Pohádky o Miladě Horákové


Foto-Horak-mladiO Miladě Horákové bylo již mnoho řečeno, všechny hrůzy popsány. Avšak žalostně málo víme o jejím dětství a mládí. Spolužačky ze školy nebo přítelkyně ze ženského hnutí nedostaly příležitost uveřejňovat paměti, korespondence není k mání. Zbývají vzpomínky nejbližších. Ty se přenášely v rodinném prostředí, ale jak šel čas, detaily vybledly, nebo změnily tvar. V životopisech Milady Horákové se pak vynořují epizody, které si nezadají s pohádkami.

Vše, co z dob mladosti Milady Horákové víme, pochází buď z pera Bohuslava Horáka, který mohl čerpat pouze z vyprávění své manželky a jejich rodičů, anebo ze vzpomínek její sestry Věry Tůmové a dcery Jany Kánské.  O Miladě Horákové zatím vyšly tři životopisné knihy, a to od dvou autorů. Jako první si již v roce 1991 s dílem Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové pospíšil Miroslav Ivanov. Druhé dvě knihy napsala Zora Dvořáková: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě (2001) a To byla Milada Horáková v dokumentech a fotografiích (2009), nepočítám-li malou červenou brožurku Milada Horáková (1991).

Připadám si, že se dobývám do svatostánku, když  se na některá vyprávění dívám pod mikroskopem.  Leč nechat  je bez povšimnutí se mi také nezdá. Proč nadále šířit prokazatelné báchorky? Nezapírám, že mé řádky jsou diktovány také zkušenostmi, kdy současné historičky ve svých dílech několikrát upozornily na mé údajné chyby, aniž nekompromisně odhalují dějinné nesrovnalosti (je jich tam jako máku !) v dílech svých kamarádek ze studií a docentek z komunity historiček (viz Emancipace anebo Zmatek ve faktech na www.femistory.cz).

Nyní konkrétně k Miladě Horákové.

Obdivoval Čeněk Král profesora T. G. Masaryka? 

Ve vzpomínkách Bohuslava Horáka je Čeněk Král, otec Milady Králové, provdané Horákové, vylíčen krátce a střízlivě. Po nižším gymnáziu se vyučil obchodníkem a byl disponentem českobudějovické tužkárny Národní podnik, která čelila tvrdé konkurenci v podobě německé firmy Hardmuth. Jako vlastenec chápal, že český národ se musí uhájit pouze prací, cílevědomým tvořením vlastních hospodářských hodnot, hlavně budováním průmyslu. Sám tomu napomáhal rozvíjením obchodu a hledáním nových odbytišť. Sjezdil Evropu.

Z budování kapitalismu v Čechách víme, že jeho příjmy byly závislé na počtu uzavřených obchodních smluv a objemu zboží. Musel být loajální ke svému zaměstnavateli, komunikativní, otevřený, mít dobré vystupování a podnikatelské sklony. O jeho politickém smýšlení se jeho zeť nezmínil, akcentoval pouze jeho účast na protirakouských demonstracích. I laik, který pročetl pouze několik knih z období přelomu století, usoudí, že Čeněk Král mohl se svými názory na rozkvět země české sympatizovat s mladočechy a číst Národní listy. Tuto stranu, ekonomicky liberální a národně radikální, volily vyšší a střední podnikatelské vrstvy.

Spisovatelka Zora Dvořáková však Čeňka Krále líčí jako stoupence Masarykovy realistické strany, politického směru úzké vrstvy českých intelektuálů. Prý četl Herbenův Čas a Masarykovu Naši dobu a dcera Milada již v dětství polemizovala  s otcem nad Masarykovými články. Z čeho tak soudí? Čeněk Král písemné paměti nezanechal, sestra Věra a dcera Jana chodily ještě po houbách. Po roce 1918 Čeněk Král sympatizoval s národními demokraty, potvrdil Bohuslav Horák, což by odpovídalo jeho předválečné náklonnosti k těm, co při rozkvětu národa spoléhali pouze na vlastní síly.

Při mém osobním rozhovoru s paní Věrou Tůmovou v roce 1990 sice padla slova o Čeňku Králi jako o masarykovci, ale to vyprávěla o první republice. Tehdy Tatíčka Osvoboditele zbožňovalo devadesát pět procent národa, takže jsem její vyjádření nepovažovala za nijak významné. Dnes si přečtu, že Milada Králová díky otci vstřebávala myšlenky  T.  G. Masaryka snad už jako osmiletá holčička.  Pan Král však tak velkým ctitelem pana profesora a poslance říšské rady nemohl být, jak naznačuje následující kapitola.

Dívčí reálné gymnázium patřilo katolické církvi

Milada Králová projevila přání studovat, píše Bohuslav Horák. Otec tomu nebyl příliš nakloněn, ale také dceři nebránil. Zřejmě se k tomu tchán kajícně přiznal. Miroslav Ivanov tuto verzi převzal. Avšak Zora Dvořáková ji vylepšila: „Čeněk Král, na svou dobu velmi moderní a v názoru na rovnoprávnost žen zcela ovlivněný Masarykem, považoval za samozřejmé, že jeho dcera půjde studovat vysokou školu.“ Už zase Masaryk! A Čeněk Král je rovnou feminista.

Projděme si toto tvrzení podrobněji. Otec byl na jedné straně masarykovec, jak se dozvídáme, na straně druhé dceru zapsal do církevní školy. Tyto dvě věci se navzájem vylučují! Důsledný masarykovec by  znal Masarykovy antikatolické názory, za něž byl nejednou povolán před soud. Masaryk měl bytostný odpor ke katolicismu a církvi. Přesto Milada začala ve školním roce 1913/1914 studovat v Korunní, kde školské sestry pracovaly podle potřeb církve a stranily císařskému dvoru, zatímco otec se viděl v Masarykovi a chodíval na protihabsburské demonstrace? Divné.

Nutno se také ptát, proč otec neodvedl dceru do promasarykovské Minervy? To nám již nepoví. Právě ve školním roce 1909/1910, kdy gymnázium přecházelo z klasických na reálné osnovy, mladočeši vytýkali Minervě, že je pod Masarykovým vlivem. Mladší členky spolkového výboru chtěly, aby se gymnáziu dostalo víc vzduchu, světla, nových myšlenek a více smyslu pro demokracii. Profesorky svým studentkám potajmu vyprávěly o husitech,  za války nechaly kolovat Jiráskovo Temno a další knihy zapsané na indexu, vyprávěly jim o českých buditelích. Tím spíše bychom od vlastence Krále očekávali, že dceru přihlásí sem, když tak hluboce uctívá profesora Masaryka a je upřímným demokratem. Vzdálenost od bydliště není podstatná, protože tehdy děti šlapaly do školy z větších dálek. Do Pštrossovy ulice, sídla Minervy, chodila budoucí náčelnice Sokola Marie Provazníková až z Karlína a maturantka z roku 1919 Jarmila Evaldová z odlehlého Vyšehradu.

Otec Král, údajně důkladný čtenář Času, také mohl vědět o protestním shromáždění Svazu českého studentstva v roce 1905, které v součinnosti s Ženským klubem českým a Ústředním spolkem českých žen vydalo provolání  p r o t i  otevření dívčího gymnázia v Korunní, v němž mladé pokrokové kruhy spatřovaly hrozbu klerikální výchovy českých dívek. Pan Král přesto svou dceru do Korunní odvedl.

Konstatuji, že Čeněk Král nemohl být před 1. světovou válkou tak velkým přívržencem prof. T. G. Masaryka, jak nám jej autorka podává. Zbývá se zeptat – proč tak činí? Úcta k Miladě Horákové by nebyla o nic menší, kdybychom se dočetli, že o jejím dětství a tehdejších tatínkových politických postojích víme jen to, co zaznamenal Bohuslav Horák v roce 1960 v exilu.

Stal se, či nestal vyhazov z gymnázia? 

Na 1. května „táhl Prahou průvod, který nebyl povolen. Když šel na Újezdu kolem kasáren, z jeho zástupu vystoupila dívka a hodila vojákům růži. Byla to Milada Králová a její čin měl pro ni neblahé následky. Otec byl vyrozuměn, že se Milada dopustila provokace a že je z gymnázia vyloučena,“ stojí v brožurce z roku 1991 a v knize z roku 2001 od Zory Dvořákové. Protože koncem dubna růže nekvete, nemohla ji Milada nikomu hodit. V další, reprezentační knize z roku 2009, autorka raději hovoří o květinách. Jednou byla vhozena vojákům, podruhé demonstrantům. Je to vlastně jedno. Zajímavější je vědět, zda se v průvodu vůbec pohybovala, zda demonstrace byla nepovolená a zda kvintánka Milada Králová byla ze školy vyloučena.

Předně – manifestace na 1. máje 1918 byla   p o v o l e n á.  Nikoliv středoškolákům a středoškolačkám, ale o nich se text nezmiňuje. Po čtyřech letech se směl slavit První máj, dělnický svátek. Na Václavském náměstí jej organizovali sociální demokraté a národní socialisté a pojali ho jako součást třídního boje. Nesli transparent: Socialistický národ. Někteří intelektuálové manifestaci uchopili jako příležitost k propagaci národní myšlenky. Na různých místech měli projevy Viktor Dyk, Božena Viková-Kunětická, Břetislav Fousek, František Drtina aj. Průvod začal o 10 hod. a končil ve 12,30 hod. na  Žofíně a Střeleckém ostrově. Je samozřejmé, že při tak velkém srocení lidu různých zájmů – 100 000 až 150 000 osob – docházelo také k výtržnostem i zásahům policie.

Kde se u Újezdských kasáren vzala studentka Milada Králová? Kytek, malých bílých a červených karafiátů, bylo všude plno, protože dělníci je měli na klopách. Představme si tu situaci. Je středa, normální školní den. Kovodělníci, bednáři, zřízenci pošt či elektrických podniků, jdou těžkým krokem po Újezdu  ze Střeleckého ostrova, tedy dávno po manifestaci. Kvintánka Milada, ačkoliv má sedět ve školní lavici, vystoupí z průvodu (jakého?) nebo jde po chodníku, v sáčku a dlouhé sukni, v kloboučku, možná i v rukavičkách, jak se tehdy městské dívky středních vrstev oblékaly. A ještě s nepatrnou kytkou, kterou uličnicky kdesi utrhla (určitě to nebyla královna květin), nebo sebrala na dlažbě. Hodí ji v dál, malý chatrný stonek s kvítkem, snad unaveným vojákům v kasárnách, snad udřeným dělníkům. Nato dobře oblečená slečna v davu méně elegantně oděných osob, v lomozu koňských povozů a trakařů s nejrůznějším zbožím a materiálem, v chaosu, kde lidé spěchají sem a tam za svým cílem, pokorně počká, až si ji všimne policajt nebo konfident a ochotně mu nadiktuje své jméno a adresu školy. Ten ji obratem udá řediteli ústavu.

Je tahle scéna vůbec pravděpodobná? Tvrdím, že nikoliv.

Zalistujme v hlavním katalogu gymnázia v Korunní ulici v Praze na Královských Vinohradech za školní rok 1917/1918  (AMP, Dívčí reálné gymnázium kongregace školských sester O. S. F. s právem veřejnosti, Hlavní katalog za školní rok 1917/1918, pátá třída, neuspořádaný). U jména Milada Králová zjistíme, že měla v páté třídě gymnázia na   k o n e č n é m   vysvědčení vyznamenání, její chování bylo „velmi dobré“ a je „výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“ Ze zameškaných 100 hodin jsou všechny omluvené. Takže ze školy neutekla do jakéhosi průvodu. Záznam výročního vysvědčení s pořadovým číslem 16 z 28. června 1918 stvrzuje ředitel a dva podpisy profesorů na důkaz, že známky na vysvědčení a v hlavním katalogu souhlasí. Zápis nám rovněž říká, že údaje platí do 15. září 1918.

Ze současné literatury se však dozvídáme, že Milada Králová byla za provokaci, tj. za účast na nepovolené (?) prvomájové protiválečné  demonstraci a za hození kytky, ačkoliv ty patřily téměř k povinné výbavě manifestujících socialistů,  z gymnázia vyloučena. Podle písemných záznamů, jak výše uvedeno, se skutek nestal.

Dosud známý příběh šestnáctileté studentky Milady Králové o vyloučení z katolického gymnázia nabývá povážlivých trhlin. Ale mohl se odehrát i docela obyčejně: Mladému císaři Karlu I. se monarchie rozpadala pod rukama, česká společnost žila vznikem samostatného státu, na ulicích se zpívalo Kde domov můj? a Hej, Slované. Otec Čeněk Král se rozhodl vyměnit dosavadní dceřino vzdělávací zařízení za gymnázium, které straní víc Praze než Vídni. Dívčí lyceum ve Slezské ulici během války otvíralo gymnazijní třídy a přibíralo žákyně. Milada předala řediteli své nové školy vysvědčení z kvinty,  aby doložila dosavadní studium, tatínek Král zaplatil školné,  a ona plynule pokračovala sextou. Roztržitý direktor strčil vysvědčení do šuplíku a v následujících převratových událostech, uhelných prázdninách a v týdnech, kdy někteří profesoři převlékali kabáty, na něj zapomněl. Milada rovněž. Proto se do dneška nenašlo. Ale zaručeně existovalo, což potvrzuje nejen katalog gymnázia, ale i skutečnost, že gymnázium ve Slezské Miladu hladce přijalo.

Seznámení s Františkou Plamínkovou

Jak došlo k prvnímu setkání Milady Horákové s Františkou Plamínkovou, popsal Bohuslav Horák. Odtud čerpala paní Věra Tůmová a spisovatelé Ivanov a Dvořáková. Tak se dostal do jejich knih příběh o tom, že se poznaly na schodech Rudolfina, kde na Bílou sobotu 1923 právě končila slavnost Velikonočního míru Československého Červeného kříže. V té chvíli před studentkou práv na schodišti stanula výrazná, vznosná postava senátorky Plamínkové, kolem přešel Tomáš G. Masaryk, a studentka, dojata vzácnou chvíli, si dodala odvahu, přistoupila k senátorce, představila se a vyjádřila přání s ní spolupracovat.

U vzpomínky Bohuslava Horáka je omluvitelné, že si v exilu nezkontroloval údaje a že dal pouze na vyprávění Čeňka Krále,  který si ve víru poválečných událostí a starostmi o rodinu v nových společenských podmínkách mohl poplést události.  Avšak přezkoumáním se nezabývali ani autoři v domácích poměrech. Za prvé – v roce 1923 Plamínková ještě nebyla senátorkou. Za druhé – nebyla ani předsedkyní Ženské národní rady, neboť Bílá sobota toho roku připadala na 31. března. Ženská rada byla založena až o týden později 8. dubna 1923.  Reputace spolku byla teprve na startovní čáře, kromě několika desítek zasvěcených žen jej nikdo neznal.

Příběh se tedy musel odehrát jinak. Sama Zora Dvořáková v reprezentační knize z roku 2009 připouští, že zněl jako pohádka, že byl ve skutečnosti prostší. Zamítá vyprávění paní Věry Tůmové o Velikonočním míru ČČK a událost řadí do podzimu 1923 na oslavu Starodružiniků. Na ni totiž vzpomíná sama Milada Horáková v Knize života, věnované 60. narozeninám Františky Plamínkové v roce 1935.

Bohužel, i Miladě Horákové selhala paměť. Nebylo to v roce 1923, nýbrž přesně 28. září 1924.  Ani letopočet si spisovatelka neověřila. Tehdy se konala velkolepá dvoudenní akce Starodružiniků na oslavu 10. výročí založení československého vojska České družiny v Rusku a roty Nazdar při cizinecké legii ve Francii v roce 1914. Prahou šly průvody, promítaly se filmy, čestná stráž kladla věnce, pochodovali vojáci a před parlamentem zněl chorál Kdož sú boží bojovníci a státní hymny. Ve shromáždění tisíců lidí, členů různých spolků, kteří na náměstí vpochodovali vždy v uzavřených šicích (a to po zaplacení vstupného, jinak neměli nárok), se Milada Králová patrně ocitla v blízkosti ženské skupiny s transparentem Ženská národní rada, jak to známe z prvorepublikových dokumentárních filmů. Pak už nebylo těžké v hloučku žen, asi jediném v převaze mužů, některou z nich oslovit. Upoutal ji zevnějšek ženy, neboť feministky si představovala vždy trochu „mužatsky“ oblečené. Ve své vzpomínce se zmýlila tedy nejen v letopočtu, ale možná i v obrázku dámského seskupení. Jak víme z fotografií, v ženské radě, aspoň v jejím počátku, se setkávaly samé usedlé dámy, které v ničem nepřipomínaly „mužatku.“ Důležité však bylo, že studentka projevila zájem o seznámení, jisté poštovní úřednici nadiktovala svou adresu a pak obdržela písemné pozvání na čaj do ženského klubu. Plamínková, která ani teď ještě nebyla senátorkou,  před Rudolfinem mezi svými ovečkami nestála, protože městští radní (Plamínková k nim patřila) v čele s primátorem Baxou právě přijímali delegaci Starodružiniků na Staroměstské radnici.

Alicí Masarykové stále po boku? 

knihách se také dočteme, že se „Milada Horáková chtěla věnovat sociální péči a humanitárním úkolům, proto vstoupila do Československého Červeného kříže, kde začala obětavě pracovat už od roku 1923, a seznámila se s Alicí Masarykovou.“  Co si máme pod slovy „začala obětavě pracovat“ představit? Chodila s bílou brašnou s namalovaným červeným křížem kolem průvodů a ošetřovala drobná poranění či křísila  zemdlené dívky, navštěvovala chudé příbytky, aby tam vnesla kus osvěty a hygieny, či pomáhala s dětmi nemocným matkám? Do ČČK se mohl každý přihlásit v místě bydliště. Pro Miladu Královou přicházela v úvahu místní pobočka na Královských Vinohradech.  Její archiv se nezachoval. Nebo se hlásila přímo v ústředí u předsedkyně Alice Masarykové a po jejím boku organizovala plnění celostátních úkolů? Nevíme. Jen stále dokola opakujeme, že „začala obětavě pracovat.“ Nezbývá než nadále tápat a pokud nezjistíme podrobnosti, považovat shora uvedená tvrzení za další pohádku, podobnou Velikonočnímu míru ČČK, nebo vyloučení z gymnázia.

Písemně jsou doložena pouze slova Alice Masarykové z roku 1960: „Miladu Horákovou jsem znala od vidění, až po roce 1945 jsem ji poznala blíže.“ Bezesporu se vzájemně potkávaly, ale zprvu na jiné půdě, jak uvidíme později.

Nástup na magistrát si právničky vynutily

Ve dvacátých letech 20. století byla mezi vysokoškolačkami na pořadu dne otázka přijímání právniček do státních, veřejných a soudních služeb.  V listopadu 1926 si akademičky v rámci Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ)  stanovily čtyři úkoly: napsat memorandum městské radě, vyslat delegaci k primátorovi, zažádat o audienci u prezidenta kvůli umisťování vysokoškolaček vůbec a vyhledávat kontakty na politické činitele. Doufaly, že tak dojdou vytouženého cíle. Ve všech akcích jim pomáhala senátorka Františka Plamínková.

Když jedna z profesorek donesla na schůzi SVVŽ  zprávu, že pražský magistrát hodlá přijmout 15 právníků, byla to voda na jejich mlýn. Podle usnesení výboru atakovaly primátora Karla Baxu, národního socialistu, prostřednictvím Františky Plamínkové, senátorky za stejnou politickou stranu a bývalé pražské radní, která se s Baxou znala již z předválečných let, kdy sympatizoval s bojem za volební právo žen.

Slavily úspěch. Magistrát hl. m. Prahy skutečně ještě v prosinci tři právničky přijal. Čtvrtou byla Miladu Horáková, která nastoupila v únoru 1927.  Získala pozici magistrátního konceptního čekatele, odkud díky spolehlivosti a pracovitosti stoupala služebně výš. Její nástup do pracovního procesu nebyl tedy tak ideální, jak se dočteme: „…Milada Horáková stanula při hledání zaměstnání před přednostou Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy dr. Petrem Zenklem.“ Hledala, zabloudila do personálního oddělení v Bartolomějské 5,  nebo přímo do sociálního úřadu v Husově 20, slušně zaklepala na přednostovy dveře a ten ji přijal s otevřenou náručí? Kéž by to tak chodilo. Místa pro ženy se našla až po dlouholetých snahách feministek, které brojily proti obyčeji, že ve veřejných a samosprávních úřadech musí sedět pouze člověk v saku a kravatě. Feministky postupovaly přesně podle vzorů mužů: útok vzaly přes politickou stranu a příslušnici svého pohlaví ve vysoké politice, senátorku Plamínkovou. V sociálním úřadě byla volná jediná pozice – v nadačním oddělení. Milada Horáková, spokojená, že po studiích a čerstvě provdaná nezůstala bez místa, na nejbližší schůzi navrhla, aby právní sekce SVVŽ zaslala Františce Plamínkové oficiální děkovný dopis.

Albína Honzáková o Františce Plamínkové také píše: „Dosáhla toho, že jsou v městské službě stejné podmínky v práci pro muže a ženy, že jsou přijímány do služeb města právničky a lékařky, z nichž mnohé tam vlastní intervencí prosazuje.“

Po dvou letech měla Československá strana národně socialistická novou členku – Miladu Horákovou. Prostě jako v mužském světě. Jen s tím rozdílem, že Milada Horáková možná na svém postu pracovala lépe a spolehlivěji než by na stejné židli vykázal muž.

Setkání s T. G. Masarykem v Lánech            

Ze zmíněných životopisů se dozvídáme, že k setkání Milady Horákové s prezidentem Masarykem došlo kolem roku 1930 na pozvání dr. Alice Masarykové, jakožto předsedkyně ČČK. Při odchodu z Lán tam mladá rozechvělá právnička zapomněla rozkvetlou azalku, kterou jí Masaryk daroval.

Všechno se odehrálo poněkud jinak. K setkání mohlo dojít někdy v předjaří 1927, v rámci SVVŽ , jehož členkou byla jak Milada Horáková, tak Alice Masaryková. Prezidentova dcera maturovala na dívčím gymnáziu Minerva, a když se její někdejší spolužačky v roce 1922 rozhodly založit SVVŽ, pomohla spolku na svět a stala se jeho členkou. S některými akademičkami se tykala.

Na protestní schůzi právniček 19. května 1927, kterou svolal právnický odbor SVVŽ do sálu spolku Všehrd v pražském Karolinu „Dr. Králová podala referát o deputaci právniček, která byla u p. presidenta,“ jak poté informoval časopis Ženský obzor. Slyšelo ji dvě stě lidí. Škoda, že zpráva není obšírnější. Přesto nám jasně říká, že u prezidenta byly možná tři právničky, neboť deputace se skládá z více osob, a že je tam zavedla, polooficiálně, Alice Masaryková.  Audience na Hradě by totiž musela projít prezidentskou kanceláří, což by bylo na dlouhé lokte. Kromě toho se prezident připravoval na dvouměsíční cestu po Blízkém východě. Je rovněž škoda, že Milada Horáková o této návštěvě nenapsala do knihy Masaryk a ženy z roku 1930. Už se nedozvíme, zda do Lán jely vlakem či autem z nádvoří Pražského hradu, a jak se po brzké večeři ve společnosti prezidenta dostaly zpět do Prahy. A nevíme také to nejdůležitější – o čem hovořily a jak na jejich problém hlava státu reagovala.  Azalku, kterou Milada Horáková v Lánech zapomněla, a to jí pak dlouho mrzelo, mohla být z lánského skleníku.

Slova o deputaci vyvrací příběh o tom, že Milada Horáková byla pozvána do Lán proto, aby na základě známosti s Alicí Masarykovou z ČČK poznal prezident mladou šikovnou právničku a dozvěděl se cosi o Ženské národní radě. Na to měl nanejvýš povolanou předsedkyni Františku Plamínkovou. Milada Horáková v té době ještě zdaleka nebyla jednatelkou, jak v textu stojí, ale pouze svolavatelkou právní komise ženské rady. Byla však vedoucí právní komise SVVŽ.

Návštěvu právniček v Lánech lze dát do souvislosti s poselstvím T. G. Masaryka z roku 1928. V něm prezident státním úřadům vytkl jejich nechuť přijímat ženy, ačkoliv se jedná právě o dcery úředníků. Lze dovodit, že když muže na ministerských a justičních postech takto veřejně pokáral, nečerpal ze zpráv z druhé ruky, na to si nikdy nepotrpěl, ale právě z tohoto osobního setkání s právničkami při bílé kávě a buchtách.

Do Haagu nejela pod vedením Karla Baxy

V životopisech Milady Horákové se nezapomíná na její účast při Mezinárodní kodifikační konferenci v Haagu,  jíž se zúčastnily státy zastoupené ve Společnosti národů. Akce se konala od 13. března do 12. dubna 1930. Šestičlennou delegaci vedl československý vyslanec v Nizozemí Miroslav Plesinger-Božinov, nikoliv pražský primátor Karel Baxa.  Rodinné vzpomínky jsou někdy zrádné, proto je dobré si některá jména ověřovat. Nejvhodnějším pramenem bývá denní tisk. Účast JUDr. Baxy je jen další pohádkou. Ten měl doma zatím jiné úkoly, např. se zhostil smuteční řeči na pohřbu Aloise Jiráska.

Jednání v Haagu se týkalo mezinárodně právní úpravy tří oblastí: státní příslušnosti, pobřežních vod a odpovědnosti států za škody způsobené cizincům. Milada Horáková se zajímala pouze o státní příslušnost, a to vdané ženy.  Za řádky, že tam jela jako „expertka na mezinárodní právo,“ by se asi pět starších zkušených právníků ve vysokých ministerských funkcích urazilo. Sami se v tomto směru jistě považovali za specialisty, na rozdíl od dr. Horákové, která měla teprve tři roky po promoci a navíc v oboru nepracovala.  Sama Milada Horáková by s takovou nadnesenou formulací určitě nesouhlasila. Často třeba opakovala, pokud ji někdo vyslovil uznání za práci kolem legislativy rodinného práva, že pochvalu si zaslouží celý kolektiv právniček z SVVŽ.  Ze čtyřtýdenní konference v  Haagu byly tématu státní příslušnosti vdané ženy věnovány sotva dva dny. Z toho je vidět, jak muži dané téma oddalovali, až ho málem vynechali.

Jedním dechem se tu píše,  že se Milada Horáková zúčastnila letní školy akademie haagského Mezinárodního soudního dvora (tehdy se jmenoval Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, ale to autorce odpustíme). Za své brilantní vystoupení byla pochválena samotným předsedou této instituce Společnosti národů. Zřejmě je zmínka o její třicetiminutové řeči dne 31. března 1930 během zmiňované kodifikační konference.  Tehdy byly expertky na státní příslušnost vdané ženy připuštěny ke slovu a přítomní vysoce postavení evropští právníci jim, snad pozorně, naslouchali. Tedy žádný letní seminář.

Severnímu moři byla Milada Horáková vyslána vládou, podobně jako delegáti, o což se postarala opět Františka Plamínková. Svou přesvědčovací akci, že žena je na konferenci nanejvýš nutná, aby se nejednalo „o nás bez nás,“ začala u ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše, pak u vedoucího legislativního odboru na ministerstvu vnitra Václava Joachima. Na ženském fóru, neboť v Haagu se mimo konferenci sešly zástupkyně mnoha ženských organizací, Ženskou národní radu zastupovaly tři ženy: Milada Horáková, paní Plesingerová-Božinová a krajanka paní Olivová.

Milada Horáková tam jela s úkolem obhajovat usnesení Mezinárodní aliance pro volební právo žen: „Každá žena, svobodná nebo vdaná, má mít stejné právo jako muž nabývat svou státní příslušnost, resp. si ji ponechat nebo změnit.“ Do zákonů o mezinárodních vodách a dalších oblastí se nepletla a ani  by na jednání nebyla vpuštěna.

Riviéru si příliš neužila

Při představě, že někdo cestoval na francouzskou Riviéru, se nám skutečně může vybavit, že Milada Horáková na jih Francie odjela  za poznáním a rozšiřováním obzoru. Když pak tento výklad obsahuje velice ceněná historická literatura, nutno ji opravit. Milada Horáková tam necestovala soukromě, nýbrž na konferenci Mezinárodní aliance za volební právo žen, která se od 18. do 23. března 1933 konala v Marseille. Francouzsky pozvaly členky Aliance do své země, aby tu kromě dalších bodů jednání, například o právu vdaných žen na práci, dvojí morálce atd., na veřejných mítincích propagovaly volební právo žen. Francouzsky totiž ještě nemohly volit.

Za tím účelem organizátorky po skončení konference uspořádaly turné s projevy o volebním právu žen po městech Nimes, Avignon, Montpellier a Toulon. Náročné to bylo v Nice, kde na ženy čekala tři veřejná shromáždění dohromady s dvěma tisíci posluchačkami. Nabito bylo také v Mentonu. Zda Milada Horáková měla rovněž projev, o tom se nezmínila. Jen poznamenala, že na vstup do moře nebylo ani pomyšlení, ale sluníčko se občas ukázalo. Před dlouhou zpáteční cestou si trochu odpočinula až v Hyéres.

Demokracie dětem

Tato pomocná akce, vyhlášena v roce 1934, vznikla z iniciativy několika lidí, především Karla Čapka. Morálně i skutkem ji podporovaly různé spolky – Sokol, DTJ, Orel, ČSČK, Péče o mládež, skauti, hasiči, ženské spolky, legionáři atd. Ve výboru byli – kancléř Přemysl Šámal, Karel Čapek, Alice Masaryková (za ČSČK) a Stanislav Bukovský (za Sokol). Denní tisk ani časopis Ženská rada nejmenuje Miladu Horákovou jako místopředsedkyni tohoto uskupení. Možná byla členkou širšího výboru, který měl 39 členů, nebo užšího výboru o 18 členech?

Do Edinburghu Františku Plamínkovou nedoprovázela

Slova, že „Milada Horáková doprovázela Františku Plamínkovou na zahraniční sjezdy,“ jsou přehnaná. Dělají dojem, že cestovaly samy dvě. Tak tomu nebylo. Milada Horáková byla přítomna sjezdu Mezinárodní ženské rady ve Vídni (1930), v Dubrovníku (1936) a v Edinburghu (1938). Vedle ní se sjezdů zúčastňovaly další ženy. Nejvíc jich bylo ve Vídni. Do Dubrovníku jich cestovalo osmnáct, do Edinburghu šestnáct. Milada Horáková byla pouze jednou z mnoha delegátek.

Když  si přečtu, že Milada Horáková jela na mezinárodní sjezd do Skotska, „na který doprovázela senátorku Plamínkovou,“ vyvstane mi na mysl vzpomínka JUDr. Marie Lauschmannové z roku 1987, tehdy předsedkyně Spolku pro ženské studium Minerva, která jela rovněž do Edinburghu. V roce 1938 byla zaměstnaná u Krajského soudu trestního, v odboru pro péči o mládež. Odjezd si domluvila s Miladou Horákovou. Vyprávěla, že delegátky vyjížděly z Prahy různě, jen musely dodržet den a hodinu setkání v Londýně, odkud se měly s Františkou Plamínkovou společně dopravit k cíli.

Odpoledne jsme vyjely vlakem z Prahy. Proti nám seděla hezká Židovka, vedle nás pán v civilu, Němec. S úsměvem se s ní začal bavit. Když jsme přijeli na německé hranice, pán vyskočil a otevřel okno. Vyhodil dívce kufr z vlaku a křičel: Jude! Jude! Kvapem slečnu postrkoval ven z vagonu. V tom srdečném rozhovoru se mu chudák holka svěřila, že cestuje do Anglie, k příbuzným. A z jejího sladkého protějšku se vyklubal nacista, který jí ukázal dveře. Zůstaly jsme s doktorkou Horákovou jako opařené a šeptaly si, co nás asi čeká, jestli u nás dojde k nejhoršímu.

Ráno jsme v Ostende spěšně nastoupily na loď a po zážitku z Německa neměly právě nejlepší náladu. Navíc moře bylo nevlídné. Z Doveru jsme pokračovaly vlakem do Londýna, tam přespaly. V sobotu 9. července před jednou hodinu jsme se sešly na nádraží St Pancras, abychom v pohodlném anglickém vlaku společně s Plamínkovou dojely do Edinburghu…

Vrátily jsme se o něco dřív, abychom se v Londýně podívaly na různá sociální zařízení. Milada a já. Tam nás provázela ing. Podlešáková, byla už v Anglii delší dobu a uměla dokonale jazyk. Navštívily jsme záchytný ústav pro dívky, bylo to něco jako Armáda spásy v Krči. Bydlely tu dívky, které se možná ničím neprovinily, ale spadlo na ně podezření. Velice zajímavé. Ale mně se chýlila dovolená ke konci a tak jsem se omluvila, abych si ještě sama v klidu prohlédla Londýn. Pochopily mou situaci a srdečně jsme se rozloučily…“

Milada Horáková se do Prahy vrátila sama. Plamínková po Edinburghu zůstala ještě na konferenci Open Door v Cambridge, potom z londýnského letiště odletěla do Budapešti na další ženskou konferenci.

Dopis senátorky Plamínkové Adolfu Hitlerovi ze 14. září 1938

Mnichovská dohoda byla jistě pro Milada Horákovou velkým otřesem. Silně prý na ni zapůsobilo, že senátorka Plamínková jako jediná z českých politiků poslala Hitlerovi  „po záboru Sudet“ ostrý protestní dopis. Toto napsal do svých vzpomínek Bohuslav Horák. U něj lze chybu omluvit, protože neměl v USA možnosti ověřit si fakta. Nad tím, že další dva životopisci tuto větu opisují po něm, lze však jenom nevěřícně kroutit hlavou. Františka Plamínková totiž otevřený dopis Hitlerovi napsala   p ř e d   záborem Sudet, konkrétně 14. září 1938. Nebyl reakcí na Mnichovskou dohodu, nýbrž na vůdcův projev na sjezdu NSDAP v Norimberku, který se 12. září 1938 šířil éterem. Pár dní sem, pár dní tam v historii středověku určitě nehraje roli. Ve zlomovém okamžiku našich  nedávných dějin je však přesný sled událostí nadmíru důležitý. Po obsazení pohraničí by totiž Františka Plamínková psala o něčem jiném.

 

Eva Uhrová

© Eva Uhrová, 2016

 

Pro všechny, kdo otevřeli tuto stránku a zajímají se o historii žen, jsou v internetovém knihkupectví Kosmas.cz k dispozici mé tituly:

České ženy známé a neznámé (2008)       

Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009)

Anna Honzáková a jiné dámy (2012)

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)