Milada Horáková

v pohádkách a pověstech českých

O Miladě Horákové bylo již mnoho řečeno, všechny hrůzy popsány. Avšak žalostně málo víme o jejím dětství a mládí. Spolužačky ze školy nebo přítelkyně ze ženského hnutí nedostaly příležitost uveřejňovat paměti, korespondence není k mání. Zbývají vzpomínky nejbližších. Ty se přenášely v rodinném prostředí, ale jak šel čas, detaily vybledly, nebo změnily tvar. V životopisech Milady Horákové se pak vynořují epizody, které si nezadají s pohádkami.

Vše, co z dob mladosti Milady Horákové víme, pochází buď z pera Bohuslava Horáka, který mohl čerpat pouze z vyprávění své manželky a jejich rodičů, anebo ze vzpomínek její sestry Věry Tůmové a dcery Jany Kánské.  O Miladě Horákové zatím vyšly tři životopisné knihy, a to od dvou autorů. Jako první si již v roce 1991 s dílem Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové pospíšil Miroslav Ivanov. Druhé dvě knihy napsala Zora Dvořáková: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě (2001) a To byla Milada Horáková v dokumentech a fotografiích (2009), nepočítám-li malou červenou brožurku Milada Horáková (1991).

 

Připadám si, že se dobývám do svatostánku, když  se na některá vyprávění dívám pod mikroskopem.  Leč nechat  je bez povšimnutí se mi také nezdá. Proč nadále šířit prokazatelné báchorky? Nezapírám, že mé řádky jsou diktovány také zkušenostmi, kdy současné historičky ve svých dílech několikrát upozornily na mé údajné chyby, aniž nekompromisně odhalují dějinné nesrovnalosti  v dílech svých kamarádek ze studií a docentek z komunity historiček (viz Emancipace aneb Zmatek ve faktech na www.femistory.cz).

Nyní konkrétně k Miladě Horákové.

OBDIVOVAL ČENEK KRÁL PROFESORA TOMÁŠE G. MASARYKA? 

Ve vzpomínkách Bohuslava Horáka je Čeněk Král, otec Milady Králové, provdané Horákové, vylíčen krátce a střízlivě. Po nižším gymnáziu se vyučil obchodníkem a byl disponentem českobudějovické tužkárny Národní podnik, která čelila tvrdé konkurenci v podobě německé firmy Hardmuth. Chápal, že člověk musí uhájit živobytí pouze vlastní prací.  Při hledání odbytišť a sjednávání kontraktů sjezdil Evropu.

Z budování kapitalismu v Čechách víme, že jeho příjmy byly závislé na počtu uzavřených obchodních smluv a objemu skutečně prodaného zboží. Musel být loajální ke svému zaměstnavateli, komunikativní, otevřený, mít dobré vystupování a podnikatelské sklony. O jeho politickém smýšlení se jeho zeť nezmínil, jen o jeho účasti na protirakouských demonstracích, kdy ovšem rodinu neznal.  I tato malá zmínka stačila k tomu, aby historička z Čeňka Krále udělala příkladného bojovníka  proti Habsburkům, který se neohroženě zúčastňoval protistátních demonstrací.  Ani si nevšimla, že nejméně 10 let před válkou se žádné protirakouské akce nekonaly.  Pan Král a posléze Bohuslav Horák mohli vyprávět nanejvýš o roce 1918, kdy Češi a Moravané manifestovali za právo národa na sebeurčení. Pokud k nim pan Král patřil,  nehrozilo mu vězení, neboť monarchie už jen dodýchávala. 

Pojďme dále. Spisovatelka Zora Dvořáková líčí Čeňka Krále jako stoupence Masarykovy realistické strany, politického směru úzké vrstvy českých intelektuálů. Prý četl Herbenův Čas a Masarykovu Naši dobu a dcera Milada již v dětství polemizovala  s otcem nad Masarykovými články. Opravdu? Jak na to přišla? I  laik, který pročetl pouze několik knih z období přelomu století, logicky usoudí, že Čeněk Král mohl se svými názory na rozkvět země české spíše sympatizovat s mladočechy a číst Národní listy, podobně jako jeho zaměstnavatel, majitel továrny na tužky, nebo listovat v Národní politice, deníku pro podnikatele a živnostníky. Čeněk Král písemné paměti nezanechal, sestra Věra a dcera Jana chodily ještě po houbách.  Potřebné autentické svědectví neexistuje. Po roce 1918 byl Čeněk Král stoupencem národních demokratů, potvrdil Bohuslav Horák. To by odpovídalo jeho předválečné náklonnosti k těm, co při rozkvětu národa spoléhali pouze na vlastní síly a četli již jmenované Národní listy nebo Národní politiku.

Při mém osobním rozhovoru s paní Věrou Tůmovou v roce 1990 sice padla slova o Čeňku Králi jako o masarykovci, ale to vyprávěla o první republice. Tehdy Tatíčka Osvoboditele zbožňovalo devadesát pět procent národa, takže jsem její vyjádření nepovažovala za nijak významné. Dnes si přečtu, že Milada Králová díky otci vstřebávala myšlenky  T.  G. Masaryka snad už jako osmiletá holčička a pak ho po celý život uctívala a studovala. Nic z toho není doloženo.     

Že pan Král rozhodně nebyl horlivým čtenářem Času a velkým ctitelem profesora a poslance říšské rady T. G. Masaryka,  potvrzují dvě následující kapitoly.

DÍVČÍ REÁLNÉ GYMNÁZIUM PATŘILO KATOLICKÉ CÍRKVI

Milada Králová projevila přání studovat, píše Bohuslav Horák. Otec tomu nebyl příliš nakloněn, ale také dceři nebránil. Zřejmě se mu tchán ke svým pochybnostem kajícně přiznal. Miroslav Ivanov tuto verzi převzal. Avšak Zora Dvořáková ji vylepšila: „Čeněk Král, na svou dobu velmi moderní a v názoru na rovnoprávnost žen zcela ovlivněný Masarykem, považoval za samozřejmé, že jeho dcera půjde studovat vysokou školu.“ Už zase Masaryk! A Čeněk Král je rovnou feminista.

Projděme si toto tvrzení podrobněji. Otec byl na jedné straně masarykovcem, jak nám neustále oficiální historici a historičky vtloukají do hlavy, na straně druhé dceru zapsal do gymnázia Školských sester řádu sv. Františka. Tyto dvě věci se navzájem vylučují! Důsledný masarykovec by  znal Masarykovy antikatolické názory, za něž byl nejednou povolán před soud. Masaryk, člověk zbožný a mravný, měl bytostný odpor ke katolické církvi. Přesto Milada začala ve školním roce 1913/1914 studovat v Korunní, kde školské sestry pracovaly podle potřeb církve a stranily císařskému dvoru. A otec se zatím viděl v Masarykovi a chodíval na protihabsburské demonstrace? Rodinné vyprávění někdy bývá ošidné a když si je mladší  generace účelově zakomponuje do obrazu političky zavražděné v roce 1950, je výsledek takový, jaký si přeje a může ho servírovat veřejnosti.

Nutno se ptát, proč otec neodvedl dceru do promasarykovské Minervy? To nám již nepoví. Právě ve školním roce 1909/1910 tomuto gymnáziu, kdy přecházelo z klasických na reálné osnovy, mladočeši vytýkali, že je pod Masarykovým vlivem. Tohle pan Král nevěděl? Mladší členky Spolku pro ženské studium Minerva tenkrát totiž usilovaly o to, aby se jejich gymnáziu dostalo více vzduchu, světla, nových myšlenek a smyslu pro demokracii, ovšem také trochu technického vzdělání, neboť technika byla na postupu.

Kdyby byl pan Král vlastencem a oddaným masarykovcem, vyzvedl by si v Minervě několik výročních zpráv. Veřejnost se z nich každoročně dozvídala,  jaké předměty škola vyučuje nebo co dělá pro zdraví žákyň. Výlety do přírody, parků, na hřiště, lékařské prohlídky. V seznamu studentek z roku 1910 by zvídavý disponent objevil jméno Olgy Masarykové, která tehdy maturovala. Zájem o výroční zprávy projevovalo mnoho otců a matek, nejen z Prahy a nejbližších obcí. Z dalekých končin si vyžádali podklady poštou. U pana Krále se tak nestalo, třebaže to měl do Minervy kousek.  

Vzdálenost školy od bydliště však není podstatná. Tehdy děti za vzděláním šlapaly z větších dálek. Do Pštrossovy ulice, sídla Minervy, chodila budoucí náčelnice Sokola Marie Kaloušová (provdaná Provazníková) až z Karlína a maturantka z roku 1919 Jarmila Evaldová (provdaná Prokšová), též tělocvikářka, z odlehlého Vyšehradu. O dvacet let dříve z blízkosti Havlíčkových sadů, tedy novějšího bydliště Králů, do Minervy vycházely pěšky Anna Honzáková, Albína Honzáková, Božena Jiránková a Marie Komínková (provdaná Bydžovská), které pak na přelomu století získaly vysokoškolský diplom.

OPRAVDOVÍ MASARYKOVCI PROTI GYMNÁZIU PROTESTOVALI

Otec Král, údajně důkladný čtenář Času, takže mu  v tomto deníku nemohla ujít ani řádka, mohl rovněž vědět o protestním shromáždění Svazu českého studentstva v roce 1905, které v součinnosti s Ženským klubem českým a Ústředním spolkem českých žen vydalo provolání proti otevření dívčího gymnázia v Korunní. Mladé pokrokové kruhy v něm spatřovaly hrozbu klerikální a odnárodňovací výchovy českých dívek. Jistě o tom psal i deník Čas. Pan Král přesto svou dceru do tohoto prostředí přivedl.

V roce 1912 a 1913 se konaly sjezdy studentských pokrokových organizací – Svazu českoslovanského studenstva a Federace českého studenstva vysokoškolského. Na prvním sjezdu zazněl referát  studenta medicíny „Pokrokovostí proti klerikalismu,“ na druhém pak slova studentky filozofie na téma „Studium ženské a jeho rozšíření.“ Oba referáty souzní s Masarykovými názory.

Mimo jiné se studentka ve své řeči dotkla vinohradského gymnázia, a neměla pro ně chválu:  „Smutnější však je, že se našlo tolik rodičů, kteří dali své dcery do gymnasia vinohradského, které se honosí velkým počtem žactva (a podotýkám: znamenitými podporami). Žádáme přece na ženách, které se vzdělávají, aby byly platnými činiteli v kulturním životě našeho národa a teď i zde se vychovává dorost, v nějž nemůžeme klásti takových nadějí, ale počítati s nebezpečenstvím, jež přinese. Upozorňuji, že napřesrok přijdou na universitu první absolventky z Vinohrad a je povinností naší, paralysovat vliv, který na ně měla výchova klerikální, nejen v ohledu náboženském, ale vymýtit přetvářky, jež taková výchova přináší.“ Všimněme si, že jde o léta 1912 a 1913, kdy se u Králů rozhodovalo o Miladině přihlášce na gymnázium.

Na shromáždění v roce 1912 dokonce profesor T. G. Masaryk a profesor Fr. Drtina ke studentům promluvili. Proto oba sjezdy jistě našly odezvu v Času nebo Naší době. Pan Král ani Milada, která s tatínkem přeci vnímala obsah těchto novin již v předškolním věku, jak nás poučila historička, jejich pokrokové myšlenky nečetli? Otec rodiny nestál o to, aby se jeho dcera stala „platným činitelem v kulturním životě našeho národa?“ Asi ne. Vypadá to, že se spíš chtěl zařadit  k těm, co vinohradskou církevní školu „znamenitě podporovali.“

Stojí za to si připomenout ještě jednu událost přímo na Královských Vinohradech. Zdejší dívčí lyceum ve Slezské ulici v roce 1912  poprvé otevřelo dvouletou nástavbu, kde se lyceistky po 6. třídě (lyceum trvalo šest let) mohly připravovat na gymnazijní maturitu a posléze  přejít na univerzitu. Od té doby si tedy zdejší žákyně mohly prodloužit studium a poté se vykázat gymnazijním maturitním vysvědčením. Mnoho dívek této možnosti využilo.

Například v roce 1914 a 1916  ve Slezské maturovaly dcery spisovatelky Popelky Biliánové, z nichž jedna pak vystudovala vysokou školu. Kvůli  gymnazijní maturitě sem v roce 1914 ze smíchovského dívčího lycea přešla Vlasta Kálalová, budoucí lékařka. Maturovala zde v roce 1916. Později se do české historie zapsala založením české nemocnice v Bagdádu a tragickým osudem své rodiny v květnu 1945. Rodině Biliánových a Kálalových tato škola tedy vyhovovala, rodině Králových nikoliv. Přitom ve  Slezské už vyučovalo mnoho středoškolských profesorek, z nichž některé pracovaly v ženském hnutí. Do Korunní však učitelka nesměla, tam výuku obstarávali pouze muži. Pak že pan Král sdílel Masarykovo vlastenectví a feminismus!     

Pan Král a Milada nevyužili možnosti získat gymnazijní vzdělání již od primy ve Slezské, třebaže školu měli za rohem. Nedali přednost ani Minervě. Spěchali do ústavu habsburského ducha. Teprve výhled na československou samostatnost z Milady udělal ryzí vlastenku. Ve shodě s otcem se o prázdninách 1918 odvrátila od mladého císaře a přiklonila se k budoucímu prezidentovi. A po mnoha letech, bůhvíjakým přičiněním, se zrodila zkazka o hodu růží na 1. máje 1918 a následném vyhazovu ze školy, aby se její přestup nějak zdůvodnil. Na maturitním vysvědčení ze Slezské, které se zachovalo a bylo na místě jej zveřejnit, je totiž ručně připsáno, že Milada chodila též do Korunní. Kdy a koho v rodině napadlo přijít s tak nesmyslným zdůvodněním se změnou školy, jak popsáno v následující kapitole?   

                                                             ***

Na základě shora uvedených zjištění nelze než konstatovat, že Čeněk Král a jeho dcera nemohli být před  1. světovou válkou tak velkými Čechy a přívrženci prof. T. G. Masaryka, jak nám je oficiální životopisci a jejich opisovači vypodobňují. Zbývá se zeptat – proč tak činí? Protože doba si žádá, abychom Miladino dětství a mládi takhle viděli? Úcta k oběti vykonstruovaného procesu by nebyla o nic menší, kdybychom se dočetli, že z oněch dob o rodině Králových víme jen to, co zaznamenal Bohuslav Horák v roce 1960 v exilu, tedy skoro nic, a že i to málo musí historici a historičky ještě prozkoumat v kontextu tehdejšího společensko-politického dění.

STAL SE VYHAZOV, ČI NESTAL ? 

Na 1. května „táhl Prahou průvod, který nebyl povolen. Když šel na Újezdu kolem kasáren, z jeho zástupu vystoupila dívka a hodila vojákům růži. Byla to Milada Králová a její čin měl pro ni neblahé následky. Otec byl vyrozuměn, že se Milada dopustila provokace a že je z gymnázia vyloučena,“ stojí v brožurce z roku 1991 a v knize z roku 2001 od Zory Dvořákové. Protože zkraje května růže v přírodě nekvete a na  jejich pěstování v zateplených sklenících nebylo uhlí, nehledě na to, kolik by asi stála, nemohla Milada královnu květin nikomu hodit. V další, reprezentační knize z roku 2009, autorka raději hovoří o květinách. Jednou byla vhozena vojákům, podruhé demonstrantům. Vlastně je to jedno. Zajímavější je vědět, zda se v průvodu vůbec pohybovala, zda demonstrace byla nepovolená a zda kvintánka Milada Králová byla ze školy vyloučena.

Předně – manifestace na 1. máje 1918 byla  povolená.  Nikoliv středoškolákům a středoškolačkám, ale o tom se text nezmiňuje. Po čtyřech letech se směl slavit První máj, dělnický svátek. Na Václavském náměstí jej organizovali sociální demokraté a národní socialisté a pojali ho jako součást třídního boje. Nesli transparent: Socialistický národ. Někteří z vůdců dokonce věřili,  že proletariát se zanedlouho uchopí moci jako v sovětském Rusku. Nikdo nebyl z politických důvodů zatčen. Intelektuálové manifestaci uchopili jako příležitost k propagaci národní myšlenky. Na různých místech měli projevy Viktor Dyk, Božena Viková-Kunětická, Břetislav Fousek, František Drtina aj. Průvod začal o 10 hod. a končil ve 12,30 hod. na  Žofíně a Střeleckém ostrově.  Vedli vlastenecké řeči a rovněž je nikdo nezatkl.  Je samozřejmé, že při tak velkém srocení lidu různých zájmů – 100 000 až 150 000 osob – docházelo také k výtržnostem i zásahům policie.

Kde se u Újezdských kasáren, kam průvod vůbec nedošel, vzala studentka Milada Králová? Škola za doprovodu uhlazených profesorů a zbožných sester nemohla vlastní průvod organizovat, protože – jak již bylo řečeno – střední školy měly zvláštním příkazem zemské školní rady účast na prvomájové slavnosti zakázanou. Šla tam Milada na svůj vrub? Kytek, malých bílých a červených karafiátů  z domácích květináčů bylo všude plno, zdobily klopy dělnických svátečních sak.

Představme si tu situaci. Je středa poledne, normální školní den. Kovodělníci, bednáři, zřízenci pošt či elektrických podniků, jdou těžkým krokem, v cajkových kalhotách,  po Újezdu ze Střeleckého ostrova, již po manifestaci.  Kvintánka Milada, ačkoliv má sedět ve školní lavici, pochoduje v průvodu (jakém?), nebezpečně po úzkém chodníku nebo po tramvajových kolejích. Tramvaje, ti noví železní obři, tu v obou směrech hlučí, občas cinkají, pro chodce je na ulici nebezpečno. Milada oblečena do sáčka a dlouhé sukně, v kloboučku, možná i v rukavičkách, tu kráčí s nepatrnou kytkou, kterou uličnicky kdesi utrhla, protože nepředpokládám, že ji z kapesného koupila u trhovkyně, a povadlý kvítek hodí v dál,  snad unaveným vojákům za kasárenskými vraty, snad udřeným dělníkům, kteří se už těší domů na oběd?

Z různě publikovaných příběhů dále vyplývá, že dívka ve věku šestnácti a půl  let, obdivovatelka profesora  Masaryka již od předškolního věku, každým coulem vlastenka (která však nevstoupila do národně cítící Minervy,  ale do prohabsburského ústavu),  v davu dělníků, lomozu elektrik, koňských povozů a trakařů s nejrůznějším materiálem, pokorně počká, až si ji všimne policajt nebo konfident a ochotně mu nadiktuje jméno a adresu školy. Ten ji obratem udá řediteli ústavu.

Je tahle scéna, tolikrát opisovaná a předkládaná jako hrdinský čin adolescentky, vůbec pravděpodobná? Tvrdím, že nikoliv.

Zalistujme v hlavním katalogu gymnázia v Korunní ulici v Praze na Královských Vinohradech za školní rok 1917/1918  (AMP, Dívčí reálné gymnázium kongregace školských sester O. S. F. s právem veřejnosti, Hlavní katalog za školní rok 1917/1918, pátá třída, neuspořádaný). Na stránce Milady Králové (omlouvám se za nepodařený snímek)  zjistíme, že v páté třídě gymnázia měla na  výročním  vysvědčení  z chování  velmi dobrou, to znamená jedničku,  a je „k postupu do vyšší třídy výborně způsobilá.“ Ze zameškaných 100 hodin jsou všechny omluvené. Záznam  s pořadovým číslem 16 z 28. června 1918, téměř dva měsíce po manifestaci,  stvrzuje ředitel a dva podpisy profesorů na důkaz, že známky na vysvědčení a v hlavním katalogu souhlasí. Zápis nám rovněž říká, že údaje platí do 15. září 1918. Každý zájemce se o tom může v katalogu přesvědčit.

.

.

.

.

.

.

Podle pečlivě vedené tlusté knihy se skutek s růží nestal. Revoluční a vlastenecký čin, jak hod kytkou často přeceňujeme, neexistoval. Obraz mladičké rebelky, která se na Újezdu vzbouřila proti Habsburkům, mizí v zalesněných petřínských stráních. Ovšem dnešní věta typu „Hodila růži a dostala vyhazov“ se po 100 letech od údajného skutku hodně líbí. Až do omrzení ji v různých obměnách najdeme v oficiálních historických pracích z 90. let 20. století.  Přitom ani Bohuslav Horák, zkušený žurnalista, ji nedokázal vyfabulovat.   

Dosud známý příběh studentky Milady Králové se mohl odehrát i docela obyčejně. Mladému císaři Karlu I. se monarchie rozpadala pod rukama, česká společnost žila vznikem samostatného státu, na ulicích se zpívalo Kde domov můj? a Hej, Slované. Otec Čeněk Král, patrně ohromen vlasteneckým nadšením davů, se  rozhodl vyměnit dosavadní dceřino vzdělávací zařízení za gymnázium, které straní víc Praze než Vídni.

Dívčí lyceum ve Slezské ulici už od školního roku 1912/1913 otvíralo gymnazijní třídy a přibíralo žákyně. Milada tedy v září 1918 předala řediteli své nové školy vysvědčení z kvinty,  aby doložila dosavadní studium (jinak by musela složit přijímací zkoušky před komisí),  tatínek, který ji doprovázel, zaplatil školné  a dcera plynule pokračovala sextou. Vysvědčení dnes není k mání, ale zaručeně existovalo, což potvrzuje nejen katalog gymnázia, ale i skutečnost, že gymnázium ve Slezské Miladu hladce přijalo. Nebo si snad myslíme, že Milada u ředitele jen zaklepala a jednoduše mu oznámila, že k němu nastupuje do školy? Musela mít v ruce nezávadné výroční vysvědčení z předchozího studia!

SEZNÁMENÍ S FRANTIŠKOU PLAMÍNKOVOU

Kdy se  Milada Horáková poprvé setkala s Františkou Plamínkovou, popsal Bohuslav Horák. Odtud čerpala paní Věra Tůmová a spisovatelé Ivanov a Dvořáková. Tak se dostal do jejich knih příběh o tom, že se poznaly na schodech Rudolfina, kde na Bílou sobotu 1923 právě končila slavnost Velikonočního míru Československého Červeného kříže. V té chvíli před studentkou práv na schodišti stanula výrazná, vznosná postava senátorky Plamínkové, kolem přešel Tomáš G. Masaryk, a studentka, dojata vzácnou chvíli, si dodala odvahu, přistoupila k senátorce, představila se a vyjádřila přání s ní spolupracovat.

Přiznám se, že mi tento výklad od samého začátku neseděl. Vysokoškolačka s řádnou kinderstube se necpe skrze špalír legionářů, sokolů a sokolek a bíle oděných sester Červeného kříže na schodiště Rudolfina v tak vážné chvíli, po dvou minutách ticha za padlé ve velké válce. Vedle TGM měla kráčet Františka Plamínková. Kde by se tam vzala a proč? Slušné mravy tehdy žádaly, aby Milada nejdříve napsala lístek do Ženské národní rady, zda se může dostavit a seznámit se s jejím programem. Po kladné odpovědi by zaklepala na spolkové dveře.

U vzpomínky Bohuslava Horáka je omluvitelné, že si v exilu nezkontroloval údaje a že dal pouze na vyprávění Čeňka Krále,  který si ve víru poválečných událostí a starostmi o rodinu v nových společenských podmínkách mohl poplést události.  Avšak přezkoumáním se nezabývali ani autoři v domácích poměrech. Za prvé – v roce 1923 Plamínková ještě nebyla senátorkou. Za druhé – nebyla ani předsedkyní Ženské národní rady, neboť Bílá sobota toho roku připadala na 31. března. Ženská rada byla založena až o týden později 8. dubna 1923. Reputace spolku byla teprve na startovní čáře, kromě několika desítek zasvěcených žen jej nikdo neznal.

Příběh se tedy musel odehrát jinak. Sama Zora Dvořáková v reprezentační knize z roku 2009 připouští, že zněl jako pohádka, že byl ve skutečnosti prostší. Zamítá vyprávění  o Velikonočním míru ČČK a událost řadí do podzimu 1923 na oslavu Starodružiniků. Na ni totiž vzpomíná sama Milada Horáková v Knize života, věnované 60. narozeninám Františky Plamínkové v roce 1935.

Bohužel, i Miladě Horákové selhala paměť. Nebylo to v roce 1923, nýbrž přesně 28. září 1924.  Tehdy se konala velkolepá dvoudenní akce Starodružiniků na oslavu 10. výročí založení československého vojska České družiny v Rusku a roty Nazdar při cizinecké legii ve Francii v roce 1914. Prahou šly průvody, promítaly se filmy, čestná stráž kladla věnce, pochodovali vojáci a před parlamentem zněl chorál Kdož sú boží bojovníci a státní hymny. Ve shromáždění tisíců lidí, členů různých spolků, kteří na náměstí vpochodovali vždy v uzavřených šicích (a to po zaplacení vstupného, jinak neměli nárok), se Milada Králová patrně ocitla v blízkosti ženské skupiny s transparentem Ženská národní rada, jak to známe z prvorepublikových dokumentárních filmů.

Pak už nebylo těžké v hloučku žen,  mezi drtivou převahou mužů, některou z nich oslovit. Upoutal ji zevnějšek žen, neboť feministky si dosud představovala „mužatsky“ oblečené. Zatím před sebou viděla spíš usedlé dámy, žádnou módní avantgardu. Projevila zájem o seznámení, jisté poštovní úřednici nadiktovala svou adresu a pak obdržela písemné pozvání na čaj do ženského klubu. Plamínková, která ani v tomto roce ještě nebyla senátorkou, před Rudolfinem mezi svými ovečkami nestála, protože městští radní (nimž patřila) v čele s primátorem Baxou právě přijímali delegaci Starodružiniků na Staroměstské radnici.

ALICI MASARYKOVÉ STÁLE PO BOKU? 

V literaturách faktu se také dočteme, že se „Milada Horáková chtěla věnovat sociální péči a humanitárním úkolům, proto vstoupila do Československého Červeného kříže, kde začala obětavě pracovat už od roku 1923, a seznámila se s Alicí Masarykovou.“  Co si máme pod slovy „začala obětavě pracovat“ představit? Chodila s bílou brašnou s namalovaným červeným křížem kolem průvodů a ošetřovala drobná poranění či křísila  zemdlené dívky, navštěvovala chudé příbytky, aby tam vnesla kus osvěty a hygieny, či pomáhala s dětmi nemocným matkám?

Do ČČK se mohl každý přihlásit v místě bydliště. Pro Miladu Královou přicházela v úvahu místní pobočka na Královských Vinohradech. Archiv se nezachoval. Nebo se hlásila přímo v ústředí u předsedkyně Alice Masarykové a po jejím boku organizovala plnění celostátních úkolů? Nevíme, protože ani tento archiv není k mání, Němci ho odvezli, zničili, rozprášili, spálili a celou budovu pod Vyšehradem zabrali. Dnes je v ní hotel. To je pro životopisce Milady Horákové štěstí, protože nadále mohou psát, že Milada byla přítelkyní Alice Masarykové na základě jejího členství v ČČK, což bez existence písemného podkladu nelze zcela vyvrátit.  

Písemně jsou však doložena slova Alice Masarykové z roku 1960: „Miladu Horákovou jsem znala od vidění, až po roce 1945 jsem ji poznala blíže.“ Vzpomínku psala až ve vysokém věku, ale právě tehdy dlouhodobá paměť neselhává. Její slova mají váhu. Tímto písemným sdělením totálně shodila pozdější výroky o jejich vzájemném přátelství od roku 1923. Bezesporu se obě občas potkaly, ale zprvu na jiné půdě, jak uvidíme později.

MAGISTRÁT SI PRÁVNIČKY VYNUTILY

Ve dvacátých letech 20. století byla mezi vysokoškolačkami na pořadu dne otázka přijímání právniček do státních, veřejných a soudních služeb.  V listopadu 1926 si akademičky v rámci Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ)  stanovily čtyři úkoly: napsat memorandum městské radě, vyslat delegaci k primátorovi, zažádat o audienci u prezidenta kvůli umisťování vysokoškolaček vůbec a vyhledávat kontakty na politické činitele. Doufaly, že tak dojdou vytouženého cíle. Ve všech akcích jim pomáhala senátorka Františka Plamínková.

Když jedna z profesorek donesla na schůzi SVVŽ  zprávu, že pražský magistrát hodlá přijmout 15 právníků, byla to voda na jejich mlýn. Nešlo vlastně přímo o magistrát, ale o Ústřední sociální úřad hl. m. Prahy, který byl výkonnou institucí sociálního odboru pražské radnice. Podle usnesení spolkového výboru členky SVVŽ atakovaly primátora Karla Baxu  prostřednictvím Františky Plamínkové. Oba národní socialisté se spolu znali nejen z pražské radnice, ale i z předválečných let, kdy Baxa sympatizoval s bojem za volební právo žen.

Akademičky slavily úspěch. Sociální úřad skutečně ještě v prosinci tři právničky přijal. Čtvrtou byla Miladu Horáková, která tam nastoupila v únoru 1927. Získala pozici magistrátního konceptního čekatele, odkud stoupala služebně výš, dle kariérního řádu. Její nástup do pracovního procesu neproběhl tedy tak náhodně a ideálně, jak se dočteme: „… Milada Horáková stanula při hledání zaměstnání před přednostou Ústředního sociálního úřadu hl. m. Prahy dr. Petrem Zenklem… “ Hledala, hledala, slušně zaklepala na ztrouchnivělé dveře kanceláře, neboť starý dům v Bartolomějské ulici už dosluhoval,  a pan přednosta ji přijal s otevřenou náručí? Prý jí dokonce dal na vybranou, v kterém oddělení chce pracovat.  Kdo ví, jak těžce se právničky domáhaly míst, se musí usmát. Po třiceti letech, daleko v americkém exilu, viděl Petr Zenkl celou situaci ideálně a sám sobě uvěřil.

Místa pro ženy se našla až po dlouholetých snahách feministek, které brojily proti obyčeji, že ve státních a veřejných  úřadech musí sedět pouze člověk v saku a kravatě. Feministky postupovaly přesně podle vzorů mužů: útok vzaly přes politickou stranu a příslušnici svého pohlaví ve vysoké politice, senátorku Plamínkovou. V sociálním úřadě byla volná jediná pozice – v nadačním oddělení. Milada Horáková, spokojená, že po studiích a čerstvě provdaná nezůstala bez místa, na nejbližší schůzi navrhla, aby právní sekce SVVŽ zaslala Františce Plamínkové oficiální děkovný dopis.

Albína Honzáková o Františce Plamínkové také píše: „Dosáhla toho, že jsou v městské službě stejné podmínky v práci pro muže a ženy, že jsou přijímány do služeb města právničky a lékařky, z nichž mnohé tam vlastní intervencí prosazuje.“

Po dvou letech měla Československá strana národně socialistická novou členku – Miladu Horákovou. Prostě jako v mužském světě.  Národní socialista ji vzal na magistrát, ona se stala stoupenkyní jeho politického názoru, potažmo postoje Františky Plamínkové, která tuto stranu zastupovala v senátu.

V reprezentační publikaci o Miladě Horákové zcela nepatřičně působí vyobrazení dnešního sídla Magistrátu hl. m. Prahy na Mariánském náměstí. Do této budovy totiž Milada Horáková nedocházela, neboť kanceláře sociálního úřadu byly v Clam-Gallasově paláci, v Husově 20, v rozlehlé, tmavé a velmi studené šlechtické rezidenci. Miladina kancelář se však nacházela v Bartolomějské 5,  v nadačním oddělení. To byl starý omšelý dvoupatrový barák, v polovině 30. let, spolu se sousedním domem zbořený. Na jejich místě od roku 1937 stojí funkcionalistická stavba, pozdější sídlo StB, tzv. kachlíkárna. Všechny tři fotografie v publikaci jsou v souvislosti se zaměstnáním Milady Horákové fakticky mystifikací.

SETKÁNÍ S PREZIDENTEM T. G. MASARYKEM  

Ze zmíněných životopisů se dozvídáme, že k setkání Milady Horákové s prezidentem Masarykem došlo „kolem roku 1930“ na pozvání dr. Alice Masarykové. Při odchodu tam mladá rozechvělá právnička zapomněla rozkvetlou azalku, kterou jí Masaryk daroval.

Všechno se odehrálo v jiné režii. K setkání mohlo dojít někdy v předjaří 1927, v rámci SVVŽ, brzy po listopadové schůzi v roce 1926, na níž se vysokoškolačky domluvily, že problém nepřijímání právniček do státních a veřejných služeb budou ventilovat před prezidentem.

Na protestní schůzi právniček 19. května 1927, kterou svolal právnický odbor SVVŽ do sálu spolku Všehrd v pražském Karolinu,  „Dr. Králová podala referát o deputaci právniček, která byla u p. presidenta.“ Informoval o tom časopis Ženský obzor. Miladu slyšelo dvě stě lidí. Několik málo slov, ale říkají hodně. U prezidenta byly možná tři právničky, neboť deputace se skládá z více osob. Mohla je soukromě na Hrad přivést buď Alice Masaryková, členka SVVŽ,  anebo Františka Plamínková, která si k prezidentovi vždycky našla cestu  Konečně se obě mohly domluvit, Alice i Františka.

Slova o deputaci, vrátíme-li se do Karolina, vyvrací příběh o tom, že Milada byla na Hrad pozvána proto, aby na základě přátelství s Alicí Masarykovou, započatého v ČČK již v roce 1923 (sic!),  prezident poznal mladou šikovnou právničku a dozvěděl se cosi o Ženské národní radě. Proč si takhle vymýšlíme? Na zprávy o ŽNR měl  přece nanejvýš povolanou předsedkyni Plamínkovou a ta svých možností hustě využívala! Milada v té době ještě zdaleka nebyla spolkovou jednatelkou, jak v literatuře faktu stojí, ačkoliv do faktu mají tato slova velmi daleko. Milada byla zatím jen svolavatelkou (vedoucí) právní komise Ženské národní rady a právní komise SVVŽ.

Návštěvu právniček na Hradě lze dát do souvislosti s poselstvím T. G. Masaryka z roku 1928. V něm prezident státním úřadům vytkl jejich nechuť přijímat ženy, ačkoliv se jedná právě o dcery úředníků. Lze dovodit, že když muže na ministerských a justičních postech takto veřejně pokáral, nečerpal ze zpráv z druhé ruky, ale právě z osobního setkání s právničkami při bílé kávě a buchtách začátkem roku 1927.

Podruhé šla Milada na Hrad v únoru 1929, tentokrát již oficiálně.  Mrzlo až praštělo. Tříčlenná delegace (Horáková, Svozilová, Tumlířová) prezidentovi předala publikaci Právničky v životě a praxi a upozornila ho na existenční problémy absolventek práv, neboť státní a veřejné instituce, jakož i soudnictví, je nepřijímají.

Celkem  Milada prezidenta Masaryka osobně navštívila dvakrát. V roce 1927 a 1929. V uznávaných a velmi propagovaných historických knihách, je řeč pouze o jedné návštěvě „kolem roku 1930.“ Nikdo z tzv. odborníků na život MH se zatím neobtěžoval zjistit si správná data.

Škoda, že Milada Horáková o těchto návštěvách nenapsala do knihy Masaryk a ženy z roku 1930. Tolik autorek se na knize svými dojmy ze setkání s TGM podílelo! Milada editorkám knihy bohužel neposlala ani řádku. O čem to svědčí? Že prezidenta tak neuctívala a nemilovala, jak se nám „výrobci“ jejího životopisu snaží namluvit. Vyprávějí nám, že nad jeho myšlenkami strávila podstatnou část svého života, že studovala jeho dílo, že TGM byl pro ní neutuchající inspirací atd. atd. Opět je na místě otázka: z čeho toto přesvědčení pramení, kde berou tu odvahu psát něco, co si neověřili, protože to ověřit nelze? Kdo rodinu Králových navštěvoval v rodině, před první světovou válkou a v meziválečném období a vydal písemné vzpomínky o tom, jak se u Králů v těch dobách četl Masaryk a jak studentka Milada ležela v jeho knihách? Protože autentické zdroje chybějí, nastupuje volné vyprávění, které je korunována tím, že autorka za svou obrazotvornost obdrží literární cenu .

DO HAAGU NEJELA POD VEDENÍM KARLA BAXY

V životopisech Milady Horákové se nezapomíná na její účast při Mezinárodní kodifikační konferenci v Haagu,  jíž se zúčastnily státy zastoupené ve Společnosti národů. Akce se konala od 13. března do 12. dubna 1930. Šestičlennou delegaci vedl československý vyslanec v Nizozemí Miroslav Plesinger-Božinov, nikoliv pražský primátor Karel Baxa.  Rodinné vzpomínky jsou někdy zrádné, proto je dobré si některá jména ověřovat. Nejvhodnějším pramenem bývá denní tisk. Účast JUDr. Baxy je jen další pohádkou. Pražský starosta měl doma zatím jiné úkoly, např. se zhostil smuteční řeči na pohřbu Aloise Jiráska.

Jednání v Haagu se týkalo mezinárodně právní úpravy tří oblastí: státní příslušnosti, pobřežních vod a odpovědnosti států za škody způsobené cizincům. Milada Horáková se zajímala pouze o státní příslušnost, speciálně vdané ženy.  Za řádky, že tam jela jako „expertka na mezinárodní právo,“ by se asi pět starších zkušených právníků ve vysokých ministerských funkcích urazilo. Sami se v tomto směru jistě považovali za nejlepší odborníky, na rozdíl od dr. Horákové, která měla teprve tři roky po promoci a navíc v oboru nepracovala.  Ze čtyřtýdenní konference v  Haagu byly tématu státní příslušnosti vdané ženy věnovány sotva dva dny. Z toho je vidět, jak muži dané téma oddalovali, až ho málem vynechali.

Jedním dechem se tu píše,  že se Milada Horáková zúčastnila letní školy akademie haagského Mezinárodního soudního dvora (tehdy se jmenoval Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, ale to autorce odpustíme). Za své brilantní vystoupení prý byla pochválena samotným předsedou této instituce. Zřejmě je zmínka o její třicetiminutové řeči dne 31. března 1930 během zmiňované kodifikační konference, kterou měla předem napsanou a schválenou Františkou Plamínkovou. Nešlo o debatu, nýbrž o slyšení. Expertky na státní příslušnost vdané ženy byly pouze připuštěny ke slovu a přítomní vysoce postavení evropští právníci jim, snad pozorně, naslouchali. Žádný letní seminář a ohnivé diskuse. Miladu k tomuto úkolu určila Františka Plamínková. Nepodléhala tedy výběru z mnoha uchazečů, aby pak „brilantně excelovala v holandských učených kruzích,“ jak se dočítáme.

K Severnímu moři byla Milada Horáková vyslána vládou, podobně jako delegáti, o což se postarala opět Františka Plamínková. Svou přesvědčovací akci, že žena je na konferenci nanejvýš nutná, aby se nejednalo „o nás bez nás,“ začala u ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše, pak u vedoucího legislativního odboru na ministerstvu vnitra Václava Joachima. Na ženském fóru, neboť v Haagu se mimo konferenci sešly zástupkyně mnoha ženských organizací, Ženskou národní radu zastupovaly tři ženy: Milada Horáková, Anna Plesingerová-Božinová a krajanka paní Olivová.

Milada Horáková tam jela s úkolem obhajovat usnesení Mezinárodní aliance pro volební právo žen: „Každá žena, svobodná nebo vdaná, má mít stejné právo jako muž nabývat svou státní příslušnost, resp. si ji ponechat nebo změnit.“ Do zákonů o mezinárodních vodách a dalších oblastí se nepletla a ani by na jednání nebyla vpuštěna.

RIVIÉRU SI PŘÍLIŠ NEUŽILA 

Při představě, že někdo cestoval na francouzskou Riviéru, se nám  může vybavit, že Milada Horáková na jih Francie odjela  za poznáním a hrátkami na mořské pláží mezi evropskou smetánkou.  Když pak tuto asociaci vyvolává velice ceněná historická literatura, je to trapné. Podívejme se na její výjezd hlouběji. Zjistíme, že Milada ke Středozemnímu moři necestovala soukromě, nýbrž na konferenci Mezinárodní aliance za volební právo žen, která se od 18. do 23. března 1933 konala v Marseille. Francouzsky pozvaly členky aliance do své země, aby tu, kromě dalších bodů jednání (právo vdaných žen na výdělečnou práci, dvojí morálka atd.), na veřejných mítincích propagovaly volební právo žen. Francouzsky totiž ještě nemohly volit.

Za tím účelem organizátorky po skončení konference uspořádaly turné s projevy o volebním právu žen. Nice, Nimes, Avignon, Menton, Montpellier, Toulon. Náročné to bylo zejména v Nice, kde na ženy čekala tři veřejná shromáždění dohromady s dvěma tisíci posluchačkami. Nabito bylo také v Mentonu. Zda Milada měla někde projev, nevíme, nezmínila se o tom. Jen poznamenala, že na vstup do moře nebylo ani pomyšlení, ale sluníčko se přece jen občas ukázalo. Před dlouhou zpáteční cestou si trochu odpočinula až v Hyéres.

DEMOKRACIE DĚTEM 

Tato pomocná akce, vyhlášena v roce 1934, vznikla z iniciativy několika lidí, především Karla Čapka. Morálně i skutkem ji podporovaly různé spolky – Sokol, DTJ, Orel, ČSČK, Péče o mládež, skauti, hasiči, ženské spolky, legionáři atd. Ve výboru byli kancléř Přemysl Šámal, Karel Čapek, Alice Masaryková (za ČSČK) a Stanislav Bukovský (za Sokol). V životopisech Milady Horákové se však tvrdí, že v této  iniciativě byla místopředsedkyní. Dobový tisk ani časopis Ženská rada nic takového neříkají. Byla za Ženskou národní radu v širším výboru, který měl 39 členů, nebo v užším výboru o 18 členech? Každopádně zápisy ŽNR pouze říkají, že za tento spolek docházela na jednání Demokracie dětem, ale nebyla sama.

DALŠÍ PALČIVÁ OTÁZKA: NÁVŠTĚVA  SSSR

Milada Horáková byla před válkou krátce v Sovětském svazu? Bohuslav Horák v seznamu zemí, které jeho žena navštívila, poznamenal, že tam byla po válce. Jistě. To potvrzuje i časopis Rada žen. V Moskvě se v roce 1946 zúčastnila zasedání Mezinárodní demokratické federace žen (MDFŽ).  Pokud by tam cestovala již podruhé, v interview by tuto skutečnost určitě poznamenala a přidala malé srovnání z pozorování před a po Velké vlastenecké. Každá redaktorka by z ní tento fakt vymámila, aby učinila rozhovor co nejzajímavější. Nic podobného se v Radě žen nenachází.

Zato v díle To byla  Milada Horáková v dokumentech a fotografiích se překvapivě dočteme, že již před válkou „v rámci aktivit Ženské národní rady“ hrdinka knihy navštívila Sovětský svaz a dokonce si všimla, že vidí Potěmkinovy vesnice. Z důvěryhodných pramenů víme, že kdo chtěl vyrazit do SSSR a na vlastní oči se přesvědčit, jak vypadá země, kde zítra znamená včera, nemohl jednoduše zažádat o vízum a na Wilsonově nádraží nastoupit do vlaku směr Moskva.  Od toho v Praze úřadoval Inturist či jiná k tomu pověřená cestovka (nebo ilegálně, jako Jožka Jabůrková či Marie Švermová). Na poznávacích zájezdech se turisté a turistky pohybovali jen po předem vytyčených trasách.

S kým by Ženská národní rada v zemi Sovětů navazovala přátelské styky? KSSS neuznávala zvláštní ženské organizace. Země byla poseta stovkami poslankyň, hrdinek socialistické práce, předsedkyň kolchozů, ale ženské spolky  J. V. Stalin netrpěl. Čelné představitelky sovětských žen se nezapojovaly do  mezinárodního ženského hnutí západního střihu. Když internacionálně, tak jedině v rámci Kominterny.

Prolistujeme-li zápisy ženské rady z druhé poloviny třicátých let, jednatelské zprávy, stránky časopisu Ženská rada, nikde nenajdeme zmínku, že Ženská národní rada Miladu Horákovou vyslala do SSSR a ona potom v ženském klubu či na schůzi ženské rady referovala o jeslích, školkách, dětských domovech, opuštěných dětech, obrazárnách, zabraných šlechtických sídlech, zkrátka o čemkoliv z toho, co se organizovaným návštěvám v SSSR ukazovalo. Též ve vzpomínce Bohuslava Horáka, který v americkém exilu její cesty do zahraničí mapoval ve spolupráci s Růženou Pelantovou, marně pátráme po jejím předválečném výjezdu na východ.

Návštěva Milady Horákové a její aktivita v Moskvě, Leningradu nebo v jiných sovětských městech zůstává na úrovni ruské bajky.

DO EDINBURGHU PLAMÍNKOVOU NEDOPROVÁZELA

Slova, že „Milada Horáková doprovázela Františku Plamínkovou na zahraniční sjezdy,“ jsou přehnaná. Dělají dojem, že cestovaly samy dvě. Tak tomu nebylo. Milada Horáková byla přítomna sjezdu Mezinárodní ženské rady (MŽR)  ve Vídni (1930), v Dubrovníku (1936) a v Edinburghu (1938). Vedle ní se sjezdů zúčastňovaly další ženy. Nejvíc jich bylo ve Vídni. Do Dubrovníku jich cestovalo osmnáct, do Edinburghu šestnáct. Milada Horáková byla vždy jednou z mnoha delegátek. Nebývala ani vedoucí delegace.  Tu určila vždy Plamínková, neboť sama jezdila jako místopředsedkyně MŽR, ale nikdy do této funkce nejmenovala Miladu.

Když  si přečtu, že Milada Horáková jela na mezinárodní sjezd do Skotska, „na který doprovázela senátorku Plamínkovou,“ vyvstane mi na mysl vzpomínka JUDr. Marie Lauschmannové z roku 1987, tehdy předsedkyně Spolku pro ženské studium Minerva, která jela rovněž do Edinburghu. V roce 1938 byla zaměstnaná u Krajského soudu trestního, v odboru pro péči o mládež. Odjezd si domluvila s Miladou Horákovou. Vyprávěla, že delegátky vyjížděly z Prahy různě, jen musely dodržet den a hodinu setkání v Londýně, odkud se s Františkou Plamínkovou společně dopravily k cíli.

„Odpoledne jsme vyjely vlakem z Prahy. Proti nám seděla hezká Židovka, vedle nás pán v civilu, Němec. S úsměvem se s ní začal bavit. Když jsme přijeli na německé hranice, pán vyskočil a otevřel okno. Vyhodil dívce kufr z vlaku a křičel: Jude! Jude! Kvapem slečnu postrkoval ven z vagonu. V tom srdečném rozhovoru se mu chudák holka svěřila, že cestuje do Anglie, k příbuzným. A z jejího sladkého protějšku se vyklubal nacista, který jí ukázal dveře. Zůstaly jsme s doktorkou Horákovou jako opařené a šeptaly si, co nás asi čeká, jestli u nás dojde k nejhoršímu.

Ráno jsme v Ostende spěšně nastoupily na loď a po zážitku z Německa neměly právě nejlepší náladu. Navíc moře bylo nevlídné. Z Doveru jsme pokračovaly vlakem do Londýna, tam přespaly. V sobotu 9. července před jednou hodinu jsme se sešly na nádraží St Pancras, abychom v pohodlném anglickém vlaku společně s Plamínkovou dojely do Edinburghu…

Vrátily jsme se o něco dřív, abychom se v Londýně podívaly na různá sociální zařízení. Milada a já. Tam nás provázela ing. Podlešáková, byla už v Anglii delší dobu a uměla dokonale jazyk. Navštívily jsme záchytný ústav pro dívky, bylo to něco jako Armáda spásy v Krči. Bydlely tu dívky, které se možná ničím neprovinily, ale spadlo na ně podezření. Velice zajímavé. Ale mně se chýlila dovolená ke konci a tak jsem se omluvila, abych si ještě sama v klidu prohlédla Londýn. Pochopily mou situaci a srdečně jsme se rozloučily…“

Milada Horáková se do Prahy vrátila sama, nebo s jinou delegátkou. Františka Plamínková se po Edinburghu ještě zdržela na konferenci Open Door v Cambridge.

SENÁTORKA PLAMÍNKOVÁ NAPSALA  KANCLÉŘI ADOLFU HITLEROVI 

Mnichovská dohoda byla jistě pro Milada Horákovou velkým otřesem.  Při vzpomínkách na tuto dobu se v jejich životopisech zdůrazňuje, že senátorka Plamínková jako jediná z českých politiků poslala Hitlerovi  „po záboru Sudet“ ostrý protestní dopis. Vycházejí ze vzpomínek Bohuslava Horáka. U něj lze chybu omluvit, protože neměl v USA možnosti ověřit si fakta. Nad tím, že další dva autoři a po nich jiní a jiní tuto větu opisují lze však jenom nevěřícně kroutit hlavou.

Františka Plamínková totiž otevřený dopis Hitlerovi napsala   p ř e d   záborem Sudet, konkrétně 14. září 1938. Nebyl reakcí na Mnichovskou dohodu, nýbrž na vůdcův projev na sjezdu NSDAP v Norimberku, který se 12. září 1938 šířil éterem. Pár dní sem, pár dní tam v historii středověku určitě nehraje roli. Ve zlomovém okamžiku našich  nedávných dějin je však přesný sled událostí nadmíru důležitý. Po obsazení pohraničí by totiž Františka Plamínková psala o něčem jiném.

MÍROVÁ KONFERENCE V PAŘÍŽÍ 1946

V létě roku 1946 prý Milada Horáková odjela do Paříže, kde se konala mírová konference Spojenců, která měla uzavřít druhou světovou válku.  Skutečně tam odletěla, ale až v polovině září a na  pouhých deset nebo čtrnáct dní.  Účastnila se porad s ministrem zahraničí Janem Masarykem a jeho náměstkem Vladimírem Clementisem, stejně jako delegáti ostatních politických stran. 

Avšak nepobyla v Paříži tři měsíce, od konce července do poloviny října, jak čteme v literatuře faktu! Vždyť třeba 7. srpna 1946 přijala v Praze zástupkyni Národní rady černošských žen a další den uspořádala setkání s novináři a pracovníky různých institucí, aby veřejnost ubezpečila, že RČŽ se hlásí k dvouletému plánu. Ten vlastně ještě nebyl oficiálně schválen vládou, ÚV KSČ zatím přijal jen rozhodnutí, avšak agilní Milada Horáková se k němu již v předstihu hlásila.

Členkou delegace na mírové konferenci byla po celou dobu jediná žena – Gertruda Sekaninová. Dá se pochopit, že tuto členku KSČ nebudeme v životopise Milady Horákové zdůrazňovat. Není však jasné, proč na její místo dosazujeme Miladino jméno, jako by byla jedinou a nejvýznamnější delegátkou.  Tím záměrně vzbuzujeme mylné představy i tom, že právě ona republiku reprezentovala na světové mírové konferenci, na níž se rozhodovalo o poválečném uspořádání světa.    

Milada Horáková svým příjezdem do Lucemburského paláce ovšem také vyvolala překvapení. Nebyla totiž  cizojazyčnou sekretářkou či písařkou v zastrčených kancelářích, nýbrž poslankyní z malého Československa. Žádný projev však neměla, byla pouze politickou delegátkou, vyslanou parlamentem za  národně socialistickou stranu. Totéž učinily i další tři politické strany.  Měla v kuloárech lobbovat za odsud Maďarů ze Slovenska,  což sama potvrdila do policejního protokolu v listopadu 1949. Původně v této roli působil Jaroslav Stránský, který se však z rodinných důvod musel vrátit. Milada odletěla narychlo, jako náhradnice.

Přes tato fakta pisatelé činí závěry, že si ji do Paříže na tři měsíce vybral přímo ministr zahraničí Jan Masaryk, protože „on se přece v lidech vyznal!“           

© Eva Uhrová 2016, doplňky 2020 

Pro všechny, kdo otevřeli tuto webovou stránku a zajímají se o historii žen, jsou v internetovém knihkupectví Kosmas.cz k dispozici mé tituly:

České ženy známé a neznámé (2008)       

Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009)

Anna Honzáková a jiné dámy (2012)

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)

Po stopách šesti žen (2020)