Anna Honzáková si splnila svůj sen

Foto-promoce13cVečer 16. listopadu 1935 bylo v Ženském klubu českém Ve Smečkách 26 nebývale rušno. Do vestibulu mířily houfy žen. Trousily se do malého sálu v prvním patře a zaujaly místa u stolů natěsnaných do tvaru písmene E. Do čela usedla MUDr. Anna Honzáková. Sál ztichl a její přítelkyně Františka Plamínková se na uvítání rozhovořila o holčičce, která šla za svým snem. 

Od jejího odvážného kroku, kdy vstoupila do dívčího gymnázia Minerva, uběhlo v tom roce celých čtyřicet pět let. Od ponižujících chvil, kdy poprvé u českých univerzitních profesorů žebronila o přijetí na lékařskou fakultu, minulo čtyřicet let. A jak je to dlouho, co se u dveří Na Morání 7 objevila cedulka s nápisem, že v domě ordinuje žena? Neuvěřitelných třicet let! Bez skvělé Anny Honzákové by v republice už kolem patnácti set žen nenosilo na krku stetoskop. Při zápisu do Minervy se chodilo v sukních až na zem a v kotníčkových botách, na oslavu v roce 1935 přišly dámy ve splývavých jednoduchých šatech ke kolenům a v lodičkách.

 

Sen od dětství

Anna Honzáková (1875-1940) se narodila v Kopidlně jako předposlední ze šesti dětí. Tatínka Jana Honzáka, obvodního lékaře v Kopidlně a okolí, od dětství překvapovala nezvyklou vnitřní jistotou a duševní silou. Když se rodiče dočetli o medičkách v zahraničí, shodli se:  „Pošleme tě do Švýcar, budeš lékařkou.“ Předčasná smrt otce, která měla za následek citelné snížení životního standardu rodiny, poněkud zkřížila původní plány, ale odvážná vdova celý úkol vzala na sebe. První krok učinila tím, že se s dětmi přestěhovala na Královské Vinohrady, do těsné blízkosti matičky stověžaté s univerzitou.

Zakladatelku dívčího gymnázia Minerva –  Elišku Krásnohorskou –  Anna viděla na vlastní oči poprvé ve středu 12. března 1890 v Měšťanské besedě na Vinohradech. Ve své řeči O pokrocích žen básnířka přesvědčovala veřejnost, jak je důležité vzdělání dívek. Anna vedle maminky a starší sestry Marie s napětím poslouchala. Při odchodu se v potemnělé chodbě zastavila s dvěma spolužačkami. Celá rozpálená na ně vyhrkla, že bude studovat na doktorku.

Úvahy o vysokoškolském studiu dívek byly na přelomu 19. a 20. století pro větší část společnosti, pánskou i dámskou, nevítané. Skutečnost, že matka Honzáková později hned dvěma dcerám  – Anně a Albíně – kývla na univerzitu, svědčí o její pokrokovosti a srdnatosti. Věřila dětem, nebála se riskovat. Potom co ovdověla, největší část hotovosti, kterou utržila v dražbě za dům, zahradu, pole a domácí zvířectvo v Kopidlně, věnovala na jejich studium. Již dříve, v rozhovorech s manželem, považovala vzdělání potomků za nejlepší vklad do budoucnosti jak pro ně, tak pro národ. Univerzitu studovaly jejich čtyři děti, ale dokončily ji pouze tři. K zármutku neúplné rodiny JUC. Emil Honzák po první státnici náhle zemřel na tuberkulózu.

Potíže s otevřením dívčího gymnázia Minerva, s povolením dívčích maturit a se studiem medicíny aspoň jako hospitantka, nejdříve na německé, pak na české větvi pražské univerzity, jsou všeobecně známy. I to, že Anna napsala nesčíslně žádostí a osobně s dvěma kolegyněmi prosila až ve Vídni o možnost řádného studia.

Přání bylo vyslyšeno až v září 1900, kdy už Anna měla za sebou deset neuznaných semestrů, spoustu kolokvií, seminářů, praktických cvičení, pitev, neklasifikovaných zkoušek, jedno soukromé rigorózum a v indexu známky od profesorů z přírodovědných předmětů na filozofické fakultě, která byla od roku 1897 ženám povolena. Po vydání příslušného ministerského výnosu složila během dalšího půldruhého roku tři řádná rigoróza, z nichž každé se skládalo ze tří zkoušek.  V pondělí 17. března 1902 převzala v aule Karolina diplom doktorky veškerého lékařství.

Byl to dějinný okamžik, mnohokrát popisovaný. Připomeňme si proto některé méně známé momenty ze života první lékařky v Čechách.

 

Vtipná hlava!

Před Annou studoval medicínu její bratr Bedřich. Profesoři ho znali jako pilného a svědomitého studenta. Když Anna po německé univerzitě směla přestoupit do českých poslucháren, ovšem stále jen jako hospitantka, profesor Josef Thomayer, dosud k medičkám nepřátelský, si píli a šikovnost Anny nemohl vynachválit: „Vtipná hlava, ve všem důkladná, Honzák v sukních.“

Ženy se nehodí na medicínu?

Medičkám nebyl nakloněný ani uznávaný český lékař působící ve Vídni – Eduard Albert. Prezident Masaryk vyprávěl Karlu Čapkovi: „Když mně nebožtík profesor Albert dokazoval, že se ženy nehodí na medicínu, protože prý jsou na to svalově a nervově slabé, říkal jsem mu: A na ošetřovatelství nejsou slabé? Taková ošetřovatelka musí pacienta opatrovat dnem i nocí, musí ho zdvihat a všemožně se o něho starat – na to musí mít víc síly než vy, felčaři, kteří operujete nejdéle hodinu. Tož pak mlčel. Něco vám řeknu: ta otázka rovnocennosti žen, to je vlastně problém buržoazie a inteligence. U sedláka, u dělníka musí žena často dělat stejné práce jako muž, stejně mnoho a stejně těžce.“  Urážky svého pohlaví – z lékařova pohledu -,   kdy dívky seděly v posluchárnách vedle pánů coby plnohodnotné studentky, se univerzitní profesor Albert nedožil. V rodném Žamberku zemřel jen pár dní poté, co říšská rada schválila zákon o studiu žen na lékařské fakultě.

Uvítalo ji syčení

Na české lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity pouze tři profesoři souhlasili s přijetím dívek. Ostatní lékaři a také studenti, kteří zastupovali mediky v akademickém senátě, byli jednoznačně proti. Tou dobou však již ordinovaly lékařky v USA, ve Švédsku, Velké Británii, Dánsku, Norsku a Holandsku. Když Anna Honzáková nastoupila do přípravky dívčího soukromého gymnázia Minerva v roce 1890, v USA již působilo kolem 2000 lékařek a v zatemnělém carském Rusku asi 700 mladých lékařek, které vystudovaly na domácích školách.  Za zákazem medicínského studia českých dívek nestála jen prokletá Vídeň, nýbrž také čeští univerzitní profesoři.  Ti se zase nechali ovlivňovat shora jmenovaným Eduardem Albertem, vysoce postaveným Čechem ve Vídni, vynikajícím chirurgem, univerzitním profesorem a členem nejvyšší zdravotní rady monarchie, který byl zásadně proti ženám-lékařkám. Češi vždy nedrželi krok se západními vyspělými státy, jak rádi o sobě tvrdí, ba zůstali pozadu i za východním mohutným dubiskem.

Potom co Vídeň v roce 1897 povolila řádné studium žen na filozofické fakultě, všichni rozhodující pánové z medicínského světa se chytli za nos a přístup na přednášky umožnili také dívkám. Ovšem jen jako mimořádným posluchačkám. Po dalších velkých trampotách řádné  studium českým medičkám povolil až Vilhelm Hartel, rakouský ministr školství, rodák z Opavy.

Když Anna Honzáková poprvé vstoupila do české posluchárny, místo zdvořilého pozdravu na ni čekalo syčení, pískání a dupání. Předtím již tři roky sedávala na německé univerzitě, protože ji česká nepřijala,  a nebýt jazykových bouří, ještě by tam chvíli vydržela. Co se přednášek týkalo,  medičky tam zažívaly klid a porozumění. Nyní Anna zasedla do českých lavic a raději ten povyk neviděla a neslyšela. Hluk se stupňoval. Přesně ve čtvrt na jedenáct stál ve dveřích objevil univerzitní profesor Karel Pawlík. Byl to uznávaný i obávaný gynekolog, jinak též duchaplný a sarkastický muž, jakož i lidumil, když chudé pacientce strčil na ruky nějaký krejcar. „Pánové, co to znamená, jste na akademické půdě, nejste ve veřejné místnosti!“ Medici ztichli.

Před osmi lety Eliška Krásnohorská nechávala podepisovat petici za připuštění žen k filozofickému a lékařskému studiu. Deputace s podpisovým archem zaklepala také u Pawlíka. Tehdy škodolibě poznamenal: „S radostí, ihned podepíši! Vždyť z toho tak jako tak nic nebude, proč bych tedy dámám neudělal to potěšení?“ Nyní zvedl zrak od katedry a šest spanilých mediček (Anna Honzáková, Svatoslava Hornofová, Růžena Machova, Ludvika Nová, Bohumila Peigerová, Maria Peigerová,  Eliška Vozábová)   mu viselo na rtech.  Ctihodný profesor se zachoval jako profesionál. Studenti si své uštěpačné poznámky nechávali na jindy a často, někdy až vulgárně, dávali najevo, že pochybují o slušnosti přítomných slečen.

Rukávy odhodila v dál

Do posluchárny by se 10. března 1902 , na Anninu praktickou část třetího rigoróza, nevešla už ani noha. K rigorózu z gynekologie a porodnictví se dostavila první žena. Anna měla na sobě tmavozelené šaty s těsně přiléhajícími rukávy od lokte až po zápěstí a bílou vestičku. Nežli přišla komise, byla velká posluchárna nabitá k prasknutí a rušno jako v úlu. Jeden z mediků povídá polohlasně: Počkej, holčičko, on ti Pawlík něco poví, dělat rigorózum v tomhle ústrojí a s takovými rukávky. Secesní šaty se skládaly ze zvonové sukně s přiléhavým vrškem a rukávy, jimž se přezdívalo šunkové. Nahoře rozšiřovaly ramena objemným bohatým řasením a nabíráním, od lokte dolů naopak těsně obepínaly paži. S největší pravděpodobností měla Anna na sobě šaty právě tohoto střihu.

Kandidátka stála ve společnosti čtyř zkoušených mediků klidně. Vstoupil děkan a Karel Pawlík se svou svitou. Poslední přišla na řadu Anna. Vstala a v mžiku rozepjala a odložila rukávy. Všem vyrazila dech. Její výklad a demonstraci porodu Pawlík permanentně komentoval: „Dobře, výtečně, dobře, výtečně!“ Atmosféra byla napjatá. Rozhlédl se po sále: „No, slečno kolego, to se vám sem sešlo kmotrů.“ Do indexu zapsal: výtečně.

V aule mnoho dam 

Při Annině promoci  zaplňovaly aulu staroslavného Karolina především dámy. V houfu minervistek budila pozornost drobná Eliška Krásnohorská. Cítila hrdost na tím, že do promoční síně přivedla první lékařku. Byl v tom i kus národní a ženské pýchy. Nechyběly však ani ctihodní univerzitní profesoři, spisovatelé a politici. Jenže v tisku tuto historickou chvíli sledovaly pouze redaktorky ženských časopisů. Žurnalisté z deníků si promoce první lékařky na české univerzitě ani nevšimli.

Honzákovi přijeli v kočárech, maminka, sestry, švagr lékař, bratr lékař a malé neteře z Tábora. V hlubokém tichu, při rektorově latinském slavnostním projevu, stála Anna na pódiu s krátkými naondulovanými vlasy, se zlatým skřipcem na nose a ve světlé róbě. Po všech projevech, děkováních, úsměvech, slzách a kyticích odjela do fotoateliéru Langhans ve Vodičkově ulici.

Na zkušené

Po promoci se Anna tři roky, bez nároku na plat,  praktikovala ve Všeobecné nemocnici, z toho jeden rok u věhlasného gynekologa a porodníka Karla Pawlíka. Další tři elévové v ní viděli nepříjemnou konkurenci.  Podle plánu operací se s nimi měla u různých úkonů střídat. Kolegové by jí raději pominuli, ale zkušené ošetřovatelky ji vždycky včas zavolaly. Pak zaslechla podrážděné: „Hrom do toho, ta má nos, už je tady!“ Nenadále byly indikovány vysoké kleště. Porodní asistentka ji zašeptala: „Neodcházejte, je řada na vás.“ V hloubi duše se strachovala. „Jen aby to zvládla.“ Klidná a soustředěná Anna se nenechala vykolejit ani mužskou poznámkou: „Ona ty kleště neudělá, kde by na to vzala sílu!“ Zabrala, energie a obratnosti měla dost. Svaly vypracované, ruce jemné a pevné. „Všechno je v nejlepším pořádku,“ po těžkém porodu konstatoval první asistent. Také rodička si jistě oddechla. Má to za sebou, říkávalo se, hlavně že je dítě zdravé.

Ošetřovatelky, jimž se ještě neříkalo sestry, byly většinou vdovy s několika dětmi. Pocházely z nejchudších vrstev a sloužily za nízkou odměnu. Cenily se u nich hlavně dosavadní zkušenosti, jež získaly přímo u lůžek, a znalost obou zemských jazyků. Podléhaly čelednímu řádu jako služebné v městských domácnostech nebo děvečky na statcích. Měly nepřetržitou pracovní dobu a bydlely přímo na pokoji nemocných či rodiček, oddělené plentou. Volno jim uděloval pouze lékař.

Promoční portrét

Na černobílém promočním portrétu (foto nahoře) dodnes vidíme sympatickou sedmadvacetiletou lékařku, jakož i precizně ušité šaty v dobovém střihu – přiléhavý živůtek, stojáček, úzké dlouhé rukávy. Na materiálu – brokátu a krajce – si rodina nechala záležet. Nutno obdivovat sámky na horním díle a rukávech. Švadlena, mistryně svého řemesla, odvedla vynikající práci. Módu kolem roku 1900 ovlivnila secese se svými pastelovými barvami. Známe je z obrazů Alfonse Muchy. V témže duchu si Anna kráčela pro diplom – v jahodově růžových šatech. Její neteř Milada Petříková-Pavlíková, tehdy ovšem sedmiletá,  na její nádherný zjev ani po desetiletích nezapomněla.

Honzak.barvaPrvní lékařka v Čechách tedy neměla na sobě jednoduché pouzdro v barvě dohněda (část olejomalby – foto vlevo), s jemnou kožešinkou u krku, jak je znázorněna na obraze akademické malířky Heleny Šrámkové. Z plátna je na první pohled patrné, že tak hladké šaty se na přelomu století nenosily, že jde o módu z meziválečného období. Kožešinku mít mohla, potom co si na sebe přehodila plášť a vracela se do kočáru. V polovině března bývá ještě chladno.(http://www.smirice.eu/kultura/maliri/sramkova_tvorba.htm)

Obraz Helena Šrámková vytvořila v roce 1943, tedy čtyřicet let po promoci a tři roky po Annině skonu. Opálový prsten na pravém prostředníčku je promoční dar od Elišky Krásnohorské. Pro listinu s visací pečetí modelem posloužil lékařský diplom MUDr. Františka Petříka, který promoval koncem 60. let 19. století. Obraz si objednala Annina sestra Albína Honzáková a neteř Milada Petříková-Pavlíková. Určitě nepředpokládaly, že po drahném čase někdo obraz pochopí jako autentický promoční portrét z roku 1902, od tehdy devatenáctileté začínající malířky.

Helena Šrámková lékařku Honzákovou osobně  znala. Možná už jako dítě, protože její starší sestra Olga Šrámková, pozdější klasická filoložka,  sedávala s Annou ve třídě na Minervě. Za první republiky navštěvovala ženský klub a jako předsedkyně Kruhu výtvarných umělkyň byla členkou uměleckého odboru Ženské národní rady.

Slavná výročí žen opomíjíme

Ženská elegantní móda se od roku 1935, kdy Anna Honzáková slavila  kulaté jubileum, do současnosti téměř nezměnila. Všechno jsou už jen variace na dané téma, odmyslíme-li si oblíbené džínsy. Svět kolem nás se však povážlivě změnil. Ulicí Ve Smečkách tehdy sotva projelo jedno auto za den, dnes se tu vozidla sunou ve štrúdlu, nemluvě o parkování téměř na chodníku.

Změnila se také média. Šedesátiny nezdolné průkopnice ženského lékařského stavu připomínaly nejen časopisy pro ženy, ale konečně také deníky. Po letech uznávaly, že MUDr. Anna Honzáková je na slovo vzatá odbornice a silná osobnost. Vracela ženám zdraví, spěchávala k porodům, léčila ženy po tělesné i duševní stránce. Matka matek, říkávaly pacientky. Dnes si na její výročí málokdo vzpomene, ačkoliv možnost, kdy i ženy nešlechtického původu mohly získávat vzdělání, se rovnala stejnému historickému zlomu, podle vyjádření profesora Alberta Pražáka, jaký znamenal Guttenbergerův vynález pohyblivých liter.

 

Eva Uhrová

Více se o MUDr. Anně Honzákové, jakož i o její sestře Albíně Honzákové, profesorce Minervy, o Marii Baborové-Čihákové, první promované ženě na Univerzitě Karlově,  a o Anděle Kozákové, první české právničce a první evropské notářce, dozvíte v mé  biografické knížce

ANNA HONZÁKOVÁ a jiné dámy