Emancipace aneb Zmatek ve faktech


Historie plná omylů 

femistory-foto

Dějiny ženského hnutí zůstaly padesát let (1939-1989) zakonzervované. Pokud se jeho aktivistky chtěly po druhé světové válce za sebou ohlížet, pak únor 1948 jejich plány zadusil. Časopisecký a knižní trh byl zavalen třídním bojem, nikoliv vědeckou a vzpomínkovou literaturou, která vyzdvihla zásadní okamžiky a velká jména emancipačního úsilí žen na konci 19. a v první polovině 20. století. 

Zvonění sametové revoluce přivodilo pravý opak.  Do knihoven a archivů vtrhly univerzitní učitelky a posluchačky. Vyrojily se bakalářské, magisterské a dizertační práce, aby zúrodnily široký úhor nevědomosti. A z dosud zachovalých ženských časopisů, v listopadu 1989 ještě krásně vyžehlených, pilné včeličky nadělaly trhací kalendář. Chcete dnes v Národní knihovně bádat v Ženském listě,  Ženské radě, Ženském světě, Nové síle, Rozsévačce atd.? Najdete poznámku „poškozený fond – nelze půjčit,“  nebo dokonce „odpis.“  

Jde o velmi mladý obor v rámci českých dějin.  To plodí další komplikace. Napíše-li dnes někdo cokoliv o Boženě Němcové, těžko udělá chybu, nanejvýš překlep. Za sto padesát let byl její umělecký i soukromý život probádán do morku kosti a odhalena nejhlubší tajemství její duše. Sotva lze odkrýt něco nového, co upřesní předchozí zjištění. Jinak je tomu u mladšího a obsáhlého ženského hnutí. Má stovky bílých míst. Ještě dlouho budou zaplňovány a pročisťovány. Vyskytnou se různá hodnocení. Sem tam některá badatelka (tématu se věnují většinou ženy) něco přehlédne, co jiná doplní či uvede do nových souvislostí.    

Proto mě mrzí,  potom co jsem také spáchala články a publikace na dané téma, že se najdou historičky, které aspekt novosti neberou v úvahu. Namísto Sokratova „vím, že nic nevím,“ ostřížím zrakem zkoumají některé mé věty a neopomenou je ve svých vlastních dílech podrobit hodnocení, pokud možno negativnímu, neboť všechno vědí lépe a s jistotou. Přehlížejí, že základní vědecké pravidlo zní, že věda, na rozdíl od víry, není nikdy u konce.

Výtky bych brala jako nutné a potřebné, kdyby současné historičky, které v ženském hnutí objevily pole neorané, stejným stylem opravovaly samy sebe navzájem. Avšak na mušce je pouze novinářka-historička.  

Když už jsem peskována, dám  se do práce a na oplátku se pod mikroskopem podívám na jejich tituly. Vím již dlouho, že v jejich dílech zdaleka všechno stoprocentně nesedí. Nejde o hledání blech za každou cenu, ale mám zájem na tom, aby ty mršky nenaskákaly do dalších studií.

V bludném kruhu lze snadno zabloudit

Že si zasloužím pozornost od profesionálních historiček, jsem poprvé zaznamenala po vydání knihy V BLUDNÉM KRUHU (Petra Hanáková, Libuše Heczková, Eva Kalivodová eds., Praha 2006)  Autorka kapitoly „Když jdu, tak jdu.“ Nezadržitelná Božena Viková-Kunětická, “ teatroložka Petra Štěpánková usoudila, že jsem se v Lidových novinách v roce 2002, v krátkém článku, kde se muselo každým slovem šetřit, o první české poslankyni, dopustila hrubé nedbalosti, když jsem napsala, že mladá herečka opustila světla ramp po požáru Národního divadla, zatímco týden po neblahé události vystupovala ještě na prknech Prozatímního divadla. „Toto pojetí se zdá ovšem poněkud zkreslené,“ vytýká mi. Může mě těšit, že, jak píše dále, se takového hříchu dopustili i jiní autoři. Ovšem na ně prstem neukázala.

V uvedené knize jsem si pak prošla celou kapitolu. Předně Petra Štěpánková neprávem vyzdvihla rétorické schopnosti Boženy Vikové-Kunětické (s. 21). Spisovatelka si totiž své dlouhé projevy dávala na papír a pak je četla, nikdy živě nereagovala na náladu v auditoriu, jak se od správného řečníka či řečnice vyžadovalo.Tuhle neopominutelnou skutečnost někteří novináři dávali k dobrému jako důkaz její politické nezpůsobilosti. Nepředstavovala nic z toho, co si pod pojmem „zdatná rétorka“ v prvních dvou dekádách 20. století představujeme. To lze napsal o Karle Máchové nebo Františce Plamínkové, mluvící spatra, jen s poznámkami v rukou. Však také jejich projevy nikdy knižně nevyšly, zato Božena Viková-Kunětická si je střádala a pak vydala tiskem.

V příspěvku můžeme vysledovat ještě další nepřesnosti. Aktivní a pasivní volební právo (privilegovaným)  ženám přisoudil volební řád do českého zemského sněmu z roku 1861, nikoliv 1871 (s. 22), a volební řád do obcí z roku 1864. Víc mě však znepokojilo, že na předsedu Národní strany svobodomyslné autorka pasovala agrárníka Antonína Švehlu (s. 22), místo mladočecha Karla Kramáře.

Mezi prameny uvádí MUDr. Annu Honzákovou jako autorku hesla Ženská emancipace v Ottově slovníku naučném. Napsala je  však, společně s Františkou Plamínkovou, její sestra, profesorka dějepisu PhDr. Albína Honzáková. To dá rozum, že gynekoložka se do ženských dějin nepletla, zvláště když měla plnou čekárnu pacientek a doma sestru se státnicí z historie.

Jen novinářka je nepřesná? 

Mnohem víc pozornosti mi věnuje Jana Malínská ve své publikaci „MY BYLY, JSME A BUDEME!“  (Praha 2013). Vzala si na paškál můj titul Po nevyšlapaných stezkách (Praha 1984). Z knihy čerpá, ale zároveň nešetří kritikou. „Autorka je novinářka. Dopustila se mnohých nepřesností a chyb ve faktografii i v odkazech na prameny a literaturu“ (s.153). Podobná slova, ba ještě  údernější, napsala do své dizertační práce (2007). Z vyjádření cítím jakési pohrdání novinářskou profesí. O faktografických chybách nevím, tehdy ani dnes. V odkazech se v některých případech liší číslo v textu od čísla v rejstříku. Nebyly počítače, kde se s každým novým číslem automaticky posunou všechny další prameny. Kniha byla tištěna hlubotiskem a v druhých korekturách se s tím už nedalo nic dělat. Odkazů je ovšem minimálně.

Asi  v roce 2003 jsem doktorce Malínské vysvětlila, že při zpracování publikace jsem vycházela pouze z dobové ženské dělnické žurnalistiky, jak zní i podtitul. Po menších průtazích a díky tehdejší redaktorce směla v knize zůstat i první stať, ve stručnosti věnovaná občanskému ženskému hnutí druhé poloviny 19. století.  To v těch dobách nebylo samozřejmé.

Knížka byla určena členkám Českého svazu žen, které se mylně domnívaly, že sdružování slabšího pohlaví  začalo až po roce 1948, či až v roce 1967, a že časopis Vlasta je pokračovatelkou předválečné Rozsévačky. Neměly ani ponětí o tom, že třeba mateřské školy existovaly již v 19. století. Odborná nezávislá literatura neexistovala. Nešlo o vědecký spis, nýbrž ženy měly získat větší povědomí o své vlastní historii. Bavilo mě vysedávat v knihovně (tehdy zela prázdnotou), odpočinout si tam od domácího kolotoče a sledovat osudy a snahy žen, které žily dávno před námi. Text je proložen mnoha citacemi z novin, časopisů a knih a mnoha fotografiemi, aby publikace byla na první pohled informativní. Historii jsem nastínila, ale nepřekreslila. Přesto Jana Malínská, po třiceti letech od vydání knihy, cítila potřebu vzít na mne kladivo.

 

Zmatek ve faktech

Omyly, a nikoliv málo, najdeme rovněž u promovaných historiček. V následujícím textu nahlížím do těchto titulů:

1. Do politiky prý žena nesmí – proč?

2. Žena v českých zemích od středověku do 20. století

3. Ženy na stráž!

4. Iluze spásy

5. Žena a politika

6. Emancipace shora

7. „My byly, jsme a budeme!“

8. České ženy v 19. století

9.Počátky emancipace v Čechách

10. Jus Suffragii

11. O ženské práci

12. Z ženského pohledu

 

 

1. Do politiky prý žena nesmí – proč?

Je pochopitelné, že při hledání omylů si nejdříve beru k ruce knihu Jany Malínské:  DO POLITIKY PRÝ ŽENA NESMÍ – PROČ? (Praha 2005).

Překvapuje mě tvrzení, které se týká známé petice za otevření dívčího gymnázia,  „Dne 11. března 1890 předal říšské radě poslanec Karel Adámek, podporovaný Tomášem Garriguem Masarykem a Josefem Heroldem, žádost o povolení gymnázia Minervy. Všichni tři poslanci….“  (s. 40). V jedné větě se nalézají dvě podstatné nesrovnalosti.

Zaprvé:  V době podání petice T. G. Masaryk nebyl říšským poslancem, nemohl tedy Karla Adámka ve vídeňském parlamentu podpořit.

Zadruhé:  Eliška Krásnohorská nenapsala žádost o povolení soukromého, nýbrž státního dívčího gymnázia. Petice byla opatřena čtyřmi tisíci podpisy, ale na pozdější otevření   s o u k r o m é   Minervy neměla valný vliv. A když už jsme u podpory T. G. Masaryka, podívejme se na ni blíž. Významné pražské osobnosti žádala Krásnohorská osobním dopisem o podpis, ale nikdy se nezmínila o T. G. Masarykovi, ačkoliv později na jiné adresáty a jejich souhlasné či záporné odpovědi ráda a s humorem vzpomínala. Můžeme se tedy domnívat, že profesorovi, na rozdíl od jeho kolegů, osobně nenapsala. Na provolání Vzdělanstvu českému!, v němž  se poprvé mluví o soukromé Minervě (Ženské listy, červenec 1890) mezi stovkou podpisů na Masarykovu stopu rovněž nenarazíme.

V obou případech je vysvětlení nasnadě. Krásnohorská ve sporech o Rukopisy vykopala mezi sebou a TGM válečnou sekyru. Učitelky, které na petici či provolání obstarávaly podpisy, možná k němu zašly, možná že podepsal, ale dnes jeho podpis mezi čtyřmi tisíci jiných už nezjistíme. Třebaže – pravděpodobně – podepsal, časté oceňování zásluh TGM o otevření gymnázia Minerva, jak je nacházím v různých pracích historiček a jejich posluchaček, nejsou na místě. Neměl možnost akci přímo ovlivnit. Eliška Krásnohorská se o Masarykově  podpisu nezmínila ani ve vzpomínkách po roce 1918, kdy už byl prezidentem a kdy jí také zařídil penzi (zajisté zásluhou Alice Masarykové a s podporou spolužaček z Minervy).

T. G. Masaryk měl příležitost přimlouvat se za ženské vzdělání až v letech 1891-1893,  kdy zastával poslaneckou funkci. Učinil tak poprvé v říjnu 1891, kdy minervistky již nastoupily do druhého roku své gymnazijní docházky. Jeho řeč autorka zmiňuje, ale uvádí, že „vystoupil v zemském sněmu,“ (s. 94) namísto v říšské radě. Takový přešlap se možná může stát novinářce, ale zatím nestal, nikoliv však vědkyni.

„Protože učitelky a profesorky středních škol musely dodržovat celibát ještě na počátku dvacátého století….“ (s. 64) České zemské zákony (z roku 1870, 1875 a 1903) o tom, že sňatek učitelky se považuje za dobrovolné vzdání se služby, se týkaly pouze učitelek národních, později obecných a měšťanských škol. Nebo vyšel jiný zákon? Který? Absolventky filozofie zůstávaly po sňatku v domácnosti, protože tak velela dobová konvence . Vzal by si snad vzdělanec ženu, která bude „chodit do práce?“ Státní chlapecká gymnázia  (dívčí neexistovala) nepřijímala profesorky vůbec, svobodné ani vdané. Na státních dívčích středních školách, např. pedagogických, vdané ženy teoreticky vyučovat mohly. Tím spíše na soukromých. Přečteme-li si Zákonník zemský pro království České, částka III., čís. 16 z 27. ledna 1903,  píše se tam pouze o učitelích s vysvědčením způsobilosti na školách obecných  a měšťanských. Ani slovo o profesorech případně profesorkách středních škol.

Jedním z důvodů, který odradil ženy z občanského hnutí od spolupráce se sociálními demokratkami byla skutečnost, že v organizacích dělnických žen byla uplatňována marxistická ideologie se svým konceptem nepřátelských tříd.“  (s. 68) Toto tvrzení poněkud kulhá. Sociální demokratka Karla Máchová zakládala Výbor pro volební právo žen, mluvila na manifestační schůzi v prosinci 1905 vedle T. Novákové, F. Plamínkové a dalších,  jako vynikající řečnice se zúčastnila mnoha projevů volebního výboru. Františka Plamínková a Marie Tůmová se naopak nejednou dostavily na schůzi sociálních demokratek, aby je přemluvily ke společnému úsilí za volební právo žen, marxismus nemarxismus. Jenže byly odmítány, hlavně ústy jejich soukmenovců.

Po státní zkoušce dvou minervistek – Jindřišky Hrabětové a Boženy Jiránkové – bylo zajisté gymnázium hrdé, že je připravilo na univerzitu a nadále prospívají. Jestliže však jeho výroční zpráva za školní rok 1899/1900 úspěch kladně hodnotí, jak píše autorka (s. 106), nevyplývá z toho, že obě dívky nastoupily jako suplentky do Minervy. Jindřiška Hrabětové ano, ale Božena Jiránková se musela spokojit s Městskou vyšší dívčí školou ve Vodičkově ulici.

První právnička Anděla Kozáková se stala notářkou v roce 1935  (s. 108)?  Za tento letopočet autorka připsala do závorky vykřičník, aby zdůraznila, jak dlouho musela na jmenování čekat.  Jenže skutečnost byla ještě horší. Stala se notářkou až koncem září 1938, což by si zasloužilo dva vykřičníky. Také není pravda, že se do Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen zapojila až v roce 1925, když se nemohla v povolání prosadit, nýbrž je pravda, že ještě jako studentka posledního ročníku práv přišla na ustavující schůzi tohoto spolku dne 12. února 1922 a  hned zde byla zvolena místopředsedkyní, tedy nejbližší spolupracovnicí předsedkyně Albíny Honzákové.

Z právniček měly nejdelší cestu k svému vysněnému povolání soudkyně. První z nich však nebyly jmenovány v roce 1930 (s. 109)! Tehdy se v soudnictví objevily teprve první čtyři čekatelky. První soudkyně byla jmenována až o dva roky později.

Že předvolební kampaň v Mladé Boleslavi a v Nymburku v roce 1912 neproběhla klidně, nýbrž naopak, je autorce dnes asi jasnější než před deseti lety, kdy na knize pracovala. Vůbec se zdá, že téma o doplňovacích volbách tenkrát důkladně neprostudovala:  „V prvním kole voleb získala Božena Viková-Kunětická ve volebním obvodě Mladá Boleslav – Nymburk 850 hlasů a Karla Máchová ve volebním obvodě Praha – Hradčany, Vyšehrad a Holešovice – Bubny 415 hlasů.“ (s. 115-116)  Sociálně demokratická redaktorka kandidovala ve stejném obvodě jako mladočeská spisovatelka, nikoliv v Praze, a umístila se jako třetí! Bohumil Matoušek z druhého kola odstoupil, podobně jako Máchová. Takže se nedá ani napsat, že spisovatelka nad Matouškem zvítězila, neboť protivník se nedostavil. O to, aby neměla protikandidáta, se postarala Františka Plamínková. Viková-Kunětická tedy zvítězila kontumačně, jako ve fotbale. Ale vážně: manifestačně zvítězila nad protinárodními a protiemancipačními tendencemi části české společnosti. Pro mne je na tom nejzajímavější, že jiné historičky přehmat své kolegyně ve svých pozdějších textech neopravily. Mne by nešetřily.

Božena Viková-Kunětická zasedla do prvního porevolučního národního shromáždění v listopadu 1918, ale lze tu mluvit o úspěchu? Její účast byla automatická, protože byla uznáno její zvolení z roku 1912. Paradoxně ta, která se o její poslanecké křeslo zasloužila, Františka Plamínková, do Revolučního národního shromáždění delegována nebyla. Tak svět oplácí. Příliš mnoho národních socialistů, a to i politických začátečníků,  toužilo po parlamentní funkci, než aby jeden z nich ustoupil ženě, která se v politice orientovala. Ale zpět k Boženě Vikové-Kunětické. Ve volbách 1920 Československá národní demokracie totálně propadla a s její porážkou se svezla také ona. Senátorské křeslo zaujala až jako náhradnice v roce 1925, a zahřívala je pouhý měsíc, neboť byly vypsány předčasné volby. Lze tedy mluvit o tom, že si zopakovala obrovský politický úspěch ženského hnutí z roku 1912 (s. 116)?

Alice Masaryková nematurovala na Minervě v roce 1895 (s. 117), že ne? Jedině, že by do gymnázia nastoupila již v jedenácti letech. I později ve svých třinácti letech byla Alice mezi spolužačkami nejmladší. Maturovala v roce 1898. 

Český politik „JUDr. rytíř František Ladislav Rieger (s. 161) v roce 1897 přijal hodnost barona, nikoliv rytíře, že?

Za omyly, které jsem vybrala na úvod, nemohu dávat vinu jen autorce. Svůj díl odpovědnosti nesou též recenzenti. Co se mne týká, mé novější práce recenzí neprošly, ačkoliv bych si ji přála, jakož i jazykovou redaktorku a korektorku. Z finančních důvodů nemohu tyto profese honorovat, takže tiskařský šotek měl volné pole působnosti. Nepracuji s pomocí grantů, projektů a výzkumných úkolů, ale pouze za své.

 

2. Žena v českých zemích od středověku do 20. století

 

Při procházce soudobými díly z historie českého ženského hnutí se nyní zastavím u knihy ŽENA V ČESKÝCH ZEMÍCH OD STŘEDOVĚKU DO 20. STOLETÍ  (Milena Lenderová, Božena Kopičková, Jana Burešová, Eduard Maur eds.  Praha 2009).     

Vlastní text má 630, s poznámkami 850 stran. Zajímal mě pouze přelom 19. a 20. století. Za knihu dotovanou Grantovou agenturou jsem zaplatila přes 700,- Kč.  Sotva se začtu, nevěřím svých očím. V odstavci o Ženském klubu českém se dozvídám, že 7. dubna 1905 se dostaly do konfliktu Alice Masaryková a Josefa Humpal-Zemanová  (s. 337). Nešlo pochopitelně o Alici, nýbrž o Charlottu Masarykovou. Plést si matku s dcerou vyžaduje velkou dávku neznalostí. Alice dokonce již druhý rok pobývala v zahraničí,  nejdřív v Lipsku, pak v Chicagu a nemohla být matce v této nepříjemné situaci ani oporou.Vrátila se v červenci 1905 (Lovčí Radovan, Alice Garrigue Masaryková. Praha 2007, s. 67). Rovněž tvrzení, že Charlotta M. po tomto konfliktu z klubu vystoupila, odporuje skutečnosti. Z výročních zpráv za rok 1905-6  a 1906-7 vyplývá, že profesorova choť členkou zůstala. Vždyť v něm zastupovala brněnskou Dívčí akademii, nemohla jen tak s funkcí praštit. Na to byla příliš slušná a zodpovědná. Její dcera Alice ještě téhož roku s aktivistkami ženského klubu promlouvala na manifestaci za volební právo žen a TGM v klubu ochotně pokračoval v přednáškách.

knize je pod mezititulkem Maturita věnováno dosti řádek vzniku dívčího gymnázia Minerva (s. 435-436). Ovšem posloupnost dvou dokumentů – petice a provolání – je opačná, než se zde píše. Nejdřív, v únoru 1890, byla podepisována petice za dívčí lékařské a filozofické vzdělání žen a za otevření dívčího gymnázia. Teprve potom – koncem června 1890 – vyšlo Provolání vzdělanstvu českému! (kde se poprvé mluví o budoucím spolku a střední škole Minerva),  a nikoliv již v zimě 1899, tedy před peticí. Autorky celou chybnou stať převzaly od historičky M. Neudorflové (České ženy v 19. století, s. 119) , aniž si ověřily, jestli se náhodou nespletla.

Zopakujme si nesprávné znění: „Žádost o povolení Minervy předal říšské radě nakonec 11. března 1890 poslanec Karel Adámek. Výnosem ministerstva kultu a vyučování z 26. července 1890 se soukromé dívčí gymnázium Minerva, vydržované stejnojmenný spolkem, stalo realitou a nejstarším dívčím gymnáziem v Rakousku-Uhersku“ (s. 436). Knihu recenzovali prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc a Mgr. Gabriela Dudeková, Ph.D.   V této stati jsou však smíchány hrušky s  jablky. Poslanec Karel Adámek nemohl číst žádost o povolení gymnázia Minervy, jelikož myšlenka na jeho založení, jakož i na založení spolku stejného jména,  v té době ještě neexistovala. Petici vypracoval, rozšiřoval a podepsal Ženský výrobní spolek český. To jsou ty hrušky. A jablka? Ty představují  nápad Elišky Krásnohorské, který přišel o čtyři měsíce později. Založila přípravný výbor budoucího spolku Minerva, který, pokud se její plány vydaří, bude vydržovat soukromou (spolkovou) dívčí střední školu s gymnazijními osnovami a připraví dívky na klasickou maturitu. S tímto počinem neměla březnová petice co do činění. Teprve tento výbor dne 21. června 1890 uveřejnil ono známé Provolání vzdělanstvu českému!, které mělo jednak podnítit zájem rodičů  o studium jejich dcer, jednak v intelektuálních a vlasteneckých kruzích vyvolat vědomí, že vydržování školy bude něco stát a bez dobrovolných příspěvků se její existence neobejde.  Prozatímnímu výboru pak ministerstvo kultu a vyučování schválilo otevření dívčí střední školy (nesměla nést název gymnázium, jelikož nebyla tradičním osmiletým studiem). Spolek Minerva nemohl gymnázium převzít již v červenci 1890, protože ještě neexistoval. Byl založen až 27. září 1890. Postup jednotlivých událostí přesně zachycují Ženské listy, ročník 1890.

Pod mezititulkem Učitelka se dozvídáme, že zákon z roku 1870  stanovil plat učitelky ve výši osmdesáti procent platu učitele, a že teprve úprava platu z roku 1914 obě pohlaví platově zrovnoprávnila (s. 433). Možná je řeč o Moravě a Slezsku, kde platily jiné zemské zákony, což by měly autorky zdůraznit, pokud tento fakt vypátraly. V Království českém však byly platy učitelů a učitelek vyrovnány už paragrafem 33 zákona číslo 86 ze dne 19. prosince 1875. František Josef I. podepsal: „Služné platy učitelek jsou tytéž jako platy učitelů.“  O něčem takovém se tehdy v žádném jiném povolání ještě ani teoreticky neuvažovalo. Jiná věc byla, že učitelkám se nedostávalo stejného uplatnění jako učitelům a navíc podléhaly celibátu.

Formulace,  že se od roku 1897 Minervina  „škola přestěhovala do letohrádku Amerika na Karlově“ (s. 436) bez několika upřesňujících slov vzbuzuje zdání, že dívky sedávaly přímo pod barokními stropy Dietzenhoferovy předměstské vily, momentálně opuštěné. I tahle verze se donekonečna opakuje. Studentky se zatím učily v rozlehlé zarostlé zahradě, ve starých nízkých přístavcích určených k demolici. Původně byly postavené pro spolek Záštita, ale ani jemu nevyhovovaly. Teréza Nováková, jejíž dcera Ludmila tehdy Minervu navštěvovala, šla dokonce v čele tříčlenné deputace prosit za lepší místnosti u starosty Podlipného. Ten nabídl ještě horší prostředí, takže gymnázium raději vzalo za vděk nevhodnými pavilony téměř za Prahou. Pouze jedna třída tu sídlila v malém příbytku někdejšího správce blízkých jatek, které se chvíli předtím odstěhovaly do Holešovic. (Pro zájemkyně: v bytě vyrůstaly dvě správcovy dcery, později známá spisovatelka Helena Malířová a herečka Růžena Nasková.)

V odstavci o maturantkách (s. 437), se píše, že dívky „gymnázium opouštěly s vyhlídkami na osamělost – neprovdány se živily jako úřednice, vychovatelky, učitelky….“  Následuje velký skok k maturantkám z roku 1911 dokládající, že Anna Kopalová a Amálie Kneidlová se provdaly. Když už autorky považovaly za nutné sdělit, která minervistka šla k oltáři – což samozřejmě text probarví a zlidští – pak se ptám, proč se nezmínily o prvních maturantkách z roku 1895.  Z nich se například provdaly: PhDr. Marie Baborová-Čiháková, MUDr. Svatoslava Hornofová-Kochlíčková, PhDr. Marie Komínková-Bydžovská, MUDr. Ludvika Nová-Krajíčková, PhDr. Olga Šrámková-Fischerová, PhDr. Marie Věra Opolecká-Babáková, která se vdala dokonce během univerzitního studia, což byla v českých poměrech věc naprosto nevídaná. Podle letáku, který vydal Spolek pro dívčí studium Minerva, se z abiturientek  do roku 1912 provdalo již 30 % žen. Čímž  feministky dokládaly, že gymnázium dívky od rodinného života neodvrací, nýbrž naopak povznáší výchovu jejich dětí a zdaleka ne všechny končí v osamělosti.  Některé se dokonce uplatňují v placeném zaměstnání.

Feminismus mj. hlásá myšlenku, že žena má individuální hodnotu, není určena až manželem. Proto je zarážející, že při zmínce o svatbě dvou minervistek vědkyně neopomněly sdělit, že si vzaly muže zvučného jména. K Anně Kopalové připsaly prvního manžela kritika spisovatele Miloše Martena a druhého manžela generála Vojtěcha Vladimíra Klecandu. Na Amálii Kneidlovou, oční lékařku, prozradily, že se vdala za věhlasného chirurga Arnolda Jiráska. Vstup akademiček do manželství dávají nepochopitelně do souvislosti s první světovou válkou. Sňatky minervistek a pozdějších akademiček, které maturovaly již v roce 1895 a bořily dobové společenské představy, že studované ženy odmítají rodinu, měly dalekosáhlejší význam. O nich kniha mlčí. Snad proto, že neměly tak „významné“ manžely?

Že MUDr. Anna Honzáková obhájila diplomovou práci Jak chrániti dítě nákazy tuberkulosní?  (s. 442) Tak to už, dámy, přeháníte! Lékařská fakulta ji nevyžadovala! Nahlédneme-li do soupisu Národní knihovny, dočteme se, že tuto útlou knížku z roku 1903  „pro zdravotní odbor Ústředního spolku českých žen za laskavé součinnosti MUDr. Anny Honzákové napsala Klementina Hanušová.“

Na vybudování dívčí koleje Budeč v letech 1924-1926  neměl zásluhu Spolek akademicky vzdělaných žen (s. 442), neboť se v roce 1919 rozešel. Jeho zvláštní odbor, spolek  Kolej posluchaček vysokých škol,  se od roku 1922 stal součástí nově založeného Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, a teprve některé členky tohoto sdružení se staly zároveň členkami Stavebního družstva Obrodného hnutí čsl. studenstva, které zajistilo postavení Budče.  Píše se o tom v publikaci Čeho jsme docílily…, vydané tímto sdružením v roce 1932.

Nelze přistoupit ani na verzi, že Ženský klub český přesídlil do domu Ve Smečkách 26  rovnou z Jungmannovy 7  (s. 443).  Cesta mu bohužel trvala celých sedmnáct let. Do Smeček se klub stěhoval z ulice Na Poříčí a předtím kotvil V Jámě, kde mu málem odešla jedna stěna, protože se vedle kopaly hluboké základy pro palác U Nováků. Jungmannovu ulici klub opustil už v roce 1915,  kdy za války téměř zanikl společenský život, takže se mu nedostávalo na nájem.

kapitole o vědkyních (s. 443) není ani slovem zmínka o první české akademičce Marii Baborové-Čihákové, která, jako jediná žena v mužském kolektivu, svou účastí na tvorbě několika dílů Velkého ilustrovaného přírodopisu všech tří říší  prokázala jako první vědecké kvality, počínajíc rokem 1914 a končíc rokem 1937. Snad by si zasloužila aspoň větu.

I zde se vypracování hesla Ženská emancipace z Ottova slovníku naučného přisuzuje, kromě Františce Plamínkové, lékařce Anně Honzákové (s. 452) místo historičce Albíně Honzákové. V roce 1999 tak usoudila Pavla Horská (Naše prababičky feministky, s. 29) a tato dezinformace se zřejmě stane nesmrtelnou. Právě Albínu Honzákovou musíme především pochválit za důkladnost zpracování a historický ponor, jímž ženskou otázku rozebrala z dějinného a filozofického hlediska. Františka Plamínková se věnovala konkrétní české historii od M. D. Rettigové, přes další jména osob, spolků, škol a časopisů,  až do roku 1908.

„Teprve  roku 1892 začal v péči brněnské sociálně demokratické organizace vycházet Ženský list, jehož redaktorkou se stala Karla Máchová, právě se vrátivší z Ameriky“ (s. 455). Ve větě s roztomilým přechodníkem je mýlka v tom, že vůdkyně dělnic cestovala po USA až v roce 1893 a redakci Ženského listu převzala až od ledna 1901. V jedné větě dvě podstatné chyby.

Milada Paulová, příští zakladatelka české byzantologie, jak ta to měla se vzděláním snadné! Tohle radostné zvolání vyplývá z věty: „Vystudovala Akademické gymnázium…“ (s. 445) Mohla tam docházet, když přijímalo pouze chlapce? Milada P. po třetí měšťance chodila rok do vyšší dívčí, pak čtyři roky na státní Ústav pro vzdělání učitelek a zároveň soukromě na latinu. Po maturitě v roce 1911 a další dvouleté privátní připravě složila na Akademickém gymnáziu maturitu externě. Její cesta na univerzitu byla tedy velmi klikatá jako u jiných studentek, které neabsolvovaly Minervu.  Shora uvedená věta jednak nevystihuje úsilí pozdější vědkyně, jednak  je nepravdivá.

Opět čtu známé klišé o doplňovacích volbách na Mladoboleslavsku a Nymbursku v roce 1912:  „strany se dohodly,“ či „mladočeši navrhli,“ nebo „vynikající rétorička“ (s. 461). Řeč je o Boženě Vikové-Kunětické a její kandidatuře na poslankyni. Zcela je opominuta rozhodující úloha Výboru pro volební právo žen a Františky Plamínkové. Nebýt jich, strany by se nedohodly, mladočeši by ženu nenavrhli a údajně vynikající rétorička by své projevy neměla komu  číst. A jak to dopadlo? Mladočeští voliči druhé kolo voleb zcela ignorovali.

A ještě dvě maličkosti. V roce 1917 byla Minerva přejmenována na Městské reálné gymnasium dívčí Krásnohorská v Praze, nikoliv Elišky Krásnohorské (s. 436). Křestní jméno a genitiv nejsou na místě. – V odkazech (s. 735) je mezi prvními absolventkami Minervy jmenována Anna místo Alice Masaryková.

 

3. Ženy na stráž!

Listuji knihou ŽENY NA STRÁŽ!  s podtitulem České feministické myšlení 19. a 20. století  (Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová, Praha 2010)

Hned v úvodu mě překvapilo, že „žádná z první generace vysokoškolaček se nevdala ani neměla děti“ ( s. 13).  Některé z nich se i s akademickým titulem vdaly, jak píši u předchozího hodnocení, jakož i ve své práci (Uhrová Eva, Anna Honzáková a jiné dámy. Praha 2012, s. 52-53).  Dokonce měly děti. PhDr. Marie Baborová-Čiháková,  PhDr. Olga Šrámková-Fischerová  a PhDr. Marie Bydžovská-Komínková porodily každá dvě děti. Z maturantek a posléze akademiček, které kvůli sňatku zanechaly univerzitního studia, lze například jmenovat Olgu Vávrovou-Zvěřinovou, matku tři dětí, nebo Boženu Rudolfovou-Velenovskou. Další příklady mi nejsou známy. Padesátiletá pauza v bádání v ženském hnutí vykonala své. Osobní vzpomínky si většina vysokoškolaček první a druhé generace odnesla do nebe.

S obvyklým výkladem se zde mluví o celibátu:  „celibát… omezoval práci učitelek tím, že jasně stanovil, že není možné mísit sféru rodinnou se sférou veřejnou.“ (s. 17) Jako v mnoha jiných případech, i v této věci šlo o peníze až v první řadě, tentokráte o peníze státní (zemské). Učitelství na veřejných školách bylo dívkám středních vrstev povoleno proto, aby v případě, že zůstanou osamělé, se mohly důstojně, tedy hlavou, uživit a nemusely se snížit k manuální práci. Došlo k tomu po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866,  kdy ve společnosti citelně chyběli muži, zato se v městských rodinách vyskytovaly stovky sirotků a opuštěných paní a panen, které neuměly nic, co by je uživilo. Stát (země) pedagogickou službu žen tedy pojal jako sociální zabezpečení neprovdaných žen středních vrstev. Jakmile životní jistoty učitelce poskytl ženich, povinnost státu (země) skončila. Ten nechtěl vydávat peníze daňových poplatníků na vdanou paní, jejíž existenci zajišťuje manžel. Uvolněné místo raději promptně postoupil učitelce dosud mužem nezaopatřené, nebo učiteli, aby se mohl oženit a založit rodinu.

Na finanční stránku věci upozorňuje též poslanecký návrh (tisk. 514) z 18. února 1919, který žádá zrušení celibátu „žen, zaměstnaných ve službách veřejných,“ v němž se dotýká rovněž učitelek. Vyloženě v něm stojí: „Proti námitce, že to, aby byl proveden tento návrh, vyžádá si značného nákladu jak u státu, tak u zemí, nutno opáčiti, že tím stát a země vydají jen to, co neprávem ušetří na zaměstnancích mužských.“  Nutno dodat, že kdyby stát všeobecně stanovil, že není možné mísit sféru rodinnou se sférou veřejnou, pak by se tisíce vdaných žen a matek nevyčerpávaly v monopolním   s t á t n í m   tabákovém průmyslu. Tam je stát klidně zaměstnával dvanáct hodin denně, bez ohledu na to, že vstávají ráno ve čtyři, jdou dvě hodiny pěšky přes pole a luka a k večeru se lopotně vrací domů. Naopak stát na nich ušetřil, protože mužům by musel dávat vyšší mzdy.

V kapitole Ženám dělnickým (s. 198)  se o sociální demokratce Anně Malé, pozdější komunistické poslankyni, dočítám, že absolvovala obchodní akademii.  Dívka z chudé rodiny (1886-1948) a obchodní akademie? V Praze byla jediná – Českoslovanská akademie obchodní, Resslova 8 . Tato soukromá škola, určená bohatým synkům obchodníků a podnikatelů, ještě několik let ve 20. století dívky nepřijímala a stála dost peněz. (Viz též Františka Zeminová a obchodní škola na tomto webu.) Kde by se patnáctiletá Anna proletářka z Nymburka vzala na některé z těchto drahých a prestižních škol? Přerovnala jsem svůj archiv a odhalila vzpomínku její sestry M. Vodičkové z roku 1961. Anna se vyučila švadlenou, od svých osmnácti jezdila pod vlivem místního sociálního demokrata na schůze, přešla do Prahy a prodávala v knihkupectví Práva lidu, kde dosáhla značných literárních a jazykových znalostí. Možná jí strana zaplatila nějaký večerní kurz v jednoroční obchodní škole. Sestra zdůraznila, že v rodině byli ještě čtyři bratři, tedy celkem šest dětí, a Anna měla slabý zrak a chatrné zdraví. Buď došlo k záměně osob, anebo k nesprávnému výkladu.  (Zdroj: Fond vzpomínek, Anna Malá, poř. č. 1419, bývalý Archiv Ústavu marxismu-leninismu)

Masarykazeny1Text Františky Plamínkové Několik poznámek k práci československých žen (s. 274-276) rozhodně nebyl převzat z knihy Masaryk a ženy, neboť se v ní nevyskytuje. Za pramen zřejmě posloužila brožurka T. G. Masaryka O ženě  (Praha 1929, s.  11-15). Ukázka je uvedena mj. slovy: „Datum vydání – rok 1930 – nebyl vůbec náhodný. Uplynulo deset let od přijetí první československé ústavy zaručující rovné právo bez ohledu na pohlaví, což přímo vybízelo k bilanci deseti let rovnoprávnosti žen a mužů v demokratické československé společnosti.“  Pisatelka si poněkud vymýšlí. Kniha Masaryk a ženy, z které údajně čerpala,  vyšla k 80. narozeninám prezidenta Masaryka, jak stojí v podtitulu. Kdyby si knihu vzala k ruce, nalistovala by v ní jiný článek Františky Plamínkové, a sice: Žena budiž rovnoprávna muži. Ten v Ženy na stráž! není zařazen. I v  dalších vývodech se pisatelka mýlí. Dílo obsahuje především vzpomínky posluchaček a významných osobností (Věra Babáková, Anna Berkovcová, Alois Hajn, Jan Herben, Anna Honzáková, Eléna Maróthy-Šoltésová, Zdenka Wiedermannová-Motyčková, Jindřiška Wurmová aj.) na univerzitního profesora Masaryka a jeho rodinu na přelomu 19. a 20. století. Lze sice doplnit, že nový názor na ženu, který se pod Masarykovým vlivem rodil, měl souvislost se vznikem ústavy z února 1920, ale do bilancování posledních deseti let z hlediska rovnoprávnosti mužů a žen má kniha daleko.

Následující ukázka z pera T.  G. Masaryka  je tentokráte správně převzata z knihy Masaryk a ženy (s. 277-278) a nese nadpis Dodatek k několika poznámkám o práci československých žen.  Je pravda, že navazuje na předcházející text Františky Plamínkové, ale není jasné, proč zde stojí:  „Prezident se pravděpodobně zdráhal napsat úvodní článek do výboru věnovaného právě jeho zásluhám o ženskou emancipaci, ale nakonec podlehl – ostatně jako mnozí jiní – Františčinu naléhání“ (s. 277).  Kdo o tématu mnoho neví, neorientuje se, proč si hlava státu napsala příspěvek k vlastnímu kulatému výročí. Místo toho se dočte, že Františku bylo možné milovat, nenávidět, ale nebylo možné jí dlouho vzdorovat. Prezident se tedy poddal a odevzdal Dodatek… Chápu, že je náročné ke každé ukázce vymyslet aspoň trochu čtivý a zajímavý perex. Avšak Dodatek… TGM nenapsal do tohoto sborníku na oslavu sebe sama, nýbrž na žádost Mezinárodní ženské rady pro její Bulletin (viz Masaryk a ženy, s. 22). V březnu 1929 byly oba články (Plamínkové a Masarykův) vytištěny v Bulletinu v angličtině, francouzštině a němčině a česky vyšly v brožuře O ženě (Praha, Čin, 1929). Tyhle skutečnosti zde nejsou zmíněny ani náznakem, ačkoliv svědčí o tom, že si texty přečetly ženy v Evropě, Spojených státech, jakož i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, o rok dříve.

Ženy pevně po boku mužů

Různá nedopatření však zcela překonal úvod k článku Ženy pevně po boku mužů. Pokyny ústřední komise žen KSČ ze dne 28. září 1938 pro práci za branné pohotovosti státu (s.314-318).  V něm už nejde o mýlku v pramenech nebo ve jménech, ale o neznalost základních politických směrů. Přetištěný text, upřímně řečeno, autorky komentují s velkou dávkou naivity:  „Tak vznikl prostor, v němž signatářky dokumentu mohly projevit vlastní iniciativu a prezentovat svou představu o roli žen v době ohrožení integrity a samostatnosti Československa.“

Vlastní iniciativu? Tu členky KSČ sice mohly projevit, ale nápady jejich ženoddělů, později komisí žen,  zcela podléhaly pokynům ústředního výkonného výboru strany, v němž zasedali muži, a výbor byl zase podřízen Moskvě. Je vyloučené, aby Marie Švábová-Švermová a Anežka Hodinová-Spurná o své vůli vyzvaly členky strany k různým politickým  či občanským aktivitám, zejména v tak vážné době.

Dokument byl rozeslán pět dní po vyhlášení mobilizace. Krátký časový úsek napovídá, že byl připraven předem, že existovaly instrukce pro roli komunistek v případě mobilizace nebo války. Je podrobný, na sebemenší oblast se nezapomnělo. Hovoří se tu o evakuaci obyvatelstva, zejména dětí, z průmyslových středisek, o uprchlících ze Sudet, o zajištění dětí ve školkách a školách, o zákrocích proti lichvě apod. Čteme-li pozorně, výzva jasně formuluje, že nadchází čas, aby se přední členky KSČ ujaly vedoucí úlohy v ženském prostředí. „Vy musíte být přesně politicky informovány, jinak ztrácíte možnost vést ostatní, radit jim a pomáhat. Ženy vám nikdy nezapomenou, že jste se jich ujaly v době, kdy potřebovaly pomoc nejnaléhavěji… zařiďte poradny pro ženy záložníků – pomozte ženám vyplnit formulář pro podporu … požádejte o pomoc obce, aby svým příspěvkem zvýšily nedostatečné státní podpory … za narukované členy závodních výborů musí ihned nastoupit ženy … nedopusťte, aby se stal jediný případ vystěhování rodiny záložníka pro neplacení činže… zamezit zdražování… Při velké úctě, kterou si vydobyla strana, získáme nejen řadu nových spolupracovnic, ale řadu žen přímo do strany… Strana vám plně důvěřuje. Dokažte, že jste této důvěry hodny. Lid důvěřuje straně. Ve vás, komunistkách, bude vidět představitele strany. Nesmíte jej zklamat…“

Dokument mimo jiné nabádá ke spolupráci s Československým Červeným křížem. Dosud byl pro KSČ  „měšťáckým“ spolkem. Tři roky před touto výzvou se Rozsévačka  organizaci ČČK vysmívala, že mobilizuje do svých samaritánských kurzů dělnice ze závodů, čímž chce zachovávat ráz „demokracie,“ a do kurzů jich přivábit aspoň deset tisíc. „Pod pojmem vlastenectví dělají se z žen zděšených ještě poslední světovou válkou nadšené Madelon s černobílou stuhou ve vlasech“ (Rozsévačka 24. dubna 1935).  Nyní Rozsévačka tytéž dělnice do ČČK strkala. Zřejmě si uvědomila, že spolek disponuje rozsáhlou kontaktní sítí až do nejzapadlejších vesniček. Ta se mohla hodit.

Text zcela odpovídá strategii, kterou KSČ uplatňovala za první Československé republiky, nejpozději od V. sjezdu v roce 1929: nás nesmí být vidět, nás musí být slyšet. Důvěrné sdělení vedoucím komunistkám jasně říkalo: nenápadně, formou procítěné lidské pomoci a předstírané starosti o demokratickou republiku, vytvářejte v jiných ženských organizacích pátou kolonu („ženy všech stran a spolků by se měly sejít….“),  získávejte sympatie uvnitř ženských komunit, aby ostatní ženy svými ústy šířily dál myšlenky, že se o každé hmotné zlepšení či zdravotní pomoc postarala komunistická strana.

naznačené taktice svědčí další úryvek z provolání: „V této době se dobře osvědčuje spolupráce s funkcionářkami ostatních stran a s ženskými organisacemi. Když vidíme při práci Jednotu žen a dívek v Praze, velmi litujeme, že není v každém městě a městečku její odbočka.“  O jaké Jednoty kráčí?  Začaly opět vznikat v roce 1930 (první spolky tohoto názvu byly zakládány na přelomu 19. a 20. století)  a měly soustřeďovat ženy z jiných stran a indiferentní, tentokrát v režii KSČ. Karla Dolénková, novinářka a spisovatelka, vzpomínala: „Když jsem prostřednictvím KSČ byla zvolena předsedkyní Jednoty žen a dívek, spolek, vytvořený na pokladě starých stanov téhož jména, měl za úkol vytvořit mezi ženami jednotnou frontu. Praktickými kursy a přednáškami i módními přehlídkami a konečně i výstavami zainteresovat ženy tak dalece, aby nalezly cestu k socialismu a komunismu. Spolek měl být veden nepoliticky a já sama, podle příkazu strany, jsem byla organisovaná v sociálně demokratické straně, aby tak v čele spolku nestála komunistka. Pro instrukce jsem ovšem docházela do tehdejšího Rudého práva k soudružkám Jožce Jabůrkové, Marii Švábové a Anežce Hodinové.“ Dosti výmluvné, že? (Zdroj: Fond vzpomínek, bývalý  Archiv Ústavu … )

Téhož dne, kdy funkcionářky po stranické síti šířily svou výzvu, vyšla v Rozsévačce dvoustrana s titulem Republika nás všechny potřebuje.  Nabádá čtenářky, aby pro ohroženou vlast věnovaly část své mzdy a darovaly krev prostřednictvím ČČK. „Buďte hrdinnými ženami hrdinných mužů!“ V obšírném článku, tentokráte určeným veřejnosti, zcela chybějí shora uvedená důvěrná sdělení, adresovaná pouze prověřeným členkám strany.

Je dobré si připomenout,  že čtrnáct dní před tím Františka Plamínková coby ústavní činitelka v dopise Adolfu Hitlerovi nebojácně dala najevo, že pravda zvítězí,  poté co vůdce v Norimberku hřímal, že Němci jsou v Československu utlačováni a republika zbrojí. Ženská národní rada (ŽNR) rozesílala stovky dopisů prezidentům, premiérům a ministrům západních velmocí, mezinárodním ženským organizacím a rozhlasovým stanicím s prosbou o zachování celistvosti republiky. Chtěla mobilizaci a válečnému neštěstí předejít. Za nacistické okupace se pak  předsedkyně ŽNR dobrovolně vydala na milost a nemilost okupační moci, zůstala s národem. Pomáhala lidem do posledního dechu. Marie Švábová-Švermová a Anežka Hodinová-Spurná tolik opěvovaný lid opustily a s manžely se zachraňovaly v zahraničí. První v Moskvě, druhá v Londýně. Nikomu nelze vyčítat, že touží po bezpečí. Jde o to, že v meziválečném období coby přední funkcionářky strany rozdmýchávaly nepokoj a pak se daly na útěk.

Jinak se o této dvojici nic bližšího, jako před ostatními ukázkami, nedozvíme. Dokonce ani to, že podepsaná Marie Švábová byla Marie Švermová a Anna (!) Hodinová byla Anežka Hodinová-Spurná.  Že „vznikl prostor, v němž signatářky dokumentu mohly … prezentovat svou představu o roli žen v době ohrožení integrity a samostatnosti Československa?“ Obávám se, že nikoliv. Kdo se podrobněji seznámil s dějinami KSČ, tomu neujde, že z dané situace strana hodlala co nejvíc vytěžit pro Kominternu a proletářskou revoluci. Konečně i Marie Švermová přiznala, že  strana uvažovala o převzetí moci a vydání povelu k obraně republiky, což by však zároveň „znamenalo ozbrojený boj proti kapitalistickým kruhům. Bylo by to znamenalo občanskou válku.“ (Švermová Marie, Vzpomínky, Praha 2008, s. 131).

* * *

Misto tečky: Terezie Toužilová se nejmenovala Toužimská (s. 137)  a nezaložila Ženský list v Brně, nýbrž jej tam založila Hermína čili Mína Hybešová, manželka Josefa Hybeše,  politika a redaktora Rovnosti, a to v roce 1892, nikoliv v roce 1891. Terezie Toužilová na něm od samého začátku spolupracovala v Praze. Josef  Pravoslav Veselý (s. 137) byl Antonín Pravoslav a Milena Sísová, redaktorka Ženského světa, se rozhodně nestala národní socialistkou (s. 216) , ale národní demokratkou.

 

4. Iluze spásy

Na řadě mého hodnocení, které bylo vyvoláno invektivami proti mým historickým pracím,  je dílo ILUZE SPÁSY (Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová, Praha 2011). Obsahově jde vlastně o knihu Ženy na stráž! v rozšířené a komentované podobě na vědecké bázi.

První lékařka v Čechách: Kecková, nebo Honzáková?

 Ve 2. kapitole Od vzdělávání k profesi jsem občas nevyšla z překvapení.   O první české lékařce, která promovala v Curychu, čtu:  „Kecková rezignovala na všeobecné lékařství a otevřela si soukromou gynekologickou praxi“  (s. 139). Která studentka podstrčila autorkám tuto informaci? Neboť předpokládám, že ve své vědecké činnosti vycházejí také z bakalářských a magisterských prací svých posluchaček. Kdyby zdroj říkal pravdu, pak by první lékařkou v Čechách nebyla Anna Honzáková, která začala ženské nemoci léčit v roce 1905 v Praze Na Moráni. Museli bychom přepsat historii a prvenství přisoudit Bohuslavě Keckové s ordinací v Řeznické ulici. Jenže ta ve svém bytě zahájila pouze službu porodní asistentky. Přečtěme si ten inzerát z roku 1889: „B. Kecková, zkouš. babička a dr. med. fakulty v Curychu, bydlí v Praze 2…  Radu a pomoc udílí dámám“ (Národní listy 7. 6. 1889). Poradí a pomůže, ale neléčí.  Kdyby se prezentovala jako lékařka pro ženské nemoci, na což měla odpovídající vzdělání ze Švýcarska, druhý den by na dveře zabušil policejní komisař a odvedl ji v poutech. Rakouské úřady promoci českých lékařek (Keckové a Bayerové) na cizí univerzitě neuznávaly. Proč asi Dr. Med. Bohuslava Kecková sloužila dvacet let mezi muslimkami v Hercegovině, když gynekologickou praxi – podle této knihy – s klidem provozovala v Praze?

* * *

Po pětadvacetiletém svobodném studiu občanského ženského hnutí jsem se domnívala, že mezi historičkami je známo, že Albína Honzáková vystudovala dívčí gymnázium Minerva (a to za pouhých pět let, ačkoliv její ročník již měl předepsáno šest let), kde potom přes třicet let vyučovala. Vzdor tomu se zde praví,  že absolvovala Ústav pro vzdělání učitelek (s. 159).

Zrušeni celibátu: Plamínková nic, Kunětická vše?

„Návrh na zrušení celibátu učitelek podala Revolučnímu národnímu shromáždění (RNS) spisovatelka Božena Viková-Kunětická“ (s. 169). Tento návrh z 18. února 1919 (tisk 514)  však zůstal pouze na papíře.Vypracovala jej skupina národně demokratických poslanců a jedné poslankyně a týkal se pouze  úřednic ve veřejné správě,  nikoliv učitelek, třebaže to slovo se v textu vyskytuje. Vyjmenovává zákony, které je třeba zrušit, ale ty se netýkají přímo učitelek. Uvedeným konstatováním jsou Boženě Vikové-Kunětické připisovány zásluhy, na nichž se nepodílela. V každém sebekratším životopise Františky Plamínkové z pera historiček nechybí zmínka, že vybojovala zrušení celibátu učitelek. A zde zčistajasna narazím na údaj, že tato kardinální změna proběhla v péči Boženy Vikové-Kunětické.

Celibátu učitelek (obecných a měšťanských škol) se týkal až návrh z 10. dubna 1919 (tisk. 828), podaný Františkou Zeminovou a dalšími národně socialistickými poslanci. Hned v úvodu doporučují konkrétní zákony, jež žádají zrušit  (z let 1901 – Slezsko, 1903 – Čechy, 1904 – Morava).  Až o tomto návrhu diskutoval kulturní výbor (číslo zprávy 1439). Zpravodajem byl poslanec Alois Konečný, manžel Ludmily, rozené Wiedermannové, bývalé učitelky. Zákon byl schválen v prvním a druhém čtení najednou, bez diskuse, 24. července 1919 pod číslem 455/19 Sb.

Zásluha na zrušení celibátu učitelek tedy patří jednak Fráně Zeminové, která jako poslankyně nenechala věc usnout, a jednak Františce Plamínkové, jež ženské spolky vyzývala k psaní petic, osobně zákon prosazovala u ministra školství Habrmana a  ve sněmovních kuloárech přesvědčovala poslance a vládu, aby zákon přijali. Když na ni v prvním porevolučním parlamentu nevyšla židle a nemohla přijetí zákona prosazovat coby poslankyně, šla na věc lobbováním a svého cíle dosáhla. O několik let později na platformě Ženské národní rady, v rozhovoru o Boženě Vikové-Kunětické a jejich ženských hrdinkách,  se jedna z aktivistek zeptala Plamínkové: „Co udělala Kunětická pro zrušení celibátu?“ Plamínková odpověděla: „Nic.“ A ejhle! Téměř po stu letech se z této vědecké knihy dozvídáme, že Plamínková neudělala nic a Kunětická vše.

Maria Tumlířová

Krátký příběh o Marii Tumlířové (s. 170) je poněkud zkomolený. Někdy si opravdu nevíme rady, když nám chybí kamínek do mozaiky. Pak jej doplníme, ale občas tak nešťastně, že dostaneme zcela jiný obraz.  Byla filoložkou? Měla doma drůbežářskou farmu? Získala sňatkem finanční zázemí?

Autorka v jedné větě píše, že otec-advokát Marii nedovolil studovat, ale ona se přes jeho odpor stala filoložkou. Skutečnost je taková, že Maria, tehdy Kuklová, se po měšťance intenzivně zabývala francouzštinou a v sedmnácti absolvovala půlroční studium v Lausanne  a získala oprávnění jazyk vyučovat. Zprvu se věnovala vychovatelství, pak učila na pedagogické škole a soukromě. Stěží ji lze označit za filoložku. Vždyť teprve v osmadvaceti, po soukromé přípravě za pomoci své mladší sestry Boženy, budoucí lékařky, složila gymnazijní maturitu. Za čtyři roky promovala na technice, obor zemědělství, a poté zvládla rigorózum na filozofii (viz Uhrová Eva, České ženy známé a neznámé, Praha 2008, s. 37-38).

Po sňatku s dědicem statku v Předboji, svým kolegou z techniky, který školu nedokončil, nezískala finanční zázemí a prostor pro odbornou drůbežářskou činnost, jak se autorka domnívá, neboť zbytkový statek byl zadlužen. Spíš si můžeme dosadit, že s manželem Bohuslavem, který rovněž pracoval mimo zemědělství, z měsíčního platu spláceli dluh.

A konečně – prostředky a prostor pro vědeckou práci Marii Tumlířové poskytoval Výzkumný ústav živočišné (později plemenářské) biologie v Praze, který podléhal ministerstvu zemědělství. Drůbežárny, kde mohla získávat podklady a statistiky pro svá bádání, nenašla tedy na svém dvoře, i když tam jistě slepice hrabaly a kohout kokrhal. Větší drůbežárny bývaly součástí internátních hospodyňských škol pro dívky z rolnických rodin.

Zkrátka Ing. Dr. Maria Tumlířová, jak lze vysledovat i z toho mála znalostí, byla vědeckým, technickým, manažerským a městským typem a se svou identitou, třebaže bydlela za Prahou na statku, rozhodně neměla potíže.

* * *

Ve 3. kapitole Bytost veřejná se již neopakuje klišé, že při kandidatuře Boženy Vikové-Kunětické „volební kampaň proběhla klidně,“ nebo že při těchto volbách Karla Máchová kandidovala v Praze, jak  napsala Jana Malínská v knize Do politiky žena nesmí. Proč? (s. 116 ).  Historičky svou kolegyni v poznámce pod čarou však neopravily. Publicistka Eva Uhrová by z podobného omylu tak lehce nevyvázla.

I zde se dočítám, že při založení Ženského klubu českého se vyskytovala Marie Tůmová. Tato učitelka  se přihlásila až v roce 1906 do Výboru pro volební právo žen. Zřejmě ji volby zajímaly, neboť politikou žil její otec, kdysi poslanec, a její nevlastní matka Žofie Tůmová měla na sjezdu žen v roce 1897 projev o volebním právu žen. S příchodem do volebního výboru se pak Marie Tůmová zapojila i do ženského klubu.

Na konci války se ženy všech politických stran podílely na společném Manifestu pro samostatný stát Československý“  (s. 203).  Zřejmě je myšlen 6. leden 1918, kdy čeští zemští a říšští poslanci v Obecním domě přijali tzv. Tříkrálovou deklaraci. Na shromáždění však pozvali pouze významné muže (spisovatele, univerzitní profesory, kulturní pracovníky atd.), nikoliv osobnosti ženského pohlaví, kromě Boženy Vikové-Kunětické, kterou tímto pádem uznali za řádně zvolenou poslankyni českého zemského sněmu.

Není mi jasné, proč se hovoří o tom, že Ženská národní rada se prezentovala jako zastřešující organizace československých ženských spolků (s. 211). Ve stanovách ani ve výročních zprávách jsem takové označení zatím nenašla. Naopak, mnohé ženské spolky Františku Plamínkovou žádaly, aby vytvořila svaz, což předpokládá střechový orgán, který diriguje, určuje náplň a kontroluje podřízené spolky, ne-li celé masy žen. Podobné návrhy energicky odmítala jak za monarchie, kdy poprvé ženskou radu navrhovala, tak za republiky. Zdůrazňovala, že Rada je sdružením spolků, které se k ní přihlásily (nikoliv tedy všech československých ženských spolků),  a pracuje jen v oblastech, o které je zájem a k nimž má zajištěné odbornice, ochotné věnovat svůj volný čas ženské otázce. Plamínková se nechtěla a ani z časových důvodů nemohla starat o kulturní večery či kurzy ručních prací, jimž se různé ženské spolky také zabývaly. V cizině pochopitelně mluvila za československé ženy, což je ovšem něco jiného, než říkat, že ŽNR byla zastřešující organizací.

Aby Plamínková vyhověla přáním některých žen, zejména mimopražských, byly od počátku třicátých letech zakládány Kluby Ženské národní rady. Tato volná seskupení žen a mužů byla v kontaktu se ženskou radu prostřednictvím Společenského odboru, nepatřila ke sdruženým spolkům, neplatila Radě příspěvky a delegátky se nezúčastňovaly jejich valných hromad, pouze přijížděly na setkání nesdružených spolků. Skrze tuto kontaktní síť čekala ŽNR nové nápady a zpětnou vazbu.

Ačkoliv autorky tuto knihu vydaly o rok později než předcházející titul  Ženy na stráž!, neuvedly na správnou míru, že vládní nařízení číslo 252/1933, týkající se propouštění vdaných státních úřednic, bylo schváleno 22. prosince 1933 a vešlo v platnost 1. ledna 1934.  Opakuje se tu chybné číslo: 252/1934 Sb. z. a n. (s. 174) , což zcela mění náhled na brožuru Františky Plamínkové O právu žen na výdělečnou činnost. Františka Plamínková protestovala proti připravovanému nařízení na mnoha úrovních, jako senátorka i jako předsedkyně ŽNR,  a to zvláště ostře, jak zde po právu stojí. Avšak zmíněná brožura do kampaně nepatří, neboť byla vydána až po boji.  Proto má obecnější charakter.

Znovu se zde opakuje, že článek Plamínkové Několik poznámek o práci československých žen (s. 213) vyšel v publikaci Masaryk a ženy a dokonce jsou uvedeny stránky. Nemohu než opakovat, že ji autorky bezesporu zaměňují  ta brožurku T. G. Masaryka O ženě (Praha 1929).

knize se našlo místo také pro charakteristiku Komunistické strany Československa po jejím založení v roce 1921 (s. 208-209), která se „soustředila na uchopení moci diktaturou proletariátu.“ Anežka Hodinová-Spurná je vylíčena jako žena bez intelektuálního zázemí. Pravda, pravda… Soudružka Hodinová-Spurná, podle osobní vzpomínky pamětnice, kromě školní učebnice v životě nepřečetla jedinou knihu. Sedět nad literaturou považovala za ztrátu času. Byla ochotná, píše se dále, akceptovat bez diskusí „ženskou“ politiku Kominterny.  Pak je s podivem, proč se o kus dál  (s. 223) opakuje jednoduché a zavádějící hodnocení dokumentu Ženy pevně po boku mužů, který ústřední komise žen KSČ, zosobněná M. Švábovou-Švermovou a A. Hodinovou-Spurnou, vydala 28. září 1938.  A proč jsou v tamní předmluvě obě ženy vylíčeny jako dobrotivé ochranitelky, jimž leží na srdci pouze blaho jejich sousedek (viz výše u knihy Ženy na stráž!, bod 3).

Bůhvíproč je stále 1. sjezd českoslovanských žen umisťován  do roku 1896, ačkoliv se konal o rok později (s. 196 a 198). Také kolem vzniku Ženského listu jsou zde chyby. A ještě drobnost: Albína Honzáková nenapsala knihu o Anně Bayerové (s. 138), nýbrž její sestra, lékařka Anna Honzáková, a to pod názvem Dr. Med. Anna Bayerová…., nikoliv Dr. Anna Bayerová…

femistory.moda03

 

 

 

 

 

 

 

5. Ženy a politika (1890-1938)

Kniha  ŽENY A POLITIKA (1890-1938) (Marie Bahenská a Jana Malínská edd., Praha  2014) přetiskuje některé projevy z Mezinárodní vědecké konference stejného názvu, která se v květnu 2012 konala u příležitosti 100. výročí zvolení první ženy do českého zemského sněmu.Ve stati o Olze Stránské-Absolonové (s- 144-167) autorka Jana Malínská poznamenala, že ve své práci (České ženy známé a neznámé,  Praha 2008) uvádím jiné datum narození a svatby, než jiné prameny.  Nevím, odkud zmíněná většina čerpala, ale moje údaje pocházejí z dokladu uloženého ve fondu Drahomíry Stránské v Národopisném muzeu. Mám poznamenáno, že Olga byla pokřtěna dalšími jmény: Marie, Anna, Alžběta, narodila se 18. listopadu 1873 a svědkové při svatbě byli: Antonín Stránský, obchodník, Žitná 36 a Eduard Bufka, vrchní revident zemské banky, Vinohrady, Sázavská 14. Svatba se konala 1. června 1896 v chrámu sv. Ludmily na Vinohradech. Někde jsem četla, že Olga se s výtvarníkem Františkem Stránským seznámila při Národopisné výstavě 1895 a za rok se vzali.

Po odchodu z pozemského světa v říjnu 1927 nikdo o Olze Stránské-Absolonové nenapsal sebekratší životopis s jejími zásluhami jako novinářky, političky a sociální pracovnice. Sama autorka Malínská přiznává, že jsem o ní psala v roce 2008 (České ženy známé…. s. 124-137).  Přesto říká, že „chce do českých dějin vrátit všestrannou osobnost Olgy Stránské-Absolonové “ (s. 149). Při takovém úkolu se sluší poznamenat, kdo o ní poprvé psal  – po téměř osmdesáti letech – a tudíž ji pro české dějin fakticky objevil. O mně se zmínila, jen aby poukázala na blechu v textu, jenže falešnou, a prvenství připsala sobě.

Jak už v kruzích historiček bývá zvykem, nezkorigovala Marii L. Neudorflovou, která z této osobnosti mylně udělala učitelku.  (České ženy v 19. století, s. 435)

Petra Ježková na konferenci rozvedla již tolikrát zmiňovaný konflikt mezi Charlottou G. Masarykovou a Josefou Humpal- Zemanovou a reakci Boženy Vikové-Kunětické v roce 1905 (s. 88).  Opakuje, že Charlotta G. Masaryková na základě incidentu vystoupila ze ženského klubu. Kdyby nahlédla do výročních zpráv, zjistila by, že jméno profesorovy choti zde nadále figuruje, tedy že členkou zůstala, zatím co jména Herbenová, Foustková a Drtinová zde skutečně chybějí.

Učitelka Antonie Malová (s. 210 a 211), o níž dvakrát píše Hana Železná, je zajisté Antonie Maxová.  Z drobných nesrovnalostí ještě připomeňme, že kongresy Mezinárodní aliance za volební právo žen se konaly každé tři roky (1904, 1907, 1910, 1013, po válce 1920, 1923, 1926, 1929, kvůli krizi až 1935), nikoliv každé dva roky. První sjezd českoslovanských žen je  správně zařazen do roku 1897. V poznámce pod čarou mi však chybějí jména historiček, které dosud nesprávně uváděly rok 1896. Soudím, že k rozdílnému údaji, pokud by pocházel z mého počítače, by autorky tak velkorysé nebyly.

Zastavme se ještě u Jiřího Malínského a jeho příspěvku do této knihy: Marie Švermová. Počáteční období politické dráhy reformní komunistické političky (1921-1938)   K poznámce, že „Ženská národní rada byla vrcholným reprezentativním orgánem meziválečného československého ženského hnutí,“ (s. 225) nutno namítnout, že taková charakteristika nevystihuje její význam, spíše vzbuzuje zdání, že jakési dobře oblečené dámy poletovaly z rautu na raut. Ženská národní rada však byla pracovištěm obětavých neplacených odborně a jazykově vzdělaných intelektuálek, malým neplaceným ministerstvem, jak se trefně vyjádřila Albína Honzáková. Usilovala o to, aby žena byla v zákonech i v praxi respektována jako lidská bytost rovnocenná muži a aby od této základní myšlenky bylo odvozeno její pracovní, sociální a rodinné postavení. Ovoce její práce dnes sklízejí současné ženy.

Zmínka, že Františka Plamínková byla první předsedkyní Ženské národní rady (s. 225) , vyvolává domněnku, že existovala ještě druhá či třetí předsedkyně. Plamínková však byla jedinou předsedkyní, a to v letech 1923-1942.

Vadu obsahuje také informace, že Jožka Jabůrková byla účastnicí druhého odboje (s. 233). Byla zatčena již 18. 3. 1939 (najdeme také datum  16. 3. 1939), takže vůbec neměla příležitost se do odboje zapojit.  Helena Malířová nebyla manželkou, nýbrž životní partnerkou (tehdy se říkalo družkou) Ivana Olbrachta.

Tento autor také publikoval zprávu z konference, která je umístěna na webu Masarykovy demokratické akademie. Chválí špičkovou úroveň akce, ale v jeho řádcích se vyskytují zkomolená jména. Píše o Fráně (místo Františce) Plamínkové (nepleťme si to s Fráňou Zeminovou) , Mileně Selucké místo Secké a Karle Máchové-Kostecké místo Kostelecké, když už považujeme za nutné její příjmení rozšířit o pseudonym. Tyto chyby o vysoké laťce zrovna nesvědčí. Ke zkreslení může dojít, zvlášť když jména slyšíme poprvé, ale pak je snad třeba dodatečně zjednat nápravu. U webu, na rozdíl od knihy, je to snadné.

Škoda, že v kapitole Katolické ženské spolky v období první Československé republiky a jejich role ve veřejné práci (Jana Burešová) nejsou doplněna nová badatelská zjištění, že text ustrnul na úrovni roku 2001 (Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století), notně zkrácený. Po zmínce o volbách v roce 1925, ačkoliv titul vymezil období až do roku 1938, například chybějí zajímavé skutečnosti o volbách 1929.

Tehdy lidová strana postavila v Čechách několik kandidátek. Za Prahu A: Bernardu Kratochvílovou, choť tkalce, na 8. místě; za Prahu B: Růženu Budělovskou, odbornou učitelku, na 4. místě a Marii Řehňovou, předsedkyni odborového sdružení pomocnic v domácnosti, na 7. místě. Za župu Karlovy Vary kandidovala Marie Měřinská, učitelka, na 3. místě. Za župu České Budějovice kandidovala Ludmila Maverová, odborná učitelka, na 3. místě. Do senátu za Prahu A byla navržena: Anna Šmahová, vdova po profesorovi, na 4. místě.Volebního neúspěchu české katoličky velice litovaly hlavně z toho důvodu, že v zákonodárném sboru nemohou zasahovat  do otázek ženy a dítěte a nemají ani možnost čelit tomu, co „podnikají socialistky a komunistky na rozvrácení rodiny a zpohanštění našeho národa.“ (Čs. žena 1929, č. 22, s. 346)

K nízké sklizni hlasů podle nich přispělo také prohlášení Svazu katolických žen na Moravě, nadiktované muži, že ženy nepřijmou kandidátku vůbec, čímž byl značný počet katolických žen zmaten. Takže – na rozdíl od autorčina tvrzení – katolické ženy pro sebe zastoupení v politice žádaly, ale jen v Čechách. Moravanky si nechaly namluvit, že otázky žen a dětí budou účinně hájit „zkušení, vzdělaní a opravdu křesťanští muži.“ (s. 284)

Ke kapitole Cesta zástupkyň Ženské národní rady do Turecka v dubnu 1935. (Helena Havlůjová) jen malou poznámku: Koncerty ŽNR se pod záštitou TGM konaly od roku 1927, nikoliv od roku 1929 (s. 302).  Letopočet 1929 je významný tím, že se koncertu poprvé a naposled osobně zúčastnil prezident T. G. Masaryk.

.

6. Emancipace shora. Ženské organizace v českých zemích v druhé polovině 20. století

V pojednání autorky Květy Jechové EMANCIPACE SHORA (web Ústavu pro studium totalitních režimů) se na osmnácti stranách dozvíme, jak probíhal vývoj ženských organizací v letech 1945 až 1989 na pozadí politických a společenských změn. V tzv. třetí republice (1945-1948) působily v Československu dvě ženské organizace: Národní fronta žen a Rada československých žen. O nich jsem psala do sborníku, který vyšel v Ústavu soudobých dějin v roce 2005. Květa Jechová na jednu z kapitol reaguje v poznámce pod čarou: „Chápat Národní frontu žen (NFŽ) jako antagonistu Rady československých žen (RČŽ) je omyl. Toto hodnocení jako první uvedla E. Uhrová … Od té doby je takový výklad nekriticky přejímán ve studentských pracích i na internetových feministických stránkách“ (s. 16).

Zdá se, že nerozumím. O antagonismu jsem nepsala. Naopak jsem doložila, čím vším NFŽ a RČŽ, každá zvlášť nebo ruku v ruce, přispěly ke zmírnění poválečného nedostatku v zásobování potravin, obuvi a šatstva, co svorně vykonaly na pomoc matkám a dětem. Připomeňme, že v NFŽ byla vedle čtyř politických stran pátou členkou RČŽ. Takže kdyby byla RČŽ v antagonistickém rozporu vůči NFŽ, byla by zároveň v rozporu sama se sebou. V krátkosti jsem také sdělila, že potom co ustoupila nadšená poválečná jednota národa a ve vládní koalici se objevovaly třecí plochy,  rovněž mezi komunistkami a demokratkami docházelo k disharmonii.

V tomto odhalení mi však nepatří prvenství. Palmu vítězství drží časopis Rádkyně komisí žen KSČ (3/1948):  „V souvislosti s vládní krisí byla řešena i těžká, vleklá a obtížná spolupráce v Radě čs. žen…  Protipokroková fronta se stále zesilovala… Akční výbor Národní fronty žen a Rady čs. žen učinil konec této podvojné hře…“  Takže těžká, vleklá a obtížná spolupráce!

Na druhé příčce stojí Nová mysl (5/1978). Časopis píše,  že názory komunistek  v NFŽ a RČŽ se  „podstatně odlišovaly od názorů a projevů představitelek ostatních politických stran.“ Pamětnice, jichž jsem se v osmdesátých letech minulého století na toto období vyptávala, mi odpovídaly v podobném duchu.

V pořadí těch, kdo se zmínil o rozporech mezi demokratkami a komunistkami, se tedy vyskytuji až na třetím stupínku. Ještě mohu připomenout stať Hany Joskové-Ursinyové, exulantky z roku 1948, která vzpomíná na spolupráci s Miladou Horákovou v mezinárodním ženském hnutí:   „Nesentimentálne prijímala poražky a takisto aj vytrvalé a zákerné útoky komunistiek. Jej znechutenie zpravidla netrvalo dlho. Inú ženu by to bolo azda odradilo od práce, útočnosti a obrany. A o to šlo komunistkám. Ale nepochodily, lebo Milada vždy pri takýchto napätých situáciach len sucho poznamenala: Kdo má za sebou Terezín, pro toho je toto jen hra zlomyslných dětí!“ (Milada Horáková, sborník k 10. výročí její popravy, Washington 1960, s. 51).

Chvála Marie Švermové, že RČŽ disponuje vynikajícími právničkami, si s uvedenými výroky neprotiřečí.  Zapomněla však dodat, že mezi nimi KSČ, možná Švermová osobně, lovila, a to úspěšně. Získala do strany například JUDr. Zdenku Patschovou, dlouholetou spolupracovnici Milady Horákové z předválečného Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen a Ženské národní rady. V roce 1949 pak dílo ŽNR, totiž návrh nového rodinného práva, vydávala za práci Alexeje Čepičky a jeho ministerstva spravedlnosti. Zcela potlačila čtyřicet let práce Františky Plamínkové a dvacet let práce Milady Horákové.

Pokud si Julie Prokopová například poznamenala „v radě – aby někdo paralyzoval její vliv,“ pak tato slova nemůžeme číst jinak, než že z příkazu strany měla za úkol ochromovat vliv RČŽ ve společnosti. Po sjezdu žen v říjnu 1946, který se konal na základě rozhodnutí MDFŽ a k propagaci dvouletého plánu, si postěžovala, že všechny sjezdové referáty „musely být přijaty pod naším tlakem,“ a po sjezdu se papíru svěřila: „Konání sjezdu předcházely ostré diskuse, kdy jsme musely paralyzovat přání, aby v Československu se konaly sjezdy mezinárodních ženských organizací, dále, aby u nás byly ustavovány odbočky mezinárodních ženských organizací. Tento tlak byl paralyzován.“

Lze jednoznačně usoudit, že RČŽ chtěla zvát do republiky delegátky zahraničních ženských organizací a volně vyjíždět na jejich akce, podobně jak to činila bývalá Ženská národní rada. Jenže, jak později poznamenala Milada Horáková, „RČŽ nemohla napsat ani dopis bez Národní fronty.“ Rozčilený vzkaz odborářky Netušilové směrovaný na stůl Marie Švermové,  že „ženský se táhnou za Horákovou jako na med!!!“ nutno považovat za vtipnou třešničku na dortu. Zmínku o protikladných politických názorech najdeme i v novější vzpomínce, která vznikla v rámci projektu Paměti žen, přičemž pamětnice zcela určitě nečetla nic z toho, čím se zde zabýváme.

Historička a socioložka Květa Jechová napíše, striktně, jako by její názor nesnesl jiné hodnocení, že moje zpracování je omyl. „Určitá část vedení tří politických stran … i některé ženy a přední politické pracovnice, staly se brzdou v provádění budovatelských úkolů…,“ stojí v prohlášení otištěné v Rádkyni komisí žen KSČ (3/1948).  Podepsala je Anežka Hodinová-Spurná, Gertruda Sekaninová,  Ludmila Jankovcová,  Zdenka Patschová, Jiřina Švermová-Kopoldová aj. Také se mýlily? Mnou zveřejněné citace prý nekriticky kolují ve studentských pracích a na internetu. Holt mezi mladými si víc pozornosti získají živá slova s nádechem člověčiny než suchopárné odstavce, charakteristické pro vědecké spisy.

Ženy KSČ byly nejlépe organizovány

Podívejme se naopak na text Květy Jechové. Zaujala mne především věta, že „Komunistická strana Československa v té době nechtěla organizovat zvláštní ženské hnutí“ (s. 6). Nadstranické nikoliv, komunistické ano. Vycházela z Leninovy poučky: Nezískáme-li pro politiku ženy, nezískáme pro politiku masy!  Což rovněž souvisí s NFŽ a RČŽ.

Na první celostátní konferenci komunistek v prosinci 1945  Klement Gottwald položil důraz na to, „aby každá naše komunistka nepracovala pouze ve stranické organisaci…, nýbrž… současně a v první řadě pracovala tam, kde jsou jednak jiné ženy a jednak v organisacích  a institucích, kde se nový život a nový stát buduje.“ Strana zakládala komise žen při krajských, okresních a místních organizacích. V roce 1946 jich existovalo 1283 a stále přibývaly. Jejich členky se scházely na okresních a krajských konferencích, na seminářích a instruktážích. Každá z nich byla pověřena úkoly v určité oblasti – v odborech, v národních výborech, v zemědělství, v osvětových a sociálních institucích. V RČŽ řídily téměř polovinu komisí. Měly zájem především o mládež, družstevnictví, odbory a zemědělství, o oblasti, jež nepodchycovala NFŽ. Gottwaldův pokyn plnily do puntíku. V posledním lednovém týdnu 1948 si dodaly novou kuráž na krajském politickém školení v Olomouci za přítomnosti Anežky Hodinové-Spurné.

V této atmosféře se pohybovala NFŽ a RČŽ, přičemž komunistky v RČŽ měly za úkol omezovat „snahy o pokračování linie měšťáckého ženského hnutí“  (Nová mysl 5/1978). Toto úsilí se prakticky projevovalo i tak, že aktivistky RČŽ a nekomunistických stran v rámci NFŽ musely koncepty svých sjezdových projevů dávat ke schválení sekretariátu KSČ.

Od léta 1945 měli výchovu komunistek na starost Marie Švermová, ústřední organizační tajemnice strany, Julie Prokopová, vedoucí ústřední komise žen KSČ a místopředsedkyně RČŽ,  dále Anežka Hodinová-Spurná, místopředsedkyně národního shromáždění a Rudolf Slánský, člen předsednictva strany. Všichni sídlili v budově ÚV KSČ v ulici Na Příkopě 33.

Na dokreslení, jak ženy KSČ plnily úlohu, kterou jim uložil jejich předseda, se ještě zmiňme o mediích. Političky v NFŽ se hned v černu 1945 dohodly, že ve svých stranách nebudou vydávat zvláštní tisk pro ženy, ale budou publikovat ve společném týdeníku Československá žena. Přesto již v září 1946 vyšel měsíčník Rádkyně komisí žen KSČ, a to v počátečním nákladu 20 000 výtisků, který v roce 1948 dosáhl 87 500 výtisků. Než se jiné političky rozhlédly, KSČ mávala dalším účinným agitačním nástrojem. V redakci působily Ludmila Cekotová, Jarmila Haasová, Milada Netušilová, Lenka Reinerová, Věra Richtrová, Helena Rotterová, Josefa Slánská aj. Název doporučila Marie Švermová a redakce sídlila přímo v budově ÚV KSČ.

Když jsem se v roce 1980 naivně jedné z tehdejších redaktorek zeptala, jak to, že komunistky porušily dohodu, odpověděla mi písemně:  „V politické atmosféře krátce po válce nepovažovala strana za důležité diskutovat s jinými politickými stranami, co ano, a co ne… Parita byla dočasná záležitost, zázemí jedné strany výrazně převažovala event. vlivy zázemí třech dalších.“ Dopis mám dodnes uložený, stejně jako další, od redaktorky Československé ženy, která atmosféru v redakci charakterizovala jako místo, „kde panovaly dosti líté boje jednak o místo v listě, toho chtěla mít zástupkyně každé ze čtyř stran co nejvíce, jednak už od začátku … zde byla zásadní názorová rozporná stanoviska.

Ženy  musí být rozptýleny

Přeskočme k Československému svazu žen, o němž Květa Jechová také píše. Tato jediná masová organizace, která v roce 1950 vznikla postupným slučováním dosavadních českých a slovenských ženských spolků, přežila pouze dva roky. V dubnu 1952 byla náhle zrušena. Autorce není jasné, proč ke změně došlo (s. 11). Ve složce  Marie Švermové, která je součástí fondu KSČ  v Národním archivu, se nalézá vysvětlení. ÚV KSČ požadoval, „aby ženy byly rozptýleny.“ Z hlediska současného poznání je evidentní, že si nepřál organizaci, v níž by se ženy domlouvaly na tom, co jim schází na pracovišti nebo doma při starostech o  děti a muže, když už na sebe téměř nemyslely. KSČ přišla na geniální nápad, jak využít potenciálu žen a jejich touhy po harmonickém manželství a lepším životě svých dětí. Rozhodla, že ženy zaúkoluje roztroušeně, v místech bydliště.

Nově zakládané Výbory žen při MNV měly mobilizovat ženy k plnění pětiletého plánu, na vesnicích usilovat o zakládání nebo zvyšování počtu členů JZD, v městech a obcích získávat ženy do zaměstnání v průmyslu a obchodu, všímat si sociálních zařízení a škol, účinně pomáhat při úpravě obcí, sadů a dětských hřišť, podporovat kulturní tvořivost, zejména dětí a mládeže atd. KSČ zapojila ženy a matky do budovatelského úsilí, aniž si lámala hlavu, jak jim usnadní každodenní dvojí zatížení a zvýší úroveň zásobování potravinami i věcmi dlouhodobé spotřeby.

Anežka, Helena, Marie, vždyť je to jedno?

Článku Květy Jechové  nutno vytknout některé formální nedostatky. Anežka Hodinová-Spurná byla vždy pouze místopředsedkyní, nikoliv předsedkyní parlamentu.  Poválečná antifašistická organizace se jmenovala v  překladu Mezinárodní demokratická federace žen (MDFŽ), nikoliv Mezinárodní federace demokratických žen (MFDŽ). Badatelka také nebere v úvahu, že počínajíc valnou schůzí 9. června 1948 Rada československých žen zvolila název Rada žen, a to z toho důvodu, že spolek nezahrnoval Slovenky. Ty měly svou Živenu a  Sväz slovenských žien. Ale jen dočasně. Začalo slučování, až vznikl Československý svaz žen, který byl posléze zrušen, jak uvedeno v předcházejícím odstavci.  Ženské spolky, jak se několikrát vyjádřil Antonín Zápotocký, neměli komunisté rádi.

O Ženské národní radě (ŽNR) se dozvídáme, že od roku 1932  měla svou základnu v budově Ženského klubu (s. 2-3).  Nikoliv. Za pracovní základnu jí sloužily vlastní spolkové místnosti.  Rada se v letech 1923-1942 pracovně scházela postupně na Staroměstském náměstí 16, Na Perštýně 9 a na Václavském náměstí 7. Tam se úřadovalo, překládalo, přijímaly se návštěvy, navrhovaly připomínky do parlamentu a na ministerstva, tam se vyřizovala korespondence a psala memoranda, tam, nebo v bytě Františky Plamínkové, se někdy pracovalo až do rána. Ženský klub český byl společenským a vzdělanostním střediskem pro různé ženské spolky.  Ženská národní rada ho využívala po pravidelné porady svých pracovních a zájmových odborů.

V textu pod čarou, kde jsou vyjmenovány hrdinky, jež položily život v protinacistickém odboji (s. 4), zahlédneme nepřesná křestní jména. Věra Cibulková byla Marie, Marie Fischerová byla Milena (-Balcarová), Anna Malá byla Anežka, Helena Zieglosserová byla Anna, Rozálie Hajníková nebyla popravena ani nezemřela v koncentračním táboře.

Dělat chyby je lidské. Zde však jde o neznalosti. Nabízím pomoc (zdarma).

 

7.  „My byly, jsme a budeme!“

Znovu mám před sebou titul Jany Malínské „MY BYLY, JSME A BUDEME!“  (Praha 2013).  Abych zopakovala, co jsem již psala v úvodu, právě poznámka v této knize, že jsem se totiž před třiceti lety dopustila nepřesností v historii dělnických žen, mě přivedla na myšlenku založit tento web. Ani doktorka Malínská není totiž neomylná, stejně jako její kolegyně, jak jsme se přesvědčili u předcházejících děl. Jakých chyb se autorka dopustila zde? Kdo hledá, najde, praví staré přísloví.

Spolek českých učitelek neměl svou tribunu v Listu českých učitelek (s. 31), nýbrž v Časopise učitelek.

Ústřední spolek českých žen byl založen v roce 1898, v den oslav 100. výročí narození Františka Palackého, nikoliv v roce 1897 (s. 96).

V informaci o kandidatuře na poslankyni do českého zemského sněmu v roce 1912 stojí,  že byla navržena předsedkyně mladočeského ženského odboru Božena Viková-Kunětická (s. 138 a 139). V roce 1912 však již tuto funkci zastávala Anna Slavíková. Ani následující informace, že o svatodušních svátcích (26. května) byla v tisku oficiálně vyhlášena kandidatura spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické a novinářky Karly Máchové, není bez kazu. Sociální demokraté oznámili jméno Karly Máchové již 30. dubna 1912, tedy téměř o měsíc dřív, než návrh Výboru pro volební právo žen konečně strávili rozpačití a k veřejně činným ženám nepřátelští muži z Národní strany svobodomyslné.

Několikrát v této knize autorka opakuje, že § 30 spolkového zákona 134/1867 zakazoval ženám vstup do politických stran (s.143). Zakazoval jim vstup do politických spolků, nikoliv do politických stran. Vzhledem k tomu, že politický spolek byl právním subjektem a politická strana nikoliv, nelze snad obě uskupení z právního hlediska strkat do jednoho pytle. Autorka dokonce píše, že přijetím žen Česká strana pokroková v roce 1907 jednoznačně porušila ustanovení § 30 spolkového zákona (s. 111).

V tom případě by tvrdost spolkového zákona musela dopadnout na sociální demokratky již v roce 1900. Organizační řád Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické pravil: „Organisované ženy mají míti ve všech zastupitelských sborech strany (ve výborech místních organisací, ve výborech volebních okresů, v zemských zastupitelstvech a ve výkonném výboru strany) přiměřené zastoupení. Jako soudruzi, jsou i organisované soudružky povinny odvádět sjezdem ustanovenou daň strany, jakož zastupitelstvem zemským stanovené příspěvky. Výdaje agitačního výboru žen spojené s agitací a organisováním žen kryje výkonný výbor strany…“  (Vaněk Karel: Organisátor čili Co má každý soudruh vědět, Praha 1902, s. 31).

Božena Toužilová byla členkou výkonného výboru strany již v letech 1901-1904 a poté se Karla Máchová stala v letech 1906-1908  členkou zemského výboru strany. Jak je rovněž známo, v roce 1905 do této strany vstoupila Charlotta G. Masaryková. Chodívala na schůze stranické buňky na Malé Straně a pravidelně platila příspěvky. Paní profesorová tedy překračovala zákon? Snad nám v další své knize autorka tento rozpor vysvětlí.

Letmo jsem zahlédla fotografii Klemeni Hanušové s podpiskou, že byla první náčelnicí Tělocvičného spolku paní a dívek pražských. Její hodnost však zněla první cvičitelka.  Uvedený spolek nesměl používat sokolské názvosloví odvozené z vojenského slovníku.

 

8. České ženy v 19. století

Veškerá současná literatura zabývající se ženským hnutím uvádí jako jeden ze zdrojů titul Marie L. Neudorflové ČESKÉ ŽENY V 19. STOLETÍ (Praha 1999).  Je to pochopitelné. Byla první, která po Listopadu 1989 připravila rozsáhlou knihu, aby – jak sama praví v úvodu – splatila dluh českým ženám, které se před rokem 1914 věnovaly práci pro povznesení žen v kulturní, vzdělávací a sociální oblasti. Avšak i do tohoto díla pronikly některé nepřesnosti. To nestorce českých novodobých historiček nevytýkám, jen musím znovu podotknout, že mladší autorky její omyly velkoryse přehlížejí a bez komentáře do svých prací píší údaje, které považují za lépe ověřené. Obávám se, že k mé osobě, původně novinářce, by se takhle ohleduplně nechovaly.  Kdyby ano, tak by tento  web vůbec nevznikl. Každého přece mrzí sebemenší chybička. Proč ji u druhého zveličovat a sebe považovat za perfektního?

Autorky, které čerpají z knihy Marie L. Neudorflové, jistě narazily například na to, že majitelka pivovaru a vinopalny U Halánků se nepsala Füngerhutová, nýbrž Fingerhutová (s.54) a že Ludmila Štychová byla Luisa Landová-Štychová (s. 160). Listujme dále: Bohuslava Kecková složila maturitu v Čechách, nikoli v cizině (s. 155); v roce 1905 neměli Češi sedm lékařek, nýbrž pouze šest (navíc jmenuje neznámou P. Reigertovou); předsedkyně Mezinárodní aliance pro volební právo žen Carrie Campan Cattová byla Američankou nikoliv Angličankou; IV. sokolský slet se konal v roce 1901, nikoliv 1902 (s. 245); Klemeňu Hanušovou autorka zařazuje do ženského Sokola (s. 250), ačkoliv tato cvičitelka byla členkou Tělocvičného spolku paní a dívek pražských; pravidelné středeční schůze Výboru pro volební právo žen byly přístupné veřejnosti, když každá z přítomných žen musela přijít s pozvánkou na své jméno, protože politické spolky byly ženám zakázané? (s. 265) – tak jednoduché to asi nebylo; volební řád, který umožnil kandidovat ženu, pocházel z roku 1861, nikoliv z roku 1862;  2. sjezd českoslovanských žen se konal v červenci 1908, ne v září;   v roce 1908 Karla Máchová kandidovala za volební obvod Hradčany – Vyšehrad – Holešovice-Bubny, jak píše dobové Právo lidu, zatímco do knihy se vetřela Libeň (s.  270);  Amálie Čadová a Bohuslava Sokolová nebyly učitelkami Minervy (s. 123),  nýbrž učitelkami dívčích měšťanských škol. S dívčím gymnáziem měly společné pouze členství ve Spolku pro ženské studium Minerva; Božena Viková-Kunětická zřejmě nebyla učitelkou, jak zde stojí (s. 284);  její kandidaturu v roce 1912 jistě nepodporoval vůdce Národní strany svobodomyslné dr. Václav Škarda (s. 281), neboť kvůli jeho nečekanému skonu se právě volby konaly. Bohužel volbě ženy nepomáhal ani živý vůdce této strany, dr. Karel Kramář.

Mylné údaje se vyskytují také kolem zřízení soukromého dívčího gymnázia Minerva. Za prvé – provolání Vzdělanstvu českému! (s. 119), v němž Eliška Krásnohorská oznámila založení spolku Minerva, nepochází z roku 1889, nýbrž z června (Národní listy) a července (Ženské listy) 1890. Za druhé – tomuto provolání předcházela petice říšské radě z března 1890, v níž Ženský výrobní spolek, nikoliv Minerva,  žádal o povolení filozofické a lékařské fakulty ženám a zřízení státního dívčího gymnázia. Zkrátka pořadí obou dokumentů a autorství je jiné. Chybnou verzi historičky neustále přebírají, aniž jdou do archivu a přesvědčí se, jak to doopravdy bylo.

Kolem roku 1906 bylo v českých zemích šest dívčích gymnázií? (s. 127) Známe Minervu z roku 1890,  Soukromé české dívčí gymnázium na Vinohradech z roku 1905 a gymnázium ve Valašském Meziříčí z roku 1907. I když k nim připočítáme dívčí gymnázium v Brně založené 1910,  pořád máme pouze čtyři dívčí gymnázia.

O zápisu dívek do Minervy 16. září 1890 zde stojí: „Téhož dne odpoledne ji však však překvapil Náprstek a blahopřál ji k vynikajícímu úspěchu, neboť do gymnázia se přihlásilo 51 dívek.“ (s. 121) Ve skutečnosti se Eliška Krásnohorská v ten den ještě bezstarostně necítila. Z autentických zápisů z výborových schůzí Spolku pro ženské studium Minerva uložených v AMP je patrné, že 16. -17.  září se přihlásilo 34,  dne 27. září celkem 11 a dne 29. září dalších 8 dívek. Dohromady 53 žákyň.  Do pololetí dvě odešly, takže bylo klasifikováno 51 žákyň. Vyprávění o jedenapadesáti či třiapadesáti růžích, které Krásnohorské přinesl Vojta Náprstek v první večer zápisu, je, jak vidno, pouze básnická licence.

Kolem založení dělnického Ženského listu  si přečteme také několik mylných informací. Časopis skutečně založil kroužek brněnských stoupenkyň sociálně demokracie dne 1. července 1892, ale že byl v roce 1897 převeden do Prahy, pravda není (s. 301). Ještě více pochybností budí odstavec o účasti Charlotty G. Masarykové na vzniku Ženského listu v roce 1892, spolu s Karlou Máchovou a Klárou Červenkovou (s. 234). Ty přece v Brně nežily. Charlotta Masaryková prý dokonce prodala část svých šperků, aby časopisu pomohla finančně na nohy. Ovšem, ale to se stalo až o deset let později. V roce 1892 začala Klára Červenková teprve studovat na Minervě (v 19 letech) a skrze svou mladší spolužačku Alici Masarykovou (13 let) se s Masarykovou rodinou a tím i s Karlou Máchovou nesměle seznamovala. S vlastním založením Ženského listu v Brně neměla žádná z uvedených tří dam nic společného.

Autorství brožury Jak chránit dítě nákazy tuberkulosní z roku 1903 (s. 251) je tentokrát připisováno výhradně Klemeni Hanušové,   zatímco byla napsána v úzké spolupráci s lékařkou Annou Honzákovou. Tím se spisku ovšem ubírá na odbornosti. To na jedné straně. Na straně druhé  nutno dodat, že stejná brožura je zmiňována v objemné knize Žena v českých zemích od středověku do 20. století, kde je naopak autorství připisováno pouze Anně Honzákové a spisek nesmyslně označen za její dizertační práci (viz bod 2).

V jiném odstavci autorka slučuje vzdělávací činnost Sokola se vzdělávací činnosti Hanušové (s. 250), jak již bylo naznačeno.  Ta však se Sokolem neměla příliš společného. Naopak sokolky, potom co jim muži dovolili zakládat ženské jednoty, tato zkušená cvičitelka kritizovala za to, že ženám doporučují cvičení, která pro ně nejsou vhodná a postrádají ladnost. Nebylo divu, navrhovali je sokolové.

Autorka v knize tu a tam zdůrazňuje, že české ženské hnutí nebylo nikdy bojem proti mužům. V tom spatřuje jeho velký klad. Bylo někdy evropské či americké ženské hnutí namířeno proti mužům? Vždy bylo pouze úsilím za individuální svobodu žen a za uznání ženy jako plnohodnotného člověka. Ženy se  braly za sebe, nikoliv proti někomu. Muže žádaly pouze o spolupráci – jak jinak, když v rukou drželi moc?  „Kdo svobody hoden, svobodu zná vážiti každou,“ říkávala s básníkem Františka Plamínková a usilovala o harmonii mezi muži a ženami. To neustálé zdůrazňování, které do nekonečna opakují studentky historie ve svých diplomkách s odvoláním na M. Neudorflovou, totiž že  „české ženy nikdy nebojovaly proti mužům,“ je až nemístné. Jako by se omlouvaly. Připomíná mi to rčení: Já nejsem žádná feministka!

Uvedené přešlapy lze připsat na účet autorčina spěchu pro krátkost času, který měla k dispozici, a s pochopením omluvit.  Každý tvůrčí pracovník či pracovnice ten pocit až příliš dobře zná. Nových dat, událostí a jmen je příliš. Mladší historičky, které si Marie Neudorflové z vysokoškolských přednášek velice váží, ji některé detaily rády odpouštějí, ve svých pracích se o nich nezmiňují a hodnotí hlavně „myšlenkový svět žen,“ který autorka knihou zachytila, neboť parafrázovala desítky časopiseckých článků dnes zcela neznámých autorek.

.

.

.

9. Počátky emancipace žen v Čechách

.

Knížku POČÁTKY EMANCIPACE ŽEN V ČECHÁCH  autorky Marie Bahenské (Praha 2005)  vyšla jako jedna z prvních polistopadových prací, věnovaných ženskému hnutí.

Že organizační struktura Tělocvičného spolku paní a dívek pražských kopírovala funkce používané v Sokole“ (s. 100)? Starostu/starostku a výbor měl každý spolek, nemusel napodobovat právě Sokol. Avšak nenapodoboval ani pojem náčelnice, jelikož jim Sokol tento název, převzatý z vojenského prostředí, nedovolil. Proto Klemeňa Hanušová zásadně ke svému jménu připisovala: první cvičitelka. Také historička Zora Dvořáková píše: „Funkci první cvičitelky převzala Klemeňa Hanušová“ (Miroslav Tyrš, prohry a vítězství, Praha 1989, s. 108).

Kapitola o Ženském výrobním spolku českém je uzavřena tvrzením, že spolek zanikl v roce 1957. Ve skutečnosti skončil až za 15 let, a to 25. května 1972, tehdy pod vedením Vlasty Roztočilové. Nepatrný finanční zůstatek 369,- Kčs předal Spolku pro ženské studium Minerva a písemnosti nechal převézt do Literárního archivu Památníku národního písemnictví  o rok později (blíže viz Archiv hl. m. Prahy, spolkový katastr ŽVSČ).

Ve stati o Minervě se opět dočteme, že Eliška Krásnohorská svou peticí z předjaří 1890 požadovala zřídit Minervu. Sama však z petice cituje:  „…chováme vroucí přání, aby v Praze vzniklo ženské gymnasium“ (s. 131). Slovo Minerva tu nenajdeme. Chtěla totiž  státní dívčí gymnázium. Říšskou radu nemusela o soukromý ústav žádat. Je tu cítit pořád stejný a mylný pramen – Marii Neudorflovou.

Zajímavá je informace, že Pavla Maternová se stala dlouholetou pomocníci a učitelkou Minervy (s. 131),  ale zároveň o kus dál stojí (s. 133),  že učitelky Minervy podléhaly celibátu. Pavla Maternová byla nejen vdaná, ale měla dokonce tři děti a při čtvrtém těhotenství z Minerviny školy odešla. Soukromé školy se nemusely řídit zákony, které platily pro školy veřejné.

Řádka o tom, že se gymnázium při svém založení v roce 1890 dělilo na dvouletou přípravku a čtyři gymnazijní třídy (s. 132) matematicky nesedí. První dívky maturovaly již v roce 1895, tedy za pět let. Absolvovaly totiž pouze jednoroční přípravku. Ze všech dalších minervistek měly daleko nejtěžší studium. Teprve druhý běh začínající v roce 1892 zavedl dvouletou přípravku plus čtyři gymnazijní ročníky. V roce 1895 tomu bylo podobně, později stála přípravka a vyšší gymnázium opět v jiném poměru.

 

10. Jus Suffragii 

Výběr z politických projevů Boženy Vikové-Kunětické JUS SUFFRAGII  (Libuše Heczková – Kateřina Svatoňová eds., Praha 1912) je uveden textem, k němuž mohu také něco poznamenat.

Například v něm stojí, že Viková-Kunětická se herecké kariéry „vzdala po požáru Národního divadla.“ Teatroložka Petra Štěpánková by jí tuto větu měla zdokonalit v tom smyslu, že budoucí spisovatelka a politička po požáru ND ještě účinkovala na jevišti Prozatímního divadle. Tak totiž ve stati Když jdu, tak jdu  z roku 2006 opravila mne (viz nahoře pod titulkem: V bludném kruhu lze snadno zabloudit.)    

Naprosto nový výklad zaznamenávám o konfliktu Ch. G. Masarykové v Ženském klubu českém. „Viková-Kunětická napadla 16. 4. 1905 v Národních listech Američanku Charlottu Garrique Masarykovou, že její přednášky, v nichž hájila pokrokově emancipační a liberální názory…“ (s. 14)  Pominu-li špatný pravopis (Garrique místo správného Garrigue), nemohu se vyhnout konstatování, že profesorova choť v ženském klubu nikdy nepřednášela a že ke konfliktu došlo na výborové schůzi, a to z jiných důvodů, než autorka píše.  Své „pokrokově emancipační a liberální názory“ veřejně šířila pouze prostřednictvím svého chotě.

O časopise Ženský svět se dozvídám, že po válce patřil národně socialistické straně (s. 18).  Jeho hlavní redaktorkou však byla Miloslava Sísová, o níž si o pár řádků dříve přečteme, že společně se svým bratrem Františkem patřila ke stoupencům národní demokracie (s. 17). Paní Miloslava by sotva pracovala pro socialistky. Ty měly Ženské slovo, nedělní přílohu Českého slova. Časopis Ženský svět, založený Terézou Novákovou, nepotřebovaly, ani na něj neměly příslušný kapitál. Jak se záhy ukázalo, penězi neoplývalo ani družstvo Ženského světa v čele s národní demokratkou Mílou Sísovou, neboť časopis v roce 1930 zanikl.

Hned první autentický článek Boženy Vikové-Kunětické Vzdělanstvu českému! (s. 23-28)  z Národních listů 24. 6. 1890 dokládá, že dívčí gymnázium Minerva vzniklo na základě žádosti připravovaného Spolku pro ženské studium Minerva, nikoli po petici z března 1890, kterou v říšské radě přečetl poslanec Karel Adámek. Tak krátký proces na půdě říšského sněmu –  v březnu přečíst petici a v září otevřít gymnázium – jak jej vnímám z některých prací historiček, je zhola nemožný. Marie L. Neudorflová záležitost ještě víc zamotala tím, že provolání Vzdělanstvu českému zařadila do roku 1889  (České ženy v 19. století,  Praha 1999, s. 119) . Všimněme si také, že mezi stovkou českých osobností, které provolání podepsaly, chybí jméno T. G. Masaryka. Přesto se v bakalářských pracích málem dozvídám, že Minervu založila Eliška Krásnohorská ve spolupráci s T. G. Masarykem. Proč asi došlo k absenci jeho podpisu, o tom uvažuji nahoře v bodě 1.

 

11. O ženské práci 

Při sledování novinek z historie ženského hnutí  mi neunikla kniha O ŽENSKÉ PRÁCI (Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová, Praha 2014). Sáhla jsem po ní zvláště proto, že k ženskému hnutí v řadách dělnic mám dlouhodobý vztah  a zajímalo mě, jak autorky téma uchopily. Podtitul praví, že jde o dobové  (sebe)reflexe a polemiky. Tedy o výběr článků z novin a časopisů pro ženy, z nichž každý je krátce uveden kurzivou.

Františka Pávková

S radostí jsem shledala, že je tu text Františky Pávkové,  která publikovala v 90. letech 19. století do brněnského Ženského listu, orgánu dělnic. Takže – jak je představena? Čtu předmluvu k jejímu článku Ku hnutí žen proletářek (s. 53), jednou, dvakrát…  Před očima mi vyvstává zcela jiná Františka Pávková, než jakou znám. Ergo kladívko, jméno stejné, osoby jiné!

Článek prý napsala Františka Honlová, která „zde použila příjmení své matky, významné regionální filantropky a přítelkyně Gustava Habrmana,  F. V. Krejčího, Růženy Svobodové nebo bratří Antonína a Aloise Hajna. K organizovanému socialismu jí pravděpodobně přivedl právě Gustav Habrman.“

Můj příběh o Františce Pávkové zní zcela jinak. Pocházela z chudých poměrů, z textilního kraje kolem Ústí nad Orlicí. Velmi mladá opustila kolovrátek a odešla za prací do Brna, střediska vlnařského velkoprůmyslu, kde ženy, podle jejích vlastních slov, „byly vykořisťovány až do úpadku.“ Seznámila se s Augustinem Skaunicem a zřejmě pod vlivem zkušenějšího, o devět let staršího soudruha, se zapojila do sociálně demokratického hnutí,  ale především do Jednoty dělnic vlnařského odboru. Říkali jí Fána, Frantina nebo Fanča.

V přátelství a od roku 1895 v manželství s Augustinem Skaunicem, též dělnickým spisovatelem a básníkem, si osvojila znalosti z obecné historie, klerikalismu, volebního práva, spolkové a odborové činnosti a ve svých projevech je patřičně využívala.

Skaunic

V přetištěném článku, v němž se zrcadlí trpký život průmyslové dělnice,  je uvedeno také čtyřverší:

Vzhůru, sestry milené!

Hvězda nám vychází,

ženy, srdce upřímné

nový svět nachází.

Nejen tyto řádky, ale celý text naznačuje, že jej Františce pomáhal psát někdo zběhlejší v politické a odborářské práci, nejspíš Augustin Skaunic.  Také fakt, že projev je proložen básnickým pokusem, ukazuje na něj. Zde je poslední sloka dlouhé Skaunicovy básně, kterou složil k Prvnímu máji 1896:

„Máje květ! – To velké blaho srdce  

trpitelky, vzejde – vzejít musí Vám  

neboť, kde se přimkne ruka k ruce,  

tam vždy pravda vítězí a padá klam.  

Nuže, Vy trpící, k jedné zdárné práci,  

aby ten touž´ný Máj již vzešel nám.

(Ženský list 27. 4. 1896)

Podoba obou básní není čistě náhodná.

Františka Pávková, provdaná Skaunicová (1871-1923), vychovala šest dětí a přičinlivě se vzdělávala četbou. Od roku 1911 vedla se svým mužem brněnský sociálně demokratický časopis Žena a prodávala v potravinářském družstvu Vzájemnost. V Brně již za monarchie organizovala schůze k Mezinárodnímu dni žen. Při jedné z nich se rozohnila: „A kdyby snad se v některé obci stala občankou paní Curieová z Paříže, slavná vynálezkyně radia, nebude mít v té obci ani ve třetím sboru volební právo, zato bude volit bohatý sedlák v prvním sboru, třeba neuměl ani psát ani číst.“

Skaunic.svat.oznam,

V prvních volbách v roce 1920 byla zvolena poslankyní za sociální demokracii a o rok později zaujala místo v poslaneckých lavicích KSČ. Když v lednu 1923 předčasně zemřela na tuberkulózu (její muž skonal tři roky předtím), stal se její pohřeb velkou manifestací brněnských dělnic a dělníků. Kromě místních soudruhů pronesli smuteční projevy také Josef Haken a Anna Křenová z Prahy, zazněla Píseň práce a Internacionála.

Jistě se nemýlím, když tvrdím, že autorkou článku Ku hnutí žen proletářek, tou, která „pije samé kalichy hořkosti,“ byla textilačka Františka Pávková, po sňatku Skaunicová. Neměla nic společného s Františkou Honlovou, nanejvýš snad pradědečka,  a s Gustavem Habrmanem, který navíc v jejich brněnských začátcích žil v cizině. Ani se neznala s F. V. Krejčím či dokonce s R. Svobodovou. Do těchto tvůrčích středostavovských kruhů měla od hlučného tkalcovského stavu na míle daleko. Elegantní a povznesená Růžena Svobodová by snad kamarádila se zaprášenou tovární dělnicí, když i učitelky vnímala jako jakési šmudly?

Sotva by Františka Skaunicová mohla být filantropkou, když  každý krejcar nebo namazaný krajíc potřebovala pro regiment svých dětí. Kromě toho  sociální demokratky lidumilnost neuznávaly. Sociální pomoc žádaly od státu, ne cestou milodarů. Blamáž se záměnou osob si mohly autorky ušetřit, kdyby bádaly ve všech dostupných pramenech a lehkomyslně nepodlehly zaujatému úsudku Jany Malínské. (Zdroj: Uhrová Eva, Po nevyšlapaných stezkách, Praha 1984, s. 40, 43,61, 71, 97 aj. ; Komunistka 1923,  č.  3, s. 1)

Ženský list

Je mi líto, ale musím se rovněž zastavit – po kolikáté už? – u  Ženského listu. Výzvy k organizování jsou součástí rétoriky časopisu až do jeho zániku, respektive přejmenování na Komunistku v roce 1921.“ (s. 53) Z textu vyplývá, že Ženský  list,  založený  v roce 1892, vycházel nepřetržitě až do změny na Komunistku. Jenže on byl v roce 1914 úředně zastaven. Měl šestiletou pauzu! K jeho názvu se vrátila Marie Majerová poté, co jí známé události s obsazením Lidového domu v prosinci 1920 vytrhly z ruky Ženské noviny, které byly majetkem soc. dem. strany,  a zapečetily jí stůl. Redaktorka se bleskurychle rozpomněla na oblíbený předválečný Ženský list a ještě před koncem roku 1920 tento staronový název využila pro nový tiskový orgán žen soc. dem. levice, od května 1921 pro komunistky. Avšak na Komunistku byl přejmenován až v roce 1923, nikoliv při vzniku KSČ.

„Ženský list  vedla v Brně Teréza Toužilová…“  Jednak byla Terezie,  jednak časopis vlastnila v Brně Mína Hybešová a v Praze Terezie Toužilová. Od roku 1898 byla majitelkou v Brně Marie Janíčková, spolumajitelkou a redaktorkou Mína Hybešová, v Praze spolumajitelkou nadále Terezie Toužilová.  (Zdroj: Uhrová Eva, Po nevyšlapaných stezkách, Praha 1984, s. 37 a   68 ) 

Karla Máchová

O stati Práce žen se autorky domnívají, že jej napsala Karla Máchová-Kostelecká (s. 154).  Může být. Mne spíš zaujalo její dvojí příjmení. Podle vrstevnic, které na ni po letech vzpomínaly, tato novinářka někdy používala pseudonym Kostelecká, aby se vyhnula policejnímu pronásledování. Odvodila jej od Kostelce nad Černými lesy, kde v dětství s rodiči a sourozenci bydlela a zřejmě zažívala šťastné období. Sama jsem na Kosteleckou ve starém tisku nenarazila, ale věřím pamětnicím z meziválečného období. Těžko psala obě jména společně. Tím by svou identitu sotva zakryla.

Pokud chceme trvat na tvaru Máchová-Kostelecká, pak bychom logicky museli také psát třeba Jan Neruda-Hovora (případně připsat trojúhelník, neboť i touto značkou některé své fejetony zakončoval) či Emanuel Moravec-Yester apod. Také prezident  T. G. Masaryk používal pseudonym, přesto se nestal součástí jeho oficiálního jména. V jisté diplomové práci jsem objevila: Karla Máchová, provdaná Kostelecká. Až k těmto koncům došla obzvlášť tvořivá studentka a vedoucí práce i oponent/ka vykonstruované jméno blahosklonně ponechali. Navrch dodávám, že její otec se jmenoval Jakub Mach, jak s překvapením zjistily sousedky, když po smrti Máchové našly její  křestní list. V Ženském listu se pravopis střídá. Jednou Machová, podruhé Máchová. Druhý tvar byl čím dál častější, vžil se a už jí v historické literatuře zůstal.

 O právu vdaných žen na výdělečnou práci

V předmluvě k textu Františky Plamínkové (s. 195) se píše, že součástí vládních protikrizových opatření v době velké hospodářské krize (1929-1933) bylo rovněž „vládní nařízení č. 252 z 22. prosince 1934.“ Jenže nařízení má číslo 252/1933 Sb.  Bylo tedy vydáno o rok dříve a vešlo v platnost od 1. ledna 1934. Pokud v předmluvě stojí, že ženy „zahájily již v době přípravy vládního nařízení veřejnou kampaň proti jeho přijetí,“ pak tato brožura do ní nezapadá, neboť byla vydána ex post.

Totožnou chybu najdeme v úvodu knihy (s. 26), dokonce s odkazem na pramen (Iluze spásy, s. 174). Stejné autorky, stejná chyba, aniž je jiné historičky upozornily. Ve svaté víře, že jsou neomylné, je taková kolegialita asi ani nenapadla.

Zároveň netvrdím, že předsedkyně ŽNR přetištěná slova veřejně nepronesla v rámci kampaně. V podtitulu brožury se píše, že text byl připraven „podle přednášek autorčiných,“ tedy z různých přednášek v blíže neurčené době. Přečteme-li si její myšlenky dvakrát třikrát, zjistíme, že některé vyslovila dokonce již před válkou, například ty o celibátu nebo o práci, která je osobní potřeba lidská apod. Tento pohled v předmluvě schází.

Zasazení brožury do kampaně proti úsporným opatřením personálním, ačkoliv byla vydána až po ní, zcela mění interpretaci o jejím poslání. ŽNR spisek zdarma posílala poslancům, senátorům a ministrům v naději, že některé paragrafy k 31. 12. 1934 pozbudou platnosti. Marné volání. Současně měly být myšlenky Františky Plamínkové programovým vodítkem ženského hnutí do let příštích. Proto je brožura víc polemická a filozofická, než jsme u předsedkyně a senátorky zvyklé.

 

12. Z ženského pohledu

Kniha Z ŽENSKÉHO POHLEDU se věnuje poslankyním a senátorkám Národního shromáždění Československé republiky 1918-1939 (Dana Musilová, Hradec Králové 2007. Nepatří ke žhavým novinkám, ale když jsem ji po čase vzala znovu do ruky,  oživily se mi některé nesrovnalosti, která chci sdílet.

Anežka Hodinová se za Jindřicha Spurného nevdala po roce 1945 (s. 100), nýbrž již v roce 1932. Svědky na svatbě byli Jožka Jabůrková a Alexandr Bubeníček a za družičku, dá-li se to tak v případě sňatku dvou zapálených komunistů nazvat, šla asi sedmiletá holčička Anička Hodinová. Její matka se však dcerce běžně nevěnovala. Aby měla čas na politiku a podněcování mas k proletářské revoluci, dala ji na vychování ke svým početným příbuzným na Moravě.

O Luise Landové-Štychové (s. 105) se zde píše jako o Louise, která navštěvovala klášterní školu a absolvovala obchodní akademii a byla korespondentkou u klenotnické firmy ve Vídni, kde se seznámila s Jaroslavem Štychem.  Na malé ploše mnoho rozporů.

Nepodepisovala se Louisa, nýbrž Luisa. Když se po vídeňském pobytu vrátila domů do Ratboře a poté se uchytila v Praze jako začínající herečka v Uranii a Švandově divadle,  zvolila pseudonym Luisa Landová.  Aloisii nepřekládala, francouzština jí byla na hony vzdálena. Zkrátka Luisa jako Luisa Čelakovská, Marie Luisa, Luisa Klementina apod. Občas se sice Louisa vyskytla, ale většinou jen proto, že redaktorka nebo typograf přečetl špatně její rukopis. Veškeré doklady podepsané vlastní rukou nesou křestní jméno Luisa. Také Řád práce v roce 1954 obdržela s tímto křestním jménem, což svědčí o tom, že je měla v občanském průkazu.


img_3118podpisN
avštěvovala klášterní školu,
píše se dále. Ano, v deseti letech ji rodiče přesunuli do kláštera v Moravské Třebové, aby si za deset měsíců osvojila mluvenou němčinu. Třetí měšťanku dokončila v české škole v Krásné Lípě. Údaj o tom, že absolvovala obchodní akademii, je však chybný, neboť v patnácti absolvovala pouze jednoroční Soukromou obchodní školu Eckertovu v Praze. Chudá holka nemohla studovat elitní obchodní akademii, navíc dívkám nepřístupnou. (Rozdíl mezi obchodní akademií a obchodní školou vysvětluji na tomto webu pod titulem Františka Zeminová a obchodní škola.)  Byla předurčena k tomu, že jednou převezme otcův koloniál v Ratboři.

Po studiu získala místo korespondentky u klenotnické firmy ve Vídni, kde se seznámila s Jaroslavem Štychem.   Pravděpodobně byla prodavačkou a účetní. Jisté však je, že s ing. Jaroslavem Štychem se neseznámila při prodeji zlatých prstenů u Dunaje, nýbrž v divadle poblíž Vltavy, při herecké zkoušce. Zaujala Štycha svými vědomostmi o astronomii. Tím začala jejich známost.

Maria Tumlířová, poslankyně za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, v raném mládí vyučovala francouzštinu, což neznamená, že vystudovala filologii. Ve svém krátkém životopisu, uloženém ve fondu Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (Archiv Národního muzea), jasně píše, že maturitu složila až ve svých dvaceti sedmi letech a hned pokračovala na České vysoké škole technické (1917).  Univerzitní vzdělání tu tedy ani časově ani fakticky nezapadá.  Že nestudovala filologii mi osobně potvrdila také její dcera Marie Nagy-Tumlířová v roce 2012, když z Paříže zavítala do Prahy.

MUDr. Věra Babáková,  jedna z prvních absolventek lékařského studia na Univerzitě Karlově?  (s. 81) .  Názor k legalizaci interrupce sice mohla vyslovit jako každá jiná žena, ona navíc vystudovala přírodní vědy a za manžela měla velice významného lékaře a univerzitního profesora, mohla též doporučovat dobrou a účinnou antikoncepci, ale lékařkou nebyla, jak se zde píše. Její titul byl PhDr.

13. Závěr

V pracích některých historiček najdeme omyly v datech,  jménech,  v číslech zákonů a nařízení a v interpretaci politických a společenských dějů. Avšak v žádném později vydaném svazku se nesetkáme s opravami minulých pochybení s uvedením autorky, titulu a stránky. Naopak zkreslující údaje jsou šířeny v dalších publikacích. Neexistuje reflexe dovnitř komunity historiček, nýbrž pouze vně.

Eva Uhrová

 

 

Poznámka: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny. Neházím kameny. Na mne byly vrženy, a to zcela nespravedlivě. Kameny a kamínky pozvolna sbírám a formou tohoto webu je odhazuji v dál. Můj poslední titul Radostná i hořká Františka Plamínková nebude jistě nepříjemností ze strany historiček ušetřen. Jasně že vím, že otevřený dopis Hitlerovi moje hrdinka napsala 14. září 1938 a že T. G. Masaryk byl zvolen prezidentem v nepřítomnosti 14. listopadu 1918. Narychlo něco doplňovat, těsně před odesláním do tiskárny, se nemá. Téměř stoprocentně vždycky dojde k chybě. A to se mi právě stalo.