Historie plná omylů 

Dějiny ženského hnutí zůstaly padesát let (1939-1989) zakonzervované. Pokud se jeho aktivistky chtěly po druhé světové válce za sebou ohlížet, pak únor 1948 jejich plány zadusil. Časopisecký a knižní trh byl zavalen třídním bojem, nikoliv vědeckou a vzpomínkovou literaturou, která by vyzdvihla zásadní okamžiky a velká jména emancipačního úsilí žen na konci 19. a v první polovině 20. století. 

Zvonění sametové revoluce přivodilo pravý opak.  Do knihoven a archivů vtrhly univerzitní učitelky a posluchačky. Vyrojily se bakalářské, magisterské a dizertační práce, aby zúrodnily široký úhor nevědomosti. A z dosud zachovalých ženských časopisů, v listopadu 1989 ještě krásně vyžehlených, pilné včeličky nadělaly trhací kalendář. Chcete dnes v Národní knihovně bádat v Ženském listě,  Ženské radě, Ženském světě, Nové síle, Rozsévačce atd.? Najdete poznámku „poškozený fond – nelze půjčit,“  nebo dokonce „odpis.“  

Jde o velmi mladý obor v rámci českých dějin.  To plodí další komplikace. Napíše-li dnes někdo cokoliv o Boženě Němcové, těžko udělá chybu, nanejvýš překlep. Za sto padesát let byl její umělecký i soukromý život probádán do morku kosti a odhalena nejhlubší tajemství její duše. Sotva lze odkrýt něco nového, co upřesní předchozí zjištění. Jinak je tomu u mladšího a obsáhlého ženského hnutí. Má stovky bílých míst. Ještě dlouho budou zaplňovány a pročisťovány. Vyskytnou se různá hodnocení. Sem tam některá badatelka (tématu se věnují většinou ženy) něco přehlédne, co jiná doplní či uvede do nových souvislostí.    

Proto mě mrzí,  potom co jsem také spáchala články a publikace na dané téma, že se najdou historičky, které aspekt novosti neberou v úvahu. Namísto Sokratova „vím, že nic nevím,“ ostřížím zrakem zkoumají některé mé věty a neopomenou je ve svých vlastních dílech podrobit hodnocení, pokud možno negativnímu, neboť všechno vědí lépe a s jistotou. Přehlížejí, že základní vědecké pravidlo zní, že věda, na rozdíl od víry, není nikdy u konce.

Výtky bych brala jako nutné a potřebné, kdyby současné historičky, které v ženském hnutí objevily pole neorané, stejným stylem opravovaly samy sebe navzájem. Avšak na mušce je pouze novinářka-historička.  

Když už jsem peskována, dám se do práce a na oplátku se pod mikroskopem podívám na jejich tituly. Vím již dlouho, že v jejich dílech zdaleka všechno stoprocentně nesedí. Nejde o hledání blech za každou cenu, ale mám zájem na tom, aby ty mršky nenaskákaly do dalších studií.

V bludném kruhu lze snadno zabloudit

Že si zasloužím pozornost od profesionálních historiček, jsem poprvé zaznamenala po vydání knihy V BLUDNÉM KRUHU (Petra Hanáková, Libuše Heczková, Eva Kalivodová eds., Praha 2006)  Autorka kapitoly „Když jdu, tak jdu.“ Nezadržitelná Božena Viková-Kunětická, “ teatroložka Petra Štěpánková usoudila, že jsem se v Lidových novinách v roce 2002, v krátkém článku, kde se muselo každým slovem šetřit, o první české poslankyni  dopustila hrubé nedbalosti, když jsem napsala, že mladá herečka opustila světla ramp po požáru Národního divadla, zatímco týden po neblahé události ještě na prknech Prozatímního divadla vystupovala. „Toto pojetí se zdá ovšem poněkud zkreslené,“ vytýká mi. Může mě těšit, že, jak píše, se takového hříchu dopustili i jiní autoři. Ovšem na ně prstem neukázala.

V uvedené knize jsem si pak prošla celou kapitolu. Předně Petra Štěpánková neprávem vyzdvihla rétorické schopnosti Boženy Vikové-Kunětické (s. 21). Spisovatelka si totiž své dlouhé projevy dávala na papír a pak je četla, nedokázala živě reagovat na náladu v auditoriu, jak se od správného řečníka či řečnice vyžadovalo.Tuhle skutečnost někteří novináři dávali k dobrému jako důkaz její politické nezpůsobilosti. Nepředstavovala nic z toho, co si pod pojmem „zdatná rétorka“ v prvních dvou dekádách 20. století představujeme. To lze napsal o Karle Máchové nebo Františce Plamínkové, mluvícími spatra, jen s poznámkami v rukou. Však také jejich projevy nikdy knižně nevyšly, zato Božena Viková-Kunětická si je střádala, pak vydala tiskem a možná na nich ještě vydělala.

V příspěvku můžeme vysledovat ještě další nepřesnosti. Aktivní a pasivní volební právo (privilegovaným)  ženám přisoudil volební řád do českého zemského sněmu z roku 1861, nikoliv 1871 (s. 22), a volební řád do obcí z roku 1864. Víc mě však znepokojilo, že na předsedu Národní strany svobodomyslné autorka pasovala agrárníka Antonína Švehlu (s. 22), místo mladočecha Karla Kramáře.

Mezi prameny uvádí MUDr. Annu Honzákovou jako autorku hesla Ženská emancipace v Ottově slovníku naučném. Napsala je však, společně s Františkou Plamínkovou, její sestra, profesorka dějepisu PhDr. Albína Honzáková. To dá rozum, že gynekoložka se do ženských dějin nepletla, zvláště když měla plnou čekárnu pacientek a doma sestru se státnicí z historie.

Jen novinářka je nepřesná? 

Mnohem víc pozornosti mi věnuje Jana Malínská ve své publikaci „MY BYLY, JSME A BUDEME!“  (Praha 2013). Vzala si na paškál můj titul Po nevyšlapaných stezkách (Praha 1984). Z knihy čerpá, ale zároveň nešetří kritikou. „Autorka je novinářka. Dopustila se mnohých nepřesností a chyb ve faktografii i v odkazech na prameny a literaturu“ (s.153). Podobná slova, ba ještě údernější, napsala do své dizertační práce (2007). Z vyjádření cítím jakési pohrdání novinářskou profesí. O faktografických chybách nevím, tehdy ani dnes. V odkazech se v některých případech liší číslo v textu od čísla v rejstříku. Nebyly počítače, kde se s každým novým číslem automaticky posunou všechny další prameny. Kniha byla tištěna hlubotiskem a v druhých korekturách se s tím už nedalo nic dělat. Odkazů je ovšem minimálně.

Asi  v roce 2003 jsem doktorce Malínské vysvětlila, že při zpracování publikace jsem vycházela pouze z dobové ženské dělnické žurnalistiky, jak zní i podtitul. Po menších průtazích a díky tehdejší redaktorce směla v knize zůstat i první stať, ve stručnosti věnovaná občanskému ženskému hnutí druhé poloviny 19. století. To v těch dobách nebylo samozřejmé.

Knížka byla určena členkám Českého svazu žen, které se mylně domnívaly, že sdružování slabšího pohlaví začalo až po roce 1948, či až v roce 1967, a že časopis Vlasta je pokračovatelkou předválečné Rozsévačky. Neměly ani ponětí o tom, že třeba mateřské školy existovaly již v 19. století. Odborná nezávislá literatura neexistovala. Nešlo o vědecký spis, nýbrž ženy měly získat větší povědomí o své vlastní historii. Bavilo mě vysedávat v knihovně (tehdy zela prázdnotou), odpočinout si tam od domácího kolotoče a sledovat osudy a snahy žen, které žily dávno před námi. Text je proložen mnoha citacemi z novin, časopisů a knih a mnoha fotografiemi, aby publikace byla i po vizuální stránce informativní. Historii jsem nastínila, ale nepřekreslila. Přesto Jana Malínská, po třiceti letech od vydání knihy, cítila potřebu vzít na mne kladivo.

Zmatek ve faktech

Omyly, a nikoliv málo, najdeme rovněž u promovaných historiček. V následujícím textu nahlížím do těchto titulů:

1. Do politiky prý žena nesmí – proč?

2. Žena v českých zemích od středověku do 20. století

3. Ženy na stráž!

4. Iluze spásy

5. Žena a politika

6. Emancipace shora

7. „My byly, jsme a budeme!“

8. České ženy v 19. století

9.Počátky emancipace v Čechách

10. Jus Suffragii

11. O ženské práci

12. Z ženského pohledu

13. Minerva 1890-1936

14. Ženy ve spektru civilizací

15.  Za volební právo žen! aneb Jak se volilo v Čechách

 

1. Do politiky prý žena nesmí – proč?

Je pochopitelné, že při hledání omylů si nejdříve beru k ruce knihu Jany Malínské:  DO POLITIKY PRÝ ŽENA NESMÍ – PROČ? (Praha 2005).

Překvapuje mě tvrzení, které se týká známé petice za otevření dívčího gymnázia,  „Dne 11. března 1890 předal říšské radě poslanec Karel Adámek, podporovaný Tomášem Garriguem Masarykem a Josefem Heroldem, žádost o povolení gymnázia Minervy. Všichni tři poslanci….“  (s. 40). V jedné větě se nalézají dvě podstatné nesrovnalosti.

Zaprvé:  V době podání petice T. G. Masaryk nebyl říšským poslancem, nemohl tedy Karla Adámka ve vídeňském parlamentu podpořit.

Zadruhé:  Eliška Krásnohorská nenapsala žádost o povolení soukromého, nýbrž státního dívčího gymnázia. Petice byla opatřena čtyřmi tisíci podpisy, ale na pozdější otevření   s o u k r o m é   Minervy neměla valný vliv. A když už jsme u podpory T. G. Masaryka, podívejme se na ni blíž. Významné pražské osobnosti žádala Krásnohorská osobním dopisem o podpis, ale nikdy se nezmínila o T. G. Masarykovi, ačkoliv později na jiné adresáty a jejich souhlasné či záporné odpovědi ráda a s humorem vzpomínala. Můžeme se tedy domnívat, že profesorovi, na rozdíl od jeho kolegů, osobně nenapsala. Na provolání Vzdělanstvu českému!, v němž  se poprvé mluví o soukromé Minervě (Ženské listy, červenec 1890) a které jedině a bezprostředně ovlivnilo vznik spolku a dívčího gymnázia, mezi stovkou podpisů na Masarykovu stopu rovněž nenarazíme.

V obou případech je vysvětlení nasnadě. Krásnohorská ve sporech o Rukopisy vykopala mezi sebou a TGM válečnou sekyru. Učitelky, které na petici či provolání obstarávaly podpisy, možná k němu zašly, možná že podepsal, ale dnes jeho podpis mezi čtyřmi tisíci jiných už nezjistíme. Třebaže – pravděpodobně – podepsal, časté oceňování zásluh TGM o otevření gymnázia Minerva, jak je nacházím v různých pracích historiček a jejich posluchaček, nejsou na místě. Neměl možnost akci přímo ovlivnit. Eliška Krásnohorská se o Masarykově  podpisu nezmínila ani ve vzpomínkách po roce 1918, kdy už byl prezidentem a kdy jí také zařídil penzi (zajisté zásluhou Alice Masarykové a s podporou svýcg spolužaček z Minervy), což mimo jiné svědčí o tom, že nebyl pomstychtivý.

T. G. Masaryk měl příležitost přimlouvat se za ženské vzdělání až v letech 1891-1893, kdy zastával poslaneckou funkci. Poprvé tak učinil v říjnu 1891, kdy minervistky již nastoupily do druhého roku své gymnazijní docházky. Jeho řeč autorka zmiňuje, ale uvádí, že „vystoupil v zemském sněmu,“ (s. 94) namísto v říšské radě. Takový přešlap se možná může stát novinářce, ale zatím nestal, nikoliv však vědkyni.

„Protože učitelky a profesorky středních škol musely dodržovat celibát ještě na počátku dvacátého století….“ (s. 64) České zemské zákony (z roku 1870, 1875 a 1903) o tom, že sňatek učitelky znamená dobrovolné vzdání se služby, se týkaly pouze učitelek národních, později obecných a měšťanských škol. Nebo vyšel jiný zákon? Který? Absolventky filozofie zůstávaly po sňatku v domácnosti, protože tak velela dobová konvence . Vzal by si snad vzdělanec ženu, která bude „chodit do práce?“ Státní chlapecká gymnázia  (dívčí neexistovala) nepřijímala profesorky vůbec, svobodné ani vdané. Na státních dívčích středních školách, např. pedagogických, vdané ženy teoreticky vyučovat mohly. Tím spíše na soukromých. Přečteme-li si Zákonník zemský pro království České, částka III., čís. 16 z 27. ledna 1903 (v pořadí jde již o třetí zákon s paragrafem o zákazu učitelských vdavek), píše se tam pouze o vyučujících na školách obecných a měšťanských. Ani slovo o středních školách.

„Jedním z důvodů, který odradil ženy z občanského hnutí od spolupráce se sociálními demokratkami byla skutečnost, že v organizacích dělnických žen byla uplatňována marxistická ideologie se svým konceptem nepřátelských tříd.“ (s. 68) Toto tvrzení je mylné. Sociální demokratka Karla Máchová zakládala Výbor pro volební právo žen, mluvila na manifestační schůzi v prosinci 1905 vedle T. Novákové, F. Plamínkové a dalších, takže šla s občanským hnutím a občanské hnutí o ní velmi stálo. Dokonce Františka Plamínková a Marie Tůmová se nejednou dostavily na schůzi sociálních demokratek, aby je přemluvily ke společnému úsilí za volební právo žen, marxismus nemarxismus. Jenže byly odmítány, hlavně ústy jejich soukmenovců. Jana Malínská nesprávný závěr učinila na základě Marie L. Neudroflové, aniž sama zauvažovala, jak to bylo doopravdy. 

Po státní zkoušce dvou minervistek – Jindřišky Hrabětové a Boženy Jiránkové – bylo zajisté gymnázium hrdé, že je připravilo na univerzitu a tam nadále prospívají. Jestliže však jeho výroční zpráva za školní rok 1899/1900 úspěch kladně hodnotí, jak píše autorka (s. 106), nevyplývá z toho, že obě dívky nastoupily jako suplentky do Minervy. Jindřiška Hrabětové ano, ale Božena Jiránková se musela spokojit s Městskou vyšší dívčí školou ve Vodičkově ulici.

První právnička Anděla Kozáková se stala notářkou v roce 1935  (s. 108)?  Za tento letopočet autorka připsala do závorky vykřičník, aby zdůraznila, jak dlouho musela na jmenování čekat. Jenže skutečnost byla ještě horší. Stala se notářkou až koncem září 1938, těsně před mnichovskou krizí, což by si zasloužilo dva vykřičníky. Také není pravda, že se do Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ)  zapojila až v roce 1925, potom co se nemohla prosadit ve státních službách, nýbrž je pravda, že ještě jako studentka posledního ročníku práv přišla na ustavující schůzi tohoto spolku dne 12. února 1922 a hned zde byla zvolena místopředsedkyní, tedy nejbližší spolupracovnicí předsedkyně Albíny Honzákové.

Z právniček měly nejdelší cestu k svému vysněnému povolání soudkyně. První z nich však nebyly jmenovány v roce 1930 (s. 109)! Tehdy se v soudnictví objevily teprve první čtyři čekatelky. První soudkyně JUDr. Zdenka Patschová byla jmenována až o dva roky později.

Že předvolební kampaň v Mladé Boleslavi a v Nymburku v roce 1912 neproběhla klidně, nýbrž naopak, je autorce dnes asi jasnější než před deseti lety, kdy na knize pracovala. Vůbec se zdá, že téma o doplňovacích volbách tenkrát důkladně neprostudovala:  „V prvním kole voleb získala Božena Viková-Kunětická ve volebním obvodě Mladá Boleslav – Nymburk 850 hlasů a Karla Máchová ve volebním obvodě Praha – Hradčany, Vyšehrad a Holešovice – Bubny 415 hlasů.“ (s. 115-116)  Sociálně demokratická redaktorka Máchová kandidovala rovněž v Mladé Boleslavi. Proč by kandidovala v Praze, kde se žádné doplňovací volby nekonaly? Umístila se jako třetí! Bohumil Matoušek z druhého kola odstoupil, podobně jako Máchová. Takže se nedá ani napsat, že spisovatelka nad Matouškem zvítězila. Protivník se zkrátka nedostavil. K tomu ho přemluvila Františka Plamínková. Viková-Kunětická tedy zvítězila kontumačně, jako ve fotbale. Pro mne je na tom nejzajímavější, že jiné historičky přehmat své kolegyně ve svých pozdějších textech neopravily. Mne by nešetřily.

Božena Viková-Kunětická zasedla do prvního porevolučního národního shromáždění v listopadu 1918, ale lze tu mluvit o úspěchu, jak píše autorka? Její účast byla přeci automatická, protože byla uznáno její zvolení z roku 1912. Paradoxně ta, která se o její poslanecké křeslo v roce 1912 a tím i v roce 1918 zasloužila – Františka Plamínková – do Revolučního národního shromáždění delegována nebyla. Tak svět oplácí. Příliš mnoho národních socialistů, a to i politických začátečníků, toužilo po parlamentní funkci, než aby jednu z nich ustoupili ženě, která se v politice orientovala a navíc byla chytřejší než mnozí z nich.

Zpět k Boženě Vikové-Kunětické. Ve volbách 1920 Československá národní demokracie totálně propadla a s její porážkou se svezla také ona. Senátorské křeslo zahřívala jako náhradnice až v roce 1925, jenže pouhý měsíc, neboť se přiblížily nové volby. Lze tedy mluvit o tom, že v roce 1918 a 1920 „zopakovala obrovský politický úspěch ženského hnutí z roku 1912“ (s. 116)? Spíš si udělala velkou politickou ostudu. 

Alice Masaryková nematurovala na Minervě v roce 1895 (s. 117). Jedině, že by do gymnázia nastoupila již v jedenácti letech. Tehdy ještě chodila na malostranskou měšťanku. I ve svých třinácti, kdy se stala minervistkou, byla mezi spolužačkami nejmladší. Maturovala v roce 1898. 

Český politik „JUDr. rytíř František Ladislav Rieger“ (s. 161) v roce 1897 přijal hodnost barona, nikoliv rytíře, že?

Za omyly, které jsem vybrala na úvod, nemohu dávat vinu jen autorce. Svůj díl odpovědnosti nesou též recenzenti. Co se mne týká, mé novější práce recenzí neprošly, ačkoliv bych si ji přála, jakož i jazykovou redaktorku a korektorku. Z finančních důvodů nemohu tyto profese honorovat, takže tiskařský šotek měl volné pole působnosti. Nepracuji s pomocí grantů, projektů a výzkumných úkolů, ale pouze za své.

2. Žena v českých zemích od středověku do 20. století

Při procházce soudobými díly z historie českého ženského hnutí se nyní zastavím u knihy ŽENA V ČESKÝCH ZEMÍCH OD STŘEDOVĚKU DO 20. STOLETÍ  (Milena Lenderová, Božena Kopičková, Jana Burešová, Eduard Maur eds.,  Praha 2009).     

Vlastní text má 630, s poznámkami 850 stran. Zajímal mě pouze přelom 19. a 20. století. Za knihu dotovanou Grantovou agenturou jsem zaplatila přes 700,- Kč.  Sotva se začtu, nevěřím svých očím. V odstavci o Ženském klubu českém se dozvídám, že 7. dubna 1905 se dostaly do konfliktu Alice Masaryková a Josefa Humpal-Zemanová  (s. 337). Nešlo pochopitelně o Alici, nýbrž o Charlottu Masarykovou. Plést si matku s dcerou vyžaduje velkou dávku neznalostí. Alice dokonce již druhý rok pobývala v zahraničí,  nejdřív v Lipsku, pak v Chicagu a nemohla být matce v této nepříjemné situaci ani oporou.Vrátila se v červenci 1905 (Lovčí Radovan, Alice Garrigue Masaryková. Praha 2007, s. 67). Rovněž tvrzení, že Charlotta M. po tomto konfliktu z klubu vystoupila, odporuje skutečnosti. Z výročních zpráv za rok 1905-6  a 1906-7 vyplývá, že profesorova choť členkou zůstala. Vždyť v něm zastupovala brněnskou Dívčí akademii, nemohla jen tak s funkcí praštit. Na to byla příliš slušná a zodpovědná. Její dcera Alice ještě téhož roku s aktivistkami ženského klubu promlouvala na manifestaci za volební právo žen a TGM s klubem ochotně spolupracoval.

V knize je pod mezititulkem Maturita věnováno dosti řádek vzniku dívčího gymnázia Minerva (s. 435-436). Ovšem posloupnost dvou dokumentů – petice a provolání – je opačná, než se zde píše. Nejdřív, v únoru 1890, byla podepisována petice za dívčí lékařské a filozofické vzdělání žen a za otevření dívčího gymnázia. Teprve potom – koncem června 1890 – vyšlo Provolání vzdělanstvu českému! (kde se poprvé mluví o budoucím spolku a střední škole Minerva),  a nikoliv již v zimě 1899, tedy před peticí. Autorky celou chybnou stať opět převzaly od historičky M. Neudorflové (České ženy v 19. století, s. 119) , aniž si ověřily, jestli se náhodou nespletla.

Zopakujme si nesprávné znění: „Žádost o povolení Minervy předal říšské radě nakonec 11. března 1890 poslanec Karel Adámek. Výnosem ministerstva kultu a vyučování z 26. července 1890 se soukromé dívčí gymnázium Minerva, vydržované stejnojmenný spolkem, stalo realitou a nejstarším dívčím gymnáziem v Rakousku-Uhersku“ (s. 436). Knihu recenzovali prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc a Mgr. Gabriela Dudeková, Ph.D.   V této stati jsou však smíchány hrušky s  jablky.

Poslanec Karel Adámek nemohl číst žádost o povolení gymnázia Minervy, jelikož myšlenka na jeho založení, jakož i na založení spolku stejného jména,  v té době ještě neexistovala. Petici vypracoval, rozšiřoval a podepsal Ženský výrobní spolek český a šlo o založení c. k. dívčího gymnázia!  Stát však na to nepřistoupil, až do roku 1918 neexistovalo v Čechách jediné státní dívčí gymnázium. 

A jablka? Ty představují nápad Elišky Krásnohorské, který přišel o čtyři měsíce později. Založila spolek Minerva, který později vydržoval soukromou (spolkovou) dívčí střední školu s gymnazijními osnovami a připravil dívky na klasickou maturitu. Březnová petice vyšla naprázdno, poslanci se o ní nezajímali. Eliška Krásnohorská to tedy zařídila jinak. V červnu 1890 uveřejnila známé Provolání vzdělanstvu českému! , založila spolek Minerva, požádala ministerstvo kultu a vyučování o souhlas s učebními osnovami a místodržitelství o souhlas se založením spolku. Vše šlo cestou mimo vídeňský parlament. 

Pod mezititulkem Učitelka se dozvídáme, že zákon z roku 1870  stanovil plat učitelky ve výši osmdesáti procent platu učitele, a že teprve úprava platu z roku 1914 obě pohlaví platově zrovnoprávnila (s. 433). Možná je řeč o Moravě a Slezsku, kde platily jiné zemské zákony, což by měly autorky zdůraznit, pokud tento fakt vypátraly. V Království českém však byly platy učitelů a učitelek vyrovnány už paragrafem 33 zákona číslo 86 ze dne 19. prosince 1875. František Josef I. podepsal: „Služné platy učitelek jsou tytéž jako platy učitelů.“  O něčem takovém se tehdy v žádném jiném povolání ještě ani teoreticky neuvažovalo. Jiná věc byla, že učitelkám se nedostávalo stejného uplatnění jako učitelům a navíc podléhaly celibátu.

Formulace,  že se od roku 1897 Minervina  „škola přestěhovala do letohrádku Amerika na Karlově“ (s. 436) bez několika upřesňujících slov vzbuzuje zdání, že dívky sedávaly přímo pod barokními stropy Dietzenhoferovy předměstské vily, momentálně opuštěné. I tahle verze se donekonečna opakuje. Studentky se zatím učily v rozlehlé zarostlé zahradě, ve starých nízkých přístavcích určených k demolici. Původně byly postavené pro spolek Záštita, ale ani jemu nevyhovovaly. Teréza Nováková, jejíž dcera Ludmila tehdy Minervu navštěvovala, šla dokonce v čele tříčlenné deputace prosit za lepší místnosti u starosty Podlipného. Ten nabídl ještě horší prostředí, takže gymnázium raději vzalo za vděk nevhodnými pavilony téměř za Prahou. Pouze jedna třída tu sídlila v malém příbytku někdejšího správce blízkých jatek, které se chvíli předtím odstěhovaly do Holešovic. (Pro zájemkyně: v bytě vyrůstaly dvě správcovy dcery, později známá spisovatelka Helena Malířová a herečka Růžena Nasková.)

V odstavci o maturantkách (s. 437), se píše, že dívky „gymnázium opouštěly s vyhlídkami na osamělost – neprovdány se živily jako úřednice, vychovatelky, učitelky….“  Následuje velký skok k maturantkám z roku 1911 dokládající, že Anna Kopalová a Amálie Kneidlová se provdaly. Když už autorky považovaly za nutné sdělit, která minervistka šla k oltáři – což samozřejmě text probarví a zlidští – pak se ptám, proč se nezmínily o prvních maturantkách z roku 1895.  Z nich se například provdaly: PhDr. Marie Baborová-Čiháková, MUDr. Svatoslava Hornofová-Kochlíčková, PhDr. Marie Komínková-Bydžovská, MUDr. Ludvika Nová-Krajíčková, PhDr. Olga Šrámková-Fischerová, PhDr. Marie Věra Opolecká-Babáková, která se vdala dokonce během univerzitního studia, což byla v českých poměrech věc naprosto nevídaná. Podle letáku, který vydal Spolek pro dívčí studium Minerva, se z abiturientek  do roku 1912 provdalo již 30 % žen. Čímž  feministky dokládaly, že gymnázium dívky od rodinného života neodvrací, nýbrž naopak povznáší výchovu jejich dětí a zdaleka ne všechny končí v osamělosti.  Některé se dokonce uplatňují v placeném zaměstnání.

Feminismus mj. hlásá myšlenku, že žena má individuální hodnotu, není určena až manželem. Proto je zarážející, že při zmínce o svatbě dvou minervistek vědkyně neopomněly sdělit, že si vzaly muže zvučného jména. K Anně Kopalové připsaly prvního manžela kritika spisovatele Miloše Martena a druhého manžela generála Vojtěcha Vladimíra Klecandu. Na Amálii Kneidlovou, oční lékařku, prozradily, že se vdala za věhlasného chirurga Arnolda Jiráska. Vstup akademiček do manželství dávají nepochopitelně do souvislosti s první světovou válkou. Sňatky akademiček, které maturovaly již v roce 1895 a které jako první bořily dobové představy, že studované ženy nebudou rodit, měly pro emancipační snahy žen dalekosáhlejší význam. O nich kniha mlčí. Snad proto, že neměly tak „významné“ manžely?

Že MUDr. Anna Honzáková obhájila diplomovou práci Jak chrániti dítě nákazy tuberkulosní?  (s. 442) Tak to už, dámy, přeháníte! Lékařská fakulta diplomovou práci nevyžadovala! Nahlédneme-li do soupisu Národní knihovny, dočteme se, že tuto útlou knížku z roku 1903  „pro zdravotní odbor Ústředního spolku českých žen za laskavé součinnosti MUDr. Anny Honzákové napsala Klementina Hanušová.“ Anna Honzáková do knihy napsala pouze předmluvu. 

Na vybudování dívčí koleje Budeč v letech 1924-1926  neměl zásluhu Spolek akademicky vzdělaných žen (s. 442), neboť ten se v roce 1919 rozešel. Jeho zvláštní odbor, spolek  Kolej posluchaček vysokých škol,  se od roku 1922 stal součástí nově založeného Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, a teprve některé členky tohoto sdružení se staly zároveň členkami Stavebního družstva Obrodného hnutí čsl. studenstva, které zajistilo postavení Budče.  Píše se o tom v publikaci Čeho jsme docílily…, vydané tímto sdružením v roce 1932.

Nelze přistoupit ani na verzi, že Ženský klub český přesídlil do domu Ve Smečkách 26  rovnou z Jungmannovy 7  (s. 443).  Cesta mu bohužel trvala celých sedmnáct let. Do Smeček se klub stěhoval z ulice Na Poříčí a předtím kotvil V Jámě, kde se na členky málem zřítila jedna stěna, protože se vedle kopaly hluboké základy pro palác U Nováků. Jungmannovu ulici klub opustil už v roce 1915,  když za války téměř zanikl společenský život a klubu se nedostávalo na nájem.

V kapitole o vědkyních (s. 443) není ani slovem zmínka o první české akademičce Marii Baborové-Čihákové, která, jako jediná žena v mužském kolektivu, svou účastí na tvorbě několika dílů Velkého ilustrovaného přírodopisu všech tří říší  prokázala jako první vědecké kvality, počínajíc rokem 1914 a končíc rokem 1937. Nesloužila si ani větu?

I zde se vypracování hesla Ženská emancipace v Ottově slovníku naučném přisuzuje, kromě Františce Plamínkové, lékařce Anně Honzákové (s. 452) místo její sestře, historičce Albíně Honzákové. Nesprávné jméno v roce 1999 udala Pavla Horská (Naše prababičky feministky, s. 29) a tato dezinformace se zřejmě stane nesmrtelnou. Právě Albínu Honzákovou musíme pochválit za důkladnost zpracování a historický ponor, jímž ženskou otázku rozebrala z dějinného a filozofického hlediska. Františka Plamínková se v druhé polovině zpracovaného hesla věnovala pouze konkrétní české historii od M. D. Rettigové, přes Boženu Němcovou, Karolinu Světlou atd. až po jména spolků, škol a časopisů do roku 1908. MUDr. Anna Honzáková na heslu nepracovala vůbec. 

„Teprve  roku 1892 začal v péči brněnské sociálně demokratické organizace vycházet Ženský list, jehož redaktorkou se stala Karla Máchová, právě se vrátivší z Ameriky“ (s. 455). Ve větě s roztomilým přechodníkem je mýlka v tom, že vůdkyně dělnic cestovala po USA až v roce 1893 a že redakci Ženského listu převzala až od devět let později, v lednu 1901. V jedné větě dvě podstatné chyby.

Milada Paulová, příští zakladatelka české byzantologie, jak ta to měla se vzděláním snadné! Tohle radostné zvolání vyplývá z věty: „Vystudovala Akademické gymnázium…„ (s. 445) Mohla do této  chlapecké školy osm let docházet? Určitě ne.  Než se na tuto slovutnou půdu dostala, chodila do měšťanky, pak do vyšší dívčí, následně čtyři roky do státního Ústavu pro vzdělání učitelek a zároveň soukromě studovala latinu. Teprve po maturitě na pedagogiu v roce 1911 a po další dvouleté privátní přípravě složila gymnazijní maturitu na Akademickém gymnáziu, a to externě. Její cesta na univerzitu byla klikatější než u minervistek. Shora uvedená věta jednak nevystihuje tvrdé studijní úsilí pozdější vědkyně, a jednak  je plná omylů. 

Opět v této knize čtu známé klišé o doplňovacích volbách na Mladoboleslavsku a Nymbursku v roce 1912:  „strany se dohodly,“ či „mladočeši navrhli,“ nebo „vynikající rétorička“ (s. 461). Řeč je o Boženě Vikové-Kunětické a její kandidatuře na poslankyni. Zcela je opominuta rozhodující úloha Výboru pro volební právo žen a Františky Plamínkové. Nebýt jich, strany by se nedohodly, mladočeši by ženu nenavrhli a údajně „vynikající rétorička“ by své napsané projevy neměla komu číst. A jak to dopadlo? Mladočeští voliči druhé kolo voleb zcela ignorovali, ke zvolení poslankyně došlo hlavně zásluhou strany národně sociální. 

A ještě dvě maličkosti. V roce 1917 byla Minerva přejmenována na Městské reálné gymnasium dívčí Krásnohorská v Praze, nikoliv Elišky Krásnohorské (s. 436). Křestní jméno a genitiv nejsou na místě. – V odkazech (s. 735) je mezi prvními absolventkami Minervy jmenována Anna místo Alice Masaryková. Anna Masaryková byla Alicina neteř, dcera jejího bratra Herberta. 

3. Ženy na stráž!

Listuji knihou ŽENY NA STRÁŽ!  s podtitulem České feministické myšlení 19. a 20. století  (Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová, Praha 2010)

Hned v úvodu mě překvapilo, že „žádná z první generace vysokoškolaček se nevdala ani neměla děti“ ( s. 13).  Některé z nich se i s akademickým titulem vdaly, jak píši u předchozího hodnocení, jakož i ve své práci (Uhrová Eva, Anna Honzáková a jiné dámy. Praha 2012, s. 52-53).  Například PhDr. Marie Baborová-Čiháková,  PhDr. Olga Šrámková-Fischerová  a PhDr. Marie Bydžovská-Komínková porodily každá dvě děti. 

S obvyklým výkladem se zde mluví o celibátu:  „celibát… omezoval práci učitelek tím, že jasně stanovil, že není možné mísit sféru rodinnou se sférou veřejnou.“ (s. 17) Jako v mnoha jiných případech, i v této věci šlo o peníze až v první řadě, tentokráte o peníze státní (zemské). Učitelství na veřejných školách bylo dívkám středních vrstev povoleno proto, aby v případě, že zůstanou osamělé, se mohly důstojně, tedy hlavou, uživit a nemusely se snížit k manuální práci. Došlo k tomu po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866,  kdy ve společnosti citelně chyběli muži, zato se v městských rodinách vyskytovaly stovky sirotků a opuštěných paní a panen, které neuměly nic, co by je uživilo. Stát (země) pedagogickou službu žen tedy pojal jako sociální zabezpečení neprovdaných žen středních vrstev. Jakmile životní jistoty učitelce poskytl ženich, povinnost státu (země) skončila. Ten nechtěl vydávat peníze daňových poplatníků na vdanou paní, jejíž existenci zajišťuje manžel. Říkalo se, že by měla „dvojí zaopatření,“ tedy od státu a od manžela. 

Nutno dodat, že kdyby stát všeobecně stanovil, že není možné mísit sféru rodinnou se sférou veřejnou (jak je „vědecky“ popsán jev, že se zkrátka učitelka nesmí vdávat, pokud chce učit), pak by se tisíce vdaných žen a matek nevyčerpávaly v monopolním   s t á t n í m   tabákovém průmyslu. Tam stát klidně nechal ženy mísit sféru rodinnou a veřejnou dvanáct hodin denně. 

V kapitole Ženám dělnickým (s. 198)  se o sociální demokratce Anně Malé, pozdější komunistické poslankyni, dočítám, že absolvovala obchodní akademii.  Dívka z chudé rodiny (1886-1948) a obchodní akademie, která byla zřízena pro bohaté synky obchodníků? V Praze byla jediná – Českoslovanská akademie obchodní, Resslova 8 . Tato soukromá škola ještě několik let ve 20. století dívky nepřijímala a stála dost peněz. (Viz též Františka Zeminová a obchodní škola na tomto webu.) Kde by se patnáctiletá Anna proletářka z Nymburka vzala na některé z těchto drahých elitních škol?

Přerovnala jsem svůj archiv a odhalila vzpomínku její sestry M. Vodičkové z roku 1961. Anna se vyučila švadlenou, od svých osmnácti jezdila pod vlivem místního sociálního demokrata na schůze, přešla do Prahy a prodávala v knihkupectví Práva lidu, kde dosáhla značných literárních a jazykových znalostí. Možná jí strana zaplatila nějaký večerní kurz v jednoroční obchodní škole. Sestra zdůraznila, že v rodině byli ještě čtyři bratři, tedy celkem šest dětí, a Anna měla slabý zrak a chatrné zdraví. Buď došlo k záměně osob, anebo k nesprávnému výkladu.  (Zdroj: Fond vzpomínek, Anna Malá, poř. č. 1419, bývalý Archiv Ústavu marxismu-leninismu)

Text Františky Plamínkové Několik poznámek k práci československých žen (s. 274-276) rozhodně nebyl převzat z knihy Masaryk a ženy, neboť se v ní nevyskytuje. Ukázka je uvedena mj. slovy: „Datum vydání – rok 1930 – nebyl vůbec náhodný. Uplynulo deset let od přijetí první československé ústavy zaručující rovné právo bez ohledu na pohlaví, což přímo vybízelo k bilanci deseti let rovnoprávnosti žen a mužů v demokratické československé společnosti.“ Pisatelka si poněkud vymýšlí. Tato kniha vyšla k 80. narozeninám prezidenta Masaryka, jak stojí v podtitulu. Obsahuje především vzpomínky posluchaček a významných osobností (Věra Babáková, Anna Berkovcová, Alois Hajn, Jan Herben, Anna Honzáková, Marta Krupičková-Johanovská, Eléna Maróthy-Šoltésová, Zdenka Wiedermannová-Motyčková, Jindřiška Wurmová aj.) na TGM a jeho rodinu. 

Ženy pevně po boku mužů

Různá nedopatření však zcela překonal úvod k článku Ženy pevně po boku mužů. Pokyny ústřední komise žen KSČ ze dne 28. září 1938 pro práci za branné pohotovosti státu (s.314-318).  V něm už nejde o mýlku v pramenech nebo ve jménech, ale o neznalost základních politických směrů. Přetištěný text, upřímně řečeno, autorky komentují s velkou dávkou naivity:  „Tak vznikl prostor, v němž signatářky dokumentu mohly projevit vlastní iniciativu a prezentovat svou představu o roli žen v době ohrožení integrity a samostatnosti Československa.“

Vlastní iniciativu? Tu členky KSČ sice mohly projevit, ale nápady jejich ženoddělů, později komisí žen, zcela podléhaly pokynům ústředního výkonného výboru strany, v němž zasedali muži, a výbor byl zase podřízen Moskvě. Je vyloučené, aby Marie Švábová-Švermová a Anežka Hodinová-Spurná o své vůli vyzvaly členky strany k různým politickým  či občanským aktivitám, zejména v tak vážné době.

Dokument byl rozeslán pět dní po vyhlášení mobilizace. Krátký časový úsek napovídá, že byl připraven předem, že existovaly instrukce pro roli komunistek v případě mobilizace nebo války. Je podrobný, na sebemenší oblast se nezapomnělo. Hovoří se tu o evakuaci obyvatelstva, zejména dětí, z průmyslových středisek, o uprchlících ze Sudet, o zajištění dětí ve školkách a školách, o zákrocích proti lichvě apod. Čteme-li pozorně, výzva jasně formuluje, že nadchází čas, aby se přední členky KSČ ujaly vedoucí úlohy v ženském prostředí:

„Vy musíte být přesně politicky informovány, jinak ztrácíte možnost vést ostatní, radit jim a pomáhat. Ženy vám nikdy nezapomenou, že jste se jich ujaly v době, kdy potřebovaly pomoc nejnaléhavěji… zařiďte poradny pro ženy záložníků – pomozte ženám vyplnit formulář pro podporu … požádejte o pomoc obce, aby svým příspěvkem zvýšily nedostatečné státní podpory … za narukované členy závodních výborů musí ihned nastoupit ženy … nedopusťte, aby se stal jediný případ vystěhování rodiny záložníka pro neplacení činže… zamezit zdražování… Při velké úctě, kterou si vydobyla strana, získáme nejen řadu nových spolupracovnic, ale řadu žen přímo do strany… Strana vám plně důvěřuje. Dokažte, že jste této důvěry hodny. Lid důvěřuje straně. Ve vás, komunistkách, bude vidět představitele strany. Nesmíte jej zklamat…“

Dokument mimo jiné nabádá ke spolupráci s Československým Červeným křížem. Dosud byl pro KSČ  „měšťáckým“ spolkem. Tři roky před touto výzvou se Rozsévačka organizaci ČSČK vysmívala, že mobilizuje do svých samaritánských kurzů dělnice ze závodů, čímž chce zachovávat ráz „demokracie,“ a do kurzů jich přivábit aspoň deset tisíc. „Pod pojmem vlastenectví dělají se z žen zděšených ještě poslední světovou válkou nadšené Madelon s černobílou stuhou ve vlasech“ (Rozsévačka 24. dubna 1935).  Nyní Rozsévačka tytéž dělnice do ČSČK postrkovala, jakož i do jiných ženských spolků, aby tam dělaly pátou kolonu. Zřejmě si uvědomila, že spolek disponuje rozsáhlou kontaktní sítí až do nejzapadlejších vesniček. Ta se komunistkám mohla hodit, když plánovaly získat vedoucí úlohu v ženské polovině obyvatelstva.

Text zcela odpovídá strategii, kterou KSČ uplatňovala za první Československé republiky, nejpozději od V. sjezdu v roce 1929: nás nesmí být vidět, nás musí být slyšet. Důvěrné sdělení vedoucím komunistkám jasně říkalo: nenápadně, formou procítěné lidské pomoci a předstírané starosti o demokratickou republiku, vytvářejte v jiných ženských organizacích pátou kolonu („ženy všech stran a spolků by se měly sejít….“),  získávejte sympatie uvnitř ženských komunit, aby ostatní ženy svými ústy šířily dál myšlenky, že se o každé hmotné zlepšení či zdravotní pomoc postarala komunistická strana.

O naznačené taktice svědčí další úryvek z provolání: „V této době se dobře osvědčuje spolupráce s funkcionářkami ostatních stran a s ženskými organisacemi. Když vidíme při práci Jednotu žen a dívek v Praze, velmi litujeme, že není v každém městě a městečku její odbočka.“  O jaké Jednoty kráčí?  Začaly opět vznikat v roce 1930 (první spolky tohoto názvu byly zakládány na přelomu 19. a 20. století)  a měly soustřeďovat ženy z jiných stran a indiferentní, tentokrát v režii KSČ. Karla Dolénková, novinářka a spisovatelka, vzpomínala:

„Když jsem prostřednictvím KSČ byla zvolena předsedkyní Jednoty žen a dívek, spolek, vytvořený na pokladě starých stanov téhož jména, měl za úkol vytvořit mezi ženami jednotnou frontu. Praktickými kursy a přednáškami i módními přehlídkami a konečně i výstavami zainteresovat ženy tak dalece, aby nalezly cestu k socialismu a komunismu. Spolek měl být veden nepoliticky a já sama, podle příkazu strany, jsem byla organisovaná v sociálně demokratické straně, aby tak v čele spolku nestála komunistka. Pro instrukce jsem ovšem docházela do tehdejšího Rudého práva k soudružkám Jožce Jabůrkové, Marii Švábové a Anežce Hodinové.“ Dosti výmluvné, že? (Zdroj: Fond vzpomínek, bývalý  Archiv Ústavu … )

Téhož dne, kdy funkcionářky po stranické síti šířily svou výzvu, vyšla v Rozsévačce dvoustrana s titulem Republika nás všechny potřebuje.  Nabádá čtenářky, aby pro ohroženou vlast věnovaly část své mzdy a darovaly krev prostřednictvím ČČK. „Buďte hrdinnými ženami hrdinných mužů!“ Avšak v obšírném článku  určeným veřejnosti, zcela chybějí shora uvedená důvěrná sdělení. Ta byla potajmu adresovaná pouze prověřeným členkám strany. 

Je dobré si připomenout,  že čtrnáct dní před tím Františka Plamínková coby ústavní činitelka v dopise Adolfu Hitlerovi nebojácně dala najevo, že pravda zvítězí,  poté co vůdce v Norimberku hřímal, že Němci jsou v Československu utlačováni a republika zbrojí. Ženská národní rada (ŽNR) rozesílala stovky dopisů prezidentům, premiérům a ministrům západních velmocí, mezinárodním ženským organizacím a rozhlasovým stanicím s prosbou o zachování celistvosti republiky. Chtěla mobilizaci a válečnému neštěstí předejít. Za nacistické okupace se pak  předsedkyně ŽNR dobrovolně vydala na milost a nemilost okupační moci, zůstala s národem. Pomáhala lidem do posledního dechu.  A co konala Marie Švábová-Švermová a Anežka Hodinová-Spurná? Obě tolik opěvovaný lid opustily a s manžely se zachraňovaly v zahraničí. První v Moskvě, druhá v Londýně. Nikomu nelze vyčítat, že touží po bezpečí. Jde o to, že v meziválečném období coby přední funkcionářky strany rozdmýchávaly nepokoj a pak se daly na útěk.

Jinak se o této dvojici nic bližšího, jako před ostatními ukázkami, nedozvíme. Dokonce ani to, že podepsaná Marie Švábová byla Marie Švermová a Anna (!) Hodinová byla Anežka Hodinová-Spurná.  Že „vznikl prostor, v němž signatářky dokumentu mohly … prezentovat svou představu o roli žen v době ohrožení integrity a samostatnosti Československa?“ Obávám se, že nikoliv. Kdo se podrobněji seznámil s dějinami KSČ, tomu neujde, že z dané situace strana hodlala co nejvíc vytěžit pro Kominternu a proletářskou revoluci. Konečně i Marie Švermová přiznala, že  strana uvažovala o převzetí moci a vydání povelu k obraně republiky, což by však zároveň „znamenalo ozbrojený boj proti kapitalistickým kruhům. Bylo by to znamenalo občanskou válku.“ (Švermová Marie, Vzpomínky, Praha 2008, s. 131).

* * *

Jako v jiných materiálech i tady najdeme určité chyby: Terezie Toužilová se nejmenovala Toužimská (s. 137)  a nezaložila Ženský list v Brně, nýbrž jej tam založila Vilemína čili Mína Hybešová, manželka Josefa Hybeše,  politika a redaktora Rovnosti, a to v roce 1892, nikoliv v roce 1891. Terezie Toužilová na něm od samého začátku spolupracovala, jenže v Praze. Josef  Pravoslav Veselý (s. 137) byl Antonín Pravoslav Veselý a Milena Sísová, redaktorka Ženského světa, se rozhodně nestala národní socialistkou (s. 216) , nýbrž národní demokratkou.

4. Iluze spásy

Na řadě mého hodnocení, které bylo vyvoláno invektivami proti mým historickým pracím,  je dílo ILUZE SPÁSY (Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová, Praha 2011). Obsahově jde vlastně o knihu Ženy na stráž! v rozšířené a komentované podobě na vědecké bázi.

První lékařka v Čechách: Kecková, nebo Honzáková?

 Ve 2. kapitole Od vzdělávání k profesi jsem občas nevyšla z překvapení.   O první české lékařce, která promovala v Curychu, čtu:  „Kecková rezignovala na všeobecné lékařství a otevřela si soukromou gynekologickou praxi“  (s. 139). Která studentka podstrčila autorkám tuto informaci? Neboť předpokládám, že ve své vědecké činnosti vycházejí také z bakalářských a magisterských prací svých posluchaček. Kdyby zdroj říkal pravdu, pak by první lékařkou v Čechách nebyla Anna Honzáková, která začala ženské nemoci léčit v roce 1905 v Praze Na Moráni. Museli bychom přepsat historii a prvenství přisoudit Bohuslavě Keckové s ordinací v Řeznické ulici. Jenže ta ve svém bytě zahájila pouze službu porodní asistentky. Přečtěme si ten inzerát z roku 1889: „B. Kecková, zkouš. babička a dr. med. fakulty v Curychu, bydlí v Praze 2…  Radu a pomoc udílí dámám“ (Národní listy 7. 6. 1889). Poradí a pomůže, ale neléčí.  Kdyby se prezentovala jako lékařka pro ženské nemoci, na což měla odpovídající vzdělání ze Švýcarska, druhý den by na dveře zabušil policejní komisař a odvedl ji v poutech. Rakouské úřady promoci českých lékařek (Keckové a Bayerové) na cizí univerzitě neuznávaly. Proč asi Dr. Med. Bohuslava Kecková sloužila dvacet let mezi muslimkami v Hercegovině, když gynekologickou praxi – podle této knihy – s klidem provozovala v Praze?

* * *

5. Ženy a politika (1890-1938)

Kniha  ŽENY A POLITIKA (1890-1938) (Marie Bahenská a Jana Malínská edd., Praha  2014) přetiskuje některé projevy z Mezinárodní vědecké konference stejného názvu, která se v květnu 2012 konala u příležitosti 100. výročí zvolení první ženy do českého zemského sněmu.Ve stati o Olze Stránské-Absolonové (s- 144-167) autorka Jana Malínská poznamenala, že ve své práci (České ženy známé a neznámé,  Praha 2008) uvádím jiné datum narození a svatby, než jiné prameny.  Nevím, odkud zmíněná většina čerpala, ale moje údaje pocházejí z dokladu uloženého ve fondu Drahomíry Stránské v Národopisném muzeu. Mám poznamenáno, že Olga byla pokřtěna dalšími jmény: Marie, Anna, Alžběta, narodila se 18. listopadu 1873 a svědkové při svatbě byli: Antonín Stránský, obchodník, Žitná 36 a Eduard Bufka, vrchní revident zemské banky, Vinohrady, Sázavská 14. Svatba se konala 1. června 1896 v chrámu sv. Ludmily na Vinohradech. Někde jsem četla, že Olga se s výtvarníkem Františkem Stránským seznámila při Národopisné výstavě 1895 a za rok se vzali.

Po odchodu z pozemského světa v říjnu 1927 nikdo o Olze Stránské-Absolonové nenapsal sebekratší životopis s jejími zásluhami jako novinářky, političky a sociální pracovnice. Sama autorka Malínská přiznává, že jsem o ní psala v roce 2008 (České ženy známé…. s. 124-137).  Přesto říká, že „chce do českých dějin vrátit všestrannou osobnost Olgy Stránské-Absolonové „ (s. 149). Při takovém úkolu se sluší poznamenat, kdo o ní poprvé psal  – po téměř osmdesáti letech – a tudíž ji pro české dějin fakticky objevil. O mně se zmínila, jen aby poukázala na blechu v textu, jenže falešnou, a prvenství připsala sobě.

Jak už v kruzích historiček bývá zvykem, nezkorigovala Marii L. Neudorflovou, která z této osobnosti mylně udělala učitelku.  (České ženy v 19. století, s. 435)

Petra Ježková na konferenci rozvedla již tolikrát zmiňovaný konflikt mezi Charlottou G. Masarykovou a Josefou Humpal- Zemanovou a reakci Boženy Vikové-Kunětické v roce 1905 (s. 88).  Opakuje, že Charlotta G. Masaryková na základě incidentu vystoupila ze ženského klubu. Kdyby nahlédla do výročních zpráv, zjistila by, že jméno profesorovy choti zde nadále figuruje, tedy že členkou zůstala, zatím co jména Herbenová, Foustková a Drtinová zde skutečně chybějí.

Učitelka Antonie Malová (s. 210 a 211), o níž dvakrát píše Hana Železná, je zajisté Antonie Maxová.  Z drobných nesrovnalostí ještě připomeňme, že kongresy Mezinárodní aliance za volební právo žen se konaly každé tři roky (1904, 1907, 1910, 1013, po válce 1920, 1923, 1926, 1929, kvůli krizi až 1935), nikoliv každé dva roky. První sjezd českoslovanských žen je  správně zařazen do roku 1897. V poznámce pod čarou mi však chybějí jména historiček, které dosud nesprávně uváděly rok 1896. Soudím, že k rozdílnému údaji, pokud by pocházel z mého počítače, by autorky tak nevšímavé nebyly.

Zastavme se ještě u Jiřího Malínského a jeho příspěvku do této knihy: Marie Švermová. Počáteční období politické dráhy reformní komunistické političky (1921-1938)   K poznámce, že „Ženská národní rada byla vrcholným reprezentativním orgánem meziválečného československého ženského hnutí,“ (s. 225) nutno namítnout, že taková charakteristika nevystihuje její význam, spíše vzbuzuje zdání, že jakési dobře oblečené dámy poletovaly z rautu na raut. Ženská národní rada však byla pracovištěm obětavých neplacených odborně a jazykově vzdělaných intelektuálek, malým neplaceným ministerstvem, jak se trefně vyjádřila Albína Honzáková. Usilovala o to, aby žena byla v zákonech i v praxi respektována jako lidská bytost rovnocenná muži a aby od této základní myšlenky bylo odvozeno její pracovní, sociální a rodinné postavení. Ovoce její práce dnes sklízejí současné ženy.

Zmínka, že Františka Plamínková byla první předsedkyní Ženské národní rady (s. 225) , vyvolává domněnku, že existovala ještě druhá či třetí předsedkyně. Plamínková však byla jedinou předsedkyní, a to v letech 1923-1942.

Vadu obsahuje také informace, že Jožka Jabůrková byla účastnicí druhého odboje (s. 233). Byla zatčena již 18. 3. 1939 (najdeme také datum  16. 3. 1939), takže vůbec neměla příležitost se do odboje zapojit.  Helena Malířová nebyla manželkou, nýbrž životní partnerkou (tehdy se říkalo družkou) Ivana Olbrachta.

Tento autor také publikoval zprávu z konference, která je umístěna na webu Masarykovy demokratické akademie. Chválí špičkovou úroveň akce, ale v jeho řádcích se vyskytují zkomolená jména. Píše o Fráně (místo Františce) Plamínkové (nepleťme si to s Fráňou Zeminovou) , Mileně Selucké místo Secké a Karle Máchové-Kostecké místo Kostelecké, když už považujeme za nutné její příjmení rozšířit o pseudonym. Tyto chyby o vysoké laťce zrovna nesvědčí. Ke zkreslení může dojít, zvlášť když jména slyšíme poprvé, ale pak je snad třeba dodatečně zjednat nápravu. U webu, na rozdíl od knihy, je to snadné.

Škoda, že v kapitole Katolické ženské spolky v období první Československé republiky a jejich role ve veřejné práci (Jana Burešová) nejsou doplněna nová badatelská zjištění, že text ustrnul na úrovni roku 2001 (Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století), notně zkrácený. Po zmínce o volbách v roce 1925, ačkoliv titul vymezil období až do roku 1938, například chybějí zajímavé skutečnosti o volbách 1929.

Tehdy lidová strana postavila v Čechách několik kandidátek. Za Prahu A: Bernardu Kratochvílovou, choť tkalce, na 8. místě; za Prahu B: Růženu Budělovskou, odbornou učitelku, na 4. místě a Marii Řehňovou, předsedkyni odborového sdružení pomocnic v domácnosti, na 7. místě. Za župu Karlovy Vary kandidovala Marie Měřinská, učitelka, na 3. místě. Za župu České Budějovice kandidovala Ludmila Maverová, odborná učitelka, na 3. místě. Do senátu za Prahu A byla navržena: Anna Šmahová, vdova po profesorovi, na 4. místě.Volebního neúspěchu české katoličky velice litovaly hlavně z toho důvodu, že v zákonodárném sboru nemohou zasahovat  do otázek ženy a dítěte a nemají ani možnost čelit tomu, co „podnikají socialistky a komunistky na rozvrácení rodiny a zpohanštění našeho národa.“ (Čs. žena 1929, č. 22, s. 346)

K nízké sklizni hlasů podle nich přispělo také prohlášení Svazu katolických žen na Moravě, nadiktované muži, že ženy nepřijmou kandidátku vůbec, čímž byl značný počet katolických žen zmaten. Takže – na rozdíl od autorčina tvrzení – katolické ženy pro sebe zastoupení v politice žádaly, ale jen v Čechách. Moravanky si nechaly namluvit, že otázky žen a dětí budou účinně hájit „zkušení, vzdělaní a opravdu křesťanští muži.“ (s. 284)

Ke kapitole Cesta zástupkyň Ženské národní rady do Turecka v dubnu 1935. (Helena Havlůjová) jen malou poznámku: Koncerty ŽNR se pod záštitou TGM konaly od roku 1927, nikoliv od roku 1929 (s. 302).  Letopočet 1929 je významný tím, že se koncertu poprvé a naposled osobně zúčastnil prezident T. G. Masaryk.

.

6. Emancipace shora. Ženské organizace v českých zemích v druhé polovině 20. století

V pojednání autorky Květy Jechové EMANCIPACE SHORA (web Ústavu pro studium totalitních režimů) se na osmnácti stranách dozvíme, jak probíhal vývoj ženských organizací v letech 1945 až 1989 na pozadí politických a společenských změn. V tzv. třetí republice (1945-1948) působily v Československu dvě ženské organizace: Národní fronta žen a Rada československých žen. O nich jsem psala do sborníku, který vyšel v Ústavu soudobých dějin v roce 2005. Květa Jechová na jednu z kapitol reaguje v poznámce pod čarou: „Chápat Národní frontu žen (NFŽ) jako antagonistu Rady československých žen (RČŽ) je omyl. Toto hodnocení jako první uvedla E. Uhrová … Od té doby je takový výklad nekriticky přejímán ve studentských pracích i na internetových feministických stránkách“ (s. 16).

Zdá se, že nerozumím. O antagonismu jsem nepsala. Naopak jsem doložila, čím vším NFŽ a RČŽ, každá zvlášť nebo ruku v ruce, přispěly ke zmírnění poválečného nedostatku v zásobování potravin, obuvi a šatstva, co svorně vykonaly na pomoc matkám a dětem. Připomeňme, že v NFŽ byla vedle čtyř politických stran pátou členkou RČŽ. Takže kdyby byla RČŽ v antagonistickém rozporu vůči NFŽ, byla by zároveň v rozporu sama se sebou. V krátkosti jsem také sdělila, že potom co ustoupila nadšená poválečná jednota národa a ve vládní koalici se objevovaly třecí plochy,  rovněž mezi komunistkami a demokratkami docházelo k disharmonii.

V tomto odhalení mi však nepatří prvenství. Palmu vítězství drží časopis Rádkyně komisí žen KSČ (3/1948):  „V souvislosti s vládní krisí byla řešena i těžká, vleklá a obtížná spolupráce v Radě čs. žen…  Protipokroková fronta se stále zesilovala… Akční výbor Národní fronty žen a Rady čs. žen učinil konec této podvojné hře…“  Takže těžká, vleklá a obtížná spolupráce!

Na druhé příčce stojí Nová mysl (5/1978). Časopis píše,  že názory komunistek  v NFŽ a RČŽ se  „podstatně odlišovaly od názorů a projevů představitelek ostatních politických stran.“ Pamětnice, jichž jsem se v osmdesátých letech minulého století na toto období vyptávala, mi odpovídaly v podobném duchu.

V pořadí těch, kdo se zmínil o rozporech mezi demokratkami a komunistkami, se tedy vyskytuji až na třetím stupínku. Ještě mohu připomenout stať Hany Joskové-Ursinyové, exulantky z roku 1948, která vzpomíná na spolupráci s Miladou Horákovou v mezinárodním ženském hnutí:   „Nesentimentálne prijímala poražky a takisto aj vytrvalé a zákerné útoky komunistiek. Jej znechutenie zpravidla netrvalo dlho. Inú ženu by to bolo azda odradilo od práce, útočnosti a obrany. A o to šlo komunistkám. Ale nepochodily, lebo Milada vždy pri takýchto napätých situáciach len sucho poznamenala: Kdo má za sebou Terezín, pro toho je toto jen hra zlomyslných dětí!“ (Milada Horáková, sborník k 10. výročí její popravy, Washington 1960, s. 51).

Chvála Marie Švermové, že RČŽ disponuje vynikajícími právničkami, si s uvedenými výroky neprotiřečí.  Zapomněla však dodat, že mezi nimi KSČ, možná Švermová osobně, lovila, a to úspěšně. Získala do strany například JUDr. Zdenku Patschovou, dlouholetou spolupracovnici Milady Horákové z předválečného Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen a Ženské národní rady. V roce 1949 pak dílo ŽNR, totiž návrh nového rodinného práva, vydávala za práci Alexeje Čepičky a jeho ministerstva spravedlnosti. Zcela potlačila čtyřicet let práce Františky Plamínkové a dvacet let práce Milady Horákové.

Pokud si Julie Prokopová například poznamenala „v radě – aby někdo paralyzoval její vliv,“ pak tato slova nemůžeme číst jinak, než že z příkazu strany měla za úkol ochromovat vliv RČŽ ve společnosti. Po sjezdu žen v říjnu 1946, který se konal na základě rozhodnutí MDFŽ a k propagaci dvouletého plánu, si postěžovala, že všechny sjezdové referáty „musely být přijaty pod naším tlakem,“ a po sjezdu se papíru svěřila: „Konání sjezdu předcházely ostré diskuse, kdy jsme musely paralyzovat přání, aby v Československu se konaly sjezdy mezinárodních ženských organizací, dále, aby u nás byly ustavovány odbočky mezinárodních ženských organizací. Tento tlak byl paralyzován.“

Lze jednoznačně usoudit, že RČŽ chtěla zvát do republiky delegátky zahraničních ženských organizací a volně vyjíždět na jejich akce, podobně jak to činila bývalá Ženská národní rada. Jenže, jak později poznamenala Milada Horáková, „RČŽ nemohla napsat ani dopis bez Národní fronty.“ Rozčilený vzkaz odborářky Netušilové směrovaný na stůl Marie Švermové,  že „ženský se táhnou za Horákovou jako na med!!!“ nutno považovat za vtipnou třešničku na dortu. Zmínku o protikladných politických názorech najdeme i v novější vzpomínce, která vznikla v rámci projektu Paměti žen, přičemž pamětnice zcela určitě nečetla nic z toho, čím se zde zabýváme.

Historička a socioložka Květa Jechová napíše, striktně, jako by její názor nesnesl jiné hodnocení, že moje zpracování je omyl. „Určitá část vedení tří politických stran … i některé ženy a přední politické pracovnice, staly se brzdou v provádění budovatelských úkolů…,“ stojí v prohlášení otištěné v Rádkyni komisí žen KSČ (3/1948).  Podepsala je Anežka Hodinová-Spurná, Gertruda Sekaninová,  Ludmila Jankovcová,  Zdenka Patschová, Jiřina Švermová-Kopoldová aj. Také se mýlily? Mnou zveřejněné citace prý nekriticky kolují ve studentských pracích a na internetu. Holt mezi mladými si víc pozornosti získají živá slova s nádechem člověčiny než suchopárné odstavce, charakteristické pro vědecké spisy.

Ženy KSČ byly nejlépe organizovány

Podívejme se naopak na text Květy Jechové. Zaujala mne především věta, že „Komunistická strana Československa v té době nechtěla organizovat zvláštní ženské hnutí“ (s. 6). Nadstranické nikoliv, komunistické ano. Vycházela z Leninovy poučky: Nezískáme-li pro politiku ženy, nezískáme pro politiku masy!  Což rovněž souvisí s NFŽ a RČŽ.

Na první celostátní konferenci komunistek v prosinci 1945  Klement Gottwald položil důraz na to, „aby každá naše komunistka nepracovala pouze ve stranické organisaci…, nýbrž… současně a v první řadě pracovala tam, kde jsou jednak jiné ženy a jednak v organisacích  a institucích, kde se nový život a nový stát buduje.“ Strana zakládala komise žen při krajských, okresních a místních organizacích. V roce 1946 jich existovalo 1283 a stále přibývaly. Jejich členky se scházely na okresních a krajských konferencích, na seminářích a instruktážích. Každá z nich byla pověřena úkoly v určité oblasti – v odborech, v národních výborech, v zemědělství, v osvětových a sociálních institucích. V RČŽ řídily téměř polovinu komisí. Měly zájem především o mládež, družstevnictví, odbory a zemědělství, o oblasti, jež nepodchycovala NFŽ. Gottwaldův pokyn plnily do puntíku. V posledním lednovém týdnu 1948 si dodaly novou kuráž na krajském politickém školení v Olomouci za přítomnosti Anežky Hodinové-Spurné.

V této atmosféře se pohybovala NFŽ a RČŽ, přičemž komunistky v RČŽ měly za úkol omezovat „snahy o pokračování linie měšťáckého ženského hnutí“  (Nová mysl 5/1978). Toto úsilí se prakticky projevovalo i tak, že aktivistky RČŽ a nekomunistických stran v rámci NFŽ musely koncepty svých sjezdových projevů dávat ke schválení sekretariátu KSČ.

Od léta 1945 měli výchovu komunistek na starost Marie Švermová, ústřední organizační tajemnice strany, Julie Prokopová, vedoucí ústřední komise žen KSČ a místopředsedkyně RČŽ,  dále Anežka Hodinová-Spurná, místopředsedkyně národního shromáždění a Rudolf Slánský, člen předsednictva strany. Všichni sídlili v budově ÚV KSČ v ulici Na Příkopě 33.

Na dokreslení, jak ženy KSČ plnily úlohu, kterou jim uložil jejich předseda, se ještě zmiňme o mediích. Političky v NFŽ se hned v černu 1945 dohodly, že ve svých stranách nebudou vydávat zvláštní tisk pro ženy, ale budou publikovat ve společném týdeníku Československá žena. Přesto již v září 1946 vyšel měsíčník Rádkyně komisí žen KSČ, a to v počátečním nákladu 20 000 výtisků, který v roce 1948 dosáhl 87 500 výtisků. Než se jiné političky rozhlédly, KSČ mávala dalším účinným agitačním nástrojem. V redakci působily Ludmila Cekotová, Jarmila Haasová, Milada Netušilová, Lenka Reinerová, Věra Richtrová, Helena Rotterová, Josefa Slánská aj. Název doporučila Marie Švermová a redakce sídlila přímo v budově ÚV KSČ.

Když jsem se v roce 1980 naivně jedné z tehdejších redaktorek zeptala, jak to, že komunistky porušily dohodu, odpověděla mi písemně:  „V politické atmosféře krátce po válce nepovažovala strana za důležité diskutovat s jinými politickými stranami, co ano, a co ne… Parita byla dočasná záležitost, zázemí jedné strany výrazně převažovala event. vlivy zázemí třech dalších.“ Dopis mám dodnes uložený, stejně jako další, od redaktorky Československé ženy, která atmosféru v redakci charakterizovala jako místo, „kde panovaly dosti líté boje jednak o místo v listě, toho chtěla mít zástupkyně každé ze čtyř stran co nejvíce, jednak už od začátku … zde byla zásadní názorová rozporná stanoviska.„

Ženy  musí být rozptýleny

Přeskočme k Československému svazu žen, o němž Květa Jechová také píše. Tato jediná masová organizace, která v roce 1950 vznikla postupným slučováním dosavadních českých a slovenských ženských spolků, přežila pouze dva roky. V dubnu 1952 byla náhle zrušena. Autorce není jasné, proč ke změně došlo (s. 11). Ve složce  Marie Švermové, která je součástí fondu KSČ  v Národním archivu, se nalézá vysvětlení. ÚV KSČ požadoval, „aby ženy byly rozptýleny.“ Z hlediska současného poznání je evidentní, že si nepřál organizaci, v níž by se ženy domlouvaly na tom, co jim schází na pracovišti nebo doma při starostech o  děti a muže, když už na sebe téměř nemyslely. KSČ přišla na geniální nápad, jak využít potenciálu žen a jejich touhy po harmonickém manželství a lepším životě svých dětí. Rozhodla, že ženy zaúkoluje roztroušeně, v místech bydliště.

Nově zakládané Výbory žen při MNV měly mobilizovat ženy k plnění pětiletého plánu, na vesnicích usilovat o zakládání nebo zvyšování počtu členů JZD, v městech a obcích získávat ženy do zaměstnání v průmyslu a obchodu, všímat si sociálních zařízení a škol, účinně pomáhat při úpravě obcí, sadů a dětských hřišť, podporovat kulturní tvořivost, zejména dětí a mládeže atd. KSČ zapojila ženy a matky do budovatelského úsilí, aniž si lámala hlavu, jak jim usnadní každodenní dvojí zatížení a zvýší úroveň zásobování potravinami i věcmi dlouhodobé spotřeby.

Anežka, Helena, Marie, vždyť je to jedno?

Článku Květy Jechové  nutno vytknout některé formální nedostatky. Anežka Hodinová-Spurná byla vždy pouze místopředsedkyní, nikoliv předsedkyní parlamentu.  Poválečná antifašistická organizace se jmenovala v  překladu Mezinárodní demokratická federace žen (MDFŽ), nikoliv Mezinárodní federace demokratických žen (MFDŽ). Badatelka také nebere v úvahu, že počínajíc valnou schůzí 9. června 1948 Rada československých žen zvolila název Rada žen, a to z toho důvodu, že spolek nezahrnoval Slovenky. Ty měly svou Živenu a  Sväz slovenských žien. Ale jen dočasně. Začalo slučování, až vznikl Československý svaz žen, který byl posléze zrušen, jak uvedeno v předcházejícím odstavci.  Ženské spolky, jak se několikrát vyjádřil Antonín Zápotocký, neměli komunisté rádi.

O Ženské národní radě (ŽNR) se dozvídáme, že od roku 1932  měla svou základnu v budově Ženského klubu (s. 2-3).  Nikoliv. Za pracovní základnu jí sloužily vlastní spolkové místnosti.  Rada se v letech 1923-1942 pracovně scházela postupně na Staroměstském náměstí 16, Na Perštýně 9 a na Václavském náměstí 7. Tam se úřadovalo, překládalo, přijímaly se návštěvy, navrhovaly připomínky do parlamentu a na ministerstva, tam se vyřizovala korespondence a psala memoranda, tam, nebo v bytě Františky Plamínkové, se někdy pracovalo až do rána. Ženský klub český byl společenským a vzdělanostním střediskem pro různé ženské spolky.  Ženská národní rada ho využívala po pravidelné porady svých pracovních a zájmových odborů.

V textu pod čarou, kde jsou vyjmenovány hrdinky, jež položily život v protinacistickém odboji (s. 4), zahlédneme nepřesná křestní jména. Věra Cibulková byla Marie, Marie Fischerová byla Milena (-Balcarová), Anna Malá byla Anežka, Helena Zieglosserová byla Anna, Rozálie Hajníková nebyla popravena ani nezemřela v koncentračním táboře.

Dělat chyby je lidské. Zde však jde o neznalosti. Nabízím pomoc (zdarma).

7.  „My byly, jsme a budeme!“

Znovu mám před sebou titul Jany Malínské „MY BYLY, JSME A BUDEME!“  (Praha 2013).  Abych zopakovala, co jsem již psala v úvodu, právě poznámka v této knize, že jsem se totiž před třiceti lety dopustila nepřesností v historii dělnických žen, mě přivedla na myšlenku založit tento web. Ani doktorka Malínská není totiž neomylná, stejně jako její kolegyně, jak jsme se přesvědčili u předcházejících děl. Jakých chyb se autorka dopustila zde? Kdo hledá, najde, praví staré přísloví.

Spolek českých učitelek neměl svou tribunu v Listu českých učitelek (s. 31), nýbrž v Časopise učitelek.

Ústřední spolek českých žen byl založen v roce 1898, v den oslav 100. výročí narození Františka Palackého, nikoliv v roce 1897 (s. 96).

V informaci o kandidatuře na poslankyni do českého zemského sněmu v roce 1912 stojí,  že byla navržena předsedkyně mladočeského ženského odboru Božena Viková-Kunětická (s. 138 a 139). V roce 1912 však již tuto funkci zastávala Anna Slavíková. Ani následující informace, že o svatodušních svátcích (26. května) byla v tisku oficiálně vyhlášena kandidatura spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické a novinářky Karly Máchové, není bez kazu. Sociální demokraté oznámili jméno Karly Máchové již 30. dubna 1912, tedy téměř o měsíc dřív, než návrh Výboru pro volební právo žen konečně strávili rozpačití a k veřejně činným ženám nepřátelští muži z Národní strany svobodomyslné.

Několikrát v této knize autorka opakuje, že § 30 spolkového zákona 134/1867 zakazoval ženám vstup do politických stran (s.143). Zakazoval jim vstup do politických spolků, nikoliv do politických stran. Vzhledem k tomu, že politický spolek byl právním subjektem a politická strana nikoliv, nelze snad obě uskupení z právního hlediska strkat do jednoho pytle. Autorka dokonce píše, že přijetím žen Česká strana pokroková v roce 1907 jednoznačně porušila ustanovení § 30 spolkového zákona (s. 111).

V tom případě by tvrdost spolkového zákona musela dopadnout na sociální demokratky již v roce 1900. Organizační řád Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické pravil: „Organisované ženy mají míti ve všech zastupitelských sborech strany (ve výborech místních organisací, ve výborech volebních okresů, v zemských zastupitelstvech a ve výkonném výboru strany) přiměřené zastoupení. Jako soudruzi, jsou i organisované soudružky povinny odvádět sjezdem ustanovenou daň strany, jakož zastupitelstvem zemským stanovené příspěvky. Výdaje agitačního výboru žen spojené s agitací a organisováním žen kryje výkonný výbor strany…“  (Vaněk Karel: Organisátor čili Co má každý soudruh vědět, Praha 1902, s. 31).

Božena Toužilová byla členkou výkonného výboru strany již v letech 1901-1904 a poté se Karla Máchová stala v letech 1906-1908  členkou zemského výboru strany. Jak je rovněž známo, v roce 1905 do této strany vstoupila Charlotta G. Masaryková. Chodívala na schůze stranické buňky na Malé Straně a pravidelně platila příspěvky. Paní profesorová tedy překračovala zákon? Snad nám v další své knize autorka tento rozpor vysvětlí.

Letmo jsem zahlédla fotografii Klemeni Hanušové s podpiskou, že byla první náčelnicí Tělocvičného spolku paní a dívek pražských. Její hodnost však zněla první cvičitelka.  Uvedený spolek nesměl používat sokolské názvosloví odvozené z vojenského slovníku. To je chyb, co, paní doktorko Malínská!

8. České ženy v 19. století

Veškerá současná literatura zabývající se ženským hnutím uvádí jako jeden ze zdrojů titul Marie L. Neudorflové ČESKÉ ŽENY V 19. STOLETÍ (Praha 1999).  Je to pochopitelné. Byla první, která po Listopadu 1989 připravila rozsáhlou knihu, aby – jak sama praví v úvodu – splatila dluh českým ženám, které se před rokem 1914 věnovaly práci pro povznesení žen v kulturní, vzdělávací a sociální oblasti. Avšak i do tohoto díla pronikly některé nepřesnosti. To jí nevytýkám, jen musím znovu podotknout, že mladší autorky její omyly velkoryse přehlížejí. K mé osobě, původně novinářce, se tak ohleduplně nechovají. Kdyby tak činily, pak by tento web vůbec nevznikl. Každého přece mrzí sebemenší chybička. 

Vůči Marii L. Neudorflové jsou mladší historičky velkorysé. Jistě narazily například na to, že majitelka pivovaru a vinopalny U Halánků se nepsala Füngerhutová, nýbrž Fingerhutová (s.54) a že Ludmila Štychová byla Luisa Landová-Štychová (s. 160). Listujme dále: Bohuslava Kecková složila maturitu v Čechách, nikoli v cizině (s. 155); v roce 1905 neměli Češi sedm lékařek, nýbrž pouze šest (navíc jmenuje neznámou P. Reigertovou); předsedkyně Mezinárodní aliance pro volební právo žen Carrie Campan Cattová byla Američankou nikoliv Angličankou; IV. sokolský slet se konal v roce 1901, nikoliv 1902 (s. 245); Klemeňu Hanušovou autorka zařazuje do ženského Sokola (s. 250), ačkoliv tato cvičitelka byla členkou Tělocvičného spolku paní a dívek pražských. Pravidelné středeční schůze Výboru pro volební právo žen byly přístupné veřejnosti, píše autorka. Když každá z přítomných žen musela přijít s pozvánkou na své jméno, protože politické spolky byly ženám zakázané? (s. 265) – tomu se říká „přístup veřejnosti?“ Volební řád, který  umožňoval kandidaturu ženy, pocházel z roku 1861, nikoliv z roku 1862. Druhý sjezd českoslovanských žen se konal v červenci 1908, ne v září. V  roce 1908 Karla Máchová kandidovala za volební obvod Hradčany – Vyšehrad – Holešovice-Bubny, jak píše dobové Právo lidu, zatímco do knihy se vetřela Libeň (s.  270).  Amálie Čadová a Bohuslava Sokolová nebyly učitelkami Minervy (s. 123),  nýbrž učitelkami dívčích měšťanských škol. S dívčím gymnáziem měly společné pouze členství ve Spolku pro ženské studium Minerva. Božena Viková-Kunětická určitě nebyla učitelkou, jak zde stojí (s. 284). Její kandidaturu v roce 1912 jistě nepodporoval vůdce Národní strany svobodomyslné dr. Václav Škarda (s. 281), neboť kvůli jeho nečekanému skonu se právě volby konaly. Bohužel volbě ženy nepomáhal ani živý vůdce této strany, dr. Karel Kramář, jak nás autorka přesvědčuje.

Mylné údaje se vyskytují také kolem zřízení soukromého dívčího gymnázia Minerva. Za prvé – Provolání Vzdělanstvu českému! (s. 119), v němž Eliška Krásnohorská oznámila založení spolku Minerva, nepochází z roku 1889, nýbrž z června (Národní listy) a července (Ženské listy) 1890. Za druhé – tomuto provolání předcházela Petice říšské radě z března 1890, v níž Ženský výrobní spolek, nikoliv Minerva,  žádal o povolení filozofické a lékařské fakulty ženám a zřízení státního dívčího gymnázia. Zkrátka pořadí obou dokumentů a autorství je jiné. Chybnou verzi historičky neustále přebírají, aniž si v archivu a ve starém tisku informace ověří.

Kolem roku 1906 bylo v českých zemích šest dívčích gymnázií? (s. 127) Známe Minervu z roku 1890,  Soukromé české dívčí gymnázium na Vinohradech z roku 1905 a gymnázium ve Valašském Meziříčí z roku 1907. I když k nim připočítáme dívčí gymnázium v Brně založené 1910,  pořád máme pouze čtyři dívčí gymnázia. Která z historiček to Marii L. Neudorflové vyčte?

O zápisu dívek do Minervy 16. září 1890 zde stojí: „Téhož dne odpoledne ji však však překvapil Náprstek a blahopřál ji k vynikajícímu úspěchu, neboť do gymnázia se přihlásilo 51 dívek.“ (s. 121) Ve skutečnosti se Eliška Krásnohorská v ten den ještě bezstarostně necítila. Z autentických zápisů z výborových schůzí Spolku pro ženské studium Minerva uložených v AMP je patrné, že 16. -17.  září se přihlásilo 34,  dne 27. září celkem 11 a dne 29. září dalších 8 dívek. Dohromady 53 žákyň.  Do pololetí dvě odešly, takže bylo klasifikováno 51 žákyň. Vyprávění o jedenapadesáti či třiapadesáti růžích, které Krásnohorské přinesl Vojta Náprstek v první večer zápisu, je, jak vidno, pouze básnická licence.

Kolem založení dělnického Ženského listu  si zde přečteme také několik mylných informací. Časopis skutečně založil kroužek brněnských stoupenkyň sociálně demokracie dne 1. července 1892, ale že byl v roce 1897 převeden do Prahy, pravda není (s. 301). Ještě více pochybností budí odstavec o účasti Charlotty G. Masarykové na vzniku Ženského listu v roce 1892, spolu s Karlou Máchovou a Klárou Červenkovou (s. 234). Ty přece v Brně nežily. Charlotta Masaryková prý dokonce prodala část svých šperků, aby časopisu pomohla finančně na nohy. Ovšem, ale to se stalo až o deset let později. V roce 1892 začala Klára Červenková teprve studovat na Minervě (v 19 letech) a skrze svou mladší spolužačku Alici Masarykovou (13 let) se s Masarykovou rodinou a tím i s Karlou Máchovou nesměle seznamovala. S vlastním založením Ženského listu v Brně neměla žádná z uvedených tří dam nic společného.

Autorství brožury Jak chránit dítě nákazy tuberkulosní z roku 1903 (s. 251) je tentokrát připisováno výhradně Klemeni Hanušové,  zatímco byla napsána v úzké spolupráci s lékařkou Annou Honzákovou. Tím se spisku ovšem ubírá na odbornosti. To na jedné straně. Na straně druhé  nutno dodat, že stejná brožura je zmiňována v objemné knize Žena v českých zemích od středověku do 20. století, kde je naopak autorství připisováno pouze Anně Honzákové a spisek nesmyslně označen za její dizertační práci (viz bod 2).

V jiném odstavci autorka slučuje vzdělávací činnost Sokola se vzdělávací činnosti Hanušové (s. 250), jak již bylo naznačeno.  Ta však se Sokolem neměla příliš společného. Naopak Sokolky, potom co jim muži dovolili zakládat ženské jednoty, tato zkušená cvičitelka kritizovala za to, že ženám doporučují cvičení, která pro ně nejsou vhodná a postrádají ladnost. Nebylo divu, navrhovali je  muži v Sokole.

Autorka v knize tu a tam zdůrazňuje, že české ženské hnutí nebylo nikdy bojem proti mužům. V tom spatřuje jeho velký klad. Bylo někdy evropské či americké ženské hnutí namířeno proti mužům? Vždy bylo pouze úsilím za individuální svobodu žen a za uznání ženy jako plnohodnotného člověka. Ženy se  braly za sebe, nikoliv proti někomu. Muže žádaly pouze o spolupráci – jak jinak, když v rukou drželi moc?  „Kdo svobody hoden, svobodu zná vážiti každou,“ říkávala s básníkem Františka Plamínková a usilovala o harmonii mezi muži a ženami. To neustálé zdůrazňování, které do nekonečna opakují studentky historie ve svých diplomkách s odvoláním na M. Neudorflovou, totiž že  „české ženy nikdy nebojovaly proti mužům,“ je až nemístné. Jako by se omlouvaly. Připomíná mi to rčení: Já nejsem žádná feministka!

Uvedené přešlapy lze připsat na účet autorčina spěchu pro krátkost času, který měla k dispozici, a s pochopením omluvit.  Každý tvůrčí pracovník či pracovnice ten pocit až příliš dobře zná. Nových dat, událostí a jmen je příliš. Mladší historičky, které si Marie Neudorflové z vysokoškolských přednášek velice váží, ji některé detaily rády odpouštějí, ve svých pracích se o nich nezmiňují a hodnotí hlavně „myšlenkový svět žen,“ který autorka knihou zachytila, neboť parafrázovala desítky časopiseckých článků dnes zcela neznámých autorek.

.

.

.

9. Počátky emancipace žen v Čechách

.

Knížku POČÁTKY EMANCIPACE ŽEN V ČECHÁCH  autorky Marie Bahenské (Praha 2005)  vyšla jako jedna z prvních polistopadových prací, věnovaných ženskému hnutí.

Že organizační struktura Tělocvičného spolku paní a dívek pražských kopírovala funkce používané v Sokole“ (s. 100)? Starostu/starostku a výbor měl každý spolek, nemusel napodobovat právě Sokol. Avšak nenapodoboval ani pojem náčelnice, jelikož jim Sokol tento název, převzatý z vojenského prostředí, nedovolil. Proto Klemeňa Hanušová zásadně ke svému jménu připisovala: první cvičitelka. Také historička Zora Dvořáková píše: „Funkci první cvičitelky převzala Klemeňa Hanušová“ (Miroslav Tyrš, prohry a vítězství, Praha 1989, s. 108).

Kapitola o Ženském výrobním spolku českém je uzavřena tvrzením, že spolek zanikl v roce 1957. Ve skutečnosti skončil až za 15 let, a to 25. května 1972, tehdy pod vedením Vlasty Roztočilové. Nepatrný finanční zůstatek 369,- Kčs předal Spolku pro ženské studium Minerva a písemnosti nechal převézt do Literárního archivu Památníku národního písemnictví  o rok později (blíže viz Archiv hl. m. Prahy, spolkový katastr ŽVSČ).

Ve stati o Minervě se opět dočteme, že Eliška Krásnohorská svou peticí z předjaří 1890 požadovala zřídit Minervu. Sama však z petice cituje:  „…chováme vroucí přání, aby v Praze vzniklo ženské gymnasium“ (s. 131). Slovo Minerva tu nenajdeme. Chtěla totiž  státní dívčí gymnázium. Říšskou radu nemusela o soukromý ústav žádat. Je tu cítit pořád stejný a mylný pramen – Marii Neudorflovou.

Zajímavá je informace, že Pavla Maternová se stala dlouholetou pomocníci a učitelkou Minervy (s. 131),  ale zároveň o kus dál stojí (s. 133),  že učitelky Minervy podléhaly celibátu.  Ale kdepak! Nepodléhaly. Celibát platil jen pro učitelky obecních a měšťanských škol. A proto také Pavla Maternová vyučovala  a zároveň měla tři děti a čtvrté čekala. Pak z Minerviny školy odešla.  Kromě toho byla zaměstnána na soukromé škole, takže i kdyby celibát platit pro střední školy, Minervy by se netýkal. 

Řádka o tom, že se gymnázium při svém založení v roce 1890 dělilo na dvouletou přípravku a čtyři gymnazijní třídy (s. 132) matematicky nesedí. První dívky maturovaly již v roce 1895, tedy za pět let. Absolvovaly totiž pouze jednoroční přípravku. Ze všech dalších minervistek měly daleko nejtěžší studium. Teprve druhý běh začínající v roce 1892 zavedl dvouletou přípravku plus čtyři gymnazijní ročníky. V roce 1895 tomu bylo podobně, později stála přípravka a vyšší gymnázium opět v jiném poměru.

10. Jus Suffragii 

Výběr z politických projevů Boženy Vikové-Kunětické JUS SUFFRAGII  (Libuše Heczková – Kateřina Svatoňová eds., Praha 1912) je uveden textem, k němuž mohu také něco poznamenat.

Například v něm stojí, že Viková-Kunětická se herecké kariéry „vzdala po požáru Národního divadla.“ Teatroložka Petra Štěpánková by jí tuto větu měla zdokonalit v tom smyslu, že budoucí spisovatelka a politička po požáru ND ještě účinkovala na jevišti Prozatímního divadle. Tak totiž ve stati Když jdu, tak jdu  z roku 2006 opravila mne (viz nahoře pod titulkem: V bludném kruhu lze snadno zabloudit.)    

Naprosto nový výklad zaznamenávám o konfliktu Ch. G. Masarykové v Ženském klubu českém. „Viková-Kunětická napadla 16. 4. 1905 v Národních listech Američanku Charlottu Garrique Masarykovou, za její přednášky, v nichž hájila pokrokově emancipační a liberální názory…“ (s. 14)  Pominu-li špatný pravopis (Garrique místo správného Garrigue), nemohu se vyhnout konstatování, že profesorova choť v ženském klubu nikdy nepřednášela a že ke konfliktu došlo na výborové schůzi, a to z jiných důvodů, než autorka píše.  Své „pokrokově emancipační a liberální názory“ veřejně šířila pouze prostřednictvím svého chotě.

O časopise Ženský svět se dozvídám, že po válce patřil národně socialistické straně (s. 18).  Jeho hlavní redaktorkou však byla Miloslava Sísová, o níž si o pár řádků dříve přečteme, že společně se svým bratrem Františkem patřila ke stoupencům národní demokracie (s. 17). Paní Miloslava by sotva pracovala pro socialistky. Ty měly Ženské slovo, nedělní přílohu Českého slova. Časopis Ženský svět, založený Terézou Novákovou, nepotřebovaly, ani vlastní ženský časopis nechtěly, nýbrž chtěly publikovat v novinách, které čtou také muži.  Kromě toho  na něj neměly peníze. Jak se záhy ukázalo, penězi neoplývalo ani družstvo Ženského světa v čele s národní demokratkou Mílou Sísovou, neboť časopis v roce 1930 z finančních důvodů zanikl.

Hned první autentický článek Boženy Vikové-Kunětické Vzdělanstvu českému! (s. 23-28)  z Národních listů 24. 6. 1890 dokládá, že dívčí gymnázium Minerva vzniklo na základě žádosti připravovaného Spolku pro ženské studium Minerva, nikoli po petici z března 1890, kterou v říšské radě přečetl poslanec Karel Adámek. Tak krátký proces na půdě říšského sněmu –  v březnu přečíst petici a v září otevřít gymnázium – jak jej vnímám z některých prací historiček, je zhola nemožný. Marie L. Neudorflová záležitost ještě víc zamotala tím, že provolání Vzdělanstvu českému zařadila do roku 1889  (České ženy v 19. století,  Praha 1999, s. 119) . Všimněme si také, že mezi stovkou českých osobností, které provolání podepsaly, chybí jméno T. G. Masaryka. Přesto se v bakalářských pracích málem dozvídám, že Minervu založila Eliška Krásnohorská ve spolupráci s T. G. Masarykem. Proč asi došlo k absenci jeho podpisu, o tom uvažuji nahoře v bodě 1.

11. O ženské práci 

Při sledování novinek z historie ženského hnutí  mi neunikla kniha O ŽENSKÉ PRÁCI (Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová, Praha 2014). Sáhla jsem po ní zvláště proto, že k ženskému hnutí v řadách dělnic mám dlouhodobý vztah  a zajímalo mě, jak autorky téma uchopily. Podtitul praví, že jde o dobové  (sebe)reflexe a polemiky. Tedy o výběr článků z novin a časopisů pro ženy, z nichž každý je krátce uveden kurzivou.

Františka Pávková

S radostí jsem shledala, že je tu text Františky Pávkové,  která publikovala v 90. letech 19. století do brněnského Ženského listu, orgánu dělnic. Jak je představena? Čtu předmluvu k jejímu článku Ku hnutí žen proletářek (s. 53), jednou, dvakrát…  Před očima mi vyvstává zcela jiná Františka Pávková, než jakou znám. Jméno stejné, osoby jiné!

Článek prý napsala Františka Honlová, která „zde použila příjmení své matky, významné regionální filantropky a přítelkyně Gustava Habrmana,  F. V. Krejčího, Růženy Svobodové nebo bratří Antonína a Aloise Hajna. K organizovanému socialismu jí pravděpodobně přivedl právě Gustav Habrman.“

Můj příběh o Františce Pávkové zní zcela jinak. Pocházela z chudých poměrů, z textilního kraje kolem Ústí nad Orlicí. Velmi mladá opustila kolovrátek a odešla za prací do Brna, střediska vlnařského velkoprůmyslu, kde ženy, podle jejích vlastních slov, „byly vykořisťovány až do úpadku.“ Seznámila se s Augustinem Skaunicem a zřejmě pod vlivem zkušenějšího, o devět let staršího soudruha, se zapojila do sociálně demokratického hnutí,  ale především do Jednoty dělnic vlnařského odboru. Říkali jí Fána, Frantina nebo Fanča.

V přátelství a od roku 1895 v manželství s Augustinem Skaunicem, též dělnickým spisovatelem a básníkem, si osvojila znalosti z obecné historie, klerikalismu, volebního práva, spolkové a odborové činnosti a ve svých projevech je patřičně využívala.

V ukázkovém článku, v němž se zrcadlí trpký život průmyslové dělnice,  je uvedeno také čtyřverší :

Vzhůru, sestry milené!

Hvězda nám vychází,

ženy, srdce upřímné

nový svět nachází.

Nejen tyto řádky, ale celý text naznačuje, že jej Františce pomáhal psát někdo zběhlejší v politické a odborářské práci, nejspíš Augustin Skaunic. Také fakt, že projev je proložen básnickým pokusem, ukazuje na něj. Zde je poslední sloka dlouhé básně, kterou A. Skaunic složil k Prvnímu máji 1896:

„Máje květ! – To velké blaho srdce  

trpitelky, vzejde – vzejít musí Vám  

neboť, kde se přimkne ruka k ruce,  

tam vždy pravda vítězí a padá klam.  

Nuže, Vy trpící, k jedné zdárné práci,  

aby ten touž´ný Máj již vzešel nám.

(Ženský list 27. 4. 1896)

Podoba obou básní není čistě náhodná.

Františka Pávková, provdaná Skaunicová (1871-1923), vychovala šest dětí a přičinlivě se vzdělávala četbou. Od roku 1911 vedla se svým mužem brněnský sociálně demokratický časopis Žena a prodávala v potravinářském družstvu Vzájemnost. V Brně již za monarchie organizovala schůze k Mezinárodnímu dni žen. Při jedné z nich se rozohnila: „A kdyby snad se v některé obci stala občankou paní Curieová z Paříže, slavná vynálezkyně radia, nebude mít v té obci ani ve třetím sboru volební právo, zato bude volit bohatý sedlák v prvním sboru, třeba neuměl ani psát ani číst.“

V prvních volbách v roce 1920 byla zvolena poslankyní za sociální demokracii a o rok později zaujala místo v poslaneckých lavicích KSČ. Když v lednu 1923 předčasně zemřela na tuberkulózu (její muž skonal tři roky předtím), stal se její pohřeb velkou manifestací brněnských dělnic a dělníků. Kromě místních soudruhů pronesli smuteční projevy také Josef Haken a Anna Křenová z Prahy, zazněla Píseň práce a Internacionála. (Zdroj: Uhrová Eva, Po nevyšlapaných stezkách, Praha 1984, s. 40, 43,61, 71, 97 aj. ; Komunistka 1923,  č.  3, s. 1)

Jistě se nemýlím, když tvrdím, že autorkou ukázky Ku hnutí žen proletářek, tou, která „pije samé kalichy hořkosti,“ byla textilačka Františka Pávková, po sňatku Skaunicová. Neměla nic společného s Františkou Honlovou, nanejvýš snad pradědečka,  a s Gustavem Habrmanem, který navíc v jejich brněnských začátcích žil v cizině. Ani se neznala s F. V. Krejčím či dokonce s R. Svobodovou. Do těchto tvůrčích středostavovských kruhů měla od hlučného tkalcovského stavu na míle daleko. Elegantní a povznesená Růžena Svobodová by snad kamarádila se zaprášenou a sedřenou tovární dělnicí, když i vzdělané učitelky vnímala jako šmudly?

Sotva by Františka Skaunicová mohla být filantropkou, když každý krejcar nebo chudě namazaný krajíc potřebovala pro regiment svých dětí. Kromě toho  sociální demokratky lidumilnost neuznávaly. Sociální pomoc žádaly od státu, ne cestou milodarů. Blamáž se záměnou osob si mohly autorky ušetřit, kdyby bádaly ve všech dostupných pramenech a lehkomyslně nepodlehly úsudku Jany Malínské, zaujaté vůči mým historickým pracím.

Ženský list

Je mi líto, ale musím se rovněž zastavit – po kolikáté už? – u  Ženského listu. „Výzvy k organizování jsou součástí rétoriky časopisu až do jeho zániku, respektive přejmenování na Komunistku v roce 1921.“ (s. 53) Z textu vyplývá, že Ženský  list,  založený  v roce 1892, vycházel nepřetržitě až do změny na Komunistku. Jenže on byl v roce 1914 úředně zastaven. Měl šestiletou pauzu! K jeho názvu se vrátila Marie Majerová poté, co jí známé události s obsazením Lidového domu v prosinci 1920 vytrhly z ruky Ženské noviny, které byly majetkem soc. dem. strany,  a zapečetily jí stůl. Redaktorka se bleskurychle rozpomněla na oblíbený předválečný Ženský list a ještě před koncem roku 1920 tento staronový název využila pro nový tiskový orgán žen soc. dem. levice, od května 1921 pro komunistky. Avšak na Komunistku byl přejmenován až v roce 1923, nikoliv při vzniku KSČ.

„Ženský list  vedla v Brně Teréza Toužilová…“  Jednak byla Terezie,  jednak časopis vlastnila v Brně Mína Hybešová a v Praze Terezie Toužilová. Od roku 1898 byla majitelkou v Brně Marie Janíčková, spolumajitelkou a redaktorkou Mína Hybešová, v Praze spolumajitelkou nadále Terezie Toužilová.  (Zdroj: Uhrová Eva, Po nevyšlapaných stezkách, Praha 1984, s. 37 a   68 ) 

Karla Máchová

O stati Práce žen se autorky domnívají, že jej napsala Karla Máchová-Kostelecká (s. 154).  Může být. Mne spíš zaujalo její dvojí příjmení. Podle vrstevnic, které na ni po letech vzpomínaly, tato novinářka někdy používala pseudonym Kostelecká, aby se vyhnula policejnímu pronásledování. Odvodila jej od Kostelce nad Černými lesy, kde v dětství s rodiči a sourozenci bydlela a zřejmě zažívala šťastné období. Sama jsem na Kosteleckou ve starém tisku nenarazila, ale věřím pamětnicím z meziválečného období. Těžko psala obě jména společně. Tím by svou identitu sotva zakryla.

Pokud chceme trvat na tvaru Máchová-Kostelecká, pak bychom logicky museli také psát třeba Jan Neruda-Hovora (případně připsat trojúhelník, neboť i touto značkou některé své fejetony zakončoval) či Emanuel Moravec-Yester apod. Také prezident  T. G. Masaryk používal pseudonym, přesto se nestal součástí jeho oficiálního jména. V jisté diplomové práci jsem objevila: Karla Máchová, provdaná Kostelecká. Až k těmto koncům došla obzvlášť tvořivá studentka a vedoucí práce i oponent/ka vykonstruované jméno blahosklonně ponechali. Navrch dodávám, že její otec se jmenoval Jakub Mach, jak s překvapením zjistily sousedky, když po smrti Máchové našly její  křestní list. V Ženském listu se pravopis střídá. Jednou Machová, podruhé Máchová. Druhý tvar byl čím dál častější, vžil se a už jí v historické literatuře zůstal.

 O právu vdaných žen na výdělečnou práci

V předmluvě k tomuto textu Františky Plamínkové (s. 195) se píše, že součástí vládních protikrizových opatření v době velké hospodářské krize (1929-1933) bylo rovněž „vládní nařízení č. 252 z 22. prosince 1934.“ Jenže nařízení má číslo 252/1933 Sb.  Bylo tedy vydáno o rok dříve a vešlo v platnost od 1. ledna 1934. Pokud v předmluvě stojí, že ženy „zahájily již v době přípravy vládního nařízení veřejnou kampaň proti jeho přijetí,“ pak tato brožura do ní nezapadá, neboť byla vydána ex post.

Totožnou chybu najdeme v úvodu knihy (s. 26), dokonce s odkazem na pramen (Iluze spásy, s. 174). Stejné autorky, stejná chyba, aniž je jiné historičky upozornily. Ve svaté víře, že jsou neomylné, je taková kolegialita asi ani nenapadla.

Zároveň netvrdím, že předsedkyně ŽNR přetištěná slova veřejně nepronesla v rámci kampaně. V podtitulu brožury se píše, že text byl připraven „podle přednášek autorčiných,“ tedy z různých přednášek v blíže neurčené době. Přečteme-li si její myšlenky dvakrát třikrát, zjistíme, že některé vyslovila dokonce již před válkou, například ty o celibátu nebo o práci, která je osobní potřeba lidská apod. Tento pohled v předmluvě schází.

Zasazení brožury do kampaně proti úsporným opatřením personálním, ačkoliv byla vydána až po ní, zcela mění interpretaci o jejím poslání. ŽNR spisek zdarma posílala poslancům, senátorům a ministrům v naději, že některé paragrafy k 31. 12. 1934 pozbudou platnosti. Marné volání. Současně měly být myšlenky Františky Plamínkové programovým vodítkem ženského hnutí do let příštích. Proto je brožura víc polemická a filozofická, než jsme u předsedkyně a senátorky zvyklé.

 

12. Z ženského pohledu

Kniha Z ŽENSKÉHO POHLEDU se věnuje poslankyním a senátorkám Národního shromáždění Československé republiky 1918-1939 (Dana Musilová, Hradec Králové 2007. Nepatří ke žhavým novinkám, ale když jsem ji po čase vzala znovu do ruky,  oživily se mi některé nesrovnalosti, která chci sdílet.

Anežka Hodinová se za Jindřicha Spurného nevdala po roce 1945 (s. 100), nýbrž již v roce 1932. Svědky na svatbě byli Jožka Jabůrková a Alexandr Bubeníček a za družičku, dá-li se to tak v případě sňatku dvou zapálených komunistů nazvat, šla asi sedmiletá holčička Anička Hodinová. Její matka se však dcerce běžně nevěnovala. Aby měla čas na politiku a podněcování mas k proletářské revoluci, dala ji na vychování ke svým početným příbuzným na Moravě.

O Luise Landové-Štychové (s. 105) se zde píše jako o Louise, která navštěvovala klášterní školu a absolvovala obchodní akademii a byla korespondentkou u klenotnické firmy ve Vídni, kde se seznámila s Jaroslavem Štychem.  Na malé ploše mnoho rozporů.

Nepodepisovala se Louisa, nýbrž Luisa. Když se po vídeňském pobytu vrátila domů do Ratboře a poté se uchytila v Praze jako začínající herečka v Uranii a Švandově divadle,  zvolila pseudonym Luisa Landová. Aloisii nepřekládala, francouzština jí byla na hony vzdálena. Zkrátka Luisa jako Luisa Čelakovská, Marie Luisa, Luisa Klementina apod. Občas se sice Louisa vyskytla, ale většinou jen proto, že redaktorka nebo typograf přečetl špatně její rukopis. Veškeré doklady podepsané vlastní rukou nesou křestní jméno Luisa. Také Řád práce v roce 1954 obdržela s tímto křestním jménem, což svědčí o tom, že je měla v občanském průkazu.

Navštěvovala klášterní školu, píše se dále. Ano, v deseti letech ji rodiče přesunuli do kláštera v Moravské Třebové, aby si za deset měsíců osvojila mluvenou němčinu. Třetí měšťanku dokončila v české škole v Krásné Lípě. Údaj o tom, že absolvovala obchodní akademii, je však chybný, neboť v patnácti absolvovala pouze jednoroční Soukromou obchodní školu Eckertovu v Praze. Chudá holka nemohla studovat elitní obchodní akademii, navíc dívkám nepřístupnou. (Rozdíl mezi obchodní akademií a obchodní školou vysvětluji na tomto webu pod titulem Františka Zeminová a obchodní škola.)  Luisa byla předurčena k převzetí otcova koloniálu v Ratboři.

Po studiu získala místo korespondentky u klenotnické firmy ve Vídni, kde se seznámila s Jaroslavem Štychem, čteme.  Pravděpodobně byla prodavačkou a účetní. Jisté však je, že s Jaroslavem Štychem se neseznámila při prodeji zlatých prstenů u Dunaje, nýbrž při hodinách herectví. Zaujala Štycha svými vědomostmi o astronomii. Tím začala jejich známost.

Maria Tumlířová, poslankyně za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, v raném mládí vyučovala francouzštinu, což neznamená, že vystudovala filologii. Ve svém krátkém životopisu, uloženém ve fondu Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (Archiv Národního muzea), jasně píše, že maturitu složila až ve svých dvaceti sedmi letech a hned pokračovala na České vysoké škole technické (1917).  Univerzitní vzdělání tu tedy ani časově ani fakticky nezapadá.  Že nestudovala filologii mi osobně potvrdila také její dcera Marie Nagy-Tumlířová v roce 2012, když z Paříže zavítala do Prahy.

MUDr. Věra Babáková,  jedna z prvních absolventek lékařského studia na Univerzitě Karlově?  (s. 81) .  Názor k legalizaci interrupce sice mohla vyslovit jako každá jiná žena, ona navíc vystudovala přírodní vědy a za manžela měla velice významného lékaře a univerzitního profesora, mohla též doporučovat dobrou a účinnou antikoncepci, ale lékařkou nebyla, jak se zde píše. Její titul byl PhDr.

Eva Uhrová, 2015-2017

13. Minerva 1890-1936. Kronika prvního dívčího gymnázia v habsburské monarchii 

Kniha editorky Milady Sekyrkové obsahuje text KRONIKY, kterou postupně psali ředitelé dívčího gymnázia Minerva od jeho počátku v roce 1890 do roku 1936.

Samotné historické náplni předchází úvod o dvanácti stránkách, z nichž dvě jsou věnovány vzniku dívčího gymnázia Minerva. Tak malá plocha však editorce stačila k tomu, aby na ni nahustila několik chyb.  Zcela mylně píše o tom, že dívčí gymnázium Minerva bylo založeno poté, co školu schválili  poslanci říšské rady. Převzala závěry svých kolegyň z filozofických fakult a vědeckých ústavů, aniž prostudovala základní prameny, to je dobové Ženské listy a osobní vzpomínky Elišky Krásnohorské. Dobrala se tak falešného výkladu o vzniku Soukromé střední školy dívčí spolku Minervy v Praze  (jak zněl přesný název),  což jí nemuselo vadit, protože vycházela z děravých vědomostí svých recenzentek, které jí úvod schválily.

Kamenem úrazu historických prací, které se kdy dotkly stejného tématu, je, že pisatelky si pletou Petici českých žen z března 1890 s Provoláním Vzdělanstvu českému! z června 1890. Tyto dva dokumenty uvádějí buď v nesprávném časovém pořadí anebo je zkresleně vykládají, zaměňují či dokonce jeden z nich vynechají, většinou ten druhý. Ten je ovšem pro zrod Minervy stěžejní. Dokládá novátorství, úžasné odhodlání a pracovitost Elišky Krásnohorské.

Co je Petice českých žen?  Žádost, v níž se ženské aktivistky obrátily na rakouský parlament jakožto zákonodárný sbor Předlitavska, aby se domohly legislativních změn v oblasti školství. Vysvětlily poslancům, že je nutno změnit dosavadní zákony za účelem zřízení státního (jak vyplývá z textu) ženského gymnázia a studia žen na filozofické a lékařské fakultě. K Petici byla připojena příloha s 4810 podpisy, které ženské spolky sháněly v lednu a únoru 1890 po Čechách a Moravě. Říšské radě Petici předal poslanec Karel Adámek. Přidal i ústní komentář, nechal papíry zaprotokolovat a postoupil je školskému výboru k dalšímu jednání. V petici není jediné slovo o soukromé Minervě 

 V tisku se o Petici poprvé dozvíme z Národních listů 19. března 1890, v rubrice Denní zprávy (s. 3).  Stojí zde, že říšské radě byla předána Petice českých jednot ženských, podepsána všemi ženskými spolky a vynikajícími zástupci literatury, umění, věd a učitelského stavu. Její znění noviny neotiskly, čímž redaktoři, kteří si říkali vlastenci, vyjádřili svou lhostejnost k potřebám slabší poloviny národa.  

Co je Provolání Vzdělanstvu českému? Poprvé vyšlo v Národních listech 21. června 1890. Když Eliška Krásnohorská pozorovala netečnost ze strany rakouských poslanců a vlády a ignoranci novinářů, kteří Petici v tisku nefrekventovali a studia žen se nezastali, usoudila, že se o školu musí přičinit sama. Soukromě! Prvním krokem je gymnázium s maturitou. Druhým krokem bude bušení na bránu univerzity. S takovou vizí zatím nikdo ve střední Evropě nepřišel. K realizaci soukromého gymnázia nepotřebovala svolení říšských pánů poslanců, kteří si od březnového vystoupení Karla Adámka hráli na mrtvého brouka. Stačilo jí pouze svolení Zemské školní rady (pro rozjezd školy dle vypracovaných učebních osnov) a českého místodržitelství (k založení spolku, který bude školu vydržovat z dobrovolných příspěvků a darů).

Provolání Vzdělanstvu českému vyšlo jako příloha Ženských listů číslo 7, v červenci 1890.  Tento dokument měl zásadní význam pro vznik Spolku pro ženské studium Minerva a následně pro založení soukromé Střední školy dívčí spolku Minervy 

Vše v rámci Ženského výrobního spolku vyjednávala Eliška Krásnohorská se skupinou přátel. Provolání  podepsalo 100 předních českých intelektuálů. Vlasteneckým kruhům svůj záměr sdělila koncem června 1890 prostřednictvím právě tohoto dokumentu, otištěném, jak již řečeno, v Národních listech. V červenci jej ve zvláštní příloze na růžovém papíře zveřejnil měsíčník Ženské listy. V Provolání poprvé zaznamenáme název Minerva. Básník Jan Neruda byl nadšen. 

Tyto dva doklady a jejich posloupnost jsou na zapamatování celkem jednoduché. Je nejasné, proč parta ženských historiček plete páté přes deváté. Některé píší, že Provolání Vzdělanstvu českému! vzniklo již koncem roku 1899, a po něm následovala Petice českých žen,  která prý žádala o Minervu. Ve své nezměrné píli se jedna z historiček navíc zmínila, že Petici v říšské radě podporoval i T. G. Masaryk. Těžko,  když v tomto orgánu ještě nezasedal. 

Najdeme autorky opatřené několika akademickými tituly, co píší, že po zveřejnění Petice v rakouském parlamentu aktivistky nashromáždily tisíce podpisů. Až po odevzdání petice? Nejdřív přeci nutno pod petici shánět podpisy se jménem a celou adresou, pak ji včetně podpisů předat příslušnému orgánu. Postup, který platí dnes, lidé znali již před sto třiceti lety.

K dovršení všech omylů se v tlusté knize (700 stránek) o  historii českých žen dočteme, že žádost o povolení Minervy byla v říšské radě schválena (Milena Lenderová, Tomáš Jiránek, Marie Macková,  Z dějin české každodennosti, Praha 2009, s. 209). V dolní komoře rakouského parlamentu zasedalo kolem 350 privilegovaných mužů v cylindru. Který z nich pro nástup jedenáctiletých Češek do c. k. dívčího gymnázia Minerva zvedl ruku a kdy? Byli to poslanci z Čech, Dolních Rakous, Haliče, Horních Rakous, Korutan, Moravy, Polska, Slezska atd.? Žádný z nich. O Petici se ve Vídni totiž nikdy nehlasovalo. Nikdo jí proto nemohl schválit, být proti či se zdržet hlasování. 

Zásadní slovo ve prospěch státní dívčí střední školy s gymnazijní maturitou mohl ztratit vůdce národa F. L. Rieger. Jenže tento staročeský poslanec se ke studiu dívek stavěl zády, až posměšně. Známá jsou jeho slova ke Karolině Světlé, že „pro emancipaci ženy je nejlepší hodný muž.“ Konec konců by nebylo špatné, kdyby po celé zeměkouli měly ženy dejme tomu od svých pětadvaceti let zajištěného hodného, snaživého, kulturně vyspělého a finančně dobře zajištěného muže, který bude celoživotně uznávat, že jeho žena je rovnoprávná bytost, podle toho se k ní bude chovat a dcerám rovněž dopřeje vzdělání a dědictví.  Jenomže tak se lidstvo po dva tisíce let nevyvíjelo. Gymnazijní a vysokoškolská studia žen neuznávala ani Riegerova manželka Marie, rozená Palacká, a jeho dcera Marie, provdaná Červinková, či známá vlastenka Josefa Náprstková z domu U Halánků.

Ještě se zastavme u fejetonu, v němž Jan Neruda se nediví touze žen, které přeci také „chtějí plný svůj podíl na lidských právech, a ony ho vydobudou!“ O kus dál pokračuje: „Mají dobrou vojvodu Elišku Krásnohorskou. Slečně Elišce Krásnohorské daří se vše, čemu chce. Chtěla se stát výbornou básnířkou a stala se jí. Chtěla v Rakousku do živého proudu přivést otázku ženskou, a přivedla ji. Chce teď spolkem Minervou provést již přípravy ku praktickému luštění otázky té, a uvidíte, provede je. Minerva – Minerva – Minerva byla bohyně přemýšlení, duševní práce – římská dcerka řecké Pallas Athéně, kteráž když se rodila, světu to oznámeno přírodní bouří, otřesy země a hukotem moře – naše Minerva rodí se ale bez hluku a času, předstupuje před nás myslivé muže v plné sice válečné zbroji, otevřeným však hledím a praví jasným, zvučným hlasem: My ženy chceme dosahovat téhož duševního vzdělání, které Vy;  chceme z něho mít týže společenské výhody, jaké máte Vy;  chceme Vám uzmout pro sebe značnou část Vašich privilejí a práv – prosím: pomáhejte nám!! Podivné vyzvání, podivný souboj  Ale co platno – vyzvání už je tady! A zákon duellantům ještě k tomu káže: Před bojem podat si ruce!“ (Národní listy 22. června 1890)

Minerva – Minerva – Minerva! Název školy se mu zamlouvá, pohotově loví vědomosti ze starého Řecka a současně dává najevo, že Minerva je pro něj novum. Zatím co historičky tvrdí, že o Minervě se psalo již v březnu. Toho by si všiml, vždyť v Národních listech patřil k dlouholetým oporám redakčního týmu. 

V současnosti je možná lhostejné, co bylo dřív, zda Petice či Provolání, a co obsahovaly. Hlavně že české dívky prorazily na gymnázium a univerzitu, a že zdárně pronikly do intelektuálních vrstev české společnosti, které byly dosud výhradně maskulinní. Titul Milady Sekyrové však vydala Univerzita Karlova v Nakladatelství Karolinum. V takovém případě je snad nutné vyžadovat přesnost. A hlavně nevykládat, že říšští poslanci zvedli ruku pro Minervu a tím Elišce Krásnohorské umetli cestičku k dívčímu gymnáziu. Není to pravda. 

Eva Uhrová, březen 2021

Zdroje:  Sekyrková Milada (ed.) Minerva 1890-1936. Kronika prvního dívčího gymnázia v habsburské monarchii, Praha 2016;  Uhrová Eva: Anna Honzáková a jiné dámy, Praha 2012; Ženské listy 1890

14. Ženy ve spektru civilizací 

V útlé knížce věnované proměnám postavení žen ve vývoji lidské společnosti, kterou z různých autorských příspěvků sestavil Josef Tomeš, najdeme na jedné tiskové straně dvě nezanedbatelné chyby. Objevují se i v jiných dámských historických pracích. Někdo řekne: maličkosti. Jenže s docela významným obsahem.

Zkrátka a dobře. V kapitole POVOLÁNÍ: ŽENA se Marie Bahenská zabývá mj. studiem žen, které bylo na  Filozofické fakultě povoleno od roku 1897. Stojí zde: „Na fakultě se studentky podle úrovně svého dosavadního vzdělání zapisovaly buď jako řádné, nebo mimořádné studentky. Ke statutu řádných studentek byla nutná maturita z řečtiny, ke studentkám mimořádným se obvykle počítaly absolventky lyceí nebo Paedagogia, kterým bývala řečtina prominuta. Vysokoškolská studia zakončovaly státními zkouškami bez nároku na titul PhDr., tím získaly kvalifikaci středoškolských učitelek. První promoce žen na Filozofické fakultě, Boženy Jiránkové a Jindřišky Hrabětové, se odehrála v roce 1900.“

K první části odstavce sděluji, že k řádnému univerzitnímu studiu byla nutná maturita nejen z řečtiny, ale také z latiny, a to z gymnázia! Lycea a pedagogia na univerzitu nestačily. Dívky mohly být přijaty jako mimořádné posluchačky na 4 až 6 semestrů, nikdy na všech 8 semestrů. Nezmohly se tedy na řádné absolutorium a tudíž se z nich nemohly stát středoškolské profesorky. Studiem dosáhly třeba certifikátu pro vyučování cizímu jazyku, nebo mohly vyučovat na lyceu.

Dívky, které chtěly po lyceu nebo učitelském ústavu dojít až ke státnicím, si musely doplnit gymnazijní vzdělání včetně latiny. V dobách, kdy už řečtina nebyla povinná, to učinily například PhDr. Kamila Spalová, absolventka Ústavu pro vzdělání učitelek v Praze,  PhDr. Vlasta Kučerová-Borovičková, maturantka na dívčím lyceu Vesna v Brně,  MUDr. Vlasta Kálalová-Di Lotti, původně studentka dívčího lycea na Smíchově aj.

Také proti druhé části tohoto odstavce nutno vznést námitky. Božena Jiránková a Jindřiška Hrabětová sice 22. června 1900 složily druhou státní zkoušku pro učitelky středních škol, ale na zmíněnou    p r o m o c i   nedošlo, neboť slavnostní předání diplomu v aule pražského Karolina se konalo pouze při získání akademického titulu. Obě dívky po druhé státnici pouze z rukou vedoucího zkušební komise dostaly vysvědčení o způsobilosti učit na středních dívčích školách , examinátoři jim srdečně pogratulovali a tím věc skončila. Slovo   p r o m o c e   k Boženě a Jindřišce tedy nepasuje.

15. Za volební právo žen! aneb Jak se volilo v Čechách

Jak jsem už několikrát opakovala, na tomto webu se věnuji knihám, které se zabývají historii ženského hnutí. Nepíši recenze, nýbrž sleduji, zda se autorky (většinou jsou to ženy) v textu nedopustily omylu, chyby, zkreslení apod.  Proč to dělám? Protože mě některé historičky napadly ze chybu v mých pracích, které, jak se ukázalo, chybami nebyly, přičemž omyly svých kolegyň přecházejí mlčením.  Tentokrát jsem si vzala k ruce knihu Jany Malínské a Marie Bahenské, kterou vydal Masarykův ústav a Archiv AV ČR s podporou Akademie věd České republiky v Praze roku 2022.  Rovněž v tomto případě mám několik výtek.  

Za vyšším vzděláním

V této kapitole (s. 16) se píše o vzniku Spolku pro ženské studium Minerva, jehož stanovy byly potvrzeny 16. července 1890. Ihned po tomto sdělení následuje citát z petice za zřízení dívčího gymnázia z února 1890. Jako by tyto věci šly časově za sebou a souvisely spolu. Kromě toho, že v obou případech jde o dívčí gymnázium, nemají stanovy spolku a petice nic společného. Petice totiž žádala zřízení státního neboli c. k. dívčího gymnázia v Čechách a stanovy se týkaly založení soukromého spolku.  Vysvětlení co byla  petice a a jak se týkala či spíše netýkala spolku Minerva, najdeme na tomto webu pod číslem 13.  

Pokud autorky nevěří tomu, že petice neměla na vznik gymnázia Minerva žádný vliv, mohou si přečíst, co na toto téma řekl JUDr. Tomáš Černý,  který Elišce Krásnohorské pomáhal spolek Minerva založit.  K petici prohlásil: „ Aby stát v tom čeho počal, nelze očekávati; aby obec pražská přetvořila vyšší dívčí školu v gymnasium, nedojde souhlasu v zastupitelstvu, i zde nebude pomoci jiné než svépomocného spolku neb mecenášství;  ovšem že náklady jsou velmi značné.“   

Za čas tento právník opět hovořil s Eliškou Krásnohorskou, a to již o soukromém gymnáziu: „Vaše energie je neúmorná. Zařizujíc přípravku pro maturitu hodláte tím rázem dosíci pro dívky a ženy přístup k universitě. Věc se musí zdařiti i v našich poměrech, nebudou-li náklady přílišné a najdou-li se, kdo budou aspoň první léta pracovati také z obětavosti.“ Nepíši zdroj, nechť si ho vědkyně najdou. V autentickém rozhovoru je však černé na bílém potvrzeno, že stát nehodlal dívčí gymnázium založit, takže tolikrát vyzdvihovaná petice, jíž vědkyně připisují hlavní zásluhu na založení Minervy,  vyšla naprázdno.  Není to poprvé, co tuto nepravdu autorky napsaly a zdá se, že v dalších svých dílech budou stále tvrdohlavě stát na svém. Možná z neznalosti, možná z povrchnosti, nebo nechtějí ztrácet čas s hlubším bádáním v pramenech.    

V jiném odstavci stejné kapitoly (s. 17) se píše o dívkách, které údajně vystudovaly univerzitu:  

„K prvním úspěšným absolventkám Minervy a pozdějším hospitantkám na univerzitě patřily Anna Honzáková, Rosalie Machová, Bohumila Peigerová, Růžena Corvinová,  Marie Fabiánová, Jindřiška Hrabětová, Božena Jiránková, Božena Rudolfová, Olga Šrámková, Helena Tuscanyová a Olga Vávrová.  Jako zdroj je označen titul:  Štemberková Marie: Doktorky filozofie a medicíny na pražské univerzitě  od roku 1901 do konce první světové války. In Žena v dějinách Prahy, Documenta Pragensia XIII, Praha 1996, s. 213-234.  

Tento zdroj však obsahuje jména prvních doktorek filozofie a medicíny!  Všechna citovaná jména nejsou v udaném pramenu obsažena, protože 4 dívky studium nedokončily: Bohumila Peigerová, Růžena Corvinová, Božena Rudolfová a Olga Vávrová. Jednoduše řečeno – uvedený zdroj je omyl.

Kde autorky ta jména vzaly?  Povím jim to. Figurují v Ženských listech (rok 1895, č. 12, s. 232) a týkají se petice maturantek za povolení řádného studia žen na filozofické a lékařské fakultě.  Podivná vědecká práce. Historička v útrobách počítače najde starou petici minervistek s 11 jmény a přiřadí k nim zcela jiný pramen.   

O všeobecném volebním právu rozhodovali muži: bez ohledu na politické požadavky žen (1900-1907)

V této kapitole jsou mezi schůzemi za volební právo žen (s. 29) zmíněny schůze 19.,  24. a 26. listopadu 1905,  z nichž ta první se netýkala volebního práva, nýbrž akce Svůj k svému na podporu českých podnikatelů a obchodníků.  Proč je zde tato schůze uvedena, není jasné.  Naproti tomu autorky zcela ignorují největší shromáždění v Národním domě na Vinohradech dne 10. prosince 1905.  Významné projevy tam přednesly Teréza Nováková, Karla Máchová, Fráňa Zeminová, Františka Plamínková, Alice Masaryková aj. Byla to velkolepá všeženská schůze. Zúčastnilo se jí na 3 000 žen! Toto vysoké číslo je však z  neznámých důvodů graficky přirazeno ke schůzi sociálních demokratů dne 28. listopadu 1905 (s. 102-103), kteří se o volebním právu žen vůbec nezmínili.   

Rovněž časopis Ženský svět, z něhož vědkyně čerpaly výčet předcházejících tří schůzí, zdůrazňuje historickou důležitost prosincové schůze: „ Zde jednomyslně podaly si ruce ku společné práci strany jindy rozeštvané, stojící na různých stupních názorů politických a vrstvy stavící mezi sebe zdánlivě nepřekonatelné hradby“ (Ženský svět 1905,  č.  22,  s.  302).  Z jakého důvodu se autorky o ní nezmiňují? Zcela tím zkreslily hlavní impulz pro boj za volební právo žen. Františka Plamínková, Fráňa Zemínová, Klára Červenková a Anna Honzáková, které jako její přímé účastnice na tuto schůzi s dojetím vzpomínaly 10. prosince 1935, tedy při jejím 30. výročí, by se divily, co současné vědkyně vynechávají a co nepodstatného zdůrazňují. Stejně tak by se zarazila Alice Masaryková, další z pamětnic, která se pro zaneprázdnění do Ženského klubu českého nedostavila.  

Jak volily ženy do obcí? (1849-1914)     

Na konci této kapitoly (s. 40) je vyjmenováno prvních 8 poslankyň Revolučního národního shromáždění, mezi nimiž je Luisa Landová-Štychová. Že jí poslanecký mandát přidělila sociální demokracie? Opravdu? Nezastupovala spíše národně socialistickou stranu? Nebyla snad členkou této strany (do roku 1923) společně s Fráňou Zeminovou a Františkou Plamínkovou?      

Františka Plamínková (vlevo) na cestách v doprovodu neznámé ženy                  

Toto není název kapitoly, nýbrž popiska k archivní fotografii  (s. 97).  Zvěčněná třiatřicetiletá Františka Plamínková stojí na lodi a s vlídným pohledem se dívá do objektivu fotoaparátu. Další usměvavou ženou je tu Marie Štěpánková, tajemnice Ženského klubu českého. Obě dámy se zúčastnily konference Mezinárodní aliance za volební právo žen v Amsterodamu v roce 1908. Historičky se nezdržovaly tím, aby zapátraly, kde, kdy a na jaké akci se obě ženy nacházejí. Jednoduše napíší, že je Františka „na cestách“ a mají hotovo.  Opět svědectví o ledabylém studiu historické literatury. Něco se opravdu po stu a více letech zjistit nedá, ale tento údaj se dal vyhledat. Autorky také mohly někomu zavolat, zeptat se mailem apod. Text v parádní publikaci na křídovém papíře, s nápaditou grafikou, by si zasloužil větší péči .     

Jmenný rejstřík  

U některých jmen shledáme sporné údaje:

Machová Růžena/Rosalie zemřela v březnu 1916 na srdeční vadu. Na to, aby se autorky u data úmrtí vyhnuly otazníku, stačilo v Krameriovi otevřít Ženské listy. 

Máchová Karla se po provdání nejmenovala Kostelecká, jelikož se nikdy nevdala. Druhé jméno používala jako pseudonym.  

Plamínková Františka má opět u sebe druhé křestní jméno Ferdinanda, ačkoliv nikdy žádnou Ferdinandou nebyla. Dejte už s tou Ferdinandou pokoj.   

Peigerová Bohumila v rejstříku chybí, je tam však Marie Peigerová, o níž v textu není řeč. Jde o mladší sestru Bohumily, která studium dokončila a stala se lékařkou v Brně.  

Zatloukalová Ludmila, rozená Coufalová  je rovněž špatný údaj. Má znít takto: Zatloukalová Ludmila, provdaná Coufalová. Majitelka statku ve Svédlicích si totiž vzala Břetislava Coufala. Na toto zjištění by autorkám stačila Wikipedie.   

Je s podivem, že historickou práci, jíž zaštiťují prestižní vědecké instituce, lze odevzdat s tolika (zbytečnými) přehmaty. 

Eva Uhrová, leden 2024

 

Závěr

V pracích některých historiček najdeme omyly v datech,  jménech,  v číslech zákonů a nařízení a v interpretaci politických a společenských dějů. Avšak v žádném později vydaném svazku se nesetkáme s opravami minulých pochybení s uvedením autorky, titulu a stránky. Naopak zkreslující údaje jsou šířeny v dalších publikacích. Neexistuje reflexe dovnitř komunity historiček, nýbrž pouze vně.

Hoď kamenem, kdo jsi bez viny. Neházím kameny. Na mne byly vrženy, a to zcela nespravedlivě. Kameny a kamínky pozvolna sbírám a formou tohoto webu je odhazuji v dál. Můj předposlední titul Radostná i hořká Františka Plamínková nebude jistě nepříjemností ze strany historiček ušetřen. Jasně že vím, že otevřený dopis Hitlerovi moje hrdinka napsala 14. září 1938 a že T. G. Masaryk byl zvolen prezidentem v nepřítomnosti 14. listopadu 1918. Narychlo něco doplňovat, těsně před odesláním do tiskárny, se nemá. Téměř stoprocentně vždycky dojde k chybě. A to se mi v tomto případě stalo. 

Eva Uhrová