Milada Horáková v pohádkách a pověstech českých


Foto-Horak-mladiO Miladě Horákové bylo již mnoho řečeno, všechny hrůzy popsány. Avšak žalostně málo víme o jejím dětství a mládí. Spolužačky ze školy nebo přítelkyně ze ženského hnutí nedostaly příležitost uveřejňovat paměti, korespondence není k mání. Zbývají vzpomínky nejbližších. Ty se přenášely v rodinném prostředí, ale jak šel čas, detaily vybledly, nebo změnily tvar. V životopisech Milady Horákové se pak vynořují epizody, které si nezadají s pohádkami.

Vše, co z dob mladosti Milady Horákové víme, pochází buď z pera Bohuslava Horáka, který mohl čerpat pouze z vyprávění své manželky a jejich rodičů, anebo ze vzpomínek její sestry Věry Tůmové a dcery Jany Kánské.  O Miladě Horákové zatím vyšly tři životopisné knihy, a to od dvou autorů. Jako první si již v roce 1991 s dílem Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové pospíšil Miroslav Ivanov. Druhé dvě knihy napsala Zora Dvořáková: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě (2001) a To byla Milada Horáková v dokumentech a fotografiích (2009), nepočítám-li malou červenou brožurku Milada Horáková (1991).

Připadám si, že se dobývám do svatostánku, když  se na některá vyprávění dívám pod mikroskopem.  Leč nechat  je bez povšimnutí se mi také nezdá. Proč nadále šířit prokazatelné báchorky? Nezapírám, že mé řádky jsou diktovány také zkušenostmi, kdy současné historičky ve svých dílech několikrát upozornily na mé údajné chyby, aniž nekompromisně odhalují dějinné nesrovnalosti (je jich tam jako máku !) v dílech svých kamarádek ze studií a docentek z komunity historiček (viz Emancipace aneb Zmatek ve faktech na www.femistory.cz).

Nyní konkrétně k Miladě Horákové.

OBDIVOVAL ČENEK KRÁL PROFESORA TOMÁŠE G. MASARYKA? 

Ve vzpomínkách Bohuslava Horáka je Čeněk Král, otec Milady Králové, provdané Horákové, vylíčen krátce a střízlivě. Po nižším gymnáziu se vyučil obchodníkem a byl disponentem českobudějovické tužkárny Národní podnik, která čelila tvrdé konkurenci v podobě německé firmy Hardmuth. Jako vlastenec chápal, že český národ se musí uhájit pouze prací, cílevědomým tvořením vlastních hospodářských hodnot, hlavně budováním průmyslu. Sám tomu napomáhal rozvíjením obchodu a hledáním nových odbytišť. Sjezdil Evropu.

Z budování kapitalismu v Čechách víme, že jeho příjmy byly závislé na počtu uzavřených obchodních smluv a objemu zboží. Musel být loajální ke svému zaměstnavateli, komunikativní, otevřený, mít dobré vystupování a podnikatelské sklony. O jeho politickém smýšlení se jeho zeť nezmínil, jen o jeho účasti na protirakouských demonstracích, kdy ovšem rodinu neznal. I laik, který pročetl pouze několik knih z období přelomu století, usoudí, že Čeněk Král mohl se svými názory na rozkvět země české spíše sympatizovat s mladočechy a číst Národní listy. Tuto stranu, ekonomicky liberální a národně radikální, volily vyšší a střední podnikatelské vrstvy.

Spisovatelka Zora Dvořáková však Čeňka Krále líčí jako stoupence Masarykovy realistické strany, politického směru úzké vrstvy českých intelektuálů. Prý četl Herbenův Čas a Masarykovu Naši dobu a dcera Milada již v dětství polemizovala  s otcem nad Masarykovými články. Z čeho tak soudí? Čeněk Král písemné paměti nezanechal, sestra Věra a dcera Jana chodily ještě po houbách. Po roce 1918 Čeněk Král sympatizoval s národními demokraty, potvrdil Bohuslav Horák, což by odpovídalo jeho předválečné náklonnosti k těm, co při rozkvětu národa spoléhali pouze na vlastní síly.

Při mém osobním rozhovoru s paní Věrou Tůmovou v roce 1990 sice padla slova o Čeňku Králi jako o masarykovci, ale to vyprávěla o první republice. Tehdy Tatíčka Osvoboditele zbožňovalo devadesát pět procent národa, takže jsem její vyjádření nepovažovala za nijak významné. Dnes si přečtu, že Milada Králová díky otci vstřebávala myšlenky  T.  G. Masaryka snad už jako osmiletá holčička.  Pan Král však tak horlivým čtenářem Času a velkým ctitelem pana profesora a poslance říšské rady nemohl být, jak naznačuje následující kapitola.

DÍVČÍ REÁLNÉ GYMNÁZIUM PATŘILO KATOLICKÉ CÍRKVI

Milada Králová projevila přání studovat, píše Bohuslav Horák. Otec tomu nebyl příliš nakloněn, ale také dceři nebránil. Zřejmě se k tomu tchán kajícně přiznal. Miroslav Ivanov tuto verzi převzal. Avšak Zora Dvořáková ji vylepšila: „Čeněk Král, na svou dobu velmi moderní a v názoru na rovnoprávnost žen zcela ovlivněný Masarykem, považoval za samozřejmé, že jeho dcera půjde studovat vysokou školu.“ Už zase Masaryk! A Čeněk Král je rovnou feminista.

Projděme si toto tvrzení podrobněji. Otec byl na jedné straně masarykovec, jak se dozvídáme, na straně druhé dceru zapsal do církevní školy. Tyto dvě věci se navzájem vylučují! Důsledný masarykovec by  znal Masarykovy antikatolické názory, za něž byl nejednou povolán před soud. Masaryk, člověk zbožný a mravný, měl bytostný odpor ke katolicismu a církvi. Přesto Milada začala ve školním roce 1913/1914 studovat v Korunní, kde školské sestry pracovaly podle potřeb církve a stranily císařskému dvoru, zatímco otec se viděl v Masarykovi a chodíval na protihabsburské demonstrace? Vzpomínky někdy bývají ošidné a mladší generace si je ráda přizpůsobuje k obrazu svému.

Nutno se také ptát, proč otec neodvedl dceru do promasarykovské Minervy? To nám již nepoví. Právě ve školním roce 1909/1910 tomuto gymnáziu, kdy přecházelo z klasických na reálné osnovy, mladočeši vytýkali, že je pod Masarykovým vlivem. Mladší členky Spolku pro ženské studium Minerva chtěly, aby se gymnáziu dostalo víc vzduchu, světla, nových myšlenek a více smyslu pro demokracii. Profesorky svým studentkám potajmu vyprávěly o husitech,  později za války nechaly kolovat Jiráskovo Temno a další knihy zapsané na indexu, vyprávěly jim o českých buditelích. Tím spíše bychom od vlastence Krále očekávali, že dceru přihlásí sem, když tak hluboce uctívá profesora Masaryka a je upřímným demokratem, jak praví autoři a autorky.

Vzdálenost od bydliště není podstatná, protože tehdy děti šlapaly do školy z větších dálek. Do Pštrossovy ulice, sídla Minervy, chodila budoucí náčelnice Sokola Marie Provazníková až z Karlína a maturantka z roku 1919 Jarmila Evaldová, její pozdější kamarádka, též tělocvikářka,  z odlehlého Vyšehradu. O dvacet let dříve v blízkosti Havlíčkových sadů, tedy novějšího bydliště Králů, vycházely pěšky do Minervy Anna Honzáková, Albína Honzáková,  Božena Jiránková a Marie Komínková (provdaná Bydžovská), které pak na přelomu století získaly vysokoškolský diplom.

Otec Král, údajně důkladný čtenář Času, takže mu  nemohla ujít ani řádka, mohl rovněž vědět o protestním shromáždění Svazu českého studentstva v roce 1905, které v součinnosti s Ženským klubem českým a Ústředním spolkem českých žen vydalo provolání   p r o t i   otevření dívčího gymnázia v Korunní, v němž mladé pokrokové kruhy spatřovaly hrozbu klerikální výchovy českých dívek. Pan Král přesto svou dceru mezi jeptišky do Korunní odvedl.

Konstatuji, že Čeněk Král nemohl být před 1. světovou válkou tak velkým přívržencem prof. T. G. Masaryka, jak nám jej různí pisatelé podávají.  Zbývá se zeptat – proč tak činí? Protože doba si žádá, abychom Miladino dětství a mládi takhle viděli? Úcta k oběti vykonstruované procesu v roce 1950 by však nebyla o nic menší, kdybychom se dočetli, že z oněch dob o ní a jejím otci víme jen to, co zaznamenal Bohuslav Horák v roce 1960 v exilu, tedy skoro nic.

STAL SE, ČI NESTAL VYHAZOV? 

Na 1. května „táhl Prahou průvod, který nebyl povolen. Když šel na Újezdu kolem kasáren, z jeho zástupu vystoupila dívka a hodila vojákům růži. Byla to Milada Králová a její čin měl pro ni neblahé následky. Otec byl vyrozuměn, že se Milada dopustila provokace a že je z gymnázia vyloučena,“ stojí v brožurce z roku 1991 a v knize z roku 2001 od Zory Dvořákové. Protože zkraje května  růže nekvete, nemohla ji Milada nikomu hodit. V další, reprezentační knize z roku 2009, autorka raději hovoří o květinách. Jednou byla vhozena vojákům, podruhé demonstrantům. Je to vlastně jedno. Zajímavější je vědět, zda se v průvodu vůbec pohybovala, zda demonstrace byla nepovolená a zda kvintánka Milada Králová byla ze školy vyloučena.

Předně – manifestace na 1. máje 1918 byla   p o v o l e n á.  Nikoliv středoškolákům a středoškolačkám, ale o nich se text nezmiňuje. Po čtyřech letech se směl slavit První máj, dělnický svátek. Na Václavském náměstí jej organizovali sociální demokraté a národní socialisté a pojali ho jako součást třídního boje. Nesli transparent: Socialistický národ. Někteří intelektuálové manifestaci uchopili jako příležitost k propagaci národní myšlenky. Na různých místech měli projevy Viktor Dyk, Božena Viková-Kunětická, Břetislav Fousek, František Drtina aj. Průvod začal o 10 hod. a končil ve 12,30 hod. na  Žofíně a Střeleckém ostrově. Je samozřejmé, že při tak velkém srocení lidu různých zájmů – 100 000 až 150 000 osob – docházelo také k výtržnostem i zásahům policie.

Kde se u Újezdských kasáren, kam průvod vůbec nedošel,  vzala studentka Milada Králová? Škola za doprovodu uhlazených profesorů a zbožných sester nemohla vlastní průvod organizovat, protože – jak již bylo řečeno – střední školy měly zvláštním příkazem Zemské školní rady nebo podobné instituce účast na prvomájové slavnosti zakázanou.  Šla tam Milada na svůj vrub? Kytek, malých bílých a červených karafiátů  z domácích květináčů bylo všude plno, zdobily klopy dělnických svátečních sak.

Představme si tu situaci. Je středa poledne, normální školní den. Kovodělníci, bednáři, zřízenci pošt či elektrických podniků, jdou těžkým krokem po Újezdu  ze Střeleckého ostrova, již po manifestaci.  Kvintánka Milada, ačkoliv má sedět ve školní lavici, pochoduje v průvodu (jakém?), nebezpečně po tramvajových kolejích, nebo po úzkém chodníku. Oblečena do sáčka a dlouhé sukně, v kloboučku, možná i v rukavičkách, jde s nepatrnou kytkou, kterou uličnicky kdesi utrhla,  protože nepředpokládám, že ji z kapesného koupila u trhovkyně. Stonek s povadlým kvítkem hodí v dál,  snad unaveným vojákům za kasárenskými vraty, snad udřeným dělníkům, kteří se už těší domů na oběd?

Z různě publikovaných příběhů dále vyplývá, že dívka ve věku šestnácti a půl  let, hrdá masarykovkyně a vlastenka (která však nevstoupila do národně cítící Minervy,  ale do prohabsburského klerikálního ústavu),  ve vkusném oblečení a v davu méně elegantních osob, v lomozu tramvají, koňských povozů a trakařů s nejrůznějším zbožím a materiálem, pokorně počkala,  až si ji všimne policajt nebo konfident a ochotně mu nadiktuje své jméno a adresu školy. Ten ji obratem udá řediteli ústavu.

Je tahle scéna, tolikrát opisovaná a předkládaná jako hrdinský čin adolescentky, vůbec pravděpodobná? Tvrdím, že nikoliv.

Zalistujme v hlavním katalogu gymnázia v Korunní ulici v Praze na Královských Vinohradech za školní rok 1917/1918  (AMP, Dívčí reálné gymnázium kongregace školských sester O. S. F. s právem veřejnosti, Hlavní katalog za školní rok 1917/1918, pátá třída, neuspořádaný). U jména Milada Králová zjistíme, že v páté třídě gymnázia měla na    v ý r o č n í m    vysvědčení  z chování  velmi dobrou a je „výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“ Ze zameškaných 100 hodin jsou všechny omluvené. Záznam  s pořadovým číslem 16 z 28. června 1918 stvrzuje ředitel a dva podpisy profesorů na důkaz, že známky na vysvědčení a v hlavním katalogu souhlasí. Zápis nám rovněž říká, že údaje platí do 15. září 1918.

Podle pečlivě vedené a dosud zachovalé tlusté knihy se hrdinný skutek s růží nestal. „Revoluční čin“  neexistoval. Obraz  mladičké rebelky, která se  „hrdinně vzbouřila proti Habsburkům,“ mizí do neznáma. Ovšem věta typu „Hodila růži a dostala vyhazov“ se líbí.  Až do omrzení ji v různých obměnách najdeme v seminárkách, bakalářkách, diplomkách a v žurnalistických statích elektronických i papírových.

Dosud známý příběh studentky Milady Králové o vyloučení z katolického gymnázia nabývá díky archiváliím povážlivých trhlin. Ale mohl se odehrát i docela obyčejně: Mladému císaři Karlu I. se monarchie rozpadala pod rukama, česká společnost žila vznikem samostatného státu, na ulicích se zpívalo Kde domov můj? a Hej, Slované. Otec Čeněk Král se rozhodl vyměnit dosavadní dceřino vzdělávací zařízení za gymnázium, které straní víc Praze než Vídni.

Dívčí lyceum ve Slezské ulici během války otvíralo gymnazijní třídy a přibíralo žákyně. Milada předala řediteli své nové školy vysvědčení z kvinty,  aby doložila dosavadní studium (jinak by musela složit přijímací zkoušky před komisí),  tatínek Král zaplatil školné  a dcera plynule pokračovala sextou. Roztržitý direktor strčil vysvědčení do šuplíku a v následujících převratových událostech, uhelných prázdninách a v týdnech, kdy hodně profesorů převlékalo kabáty, na dokument zapomněl. Milada rovněž. Proto se do dneška nenašel. Ale zaručeně existoval, což potvrzuje nejen katalog gymnázia, ale i skutečnost, že gymnázium ve Slezské Miladu hladce přijalo.

SEZNÁMENÍ S FRANTIŠKOU PLAMÍNKOVOU

Jak došlo k prvnímu setkání Milady Horákové s Františkou Plamínkovou, popsal Bohuslav Horák. Odtud čerpala paní Věra Tůmová a spisovatelé Ivanov a Dvořáková. Tak se dostal do jejich knih příběh o tom, že se poznaly na schodech Rudolfina, kde na Bílou sobotu 1923 právě končila slavnost Velikonočního míru Československého Červeného kříže. V té chvíli před studentkou práv na schodišti stanula výrazná, vznosná postava senátorky Plamínkové, kolem přešel Tomáš G. Masaryk, a studentka, dojata vzácnou chvíli, si dodala odvahu, přistoupila k senátorce, představila se a vyjádřila přání s ní spolupracovat.

Přiznám se, že mi tento výklad od samého začátku neseděl. Slušně vychovaná dívka by se necpala skrze špalír  legionářů, sokolů a sokolek a bíle oděných sester Červeného kříže na schodiště Rudolfina v tak vážné chvíli, po dvou minutách ticha za padlé ve velké válce. Ke všemu přímo vedle TGM měla kráčet Františka Plamínková. Slušné mravy tehdy žádaly, aby nejdřív napsala lístek nebo dopis do Ženské národní rady, zda se může dostavit a seznámit se s jejich programem, který ji velmi zajímá. Po kladné odpovědi by zaklepala na spolkové dveře.

U vzpomínky Bohuslava Horáka je omluvitelné, že si v exilu nezkontroloval údaje a že dal pouze na vyprávění Čeňka Krále,  který si ve víru poválečných událostí a starostmi o rodinu v nových společenských podmínkách mohl poplést události.  Avšak přezkoumáním se nezabývali ani autoři v domácích poměrech. Za prvé – v roce 1923 Plamínková ještě nebyla senátorkou. Za druhé – nebyla ani předsedkyní Ženské národní rady, neboť Bílá sobota toho roku připadala na 31. března. Ženská rada byla založena až o týden později 8. dubna 1923.  Reputace spolku byla teprve na startovní čáře, kromě několika desítek zasvěcených žen jej nikdo neznal.

Příběh se tedy musel odehrát jinak. Sama Zora Dvořáková v reprezentační knize z roku 2009 připouští, že zněl jako pohádka, že byl ve skutečnosti prostší. Zamítá vyprávění  o Velikonočním míru ČČK a událost řadí do podzimu 1923 na oslavu Starodružiniků. Na ni totiž vzpomíná sama Milada Horáková v Knize života, věnované 60. narozeninám Františky Plamínkové v roce 1935.

Bohužel, i Miladě Horákové selhala paměť. Nebylo to v roce 1923, nýbrž přesně 28. září 1924.  Tehdy se konala velkolepá dvoudenní akce Starodružiniků na oslavu 10. výročí založení československého vojska České družiny v Rusku a roty Nazdar při cizinecké legii ve Francii v roce 1914. Prahou šly průvody, promítaly se filmy, čestná stráž kladla věnce, pochodovali vojáci a před parlamentem zněl chorál Kdož sú boží bojovníci a státní hymny. Ve shromáždění tisíců lidí, členů různých spolků, kteří na náměstí vpochodovali vždy v uzavřených šicích (a to po zaplacení vstupného, jinak neměli nárok), se Milada Králová patrně ocitla v blízkosti ženské skupiny s transparentem Ženská národní rada, jak to známe z prvorepublikových dokumentárních filmů.

Pak už nebylo těžké v hloučku žen,  mezi drtivou převahou mužů, některou z nich oslovit. Upoutal ji zevnějšek žen, neboť feministky si představovala vždy trochu „mužatsky“ oblečené.  Viděla před sebou spíš usedlé dámy. Studentka projevila zájem o seznámení, jisté poštovní úřednici nadiktovala svou adresu a pak obdržela písemné pozvání na čaj do ženského klubu. Plamínková, která ani teď ještě nebyla senátorkou,  před Rudolfinem mezi svými ovečkami nestála, protože městští radní (Plamínková k nim patřila) v čele s primátorem Baxou právě přijímali delegaci Starodružiniků na Staroměstské radnici.

ALICI MASARYKOVÉ STÁLE PO BOKU? 

V literaturách faktu se také dočteme, že se „Milada Horáková chtěla věnovat sociální péči a humanitárním úkolům, proto vstoupila do Československého Červeného kříže, kde začala obětavě pracovat už od roku 1923, a seznámila se s Alicí Masarykovou.“  Co si máme pod slovy „začala obětavě pracovat“ představit? Chodila s bílou brašnou s namalovaným červeným křížem kolem průvodů a ošetřovala drobná poranění či křísila  zemdlené dívky, navštěvovala chudé příbytky, aby tam vnesla kus osvěty a hygieny, či pomáhala s dětmi nemocným matkám?

Do ČČK se mohl každý přihlásit v místě bydliště. Pro Miladu Královou přicházela v úvahu místní pobočka na Královských Vinohradech.  Její archiv se nezachoval. Nebo se hlásila přímo v ústředí u předsedkyně Alice Masarykové a po jejím boku organizovala plnění celostátních úkolů? Nevíme. Jen stále dokola opakujeme, že „začala obětavě pracovat.“ Víme nějaká fakta? Nevíme. Nezbývá než nadále tápat a pokud nezjistíme podrobnosti, považovat shora uvedená tvrzení za další pohádku, podobnou Velikonočnímu míru ČČK nebo vyloučení z gymnázia za hod růží.

Písemně jsou doložena pouze slova Alice Masarykové z roku 1960: „Miladu Horákovou jsem znala od vidění, až po roce 1945 jsem ji poznala blíže.“ Vzpomínku psala až ve vysokém věku, ale právě tehdy dlouhodobá paměť neselhává. Bezesporu se občas potkaly, ale zprvu na jiné půdě, jak uvidíme později.

MAGISTRÁT SI PRÁVNIČKY VYNUTILY

Ve dvacátých letech 20. století byla mezi vysokoškolačkami na pořadu dne otázka přijímání právniček do státních, veřejných a soudních služeb.  V listopadu 1926 si akademičky v rámci Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ)  stanovily čtyři úkoly: napsat memorandum městské radě, vyslat delegaci k primátorovi, zažádat o audienci u prezidenta kvůli umisťování vysokoškolaček vůbec a vyhledávat kontakty na politické činitele. Doufaly, že tak dojdou vytouženého cíle. Ve všech akcích jim pomáhala senátorka Františka Plamínková.

Když jedna z profesorek donesla na schůzi SVVŽ  zprávu, že pražský magistrát hodlá přijmout 15 právníků, byla to voda na jejich mlýn. Podle usnesení výboru atakovaly primátora Karla Baxu, národního socialistu, prostřednictvím Františky Plamínkové, senátorky za stejnou politickou stranu a bývalé pražské radní, která se s Baxou znala již z předválečných let, kdy sympatizoval s bojem za volební právo žen.

Slavily úspěch. Magistrát hl. m. Prahy skutečně ještě v prosinci tři právničky přijal. Čtvrtou byla Miladu Horáková, která nastoupila v únoru 1927.  Získala pozici magistrátního konceptního čekatele, odkud stoupala služebně výš. Její nástup do pracovního procesu nebyl tedy tak ideální, jak se dočteme: „… Milada Horáková stanula při hledání zaměstnání před přednostou Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy dr. Petrem Zenklem.“ Hledala, zabloudila do personálního oddělení v Bartolomějské 5,  nebo do hlavní úřadovny v Husově 20, slušně zaklepala na přednostovy dveře a ten ji přijal s otevřenou náručí? Kéž by to tak chodilo.

Místa pro ženy se našla až po dlouholetých snahách feministek, které brojily proti obyčeji, že ve veřejných a samosprávních úřadech musí sedět pouze člověk v saku a kravatě. Feministky postupovaly přesně podle vzorů mužů: útok vzaly přes politickou stranu a příslušnici svého pohlaví ve vysoké politice, senátorku Plamínkovou. V sociálním úřadě byla volná jediná pozice – v nadačním oddělení. Milada Horáková, spokojená, že po studiích a čerstvě provdaná nezůstala bez místa, na nejbližší schůzi navrhla, aby právní sekce SVVŽ zaslala Františce Plamínkové oficiální děkovný dopis.

Albína Honzáková o Františce Plamínkové také píše: „Dosáhla toho, že jsou v městské službě stejné podmínky v práci pro muže a ženy, že jsou přijímány do služeb města právničky a lékařky, z nichž mnohé tam vlastní intervencí prosazuje.“

Po dvou letech měla Československá strana národně socialistická novou členku – Miladu Horákovou. Prostě jako v mužském světě.  Národní socialista ji vzal na magistrát, ona se stala stoupenkyní jeho politického názoru, potažmo postoje Františky Plamínkové, která tuto stranu zastupovala v senátu.

SETKÁNÍ S PREZIDENTEM T. G. MARARYKEM        

Ze zmíněných životopisů se dozvídáme, že k setkání Milady Horákové s prezidentem Masarykem došlo kolem roku 1930 na pozvání dr. Alice Masarykové, jakožto předsedkyně ČČK. Při odchodu tam mladá rozechvělá právnička zapomněla rozkvetlou azalku, kterou jí Masaryk daroval.

Všechno se odehrálo poněkud jinak. K setkání mohlo dojít někdy v předjaří 1927, v rámci SVVŽ ,  brzy po listopadové schůzi v roce 1926, na níž se vysokoškolačky domluvily, že by problém nepřijímání právniček do státních a veřejných služeb měly ventilovat před prezidentem.

Na protestní schůzi právniček 19. května 1927, kterou svolal právnický odbor SVVŽ do sálu spolku Všehrd v pražském Karolinu, totiž  „Dr. Králová podala referát o deputaci právniček, která byla u p. presidenta,“ jak informoval časopis Ženský obzor. Slyšelo ji dvě stě lidí. Několik málo slov, ale říkají hodně. U prezidenta byly možná tři právničky, neboť deputace se skládá z více osob. Mohla je soukromě na Hrad přivést buď Alice Masaryková, členka SVVŽ,  anebo Františka Plamínková, která si k prezidentovi vždycky našla cestu  Konečně se obě mohly domluvit, Alice i Františka.

Slova o deputaci, vrátíme-li se do Karolina, vyvrací příběh o tom, že Milada Horáková byla na Hrad pozvána proto, aby na základě přátelství s Alicí Masarykovou, započatého v ČČK již v roce 1923,  prezident poznal mladou šikovnou právničku a dozvěděl se cosi o Ženské národní radě. Na to měl přece nanejvýš povolanou předsedkyni Plamínkovou. Milada v té době ještě zdaleka nebyla spolkovou jednatelkou, jak v literatuře faktu stojí, ačkoliv do faktu to má daleko. Milada byla zatím jen svolavatelkou právní komise Ženské národní rady a právní komise SVVŽ.

Návštěvu právniček na Hradě lze dát do souvislosti s poselstvím T. G. Masaryka z roku 1928. V něm prezident státním úřadům vytkl jejich nechuť přijímat ženy, ačkoliv se jedná právě o dcery úředníků. Lze dovodit, že když muže na ministerských a justičních postech takto veřejně pokáral, nečerpal ze zpráv z druhé ruky, ale právě z osobního setkání s právničkami při bílé kávě a buchtách začátkem roku 1927.

Po druhé šla Milada na Hrad v únoru 1929, tentokrát již oficiálně.  Mrzlo až praštělo. Tříčlenná delegace (Horáková, Svozilová, Tumlířová) prezidentovi předala publikaci Právničky v životě a praksi a upozornila ho na existenční problémy absolventek práv, neboť státní a veřejné instituce, jakož i soudnictví, je nepřijímají.

Škoda, že Milada Horáková o těchto návštěvách nenapsala do knihy Masaryk a ženy z roku 1930. Tolik autorek se na knize svými dojmy podílelo! Milada editorkám knihy neposlala ani řádku. Přesto neustále čteme, jak prezidenta milovala, že na jeho myšlenkami strávila podstatnou část svého studijního života, byl pro ní neutuchající inspirací atd. atd. Opět je na místě otázka: z čeho toto přesvědčení pramení? Kdo rodinu Králových navštěvoval v domácnosti a pak vydal vzpomínky o tom, jak se u Králů před velkou válkou četl Masaryk? Autentické zdroje zkrátka chybějí.

DO HAAGU NEJELA POD VEDENÍM KARLA BAXY

V životopisech Milady Horákové se nezapomíná na její účast při Mezinárodní kodifikační konferenci v Haagu,  jíž se zúčastnily státy zastoupené ve Společnosti národů. Akce se konala od 13. března do 12. dubna 1930. Šestičlennou delegaci vedl československý vyslanec v Nizozemí Miroslav Plesinger-Božinov, nikoliv pražský primátor Karel Baxa.  Rodinné vzpomínky jsou někdy zrádné, proto je dobré si některá jména ověřovat. Nejvhodnějším pramenem bývá denní tisk. Účast JUDr. Baxy je jen další pohádkou. Pražský starosta měl doma zatím jiné úkoly, např. se zhostil smuteční řeči na pohřbu Aloise Jiráska.

Jednání v Haagu se týkalo mezinárodně právní úpravy tří oblastí: státní příslušnosti, pobřežních vod a odpovědnosti států za škody způsobené cizincům. Milada Horáková se zajímala pouze o státní příslušnost, speciálně vdané ženy.  Za řádky, že tam jela jako „expertka na mezinárodní právo,“ by se asi pět starších zkušených právníků ve vysokých ministerských funkcích urazilo. Sami se v tomto směru jistě považovali za nejlepší odborníky, na rozdíl od dr. Horákové, která měla teprve tři roky po promoci a navíc v oboru nepracovala.  Ze čtyřtýdenní konference v  Haagu byly tématu státní příslušnosti vdané ženy věnovány sotva dva dny. Z toho je vidět, jak muži dané téma oddalovali, až ho málem vynechali.

Jedním dechem se tu píše,  že se Milada Horáková zúčastnila letní školy akademie haagského Mezinárodního soudního dvora (tehdy se jmenoval Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, ale to autorce odpustíme). Za své brilantní vystoupení prý byla pochválena samotným předsedou této instituce Společnosti národů. Zřejmě je zmínka o její třicetiminutové řeči dne 31. března 1930 během zmiňované kodifikační konference, kterou měla předem napsanou a předpokládané námitky jistě předem vyargumentované,  ale o debatu se nejednalo. Tehdy byly expertky na státní příslušnost vdané ženy pouze připuštěny ke slovu a přítomní vysoce postavení evropští právníci jim, snad pozorně, naslouchali. Tedy žádný letní seminář a ohnivé diskuse, nýbrž slyšení v chladném počasí severského brzkého jara.

Severnímu moři byla Milada Horáková vyslána vládou, podobně jako delegáti, o což se postarala opět Františka Plamínková. Svou přesvědčovací akci, že žena je na konferenci nanejvýš nutná, aby se nejednalo „o nás bez nás,“ začala u ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše, pak u vedoucího legislativního odboru na ministerstvu vnitra Václava Joachima. Na ženském fóru, neboť v Haagu se mimo konferenci sešly zástupkyně mnoha ženských organizací, Ženskou národní radu zastupovaly tři ženy: Milada Horáková, Anna Plesingerová-Božinová a krajanka paní Olivová.

Milada Horáková tam jela s úkolem obhajovat usnesení Mezinárodní aliance pro volební právo žen: „Každá žena, svobodná nebo vdaná, má mít stejné právo jako muž nabývat svou státní příslušnost, resp. si ji ponechat nebo změnit.“ Do zákonů o mezinárodních vodách a dalších oblastí se nepletla a ani  by na jednání nebyla vpuštěna.

RIVIÉRU SI PŘÍLIŠ NEUŽILA 

Při představě, že někdo cestoval na francouzskou Riviéru, se nám skutečně může vybavit, že Milada Horáková na jih Francie odjela  za poznáním a rozšiřováním obzoru. Když pak tento výklad obsahuje velice ceněná historická literatura, nutno se na něj podívat hlouběji. Pak zjistíme, že Milada Horáková tam necestovala soukromě, nýbrž na konferenci Mezinárodní aliance za volební právo žen, která se od 18. do 23. března 1933 konala v Marseille. Francouzsky pozvaly členky Aliance do své země, aby tu kromě dalších bodů jednání, například o právu vdaných žen na výdělečnou práci, dvojí morálce atd., na veřejných mítincích propagovaly volební právo žen. Francouzsky totiž ještě nemohly volit.

Za tím účelem organizátorky po skončení konference uspořádaly turné s projevy o volebním právu žen po městech Nimes, Avignon, Montpellier a Toulon. Náročné to bylo v Nice, kde na ženy čekala tři veřejná shromáždění dohromady s dvěma tisíci posluchačkami. Nabito bylo také v Mentonu. Zda Milada Horáková měla rovněž projev, o tom se nezmínila. Jen poznamenala, že na vstup do moře nebylo ani pomyšlení, ale sluníčko se občas ukázalo. Před dlouhou zpáteční cestou si trochu odpočinula až v Hyéres.

DEMOKRACIE DĚTEM 

Tato pomocná akce, vyhlášena v roce 1934, vznikla z iniciativy několika lidí, především Karla Čapka. Morálně i skutkem ji podporovaly různé spolky – Sokol, DTJ, Orel, ČSČK, Péče o mládež, skauti, hasiči, ženské spolky, legionáři atd. Ve výboru byli kancléř Přemysl Šámal, Karel Čapek, Alice Masaryková (za ČSČK) a Stanislav Bukovský (za Sokol). Denní tisk ani časopis Ženská rada nejmenuje Miladu Horákovou jako místopředsedkyni tohoto uskupení. Možná ve spolku zastupovala Ženskou národní radu v širším výboru, který měl 39 členů, nebo v užším výboru o 18 členech?

DALŠÍ PALČIVÁ OTÁZKA: NÁVŠTĚVA  SSSR

Milada Horáková byla před válkou krátce v Sovětském svazu? Bohuslav Horák v seznamu zemí, které jeho žena navštívila, poznamenal, že tam byla po válce. Jistě. To potvrzuje i časopis Rada žen. V Moskvě se v roce 1946 zúčastnila zasedání Mezinárodní demokratické federace žen (MDFŽ).  Pokud by tam cestovala již podruhé, v interview by tuto skutečnost určitě poznamenala a přidala malé srovnání z pozorování před a po Velké vlastenecké. Každá redaktorka by z ní tento fakt vymámila, aby učinila rozhovor co nejzajímavější. Nic podobného se v Radě žen nenachází.

Zato v díle To byla  Milada Horáková v dokumentech a fotografiích se překvapivě dočteme, že již před válkou „v rámci aktivit Ženské národní rady“ hrdinka knihy navštívila Sovětský svaz a dokonce si všimla, že vidí Potěmkinovy vesnice. Z důvěryhodných pramenů víme, že kdo chtěl vyrazit do SSSR a na vlastní oči se přesvědčit, jak vypadá země, kde zítra znamená již včera, nemohl jednoduše zažádat o vízum a na Wilsonově nádraží s platnou jízdenkou nastoupit do vlaku směr Moskva.  Od toho v Praze úřadoval Inturist či jiná k tomu pověřená cestovka (nebo ilegálně, jako třeba Jožka Jabůrková či Marie Švermová). Na poznávacích zájezdech se turisté a turistky pohybovali jen po předem vytyčených trasách.

S kým by Ženská národní rada v zemi Sovětů navazovala přátelské styky? KSSS neuznávala zvláštní ženské organizace. Země byla poseta stovkami poslankyň, hrdinek socialistické práce, předsedkyň kolchozů, ale ženské spolky a podobné dobrovolné útvary J. V. Stalin netrpěl. Čelné představitelky sovětských žen se nezapojovaly do  mezinárodního ženského hnutí západního střihu. Když internacionálně, tak jedině v rámci Kominterny.

Prolistujeme-li zápisy ženské rady z druhé poloviny třicátých let, jednatelské zprávy, stránky časopisu Ženská rada, nikde nenajdeme zmínku, že Ženská národní rada Miladu Horákovou vyslala do SSSR a ona potom v ženském klubu či na schůzi ženské rady referovala o jeslích, školkách, dětských domovech, opuštěných dětech, obrazárnách, zabraných šlechtických sídlech, zkrátka o čemkoliv z toho, co se organizovaným návštěvám v SSSR ukazovalo. Též ve vzpomínce Bohuslava Horáka, který v americkém exilu její cesty do zahraničí mapoval ve spolupráci s Růženou Pelantovou, marně pátráme po jejím předválečném výjezdu na východ.

O návštěvě Milady Horákové a její mezinárodní aktivitě v Moskvě, Leningradu, nebo snad jinde, lze tedy úspěšně pochybovat. Nedůvěru by mohl vyvrátit jen nález jejího jména v seznamech pražského zastoupení Inturistu, pokud se zachovaly. Jinak, ať chceme či nechceme, zůstává toto sdělení na úrovni ruské bajky.

DO EDINBURGHU PLAMÍNKOVOU NEDOPROVÁZELA 

Slova, že „Milada Horáková doprovázela Františku Plamínkovou na zahraniční sjezdy,“ jsou přehnaná. Dělají dojem, že cestovaly samy dvě. Tak tomu nebylo. Milada Horáková byla přítomna sjezdu Mezinárodní ženské rady (MŽR)  ve Vídni (1930), v Dubrovníku (1936) a v Edinburghu (1938). Vedle ní se sjezdů zúčastňovaly další ženy. Nejvíc jich bylo ve Vídni. Do Dubrovníku jich cestovalo osmnáct, do Edinburghu šestnáct. Milada Horáková byla vždy jednou z mnoha delegátek. Nebývala ani vedoucí delegace.  Tu určila vždy Plamínková, protože sama jezdila jako místopředsedkyně MŽR, ale nikdy nejmenovala Miladu.

Když  si přečtu, že Milada Horáková jela na mezinárodní sjezd do Skotska, „na který doprovázela senátorku Plamínkovou,“ vyvstane mi na mysl vzpomínka JUDr. Marie Lauschmannové z roku 1987, tehdy předsedkyně Spolku pro ženské studium Minerva, která jela rovněž do Edinburghu. V roce 1938 byla zaměstnaná u Krajského soudu trestního, v odboru pro péči o mládež. Odjezd si domluvila s Miladou Horákovou. Vyprávěla, že delegátky vyjížděly z Prahy různě, jen musely dodržet den a hodinu setkání v Londýně, odkud se měly s Františkou Plamínkovou společně dopravit k cíli.

Odpoledne jsme vyjely vlakem z Prahy. Proti nám seděla hezká Židovka, vedle nás pán v civilu, Němec. S úsměvem se s ní začal bavit. Když jsme přijeli na německé hranice, pán vyskočil a otevřel okno. Vyhodil dívce kufr z vlaku a křičel: Jude! Jude! Kvapem slečnu postrkoval ven z vagonu. V tom srdečném rozhovoru se mu chudák holka svěřila, že cestuje do Anglie, k příbuzným. A z jejího sladkého protějšku se vyklubal nacista, který jí ukázal dveře. Zůstaly jsme s doktorkou Horákovou jako opařené a šeptaly si, co nás asi čeká, jestli u nás dojde k nejhoršímu.

Ráno jsme v Ostende spěšně nastoupily na loď a po zážitku z Německa neměly právě nejlepší náladu. Navíc moře bylo nevlídné. Z Doveru jsme pokračovaly vlakem do Londýna, tam přespaly. V sobotu 9. července před jednou hodinu jsme se sešly na nádraží St Pancras, abychom v pohodlném anglickém vlaku společně s Plamínkovou dojely do Edinburghu…

Vrátily jsme se o něco dřív, abychom se v Londýně podívaly na různá sociální zařízení. Milada a já. Tam nás provázela ing. Podlešáková, byla už v Anglii delší dobu a uměla dokonale jazyk. Navštívily jsme záchytný ústav pro dívky, bylo to něco jako Armáda spásy v Krči. Bydlely tu dívky, které se možná ničím neprovinily, ale spadlo na ně podezření. Velice zajímavé. Ale mně se chýlila dovolená ke konci a tak jsem se omluvila, abych si ještě sama v klidu prohlédla Londýn. Pochopily mou situaci a srdečně jsme se rozloučily…“

Milada Horáková se do Prahy vrátila sama, nebo s jinou delegátkou. Františka Plamínková se po Edinburghu ještě zdržela na konferenci Open Door v Cambridge.

 

SENÁTORKA PLAMÍNKOVÁ NAPSALA  ADOLFU HITLEROVI 

Mnichovská dohoda byla jistě pro Milada Horákovou velkým otřesem.  Při vzpomínkách na tuto dobu se v jejich životopisech zdůrazňuje, že senátorka Plamínková jako jediná z českých politiků poslala Hitlerovi  „po záboru Sudet“ ostrý protestní dopis. Vycházejí ze vzpomínek Bohuslava Horáka. U něj lze chybu omluvit, protože neměl v USA možnosti ověřit si fakta. Nad tím, že další dva autoři a po nich jiní a jiní tuto větu opisují lze však jenom nevěřícně kroutit hlavou.

Františka Plamínková totiž otevřený dopis Hitlerovi napsala   p ř e d   záborem Sudet, konkrétně 14. září 1938. Nebyl reakcí na Mnichovskou dohodu, nýbrž na vůdcův projev na sjezdu NSDAP v Norimberku, který se 12. září 1938 šířil éterem. Pár dní sem, pár dní tam v historii středověku určitě nehraje roli. Ve zlomovém okamžiku našich  nedávných dějin je však přesný sled událostí nadmíru důležitý. Po obsazení pohraničí by totiž Františka Plamínková psala o něčem jiném.

Eva Uhrová, 2016 

 


 

 

ZAČÁTEK VLASTY V ROCE 1947

neprobíhal tak, jak píšeme (a jak bychom si to dnes přáli)  

   

„Současný časopis Vlasta založila v lednu roku 1947 dr. Milada Horáková.“

„Úloha šéfredaktorky paní Miladě seděla.“

„V lednu 1947 iniciovala vznik týdeníku … Narodila se Vlasta!“

 

Podle shora uvedených známých vět Milada Horáková založila časopis Vlasta.  Jak je potom možné, že nikoliv předcházející týdeník Rada žen, nýbrž Rudé právo již  28. prosince 1946 vyzvalo čtenářky: „Hledáme Vlastu, dítě časopisu!“ V prvním týdnu ledna 1947 dosavadní  Rada žen, týdeník Rady československých žen, se již  v trafikách neobjevil.  Zato 7. ledna 1947 Rudé právo opět připomnělo, že za dva dny vyjde Vlasta se slosovací soutěží o novorozenou holčičku jménem Vlasta.

Rada žen ve svém posledním čísle o  budoucí Vlastě mlčela. Předsedkyně Rady československých žen v něm nedala čtenářkám na shledanou, nenapsala: sejdeme se v příštím čísle nového týdeníku Vlasta. Nevěděla to? Nebo se o tom doslechla, ale nic nebylo jisté?  O propagaci Vlasty se staralo pouze Rudé právo. Budoucí čtenářky lákalo na zmíněnou soutěž „dítě časopisu.“ Ozvat se měly všechny matky, jimž se od půlnoci na 1. leden 1947 narodila holčička se jménem Vlasta. Nikoliv Rada žen, ani Vlasta, nýbrž Rudé právo jako první soutěž v předstihu oznámilo.   

redakci pracovaly zkušené prvorepublikové redaktorky, kolem nichž kroužily další ženy z nakladatelství Melantrich nebo Rodina, neméně obeznámené s vkusem čtenářek lidových vrstev.  Komunistky věděly, na koho se obrátit. Byly to ony, co  na ÚV KSČ prosadily, aby vycházel  pestrý a líbivý časopis pro široké vrstvy žen, mix bývalé Hvězdy československých paní a dívek, Evy a Rozsévačky.  Tak se také stalo.

O tom, že Milada Horáková založila týdeník Vlasta mohou psát jen lidé, kteří nevědí, že tisk ve třetí republice řídil ministr informací Václav Kopecký, který rozhodoval o tom, co bude vycházet, jak často, v jakém nákladu a o čem bude psát. Ve výroční zprávě za rok 1946-1947 Rada československých žen dokonce tomuto ministerstvu, fakticky ortodoxnímu komunistovi Václavu Kopeckému, vyslovuje poděkování za to, že ji zbavilo prodělečného periodika a že pro ni vydává nový list.

Vlasta začala vycházet ve vydavatelství ministerstva informací Svět v obrazech a sídlila ve stejné budově na Národní 10.  Tajemnice vydavatelství Nina Bonhardová se stala šéfredaktorkou a Miladě Horákové jen oznámila název časopisu. Čtenářskou obec Vlastě získávalo Rudé právo.  Před vydáním každého čísla rukopisy a fotografie putovaly k dalšímu uvědomělému kádru Ladislavu Štollovi. Nápad na Vlastu tedy  nevznikal, jak bychom si dnes přáli,  v Radě československých žen ve Washingtonově ulici 23, nýbrž na ÚV KSČ v ulici Na Příkopě 33. Proto také po únoru 1948 nebyla přejmenována, stejně jako Mladá fronta. Bylo to dítko vládnoucí strany. 

První  číslo Vlasty vyšlo až 9. ledna 1947. Jeden týden tedy ženy zůstaly bez „svého“ časopisu. Vlasta byla zábavnější, všestrannější, kritičtější a srozumitelnější ženám všech věkových skupin a profesí než dosavadní Rada žen. Úvodník, komentář, rozmanité články, více fotografií, zprávy z denního života, výzva k dopisování, soutěže, vaření, koutek pro děti. Méně dlouhých textů pro intelektuálky, více kratších rubrik pro dělnice a zemědělkyně.

Milada Horáková pochopitelné novou možnost, kde a  jak prezentovat a organizovat práci v radě žen, uvítala. Pod titulkem Vlasta – mluvčí Rady československých žen ujistila čtenářky, že časopis bude nadále plnit „základní účel časopisu nestranického ženského hnutí,“ a že bude „průkopníkem ženské práce, ženských posic a jejich důsledným obhájcem.“ Uznávala, že se ženy perou s obtížemi, jsou denními úkoly přetíženy, ať dělnice, ať intelektuálky, ale slíbila, že rada žen se bude domáhat takových zákonů a opatření, aby mohly snáze zvládat své občanské a mateřské úkoly. „Svoboda, demokracie, mír, rovná práva jsou cíle na vrcholcích. Dosáhnout jich znamená pracovat, bojovat, neumdlévat, nevzdávat se.“ Velmi úderný začátek. 

Slíbila rovněž, že  Vlasta přinese ženám rady, poučení a zábavu. Nikdy však nebyla její šéfredaktorkou, ani její zástupkyní. Měla co dělat v parlamentě, v Radě československých žen, ve své politické straně a v mnoha dalších spolcích. Večery a neděle mívala zaneprázdněné mnoha společenskými a kulturními povinnostmi. O rodinné zázemí pro dceru Janu se staral Bohuslav Horák a hospodyně, občas možná teta Věra a strýc Josef Tůmovi. Kdo zná redakční práci, musí uznat, že se nedá dělat v poklusu, je tak levou rukou.

Rudé právo také s předstihem vědělo, co ve Vlastě vyjde a její obsah náležitě propagovalo.

Upozornilo třeba na reportáž o zásnubách britské princezny, na módu Středního východu, povídku sovětského autora, čtenářky se  měly těšit na článek o první dámě Francie, prohlédnout si návrhy pracovních obleků pro zemědělské ženy atd.  V únoru 1947 zdůraznilo článek Čekáme vzácné hosty, jímž autorka Milada Horáková vítala delegátky Mezinárodní demokratické federace žen. Nikdy nezapomnělo zvýraznit  rubriky o výživě, vaření,  módě a rady pro domácnost, jak to měly ve zvyku předválečné ženské časopisy s nákladem 400 tisíc výtisků. Vlasta si pro začátek vytkla cíl 100 000 exemplářů.

„Vlasta se stává vskutku listem, který chce sloužit všem čsl. ženám. Živě řeší nejrůznější časové problémy, které se naléhavě dotýkají dnešních žen,“ chválí si v únoru 1947 Rudé právo, deník evropského formátu. Také komunistky měly eminentní zájem na tom, aby list působil politicky neutrálně. Byl součástí jejich masově politické práce.  Ano, Milada Horáková byla komunistickým režimem zavražděna. Avšak z úvodníku, který napsala tři a půl roku předtím do Vlasty,  a z několika dalších textů o rovnoprávnosti žen a mužů a nutnosti zvýšit zaměstnanost žen nemůžeme vyvozovat, že tento časopis vymyslela, založila a řídila.  

Vlasta se měla čile k životu. I v dalších letech totiž probírala hlavně všední starosti žen, módu a vedla diskuse se čtenářkami, i když stránky byly podbarvené jedinou povolenou ideologií. Není divu, že se během času  získala pověst dámy, která má všech pět P:  pomůže, poradí, poučí, potěší, pohladí. V její novodobé éře jsou však čtenářky o jejím příchodu na náš pozemský svět poněkud klamány.

Eva Uhrová, 2019

 

 

© Eva Uhrová 

Pro všechny, kdo otevřeli tuto stránku a zajímají se o historii žen, jsou v internetovém knihkupectví Kosmas.cz k dispozici mé tituly:

České ženy známé a neznámé (2008)       

Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009)

Anna Honzáková a jiné dámy (2012)

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)