Františka Plamínková

Františka Plamínková

Františka Plamínková

„Mnoho lidí soudí, že jsem vyšla z Masaryka. Ne, nevyšla jsem z Masaryka. Vyšla jsem jaksi ze sebe. Ale vycházejíc ze sebe, sešla jsem se s Masarykem,“

pronesla Františka Plamínková u příležitosti svých šedesátin v roce 1935.

Pomáhala vytvářet obraz ženy jednadvacátého století. Viděla ji vzdělanější, vědomou si své lidské důstojnosti, vnitřně svobodnou, ekonomicky nezávislou, s vlastním sociálním statusem. Jako první vyslovila tezi, že stát má vytvořit podmínky, aby žena mohla povolání skloubit s rodinou, za podpory manžela, mateřských škol, pomocnic v domácnosti a technických pomůcek do kuchyně. K jejím úvahám o dělbě práce a ideálu moderní ženy a moderního muže dospíváme až v současnosti.

Svůj příklon k feminismu čerpala z dávné příhody. Jednou na chodníku udivenýma dětskýma očima pozorovala skupinu podnapilých mužů, kteří se hrubě chovali ke svým manželkám. Nejútlejší dětství totiž strávila v blízkosti Černého pivovaru na Karlově náměstí v Praze. Od těch dob vnímala, ačkoliv doma nic podobného nezažila, že ženy jsou v každé situaci slabší. Mají nižší vzdělání,  doma o všem rozhoduje pouze muž, synové jsou vychováváni svobodomyslněji než dcery, rodí se plno nemanželských dětí, k nimž otcové nemají žádné povinnosti, paragrafy říkají, že muž je nadřízeným své ženy, která ho musí poslouchat,  při rozluce (rozvodu) děti náležejí otci (hoši od čtyř, dívky od sedmi let), aniž do toho matka má co mluvit atd.      

Dospívala a přemýšlela, jak to napravit. Výsledkem bylo její angažmá v ženských spolcích. Nejdříve ve Spolku českých učitelek, kde brojila hlavně proti celibátu učitelek,  v Ženském klubu českém (zal. 1903), v jehož prostředí přispívala ke vzdělání a většímu sebevědomí žen, ve Výboru pro volební právo žen (zal. 1905) a v Ženské národní radě (1923-1942). Vstoupila do politiky (1918), aby mohla ovlivňovat společenské dění. Národně socialistickou stranu reprezentovala na pražském magistrátě (1918-1925) a v horní komoře parlamentu (1925-1939).


Foto-Plam.slam.kloboukFrantiška Plamínková
se narodila 5. února 1875 jako nejmladší ze tří dcer pražského obuvníka. Po maturitě na státním Ústavu pro vzdělání učitelek nastoupila na podzim 1894 na obecnou školu do Tábora, za půl roku do Soběslavi. V Praze učila v letech 1895-1918. Během prvních pěti let praxe se z podučitelky stala definitivní učitelkou a po soukromém večerním studiu a další zkoušce před komisí vykročila do světa jako učitelka měšťanky (matematika, fyzika, kreslení, krasopis).

Vznik republiky ji zastihl na pražském magistrátě jako uvolněnou městskou radní, jíž pak byla v řádných volbách dvakrát zvolena. Ke konci roku 1924 dala ze školství výpověď, aby po skončení mandátu nastoupila předčasnou penzi a mohla se cele věnovat ženám a politice. Předtím (duben 1923) už založila Ženskou národní radu a poté (listopad 1925) se stala senátorkou. Za čtyřicet let své veřejné činnosti věnovala pozornost především učitelkám a státním zaměstnankyním, ale neuhýbala ani před problémy chudších vrstev žen.

Její zásluhou byla v roce 1912 zvolena první česká poslankyně a v roce 1919 zrušen celibát učitelek. V následujících letech vedla nekonečné zápasy: proti propouštění vdaných úřednic ve státní a veřejné správě s odvoláním na ústavu, která zaručovala občanskou rovnoprávnost žen, za přijetí moderního rodinného práva, za humánnější porodnictví, za uznávání mateřské dovolené jako lidského práva a nikoliv privilegia, za nástup žen do diplomacie a na vyšší posty v řízení státu…  Díky svým společenskovědním, kulturním a historickým znalostem a nesmírné pracovitosti získala místopředsednickou funkci ve čtyřech mezinárodních ženských organizacích. Západoevropské a americké aktivistky v ní viděly nejmoudřejší a nejspolehlivější Slovanku, vůdkyni, nadšenou řešit všelidské úkoly, hlavně sociální a mírové.

Za heydrichiády byla 30. června 1942 popravena. Má pamětní desku na Staroměstském náměstí 6  a v budově senátu.

Eva Uhrová

Dosud málo známým životním peripetiím  Františky Plamínkové se věnuje moje knížka

Radostná i hořká FRANTIŠKA PLAMÍNKOVÁ.

 

Slova Františky Plamínkové

Úřednice ve státní a veřejné správě  v meziválečném období měly potíže s vybíráním mateřské dovolené, která od roku 1924  trvala tři měsíce a byla placena z nemocenského pojištění.  Stát by ženy po sňatku nejraději rovnou propouštěl.  „Druhým základním a zase protidemokratickým motivem všeho utrpení veřejné a státní provdané zaměstnankyně je přímo barbarský nápor proti mateřství, které dovedou muži velebit v knihách, nebo u matky svých dětí, ale která je smělostí, šizením státu a privilegiem ženy, jde-li o veřejnou zaměstnankyni. Je-li kde třídní zaujatost, pak je to zde. Je to více, je to přímo třídní nenávist. “ (1930)

Návrh rodinného práva z roku 1924, který formulovali pouze muži, aniž ke spolupráci přizvali kvalifikované právničky, které již vycházely z univerzity, nebo tam studovaly, hovořil o manželovi jako o hlavě rodiny, jak to obsahoval předcházející občanský zákoník z roku 1811. „Celý návrh znamená v podstatě toto: Muž – manžel a otec – jest vždy moudrý, vždy se stará pečlivě o děti, nemusí se vůbec s nikým ani ne s matkou, poradit o dítěti, vždy dobře hospodaří s věnem atd. Ale žena? Ta musí vždy být hlídána a držena pod mocí otcovou nebo manželovou, ta nerozumí svému dítěti, nedovedla by hájit jeho zájmů, je to kdosi cizí, kdo nesmí být příliš blízko připuštěn – k vlastnímu dítěti!“ (1927)

Na otázku,  zda může domov veřejně nebo  výdělečně činné ženy uspokojit členy její rodiny ve všech ohledech,  časopisu Žena a domov mimo jiné odpověděla: „Hospodářská práce ženina je nejhlubší tůň, kde se potápí síla milionů žen, aby nikdy víc se světu nezjevila. Že není ženských géniů, ženských tvůrců v umění, vědě a jinde v poměru k počtu žen, které se vůbec mohly věnovat ať vědě, ať umění, je zaviněno nemožností ženy se soustřediti, protože na její denní neodbytné a drobné péči hospodyně závisí spokojenost její rodiny, ale i její vlastní …  nic není dáno zadarmo. Ten krb platí ženy svou roztříštěností vnitřní nebo aspoň velkým snížením svých možností soustředění.“ (1935)

Z interview pro časopis sociálních pracovnic: „Žena dosud musí zápasit o právo na práci, přístup k vyšším povoláním se jí ztěžuje, má menší vyhlídky na postup. Je-li provdaná, je na tom dvakrát hůř. Tím naznačuji jen všeobecně, jak teoretická rovnoprávnost žen nebyla promyšlena a vsazena do denní praxe…. Zdalipak si i ta nejchytřejší, nejvzdělanější žena uvědomí, že vlastně žije pod tlakem méněcennosti?“ (1935)

 

Františka Plamínková a Milada Horáková

Foto.USAa

V literatuře a v publicistice často narazíme na srovnání Milady Horákové a Františky Plamínkové, čím která přispěla k proměně života žen ve dvacátém století. Mladší z této dvojice však připisujeme zásluhy, které nemá a vzhledem k datu svého narození ani mít nemůže. Sama Milada Horáková považovala Františku Plamínkovou nejen za svou mateřskou přítelkyni, jak ji nazvala v jednom ze svých posledních dopisů, ale také za svou učitelku na poli feminismu.

 

Celé nedorozumění vychází z toho, že Františka Plamínková, pokud jde o znalost jejího života a skutků v celé šíři, měla smůlu. V poválečném kvasu 1945-1948 nebylo moc času o jejím odkazu psát. Právě založená Společnost F. F. Plamínkové chtěla studentkám, novinářkám a badatelkám otevřít archiv Ženské národní rady a poskytovat jim podklady o své uctívané a hrdinné předsedkyni. Jenže spolek byl na počátku padesátých let rozprášen jako stovky dalších. Nový režim Františce Plamínkové k pětasedmdesátinám udělil in memoriam  Řád I. stupně – zlatou hvězdu za zásluhy v bojí proti fašismu a tím slavnou kapitolu ženského hnutí uzavřel. Léta ubíhala.

Po Listopadu 1989 se vzpomínalo a vzpomíná hlavně na oběti totalitního režimu. Františka Plamínková se do národní paměti nevrátila, třebaže i ji stihl tragický osud. To má za následek, že mnohé,  co iniciovala Františka Plamínková, se připisuje k dobru Milady Horákové, její pokračovatelky. Podívejme se na některé z vět, jež mě k této úvaze přivedly:

„Ačkoliv senátorka Plamínková na Miladu Horákovou silně působila, byl mezi nimi jeden zásadní rozdíl… Milada Horáková sice také chtěla pro ženy dosáhnout naprosté rovnoprávnosti, ale přála si, aby mohly žít normální plnohodnotný rodinný život… pojetí Milady Horákové bylo modernější. Odpovídalo době, kterou prožívala, a směřovalo do budoucích let.“  

Františka Plamínková nesměřovala do budoucnosti? Nepřála si, aby ženy mohly žít normální plnohodnotný rodinný život? Od roku 1903 se vehementně zasazovala o zrušení celibátu učitelek. Milada Horáková, tehdy Králová, se v parku na Jiřího náměstí ještě vozila v kočárku, když Plamínková vodila delegace do českého zemského sněmu, formulovala petice a hledala přímluvce, aby ženy v učitelském povolání nebyly ošizeny o radost z vlastních dětí a jejich život se odvíjel v přirozeném prostředí rodiny, nikoliv o samotě v pronajatém pokojíku s bytnou. Díky jejím nekonečným aktivitám, i proti oponentkám v řadách učitelek, byly téměř po padesáti letech (v Čechách první zákon vyšel v roce 1870) konečně v roce 1919 zrušeny paragrafy, které v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stvrzovaly, že provdání učitelky znamená dobrovolné vzdání se služby. V roce, kdy nelidský zákon padl, studentka Králová neměla ještě ani maturitu.

Jak si Plamínková představovala domácnost zaměstnané učitelky? „Tyto ženy by mohly samy dobře opatřit své rodině náhradu za sebe, pro dobu své nepřítomnosti v rodině, čili zaměstnaly a zaopatřily by práci právě tolika ženám, kolik by jich bylo provdaných – moment sociálně značné důležitosti.“ Rodina Milady Horákové ve třicátých letech odpovídala vzoru, který Plamínková načrtla již v roce 1912.

Stejně tak se Františka Plamínková vyjadřovala proti propouštění  státních a veřejných zaměstnankyň. V témže roce například napsala: „ Ženám v zaměstnání vyšších – s vyšší průpravou všeobecného i odborného vzdělání: učitelkám, úřednicím poštovním, drah, země aj. je uložen celibát. Považme, co tu ztrácí náš národ inteligentních matek, které prošly školou samostatnosti, zodpovědnosti, na něž působila více méně plně atmosféra dnešního života. …. Naproti tomu ženy pracující za těžkých podmínek životních mají – zcela správně – možnost založení rodiny.“  Jedenáctiletá Milada Králová se právě chystala do primy dívčího gymnázia školských sester na Královských Vinohradech. Františka Plamínková už tehdy spatřovala velkou hrozbu pro národ v tom, že u studovaných žen středních vrstev se automaticky předpokládá život single. Tenhle vývoj si rozhodně nepřála. Zde jsou její další slova:  „V předpokladu bezmanželství a bezmateřství žen výdělečně činných vidí ženské hnutí nebezpečí pro další vývoj společnosti a proto energičtěji nežli ve své počáteční fasi snaží se je odvrátiti.“

Aby Plamínková  své vize prosadila, od roku 1905 se snažila získat pro ženy volební právo. Potenciální poslankyně měly mít vliv na zákony, jež budou odpovídat sociálním potřebám všech žen a nejmodernějšímu nazírání na rodinný život, to znamená s manželkou a matkou, která bude právně i prakticky rovnoprávná manželovi a otci. V roce 1906, kdy bylo Miladě Králové pět let, Plamínková v Ženském klubu českém se v přednášce O moderní ženě vyjádřila, že studované ženě, pokud o to sama stojí, má být umožněno, i za pomoci státu, sladit povolání s rodinou. Posluchačky nevycházely z údivu. Úloha většiny hospodyň, které kromě učitelek a úřednic seděly v auditoriu, dosud spočívala v tanci kolem domácnosti a děti, i když třeba samy nenosily uhlí a vodu a nepraly, neboť ve středních vrstvách tyto práce zastávala služka. Už skutečnost, že se k večeru vykradly z domu na přednášku, představovalo vybočení z rodinných zvyklostí. Díky jim se však myšlenky Františky Plamínkové šířily dál.

Toho večera Plamínková dodala, že moderní žena potřebuje vedle sebe moderního muže, který připustí manželství s rovnocennou ženou, nikoliv s nižším a poslušným tvorem, který si libuje v myšlenkové pohodlnosti. Se zadostiučiněním sledovala, jak první vdané lékařky nadále soukromě ordinují. Středoškolské profesorky zůstávaly po sňatku v domácnosti, jak velela dobová konvence. Kromě toho – muži se studovaným ženám spíše vyhýbali, než aby se jim dvořili. Společnost se intelektuálkám na jedné straně vysmívala jako starým pannám, ale na druhé straně podporovala zákony, které je k tomu postavení nutily. Je to nesmyslný systém, odporuje to přírodním zákonům, jedna kategorie lidských bytostí vybírá druhým bytostem, co se mají učit a jak mají žít, uvažovala Františka Plamínková.

Po zrušení celibátu učitelek v roce 1919 se odvolávala na ústavu z února 1920, která říkala, že výsady pohlaví se neuznávají a že rodina je pod zvláštní ochranou státu. Na těchto větách, které ženám zajišťovaly občanskou rovnoprávnost a zvláštní ohled na mateřství, pranýřovala celibát státních a veřejných zaměstnankyň, který nemizel. Dokonce navrhovala, aby úřednicím-matkám zaměstnaným u státu byl umožněn zkrácený pracovní úvazek. Ženská národní rada, založená na jaře 1923, patřila k organizacím, které prosazovaly a pak uvítaly zákon ze října 1924 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří a pomoc v mateřství šest týdnů před a šest týdnů po porodu a příspěvek na kojení. K tomuto humánnímu aktu došlo v čase, kdy se Milada Horáková jako studentka práv ocitla v prvním patře domu V Jámě 5, v sídle Ženského klubu českého, kde se poprvé sešla s Plamínkovou.

Plamínková měla už za Rakousko-Uherska vizi, že budou přibývat nejen moderní ženy, ale také moderní muži. Vzdělané páry pak budou vytvářet harmonické prostředí pro výchovu dětí. Víc takových manželských dvojic mohla pozorovat až v meziválečném období, především skrze své spolupracovnice v Ženské národní radě. Patřili k nim také Milada a Bohuslav Horákovi. Její idea se naplňovala.

Foto-Horak-mladiPřisuzovat Františce Plamínkové zastaralé názory, když naopak byla první, kdo se pro moderní pojetí manželství vyslovil, není vůči ní spravedlivé, ani pravdivé. Ke změně veřejného mínění měly napomoci také moderní paragrafy o rodinně. V tomto ohledu její prvenství potvrzuje v roce 1935 přímo Milada Horáková: „Nenadsazuji a mám právo to říci za deset let nepřetržité spolupráce, že její snaha, aby bylo vytvořeno spravedlivé, rovné, nové občanské právo v duchu demokratického principu naší ústavy a všechna práce za uskutečnění této věci, bude patřit ke stěžejním bodům její životní činnosti.“

Františka Plamínková rozhodně byla člověkem budoucnosti. Avšak nenapadlo ji, že v jednadvacátém století se vysoké procento rodičů bude vyhýbat manželskému svazku, že „bezmanželství“ a „bezmateřství,“ jak to nazvala před sto lety, budou některé ženy preferovat jako výraz svobody,  a že v hojném počtu budou upřednostňovat povolání (dnes se tomu říká kariéra) před rodinou.

„Zatím co generace Františky Plamínkové prosadila právo žen na vzdělání, nastupující generace v čele s Horákovou prosazovala právo žen uplatňovat se ve všech oborech zaměstnání podle schopností. To ovšem bylo novum… „

Věta z knihy, jejíž druhé vydání vyšlo před sedmi lety, dělá z Františky Plamínkové postarší konzervativní osobu, zatímco u mladší Miladě Horákové vyzdvihuje čerstvost a svěžest myšlenek.

Jednak právo na gymnazijní a univerzitní vzdělání prosadila dřívější generace, konkrétně Eliška Krásnohorská. Na Františku Plamínkovou zbylo, aby se prostřednictvím ženských spolků zasazovala o rozšíření dívčích škol co do počtu, různorodosti a množství absolventek. Přidala požadavky na otevření vysokých škol – práva, techniku, umělecké obory. Pranýřovala, že učitelkám nejsou přidělována ředitelská místa na obecných a měšťanských školách, a že středoškolské profesorky nemohou vyučovat na státních chlapeckých gymnáziích (dívčí neexistovala).

A jednak měla oči otevřené i směrem k povoláním, k nimž v té době nebylo nutné středoškolské či vysokoškolské vzdělání. Ženský klub se třeba zastával žen, které žádaly o licenci na provozování kina, protože úřady žádosti žen a priori odmítaly. V roce 1911 se v klubu rozvinula diskuse o reformě chudinského řádu. Klub se přimlouval za to, aby ženy v humanitárních ústavech pracovaly nejen jako dobrovolnice, ale také jako placené zemské úřednice, aby tato práce nebyla vyhrazena jedině  „otcům chudých.“ V těchto slovech klíčí zárodek budoucích sociálních pracovnic.

Její požadavky na nová povolání pro ženy se začaly uskutečňovat za první světové války, když nastala nouze o muže, ale ve větší míře až po válce. Doktorky medicíny se stávaly školními lékařkami, středoškolské profesorky mohly vyučovat na chlapeckých gymnáziích, zavedením koedukace začaly ženy učit na obecných a měšťanských školách též chlapce. Kolik jen času strávila pochůzkami na ministerstvo vnitra, aby  ženy v trestním řízení měly po svém boku policistku? Toto povolání v meziválečném období neprosadila. Jako paní radní svým vlivem přispěla k otevření dívčí zahradnické školy v Praze-Krči v roce 1923, aby na dívky v tomto oboru nezbyla jen manuální práce, ale také se zmohly na postavení aranžérek, zahradních architektek  či kvalifikovaných sil v květinářstvích. Jako senátorka vymohla přijímání právniček do státní správy a soudnictví a otevřela otázku přijímání žen do diplomacie a možnost stát se řádnou delegátkou ve Společnosti národů v Ženevě. Atd. K zaměstnání pomohla i Miladě Horákové – v sociálním odboru magistrátu hl. m. Prahy, kde ženy za psacím stolem a v terénu nebyly dosud k vidění.  Naproti tomu nevidím žádné povolání, o němž se dá říct,  že je Milada Horáková prosadila jako novum.

Mladá právnička Milada Horáková jistě představovala svěží živel, dokonce vysokoškolsky studovaný, ale pracovala v intencích předsedkyně Ženské národní rady. Ta byla iniciátorkou a hybatelkou nových myšlenek včetně těch, jež se týkaly uplatňování žen ve všech zaměstnáních podle svých schopností.

Do roku 1948 tuto skutečnost média nezpochybňovala, po roce 1989 o Plamínkové mlčí. Zvlášť divné je chování redaktorek a moderátorek, neboť právě intelektuálkám klestila cestu k uplatnění v různorodých sférách lidské činnosti, jakož i v poslaneckých lavicích či ve vysokých manažerských pozicích. K připomenutí kdysi věhlasného jména nevyužily ani 140. výročí jejího narození, které uplynulo v únoru 2015. 

„Zatímco F. F. Plamínková je známá spíše jako nejvýznamnější bojovnice za ženská práva všeobecně, mladší Milada Horáková se stala synonymem a ztělesněním neochvějného boje za pravdu, svobodu, humanitu a demokracii.“

Řádky z knihy, která vyšla asi před dvěma lety, se rovněž míjejí se skutečností. Při zevrubném nahlédnutí do života Františky Plamínkové zjistíme, že toto mínění na prvním místě platí pro ni. Ženy, které vedle Plamínkové strávily deset dvacet let, ale i muži, co ji blíže poznali, si u ní cenili právě smyslu pro pravdu, svobodu, humanitu a demokracii. Vždyť u ní v roce 1925 zaklepali i zástupci nově založené liberální Národní strany práce. Zvali ji do společenství elity národa – Edvarda Beneše, Karla Čapka, Josefa Čapka, Jana Herbena, Ferdinanda Peroutky, Fráni Šrámka a dalších. V pozadí s nimi sympatizoval T. G. Masaryk. Poděkovala a odpověděla, že není přeběhlík, že zůstane u národních socialistů.

Vezměme si jednotlivé pojmy popořadě.

Pravda. Plamínková byla pravdivá již svou oddaností k feminismu. Mohla se vdát, co se týká ctitelů, netrpěla nouzí, byla mladá, zdravá a krásná, ale raději se rozhodla pro povolání a tím pro samotu. Tak mohla veškerý volný čas věnovat utkvělé představě, že zburcuje ženy, aby pro svůj větší rozhled a proti ponižování, které si mnohé ani neuvědomovaly, něco podstatného udělaly a pomohly si k důstojnějšímu postavení. Chtěla to pro ně i pro národ. Nesmířila se s tím, že víc než polovina obyvatel je z hlediska práva i každodenní praxe zařazována na úroveň nezletilých, retardovaných a zločinců. Na rozdíl od jiných aktivistek nečekala, až se zklame ve vztahu, nebo až odkvete pel mládí, ale na tuto nepopulární kartu vsadila v plném rozkvětu svých sil, energicky a bez oklik. Věřila ve svou pravdu. Byla pravdivá.

Z celospolečenského hlediska si její smysl pro pravdu můžeme připomenout otevřeným dopisem, který před Mnichovem napsala Adolfu Hitlerovi. Hájila Edvarda Beneše proti vůdcovu nařčení, že československý prezident lže, když tvrdí, že německá armáda se pohybuje k hranicím ČSR. Ujistila ho, že Masarykův nejmilejší žák ctí pravdu za všech okolností a sama rovněž věří, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí.

Svoboda. Pojem jí splýval s emancipací ženy. Na přednášce v Ženském klubu českém v prosinci 1912 se přiznala, k čemu jí přivedly desetileté zkušenosti v ženském hnutí. Například k tomu, že jedno pohlaví zadržuje svobodu druhému pohlaví, aniž bere na vědomí, že nesvoboda škodí vládnoucím i ovládaným: „Či jsme tak bezmyšlenkovití, že ani nevíme, že ženy zápasí o to, aby svobodné vzděláním, svobodné hospodářskou neodvislostí a občanskou plnoprávností stály vždy a všude vedle svobodného muže a ne tři kroky za ním? A co říci, víme-li a mlčíme, a práva nepřejeme a nedáme?“  Žalovala na státní moc, jež byla pouze v rukou mužů, že  stále trvá nesvoboda  žen (celibát, občanský zákoník, nepovolená koedukace na středních školách ap.). Když se koncem roku 1918 na schůzi učitelek hlasovalo o celibátu, mnoho, hlavně starších učitelek, zvedlo ruku pro jeho zachování. Františka Plamínková je přesvědčovala: „Nic není na světě cennějšího než svoboda.“  

Co platilo pro jednotlivce, vztahovala na celý národ. V cizině vždy s hrdostí mluvila o své zemi, o její kultuře, vzdělanosti, sociálních výdobytcích a úctě občanů k vlastní svobodě a svobodě druhých národů. V roce 1922 se jako vládní delegátka zúčastnila konference Mezinárodní ženské ligy pro mír a svobodu v Haagu. Předmětem jednání byla otázka, zda je Versailleská smlouva vůči poraženému Německu spravedlivá či až nadbytečně přísná, což mohlo přivodit jeho budoucí agresi. Plamínková v diskusním příspěvku prohlásila, že Češi na svobodu čekali tři sta let,  Slováci ještě déle a revize Pařížské úmluvy by je o tuto svobodu připravila. Postavila se na stranu těch přítomných, co si změnu nepřáli. Když se v květnu 1938 vrátila ze ženské mírové konference v Marseille, zvala přední francouzskou aktivistku do naší republiky:  „Přijďte  k nám. Přijďte se podívat na zemi, kde se již v patnáctém století zrodilo přání a snaha po svobodě a demokracii.“ Co říci více? Svoboda byla pro Františku Plamínkovou alfou a omegou jejího života.

Humanita. Celé to nesmírné úsilí za volební právo žen, jímž strávila tisíce hodin na schůzích v různých hostincích i ve  šlechtických sídlech,  vedla Františka Plamínková z humánních důvodů. Věřila, že potenciální poslankyně pozvednou na vyšší úroveň různá sociální zařízení, neboť péče státu o potřebné se jí nezdála dostatečná. Později, už jako senátorka, se přimlouvala za ochranu nájemníků, lepší životní podmínky porodních asistentek, aby mohly být vzdělanými průvodkyněmi porodem, hlasovala proti agrárním clům, které měly za následek zdražení potravin aj. Z titulu svých funkcí v mezinárodních organizacích se zajímala o ochranné zákonodárství dělnic a jejich pojištění, o poměry v ženských věznicích,  sirotků aj. V sociální komisi Společnosti národů v Ženevě v únoru 1932, kde reprezentovala stát, naskicovala problémy nevidomých, soudů pro nezletilé,  ochrany nemanželských dětí, zjišťování otcovství, obchodu se ženami a dětmi… Jakmile se projevily první známky krize, v Ženské národní radě založila Fond pro nezaměstnanou ženskou inteligenci, rozjela akci na sběr šatstva a nabádala ženy, aby si v tak prekérní situaci navzájem pomáhaly. Z tohoto malého výseku její činnosti nelze snad nabýt dojmu, že humanita byla Františce Plamínkové cizí.

Demokracie.  Život, který zasvětila přesvědčování, že ženy jakožto lidské bytosti se mají těšit stejné důstojnosti, stejnému vzdělání a stejným právům jako muži, konala ve jménu demokracie.  Demokracie ve státě, v povolání, v politice, v rodině. Pojem demokracie jí splýval s mravností.

Při ohrožení německým nacismem se ve třicátých letech často zabývala otázkou demokracie mezi národy. Její projev, jeden z hlavních na ženském mírovém kongresu v Marseille  13. – 15. května 1938, který svolala společně s přední britskou a francouzskou aktivistkou, se rovněž týkal demokracie jako základu osobních, národnostních a mezinárodních vztahů. „Demokracie není lehká; demokracie žádá převýchovu nás všech: žádá vnitřní kázeň, abychom se – jednotlivci v rodině, ve společnosti, ve straně, v národě, ve státě – sami dovedli omezovat v tom, co nutně druhé dráždí, zneklidňuje, abychom tedy i společensky vytvářeli předpoklady klidného, rozšafného dohovoru! A nad tím vším – v hlubině našeho přesvědčení – musí být:  že všichni mají stejné právo na život, a že toto právo někomu brát, znamená hřešit proti principu života, a že jsme všichni, celé lidstvo, na jedné lodi, kterou buď budeme společně řídit – anebo všichni s ní utoneme!“

Je možné snést spoustu dalších důkazů. Františka Plamínková patří mezi přední české demokraty, muže a ženy. Mezi českými demokratkami jí rozhodně náleží první místo.

 

Miladě Horákové je věnován zvláštní příspěvek: Pohádky o Miladě Horákové

www.femistory.cz

 

Co řekli o Františce Plamínkové

Univerzitní profesor Břetislav Foustka:  „S Františkou Plamínkovou přišel do Ženského klubu nový element, svěží, mladý, zdravý, silný, ba i útočný  – snad to tak vždycky musí být, že ten, kdo se své práci celý věnuje, neobejde se bez určitého radikalismu. A přinesl s sebou modernější prvek v obsahu i metodě, něco nového, co jsme všichni hned postřehli, co nám ji činilo blízkou a co způsobilo, že jsme ji tak rádi přijímali do svého středu.“

Rosa Manusová, holandská aktivistka, místopředsedkyně Mezinárodní aliance pro volební právo žen:  „Je-li Plam na schůzi, řeční-li, ať francouzsky, anglicky nebo německy, zdůrazňuje své: comme ci comme ca,  (jakž takž) určitým pohybem ruky a obličeje a zajiskřením očí, vlastním jedině její osobnosti. Plam koná vše celým srdcem, nedovede nic udělat napolo. “

Alice Masaryková:  „Krásná byla na pohled – tvář pravidelná, životná, v záplavě hnědých vlasů, oko zářící. Rozumná, praktická, dobrého srdce. Zanechala po sobě dílo jedinečné – česká a slovenská žena byly svobodny a rovny ve všem svým mužům, bratřím, synům. Ale že dovedla vykonat tak mnoho, plynulo z její zbožné víry v lidskou důstojnost ženy.  Vídala jsem ji občas – rodiče ji měli rádi – byla u nás vítaná. S ní vždycky jakoby proud čerstvého vzduchu osvěžil myšlenky a city naše. “

 

Dvě verze o druhém zatčení

Františky Plamínkové 

Běžně se má zato,  že Františka Plamínková byla popravena proto, že před Mnichovem napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi po jeho hřímavém projevu v Norimberku na sjezdu Sudetoněmecké strany v září 1938.  Německý kancléř ostře zaútočil proti Československu a prezidentu Benešovi, kterého obvinil z ubližování občanům německé národnosti  a ze zbrojení. Senátorka jako jediná z ústavních činitelů se doktora Beneše zastala a nacistického vůdce ujistila masarykovským:  Pravda zvítězí!

Novinové články těsně po válce o spojitosti mezi dopisem a zatčením nehovoří.  Již 1.  července 1945 se ve Svobodném slově objevil článek Tragická smrt s. (sestry) Plamínkové z ostrého pera  Fráni Zeminové. Dlouholetá poslankyně Československé strany socialistické poukázala na vinu redaktora Poledního listu Karla Wernera,  na něhož dosud nedopadlo rameno spravedlnosti za udavačskou činnost.  „Ničema, který tolik nejlepších našich lidí hnal gestapákům do rukou a který také přímo ukazoval na senátorku Plamínkovou vrahům národa – prodejný žurnalista Karel Werner – je dosud naživu…“

Tento aktivistický novinář totiž v únoru 1942  napsal sloupek Hradu sloužila ráda Ženská národní rada, v němž si s úsměškem jednostranně povídal s Františkou Plamínkovou:  „Podívejte se, milostivá paní senátorko (dáváte si tak přece dosud říkat, či ne?).  Známé osobnosti bývalého režimu, které dosud vykonávají významné veřejné funkce a na těchto místech mlčí, jsou nežádoucí. Mlčení takových odpovědných funkcionářů se pak vykládá jako tichá demonstrace, jako odpor proti novému vývoji a jako pasivní resistence.“ Podle něj měla svou předsednickou funkci v ženské radě už dávno přenechat mladším a pro nové poměry, rozumějme proněmecké, vhodnějším osobám.  K jejím velkým hříchům připočítal, že nevyzvala hospodyně ke sbírce oděvů a kožešin pro německé vojsko na Rusi. Nezůstalo u jediného článku.

Aktivistický redaktor byl v dubnu 1947 popraven. Žaloba ho kromě mnoha dokázaných udání českých lidí vinila ze smrti senátorky Františky Plamínkové, kterou veřejně dehonestoval a tím na ni ukázal prstem.

Přes tuto skutečnost se po roce 1989 ujala pouze verze, že byla popravena za napsání otevřeného dopisu Adolfu Hitlerovi. O této možnosti se na konci roku 1945 zmínil časopis Rada žen a v únoru 1946 také Milada Horáková. Vzpomínala na poslední setkání s Františkou Plamínkovou v Malé pevnosti Terezín. Ani se nedivila, že tam svou starší přítelkyni vidí. „Vždyť osobnost, která měla odvahu ještě v roce 1938 napsat otevřený list Hitlerovi, v němž poukazovala na nepravdivé, lživé a podvodné jeho útoky na osobu našeho presidenta dra Beneše, musela počítati s tím, že jeho bídný režim jí neodpustí nikdy.“

Toto vysvětlení mezi ženami žilo i v dobách nesvobody, samozřejmě nikoliv v tisku a knihách, neboť jméno Plamínkové či Horákové bylo na veřejnosti tabu, nýbrž v ústním podání.  V 70. letech na otázku, zda ví, kdo byla Františka Plamínková, neboť jsem na to jméno narazila v Univerzitní knihovně,  mi exredaktorka prvorepublikového levicového tisku Ludmila Cekotová odpověděla bez zaváhání:  „Za první republiky vedla ženy, ty druhé, měšťanské. Popravil ji Hitler. V osmatřicátém mu napsala otevřený dopis. To byla dobrá ženská.“

Možná by ji popravili i bez Wernera i bez dopisu. Světově známá česká intelektuálka, která se od 30. let o nedemokratickém režimu v sousedním Německu nevyjadřovala zrovna v rukavičkách, byla vhodným soustem pro odplatu. Navíc feministka. Ty hitlerovský režim silně nesnášel.

 


Skutečná příčina zatčení a popravy

Tato kapitolka je psána v lednu 2017, tedy na začátku kalendářního roku, v němž uplyne třičtvrtě století od chvíle, kdy Františka Plamínková po palbě z pušek klesla k zemi.

foto-plam-jach-slunFrantiška Plamínková napsala dopis Hitlerovi, v němž se zastala dr. Edvarda Beneše. Tahle skutečnost posléze německým okupantům jistě neušla. Zařadili si ji mezi tzv. benešovce, jež po atentátu na Heydricha přednostně likvidovali. Posměšné články a ukazování prstem redaktora Karla Wernera Plamínkové rovněž neprospěly. S ním si to po válce vyřídil lidový soud. S objevením nového faktu, nalezeného nedávno v archivu ve staré korespondenci, nám vyjde, že nacisty k její popravě vedla třetí, zásadní pohnutka. Ta Františku Plamínkovou vyzdvihuje na vyšší piedestal, než jsme si dosud připustili.

Poslední dny Františky Plamínkové před 75 lety

Zrekonstruujme si je den po dni, týden po týdnu.

Věra Vostřebalová, dlouholetá předsedkyně Spolku sociálních pracovnic, po válce vyprávěla: „Potkala jsem paní Plamínkovou náhodou v Klimentské čtvrti a běžela jsem k ní jako k majáku. Vypadala vážně a ustaraně. Než se se mnou zastavila, rozhlédla se, zda není sledována – tolik měla ohledu. Mluvily jsme o situaci v Čechách pod Heydrichem, bylo úzko, byl už hlad a plno násilností. „Hlady neumřeme,“ řekla „máme dost brambor. A to ostatní se musí vydržet.“ Na rozloučenou mne objala a políbila, což nikdy před tím neudělala. Otřesný dojem toho polibku jsem pocítila, až když jsem se dozvěděla, že brzy na to byla zatčena.“

Dne 4. června 1942 na následky atentátu zemřel Reinhard Heydrich. V pondělí 8. června Plamínková přijela ze svého domova v Dolních Mokropsech (dnes Černošice) do Prahy na pravidelnou přednášku a debatu v Ženském klubu českém, Ve Smečkách 26. Jedné z kolegyň předtím napsala krátký vzkaz: „Můžete se zastavit v pondělí po 5. hodině v Klubu? Já tam jdu, abych viděla své drahé.“ Podobný vzkaz pravděpodobně poslala i jiným ženám, domnívala se adresátka. Toho večera Plamínková hovořila o svých dojmech ze současného dění a úmyslu okupantů. Prý nejdříve půjdou po benešovcích a po rodinách emigrantů. Všechny čekají velmi těžké chvíle. Brzy se na sebe brala plášť. „Vy už chcete odejít, proč nezůstanete v klubu spát, jako jindy?“ Nic nebylo jako předtím. „Musím na vlak, musím domů. Tady nemohu zůstat, vždyť tu nejsem policejně hlášena. Kdyby v noci přišla prohlídka, znamenalo by to tohle,“ přiložila dva prsty ke spánku. Srdečně se rozloučila a spěchala na nádraží.

Ve středu 10. června, po noci poznamenané vypálením Lidic, se z Dolních Mokropes vydala pěšky do Dobřichovic za Albínou Honzákovou, bývalou profesorkou Minervy. Kamarádily spolu čtyřicet pět let. Měly za sebou stovky společných zážitků a feministických rozhovorů. Doputovala tam svěží a zdatná. „Nejsi unavena?“ ptala se Albína. „Ani nevím, že jsem šla,“ odpověděla Františka vesele. „Měla jsem o tebe hroznou úzkost, bála jsem se podívat do novin, nejsi-li mezi zastřelenými.“ „No a vidíš, jsem tu,“ řekla prostě. Během povídání jen tak prohodila, že čeká, brzo-li pro ni přijdou. „Náhle ji vyrazily rudé skvrny na obličeji, tvář ztvrdla odhodláním do hrozivé podoby, jakou jsem u ní před tím nikdy neviděla. Ale jen na chvíli. Pak jsme si prohlížely růže…“ popisuje Albína Honzáková poslední setkání.

Další den, 11. června o páté odpoledne, se u vrátek Františky Plamínkové v Mokropsech objevilo gestapo a večer v osm za ní zabouchly dveře cely na Pankráci. Její spoluvězeňkyně Zdenka Nedvědová-Nejedlá (dcera pozdějšího ministra a akademika Zdeňka Nejedlého), kterou před tím pravděpodobně neznala, si povzdychla, že se už s rodinou nesejde. Plamínková ji uklidňovala: „Ty ano, ale já už ne, uvidíš, že mě popraví. Až tě propustí, vyhledej mé spolupracovnice a vyřiď jim, aby pracovaly na společném díle dále, že lituji, že už nedodělám to, co jsem si předsevzala udělat.“ Rmoutilo ji, že se nedočká svobody a nezúčastní se výstavy nové republiky. Vzpomínala na svou sestru, bála se, že ji Němci připraví o všechen majetek.

Za tři dny vrchní dozorkyně Plamínkové nařídila, aby se připravila na transport. „Vidíš, jak pospíchají, aby to se mnou skoncovali. Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a bez soudu!“ objala Zdenku Nedvědovou-Nejedlou (která následně přežila Terezín, Osvětim a Ravensbrück).

V drsných podmínkách terezínské Malé pevnosti strávila Františka Plamínková čtrnáct dní. Milada Horáková v roce 1946 vzpomínala: „A tak v těchto chvílích, kdy jsme každou minutu a vteřinu oceňovaly jako nesmírné dary a štěstí osudu, vyslovovala paní Plamínková hluboké pravdy, které utvářela její vznešená duše a její moudrá mysl ze zjevů a událostí, které se jí náhle staly jasnějšími, než kdy předtím, a které v té chvíli všeobecné vichřice, vyvracející z kořenů celý svět, viděla ona klidně, neosobně, odpoutána od velkých malichernosti….“

Do Terezína si dne 28. června 1942 pro Plamínkovou osobně přijel velitel pankrácké věznice. Spoluvězeňkyním zatrnulo. Tento důstojník SS vážil cestu pouze pro lidi odsouzené k likvidaci.

Než zklamat, raději odejít 

Předešlý příběh je všem, kdo se zajímají o život Františky Plamínkové, známý. Když si uvědomíme, že o svém konci věděla asi měsíc předem, některé detaily jejich posledních dní se nám zjeví v jasnějším a výmluvnějším světle.

Jak mohla předvídat svůj tělesný zánik? Otázka je na místě. Nacisté u ní použili obvyklou manýru: buď veřejně odsoudíte zahraniční odboj a Beneše, anebo vás čeká kulka. Uvědomovali si, že předsedkyně Ženské národní rady je doma i v cizině proslulá, vysoce vážená a oblíbená osobnost, hlavně v ženských intelektuálních kruzích. Západnímu exilu a mnoha Angličankám, které jí osobně znaly, chtěli ukázat, jak jsou jim někteří Češi a Češky bezvýhradně nakloněni. Předsedkyně a bývalá senátorka si byla nacistických propagačních cílů vědoma. Návrh odmítla s poukazem, že Ženská národní rada je spolek nepolitický, takže není správné, aby učinila politický projev. Tím nad sebou vyřkla ortel smrti. Než zradit národ a samu sebe, zpronevěřit se všemu, co celý život hlásala – pravdě, demokracii, vlastenectví – zvolila odchod ze světa.

Poslední dny jsou toho přesvědčivým dokladem. Když se loučila s Věrou Vostřebalovou, políbila ji, což nemívala ve zvyku. Byla známá svou nesmírnou pracovitosti,  humorem a  vždy přátelským tónem, ale také svou rezervovaností. Nikdy nevstupovala do intimní zóny svých přítelkyň. Nyní udělala výjimku.

Do ženského klubu pozvala písemně několik žen, aby „viděla své drahé.“ Dosud podobné lístky neposílala. Chtěla jim a celé té družné atmosféře, již sama léta vytvářela a kde prožila stovky milých chvil, dát sbohem?

Co Plamínkovou zčistajasna vyhnalo na delší trasu podél Berounky, kam se vlakem dostávala za deset minut? Jako by se chtěla naposledy projít českou krajinou.  Albína Honzáková byla její návštěvou překvapená. Nečekala ji. „Náhle jí vyrazily rudé skvrny na obličeji, tvář ztvrdla odhodláním do hrozivé podoby, jakou jsem u ní před tím nikdy neviděla. Ale jen na chvíli,“ vypozorovala Albína. Uvnitř Františky se v tu chvíli musel odehrávat velký duševní boj. Na pár vteřin se nechala vytrhnout z konceptu, než zase našla klidný výraz. Je nasnadě, že ušla pět kilometrů, aby se rozloučila s přítelkyni, s níž se znala od roku 1907. Ani před ní se však nezmínila, co na ni nepřítel uchystal.

Před odchodem z pankrácké cely objala o třiatřicet let mladší Zdenku Nedvědovou-Nejedlou. Zase to mimořádné obejmutí, které se k ní pranic nehodilo. Potřebovala ještě na minutu, dvě, cítit blízkost člověka? Přitom zvolala, bez vysvětlení, zato s určitostí, že bude popravena bez soudu.

V terezínské Malé pevnosti, podle slov Milady Horákové, vyslovovala hluboké lidské pravdy a některé události se jí zdály být jasnější, než kdy předtím, viděla je neosobně. Tak si často vedou lidé, kteří se už jen ohlížejí a bilancují.

Důstojník SS pro ni přijel o dva dny dříve. Chtěl jí dát ještě čas na rozmyšlenou? Prý se za ní osobně přimlouval státní prezident Emil Hácha, ale vdova po Heydrichovi žádala smrt. Její přání mohlo být pro nacistického kata nejvyšším rozkazem.

V podvečer 30. června 1942 byla Františka Plamínková zastřelena v kobyliském lesíku.

 

Po svém prvním zatčení v září 1939 řekla své spoluvězeňkyni: „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se. Zůstat tím, čím jsme byly kdysi na svobodě…“

Dne 11. listopadu 1945, na malé slavnosti při odhalení pamětní desky v budově senátu, zavzpomínala učitelka Antonie Maxová na slova Františky Plamínkové před deseti lety: „Lidská sláva, chlouba, ctižádost, moc, opojení chválou – to vše je mně slabostí. Síla je někde jinde: v pokoře před životem, člověkem, bolestí, věčnými touhami po právu a dobru – a nevím před čím vším ještě, ale v pokoře.“

Eva Uhrová

© Eva Uhrová,  leden 2017


 

Co znamená druhé „F“ ?

Na počátku dvacátých let 20. století se Františka Plamínková začala podepisovat s dvěma F.   Její podpis v psané podobě vypadal takto: FFPlamínková. Druhé F zachytily tu i cizozemské aktivistky a začaly psát: F. F. Plamínková. Tento tvar najdeme také na pamětní desce na Staroměstském náměstí).  Druhé F však jeho autorka nikdy nerozepisovala, takže najdeme i podobu: Františka  F. Plamínková.

Senátorka Plamínková byla ve svém bezprostředním okolí známá nejen svým homérským smíchem, ale i tajuplným až šibalským úsměvem. Uvnitř bohatá myšlenkami, navrch, pokud šlo o osobní život, uzavřená. Uložila si snad něco kolem druhého F do své třinácté komnaty? Ještě po květnu 1945, při tryznách na její počest, se ženy po sobě otáčely: „Co znamená to druhé F?“ Zasvěcenější šeptaly: měla snoubence, nemohla si ho vzít, tak si to písmeno připsala na jeho památku.“ Její snoubenec se totiž jmenoval Vilém Feyrer. Měli spolu známost šestnáct let, ale Františka se musela vybrat, jak tehdy žádal zákon: buď učitelka, anebo rodina.  Oboje není možné. Zvolila první alternativu. Příběh zní jako kýč, ale není důvod mu nevěřit. Zachoval se v ústním podání. Fotografii Viléma Feyrera měla Plamínková pečlivě uloženou do konce svých dní.

Po osmdesáti letech si ono druhé F někdo vysvětlil jinak a „odtajnil“ je.  Kde se vzala, tu se vzala – Ferdinanda. Pro obdiv k Francii, který získala při učení francouzského jazyka, si Plamínková získala přízvisko „Francie.“  Tak ji oslovovaly kolegyně ve škole či ve spolcích. I tahle možnost by druhé F vysvětlovala. Ale Ferda? Na senátních dopisních papírech se zachovalo pouze: Františka Plamínková. Pod stejným jednoduchým jménem byla bohužel také popravena. Jak je všeobecně známo, Němci jsou puntičkáři. Kdyby jí Ferdinanda patřila, jistě by se skvěla v jejich hanebné kartotéce.

Ferdinanda se objevuje až v současné historické literatuře. Bez fotografie křestního listu či záznamu v matrice. Zatím nebylo zveřejněno nic, co by dosvědčilo, že když v kostele kněz skrápěl hlavičku mimina svěcenou vodu, oslovil je: Františko Ferdinando! Přes absenci dokladu historičky Ferdinandu pilně uvádějí ve svých pracích a studentky ji po nich opisují, aby svým examinátorkám doložily, jak pečlivě čtou jejich spisy. Podsunutá Ferdinanda žije svým vlastním životem.

V pátrání po dalších informacích jsem na webu Národního archivu otevřela digitalizované pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství  z let 1850-1914  (Národní archiv, Policejní ředitelství I., konskripce, karton 467, obraz 24). V řádku Plamínek, který odpovídá rodině Františka Plamínka,  se vyskytují tyto údaje :

Plaminek Franz (1845)

Plaminek  (Grubner) Franziska (1850)

Plaminek Ruzena (1872)

Plaminek Maria (1873)

Plaminek Franziska (1875)

Otec se jmenoval František, matka, rozená Grubnerová, byla rovněž Františkou. Měli tři dcery – Růženu, Marii a Františku. Roky narození souhlasí s dosud známými údaji. Co nesouhlasí, je Ferdinanda. Ani tehdejší písaři neuznali za vhodné, aby ji dítěti přivtělili.

Sama senátorka Plamínková byla zvyklá pouze na tři tvary svého jména: Františka Plamínková (nejpoužívanější),  F. F. Plamínková či Františka F. Plamínková.

 

Eva Uhrová

© Eva Uhrová, 2015

 

O Františce Plamínkové se víc dočtete v mé knize

Radostná i hořká Františka Plamínková