945-1948 a členky Rady československých žen v londýnské emigraci.

Ukázka z úvodní kapitoly nazvané „Hodila růži?“   

O otci Královí se běžně dozvídáme, že byl od mládí masarykovcem. Pilně četl, dokonce i s malou Miladou, Herbenův Čas a Masarykovu Naší dobu a klonil se k realistům. Dobová očitá svědectví či korespondence chybějí. Je na místě otázka: zapálený masarykovec a dcera v církevní škole? Tyto protivy se navzájem vylučují.  Masarykův stoupenec by znal antikatolické názory, za něž byl pan profesor nejednou povolán před soud. Dceru by odvedl do Střední školy dívčí spolku Minerva, jejímž hlavním chrámem bylo Národní divadlo, aniž žákyně chyběly na nedělních bohoslužbách u sv. Vojtěcha.

Horlivý čtenář Času by v roce 1905 nepřehlédl zprávu o protestním shromáždění Svazu českého studentstva, Ženského klubu českého a Ústředního spolku českých žen, které vydalo provolání proti otevření gymnázia v Korunní. Intelektuální kruhy v něm spatřovaly hrozbu klerikální a odnárodňovací výchovy českých dívek. Pan Král přesto nechal svou dceru zapsat do prohabsburské školy. V revue Nová doba by sledoval rubriku Ženské hnutí, která informovala o sociálních a vzdělanostních otázkách českých středostavovských žen. Profesor Masaryk ctil Minervu, chodily tam jeho dcery Alice a Olga. Právě noviny Čas kolem roku 1910 odsoudily pražskou radnici za to, že Minervě, která v národním duchu pěstuje českou ženskou inteligenci, dostatečně nepřispívá na provoz. Sama Milada si později před vyšetřovatelem vzpomněla, že byla prezidentem Masarykem vychovávána od roku 1927. To už dětské střevíčky dávno opustila, dokonce již byla vdanou paní.

Dalším oblíbeným začátkem Miladiny biografie bývá vyloučení z gymnázia pro její vlastenecké smýšlení. Drama se však nekonalo. V Korunní ulici Milada absolvovala pět tříd. Zápis v třídním katalogu, totožný s výročním vysvědčením z 28. června 1918 říká, že je výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“ Veškerá absence je omluvená,  chování má „velmi dobré,“ tedy na jedničku. Jsme u druhého mýtu. Milada se prý 1. května, téměř dva měsíce před datem platného vysvědčení, zúčastnila protiválečné manifestace. Tu středu se konal stotisícový průvod, který z Václavského náměstí mířil na Slovanský a Střelecký ostrov. Byl povolený, nikoliv však středoškolákům, to je pravda. Podle pověsti Milada do Újezdských kasáren, kam průvod ani nedorazil, hodila kytku vojákům, kteří se nechtěli vrátit na válečné pole, a za to dostala vyhazov. Archivní dokument mluví jasně. Miladiny mravy neměly vadu. Žádný konfident, žádná policie. Protiválečná rebelie se nekonala. V Korunní mohla po prázdninách pokračovat, přesto nastoupila do Slezské.

Připomeňme si politickou atmosféru. Dohodové mocnosti vítězily. Od ledna 1918 se národ shromažďoval a požadoval právo národa na sebeurčení. V červenci se ustavil  Národní výbor československý. Po takovém vlasteneckém vzepětí pan Král, možná rovněž účastník manifestací, svou dceru přihlásil do ústavu, který stranil víc Praze než Vídni. Jiné vysvětlení se nenabízí. Novému řediteli Milada odevzdala vysvědčení z kvinty, jinak by ji do sexty nepřijal. Vlivem převratu na něj mohla zapomenout. Proto se dnes nenalézá v archivu ministerstva vnitra. Dokonalé záznamy v třídním katalogu svědčí o tom, že šestnáctiletou studentku Královou škola nevyhodila.

Do nového vzdělávacího zařízení Milada poprvé  vešla 15. září 1918, pouhých šest neděl před slavným 28. říjnem. Jeho dlouhý název – Dívčí lyceum a vyšší reformní reálné gymnasium na Královských Vinohradech ve Slezské ulici – měl svou historii. V budově od roku 1908 sídlilo dívčí lyceum, založené z iniciativy Ústředního spolku českých žen, konkrétně Elišky z Purkyňů. Ve druhém válečném roce škola vyslyšela přání rodičů a otevřela navíc třídy s klasickou gymnazijní výukou.

Teprve v této škole Miladě nastaly potíže. Doteď nevalné známky si ještě zhoršila. Učitelé tu asi byli  přísnější. Čeština, latina a francouzština za tři, dějepis, zeměpis a nepovinná němčina za čtyři. Z matematiky propadla. Na konci školního roku odešla jen s provizorním papírem. Až po reparátu 16. září 1919 obdržela řádné vysvědčení. Po maturitě 7. června 1921 se přihlásila na práva. Přijímací zkoušky se tehdy nekonaly.

Právnická fakulta Univerzity Karlovy už v listopadu 1918 otevřela brány ženám, díky předcházejícímu dvacetiletému úsilí feministek a vzniku samostatné republiky. Vyučovalo se v posluchárnách Karolina a v prostorech Umělecko-průmyslové školy Na Rejdišti (dnes náměstí Jana Palacha). Milada musela zvládat zkoušky a rodiče kupovat kolky na zkoušky, státnice a rigoróza.

Poznámka autorky: 

Při vzpomínce na 70. výročí zavraždění Milady Horákové se vynořilo tolik zaručených zpráv o jejím dětství a mládí, až přecházel zrak. Dle nich byla její raná léta zcela prodchnutá Masarykovými myšlenkami. Přitom ani Bohuslav Horák, který se opíral jen o rodinné vyprávění, o všudypřítomnosti T.  G.  Masaryka v domácnosti Králových už před první světovou válkou nic nepíše.  

Současné rádoby zasvěcená sdělení o tom, že oběť komunistického procesu od dětství milovala TGM, studovala jeho spisy, debatovala o něm se středoškoláky a v šestnácti letech myslela na sebeurčení národa jako budoucí prezident, nejsou nijak doložena. Pisatelům, včetně renomovaných historiků a historiček, pro tato tvrzení zřejmě stačí, že Milada Horáková v závěrečné řeči nespravedlivého procesu zmínila Masarykovo (a Benešovo) jméno. Z toho usoudili, že jeho učení nasávala již s mateřským mlékem, a vybájili příběhy.         

Také autoři a autorky o Miladině vyhazovu z  gymnázia nepátrali po tom, jak je možné, že po takovém incidentu, pokud by byl pravdivý a který vykládají málem jako trestný čin, hladce přešla do jiného gymnázia. Bez předešlého vysvědčení, bez přijímací zkoušky, prostě jen tak. Dokonce vojákům hodila růži, ačkoliv ta v přirozených podmínkách kvete až kolem 15. června a z Ekvádoru se tehdy růže ještě nedovážely.  Že by hodila tulipán? Vznesl by se do výše snad čtyř metrů, neboť tak vysoká byla kasárenská kamenná zeď (najděme si starou dobovou pohlednici),  a stačila by na takový sportovní kousek šestnáctiletá dívka se čtyřkou z nepovinného tělocviku? Nechodila cvičit ani do Sokola, do vlasteneckého spolku. 

Hvězdy historických ústavů akademie věd nezašly do příslušného archivů, škoda. Neotevřely školní katalog Miladiny třídy a nepokusily se zjistit pravdu. Spokojily se s neověřenými informacemi a postavily na nich kousek novodobých dějin. Vznikla rebelka památného roku 1918, ačkoliv nikdy vůdčím davovým typem nebyla. 

 

Další ukázka ze stejné kapitoly:

Často rovněž čteme, že Milada v roce 1923 vstoupila do Československého Červeného kříže (ČČK), kde se seznámila s Alicí Masarykovou, po jejímž boku pak obětavě pracovala a stala se její přítelkyní. Prezidentova dcera však vzpomínala: „Miladu Horákovou jsem znala od vidění, až po roce 1945 jsem ji poznala blíže.“ Fakticky vyvrací tvrzení o dlouholeté bližší známosti. Doktorka Alice Miladu zaznamenala až ve třicátých letech jako vysokou úřednici, která v sociálním úřadu obhospodařuje chod institucí, jež se starají o vyloučenou, opuštěnou, učňovskou a mentálně postiženou mládež. Vzpomínku sice napsala ve vysokém věku, avšak právě tehdy velmi dobře funguje dlouhodobá paměť.

Poznámka autorky:

Být přítelkyněmi, to už něco znamenalo. Alice Masaryková měla dlouhodobý a výjimečný přátelský vztah s některými spolužačkami z gymnázia Minerva  (např Albína Honzáková a Anna Berkovcová),  s osobnostmi ženského hnutí (např. Františka Plamínková, Karla Máchová, Marie Záhořová-Němcová) a s ženami, které ji pomáhaly v sociálně-zdravotnické práci v rámci ČČK (např. Sylva Macharová, Marie Udržalová,  Luise Fischerová, Iva Šmakalová ). V podrobném životopise (Radovan Lovčí : Alice Garrigue Masaryková)  najdeme i další postavy. Milada Horáková se v této knize, nabité informacemi a jmény, však nevyskytuje. Jistě byla členkou ČČK a platila mu příspěvky, což ostatně u  tzv. lepších rodin tehdy patřilo k bontonu. Ale že ve spolku obětavě pracovala? O dobrovolné činnosti zatím neexistuje  žádný doklad. Pokud vycházíme ze skutečnosti, že Ústřední sociální úřad hl. m. Prahy s ČČK, jakož i s jinými humánními spolky, oficiálně spolupracoval, pak s ním přišla do kontaktu i Milada Horáková. Patřilo to k její v pracovní náplni.      

 

Kdo se zajímá o životopisy významných českých žen minulosti, může si opatřit nejnovější titul: Eva Uhrová – Po  stopách šesti žen  (Mediasys, Praha 2020, ISBN  978-80-270-7989-6).

 

Od stejné  autorky jsou k mání ještě tyto publikace:

České ženy známé a neznámé (2008)       

Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009)

Anna Honzáková a jiné dámy (2012)

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)