Dvě Milady Králové a jeden Mariánský sloup

 

Dvě Milady a jedna Marie

Při obnovení Mariánského sloupu v srpnu 2020 se opět přetřásalo, zda se Milada Horáková, rozená Králová, dívala na kazisvětské dílo na Staroměstském náměstí  3. listopadu 1918. Napomáhala zboření barokní památky, nebo se šla na padlou Pannu Marii  jen podívat? Fotografie, která údajně dosvědčuje, že tam Milada skutečně stála, může být pravdivá, a pokud ano, pak je na ni jiná slečna Králová, než si myslíme.

Nahlédněme do digitální evidence pražského obyvatelstva v Národním archivu. Zjistíme, že na Královských Vinohradech žila další žena téhož jména. Měla dokonce velmi blízko k veličinám památného 28. října 1918.      

Podle historičky Zory Dvořákové se jméno Milady Horákové v souvislosti se stržením Mariánského sloupu objevilo v roce 1950 po známém nespravedlivém politickém procesu a pak znovu po roce 1989. V Rudém právu z té doby podobnou zmínku nenajdeme. Snad ji tedy otiskl jiný list? K tomuto klepu se dodnes hlásí mnozí blogeři či internetoví diskutéři. Korunu všemu už před časem nasadil Jan Berwid-Buquoy: „Milada byla hubená a mrštná – nebyl to pro ní problém. Smyčku nahoře sice přes svatou Marii přehodila, ale tahání lana se ani ona, ani Zeminová nezúčastnily. Stály pouze opodál. “ Městská elegantní dívka v rukavičkách,  kloboučku,  teplém kabátku a ve vlněné zvonové sukni do poloviny lýtek by stoupala vzhůru a mužské okolí by se jí dívalo pod vykasanou sukni, aby si jí krok co krok nepřišlápla? Něco takového by tehdejší, ba ani dnešní mrav nepřipustil. Kromě toho autor přeceňuje Miladiny sportovní schopnosti. Z nepovinného tělocviku měla čtyřku. Šplh po labilním žebříku do výše 14 metrů jí byl na sto honů vzdálen, i kdyby měla na sobě současné džíny.

Pivo se pije, řeči se vedou   

Jeden z internetových příspěvků na toto téma z roku 2020 má správné tendenční zabarvení:  Milada Horáková Králová sama sloup nestrhla, ale zúčastnila se stržení sloupu vzhledem k její pověstné angažovanosti velmi pravděpodobně aktivně. Nepříjemný to fakt. A protože je nepříjemný, má se popírat? Už zase by se měla pravda popírat jen proto, že jde o Horákovou?“ Pisatelka bezpečně ví, že Milada byla už v roce 1918 politicky angažovaná! Obdivuhodné, ale pochopitelné. Vychází z Miladiných částečně zkreslených životopisů.

podobným bla, bla… se přidávají i lidé, kteří se považují za etablované politiky. Jeden z nich letos o sloupu napsal:  „Když byl v listopadu 1918,  jako symbol nenáviděné habsburské monarchie, stržen rozhořčeným davem, v němž byla podle všeho i Milada Horáková (což ovšem někteří lžihistorici popírají, neboť  by z této socialistky rádi udělali pravičáka), začaly po pár letech vznikat nesmělé pokusy o jeho obnovu.

Současné vědomosti také obohatil dlouholetý europoslanec: „A říkat,  jak dnes tvrdí zastánci sloupu, že ho svrhla opilá luza nebo tlupa anarchistů, prostě není pravda. Existuje fotografie, na níž lze identifikovat i tehdy nezletilou Miladu Královou, později tedy provdanou Miladu Horákovou, která se toho jako mladistvá také účastnila. Mohu jmenovat různá jména sociálních demokratů nebo národních socialistů, kteří tomu opravdu přáli.“ Vysloužil si rozhořčenou odezvu: „Víte vůbec, co mluvíte? Slušný člověk nemůže nikdy schvalovat zvěrstvo, které provedl prokazatelně i alkoholem rozvášněný dav. Urážíte památku statečné ženy, když její účast tam jako mladinké dívenky vykládáte jako její schvalování. Sprostota, která byla už stokrát vyvrácena. ….. styďte se…

Milady Horákové  se také zastal kardinál Dominik Duka, když v srpnu 2020  obnovenému Mariánskému sloupu žehnal. Její spoluúčast na bourání pamětihodnosti označil za legendu a celou tehdejší akci za rudý teror. Jiná tvůrkyně neotřelých názorů tuto pověst ze starých časů obloukem zpřítomnila : „V davu přihlížející vlastenecké mládeže byla i tehdy sedmnáctiletá Milada Horáková. Ostatně podobné politicky zaměřené odstraňování pomníků je aktuální stále – boření soch jižanských generálů z doby bojů za svobodu černých Američanů můžeme právě sledovat i ve Spojených státech – není asi náhodou, že probíhá současně s oživením rasových nepokojů.“

Čekali bychom,  že konec všem dohadům učiní nejnovější kniha Duchovní střed Evropy – Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí  od autorů Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného. Dle článku v digitálním měsíčníku MY autoři účast Milady Horákové označují za mýtus:  „Není jediný dobový písemný doklad či svědectví, že by lano na sloup uvázala dívka (žena). Při vyšetřování tohoto činu státním zastupitelstvím v letech 1923 a 1924 jsou jako vytipovaní pachatelé uvedeni pouze muži (celkem 34), ani jedna žena.“ Z vágního textu se však ani náznakem nedozvíme, jak se vůbec mohlo stát, že plno lidí tomuto bludu dodnes propadá.

Druhá Milada Králová z Královských Vinohrad  

Vraťme se k Janu Berwid-Buquoyi. Ve shora uvedeném blogu se dovolává tvrzení JUDr. Miroslava Kopeckého, zřejmě svého příbuzného, že u trosek sloupu je Milada Králová, později Horáková, vyfotografovaná s Františkou Zeminovou. Jako důkaz přetiskl snímek z archivu ČTK,  který vlevo dole zachycuje dvě ženy. Pomiňme jeho základní neznalost. Ty dvě dámy s věkovým rozdílem 20 let se v roce 1918 nemohly znát. O národně socialistické straně tehdy Milada nevěděla ani zbla. Navíc snímek musel být pořízen až v dalších dnech po vzrušující události, neboť fotograf potřeboval denní světlo.

Snímek  (https://multimedia.ctk.cz/foto/document/2054844/90)  si prohlédněme podrobnějiPoznáme, že fotograf se na práci pečlivě připravil.  Ze tří stran kolem povaleného sloupu seskupil náhodně chodce, samé muže a chlapce, což odpovídá dobovým zvyklostem. Jenom vlevo dole, jak již bylo řečeno, se objevují dvě zástupkyně něžného pohlaví. Jako by je tam fotograf pozval a naaranžoval, co nejblíže k objektivu. Pokud v nich vidíme Fráňu Zeminovou, které bylo tehdy třicet šest let, a Miladu Královou, která se na fotografa usmívá, můžeme mít pravdu. Jenže té druhé nebylo sedmnáct, nýbrž třicet let.

Již asi před pětatřiceti lety, ještě v dobách, kdy se v Národní knihovně dalo ve starých novinách normálně listovat,  si autorka ve společenské rubrice Národních listů z 24. prosince 1918 všimla této zprávy: „První svatba důstojníka československé národní armády v Praze. Zdatný pomocník presidenta Masaryka při organisování československých národních vojsk v Rusku, později v Itálii, praporník Jan Šeba, jenž přibyl v průvodu presidentově do Prahy, bude slaviti dne 27. prosince o 11. hodině dopoledne občanský sňatek na Staroměstské radnici se slečnou Miladou Královou (ČTK).“ Už tehdy ji ty řádky zaujaly, přičemž si v duchu řekla, vida, Milada Králová měla v Praze jmenovkyni. Praporník nebo-li major byl v československé armádě prvním vojákem s touto hodností. Podobnou zprávu si autorka letos přečetla, již moderně, prostřednictvím Krameria, v deníku Venkov z 27. prosince 1918:  „Sl.  Milada Králová a Jan Šeba, major 6. československého střeleckého hanáckého pluku t. č. vojenský ataché při vyslanectví  Československé republiky v Římě, budou dnes oddáni občanským sňatkem na Staroměstské radnici o 11. hodině dopolední. „

 

 

Svatební oznámení Milady Králové a Jana Šeby z 27. 12. 1918 v češtině a fran-couzštině

 

 

 

Příběh dvou ženských postav zvěčněných u zničené památky nabývá poněkud jiných obrysů. Pokud je na snímku skutečně Milada Králová, která se s Fráňu Zeminovou znát mohla, pak je to dívka narozená v Kolíně 31. července 1888, absolventka dívčí průmyslové školy a vyučená  modistka, která se sestrou vedla módní salon na Královských Vinohradech. Na svého vyvoleného čekala čtyři válečné roky. Šebův kamarád o chystané svatbě napsal do Českého slova. To způsobilo, že se u Staroměstské radnice kupily davy. Žení se přeci příslušník slavných čs. legií a pobočník ještě slavnějšího T. G. Masaryka! Dostavila se pražská elita a dívky z módních salónů, které chtěly vidět členku svého cechu v roli nevěsty významného Masarykova muže. Kolem radnice a uvnitř byla taková tlačenice, že se do Brožíkovy síně neprobojovali tři objednaní svědkové, mezi nimi francouzský vyslanec Clément Simon a ministr Václav Klofáč. Ženich pohotově o tuto službu požádal nejblíže stojící pány:  Aloise Jiráska, Josefa Svatopluka Machara a Eduarda Vojana. Oddal je dočasný primátor Přemysl Šámal. Svatební šaty štíhlé Miladě zřejmě narychlo spíchla sestra, na klobouk nevěsta stačila sama.

Ještě téhož večera Jan Šeba s novomanželkou Miladou odjížděl do Říma. Vláda mu na cestu jako svatební dar propůjčila salonní vagón z císařské garnitury. Milada Králová, dívka dělnického původu, odjela do Věčného města v c. k. luxusu!  Po dojezdu vůz putoval zpět do Prahy. Kromě vojenského poslání Jan Šeba většinu následujících let strávil v diplomatických službách a s manželkou Miladou, která se díky své vrozené inteligenci naučila pohybovat ve vyšší společnosti, vychovali  dva syny a jednu dceru.

Kdo byl Jan Šeba (1886-1953)?

Jeden z deseti dětí pláteníka a barvíře v Ledči nad Sázavou, zakladatele místní organizace národně sociální strany. Pro své nadání jediný ze sourozenců získal vysokoškolské vzdělání. V roce 1909 úspěšně ukončil studium pojistné matematiky na České vysoké škole technické. Pracoval u banky Slávie v Praze, po vypuknutí první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě,  ale už v listopadu 1914 byl zajat. Za dva roky se stal  sekretářem odbočky Československé národní rady na Rusi a v roce 1918 asistentem T. G. Masaryka při  jeho pobytu v Moskvě. Rozmlouval s Leninem, Trockým a Gorkým.

Poté byl převelen do Londýna, aby zprostředkoval návštěvu TGM u jeho britských přátel a přinesl vzkazy Olze Masarykové. Odtud spěchal do Itálie zajišťovat formování a vyzbrojování československých  jednotek, původně  rakouských vojsk. Organizoval prezidentovu cestu z Padovy do Prahy. Památného 21. prosince 1918 s ním vystoupil na Wilsonově nádraží, v důstojnické uniformě, skromně v pozadí, ale hlavě státu stále při ruce. Po sňatku v Praze a návratu do Říma brzy přesídlil do Terstu, aby tam zblízka řídil repatriaci československých legií z Ruska a Japonska, přes místní přístav a nádraží.

Stála Milada Králová u padlého Mariánského sloupu? Ano

Po předchozím sledu událostí je to jediná možná odpověď. Jan Šeba byl po otci národním socialistou. Už za pražských studií psal do novin a jeden z jeho přátel po 28. říjnu 1918 pomáhal založit ČTK. Mohl u povaleného sloupu vyfotografovat modistku Miladu Královou, snoubenku svého dobrého kamaráda, která se šla v nedělním odpoledni s Fráňou Zeminovou podívat na ruinu barokní památky. Věkově k sobě měly blízko. Během samotné popravy Bohorodičky však Miladu zaměstnávaly zákaznice, večer louskala francouzská slovíčka a další den vyhlížela dopis od svého Honzy, který právě vandroval někde mezi Paříží a Římem, přijímal instrukce od Edvarda Beneše a nejnověji zastával funkci pobočníka M. R. Štefánika.

Jak mohlo v 50. letech minulého století dojít k výmyslu o přítomnosti Milady Horákové u zborceného sloupu? Lehce. Do některé redakce mohl být doručen dopis čtenáře, který pilně sledoval zprávy o procesu. Na zadní straně přiložené staré fotografie stálo tužkou: Fráňa  Zeminová a Milada Králová. Verzí může být více, ale původ záměny osob přiznejme jedině této fotografii a vdavkám Milady Králové-Šebové. Obrazotvornost redaktora nebo čtenářů se pak rozjela naplno a po roce 1989 se opakovala. Je tam přece Milada Králová-Horáková! Kdo jiný? Další fantazii se meze nekladly a nekladou se, jak je vidět, ani ve žhavé současnosti.

Eva Uhrová, prosinec 2020

PŘÍLOHA

Vzpomínka na 3. listopad 1918  z pera přímého účastníka Antonína Chmelíka ze Žižkova.

O tom, jak se zrodila myšlenka na odstranění Mariánského sloupu, většina článků odkazuje na slova žižkovského patriota Franty Sauera. Existuje však další vzpomínka, napsaná po 10 letech od neblahé akce. Je obsažena v publikaci Odboj, s podtitulem Revoluční činnost dělníků za války, vydaná v roce 1929. Kromě líčení události během války obsahuje kapitolu o 3. listopadu 1918,  kterou napsal přímý účastník události Antonín Chmelík, meziválečný politik a poslanec za Ligu proti vázaným kandidátním listinám, později za Národní sjednocení, též pražský zastupitel. Přečtěme si jeho svědectví:

Antonín Chmelík:  Mariánský sloup. Potupa českého národa se kácí.

Jistě žádný národ nesnesl  by na historické půdě umístění dvou protilehlých symbolů, jako stály na Staroměstském náměstí: pomník Mistra Jana Husa, hlasatele pravdy – a Mariánský sloup, postavený k potupě českého národa r. 1650 Ferdinandem III., na památku vítězství katolictví na Bílé Hoře.

To byly dvě protivy. Jedna znamenala nejsvětlejší kapitolu českého národa, zatím co druhá připomínala největší ponížení, potupu a otroctví, jaké kdy na národ mohly přijíti. Jako vykřičník jeden proti druhému vyzývavě čněl před Staroměstskou radnicí a oba byly často svědky velkých táborů a manifestací dělnictva v letech 1917-1918. Tehdy, když chodili důvěrníci dělníků kolem nich ze schůzí Dělnické rady, které se konaly v hostinci „U Ul. reduty“ v Mikulášské třídě, mnohokráte na Mariánský sloup poukazovali a usuzovali, že by měl býti odstraněn. O této otázce bylo přímo jednáno mezi účastníky deputace na místodržitelství 26. července 1918. Tehdy byl úmysl odstraniti Mariánský sloup tím způsobem, že by se podminoval a zapálením třaskavin byl by vyhozen do povětří. Obava před porušením kanalisace a ohledy na bezpečnost okolí zavinily, že myšlenka tato nebyla uskutečněna, ačkoliv nebyla nouze o odhodlanost.

Až přišla chvíle po převratu – – –

První příležitost se naskytla, když noviny přinesly zprávu o všenárodní pouti v neděli dne 3. listopadu na Bílou Horu. V pátek 1. listopadu šli ze schůze Národního výboru někteří funkcionáři národně sociální strany a před žižkovskou radnicí rokovali o odstraňování orlíčků a německých firem. Ve skupině stáli pohromadě bři. Kar. Hrázský, Jan Kvíčinský, Antonín Chmelík, Bedř. Zedníček. Frant. Sauer a j. Nevím, který z nich (snad Sauer) zavedl rozhovor na odstranění Mariánského sloupu. Nemusel dlouho vykládati. Všichni ihned chápali svou povinnost. Došlo k dohodě, že nejlepší příležitostí k odstranění Mariánského sloupu naskytne se v neděli při návratu s Bílé Hory a že pro celou akci bude nutno získati celou místní organisaci národních socialistů.

Cestou k obecnímu dvoru učiněny ihned disposice a rozděleny úlohy po úradě se správcem obecního dvora br. Hodanem, který ochotně dal k disposici veškeré hasičské nářadí, vůz, potah, jakož i četu vybraných hasičů, v čele s br. Bedřichem Zedníčke. Br. Karel Hrázský, Frant. Sauer a Neruda byli pověřeni obstaráním některých důvěrníků z továren, pro každý případ jako pořadatele event. jako pomocníky. Bratři Kvičínský, Chmelík a Hojsák pověřeni byli organisováním  průvodu Žižkováků při odchodu s Bílé Hory tak, aby nevyčkal konce manifestace, nýbrž, aby rychlým pochodem co nejdříve se navrátil o Prahy, utvořil polokruh kolem Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, aby podnikatelé akce měli, bude-li toho třeba, masu lidu k disposici ke své posile.

S podvelitelem žižkovských hasičů měli bři. Chmelík a Kvičínský smluveno, že až Žižkováci budou se vraceti s Bílé Hory, zatelefonují z břevnovského komisařství do obecního dvora heslo „Že již jdou“, načež hasiči s povozem a nářadím (dlouhé lano, hever, kladiva, páky, dlát a pod) odjedou na Staroměstské náměstí ku práci. Mimo to uloženo br. Chmelíkovi informovati vedoucí činitele Sokolstva o úmyslech odstraniti Mariánský sloup a získati je jako pořadatele.

Jak bylo usneseno, tak se také stalo.

Již v neděli 3. listopadu dopoledne výše jmenovaní agitovali a důvěrně svým známým sdělovali, co se večer na Staroměstském náměstí chystá. Rovněž i v odpoledním průvodu na Bílou Horu mezi důvěrnými lidmi rozšiřovány informace o přípravách na večerní akce. Br. Chmelík jednal s náčelníkem žižkovského Sokola br. Klicperou, dále se známým sokolským pracovníkem Aug. Očenáškem, aby tito přivedli sokolské pořadatele při návratu s Bílé Hory k naznačené akci.

Na Bílé Hoře byla celá Praha. Noviny odhadovaly počet účastníků přes 230.000 . Po skončených táborech jako lavina valila se černá masa manifestanců ku Praze. První v čele šli Žižkováci, kteří kvapně spěchali za předem již promyšleným cílem. Dle úmluvy z policejního komisařství v Břevnově podána br. Kvičínským zpráva, zatím co průvod valil se dál. Krátce po 4. hodině nastal na Staroměstském náměstí ruch, neboť v tu dobu došly přední řady Žižkováků na místo určení. Utvořily rychle polokruh a již první skupina se řebříkem a ostatním nářadím postupovala k Mariánskému sloupu. Byly to zejména Frant. Sauer. K. Hrázský, Bedřich Zedníček., Vincenc Kopejtko, Hykeš, Tuháček, Kolář, Vych, Kalina, Kvičínský, Hojsák, Neruda, Brůša a j.

Projekt byl snadný, ale s uskutečněním jeho ukázaly se potíže. Kolem sloupu, na vyvýšeném zděném podstavci, byly umístěny čtyři sochy, které znemožňovaly řádně zaklestění žebříku a možnost podklínování. Proto musela býti napřed shozena socha arch. anděla Gabriela, potírajícího ďábla, načež přikročeno k podklínování sloupu se strany Staroměstské radnice. Na vyzděné zábradlí opřen žebřík a již Franta  Sauer vystupuje nahoru, aby uvázal 100 metrů dlouhé lano kolem sloupu a vysunul toto pokud možno nejvýše. Podklínování sloupu šlo velice pomalu pro tvrdost materiálu, neboť sloup sám byl železnými pruty spojen do tvrdého podstavce. Při vklínování vystřídalo se několik pomocníků, všichni plni potu od námahy předávali si kladiva a klíny, práce neubývala a zdála se bezvýslednou.

Přicházeli odborníci a dávaly rady cenné nebo méněcenné, ale sloup stál a nepovoloval. Vzepřen zezadu hever do podklínované části a dán povel k napnutí lana. Na sto paží chopilo se lana a toto se napnulo směrem k Týnskému kostelu. Dán povel „Hej, rup!“, avšak sloup se ani nehnul, za to však lano povolilo, přetrhlo se ke všeobecnému překvapení pořadatelů, kteří v té chvíli stáli bezradní. Co teď? Obrovské náměstí stále více a více naplňovalo se tisíci manifestanty, jichž tlak je stěží byl pořadateli udržován. Zdálo se, že celá akce selže a někteří již činili si vzájemné výtky, že akce nebyla řádně promyšlena a zejména, že nebylo dostatek technických pomůcek po ruce. Ukázalo se, že sloup je z jednoho kusu pevně železnými pruty spjat s podstavcem a že nestačí jen táhnouti nebo klínovati, nýbrž že je nutno provaz co nejvýše upevniti a přivésti sloup nejdříve do pokyvu, co nejvíce jej rozhoupati a pak teprve pevným zatáhnutím k zemi strhnouti.

K posunutí lana do vrcholového bodu sloupu však nestači žebřík jsoucí po ruce a proto vyslána byla deputace do obecního dvora na Starém městě. Velitel staroměstských hasičů však odmítl vydati řebřík k takovému účelu, jak deputace žádala, takže vypůjčení žebříku muselo býti nakonec vynuceno. Situace stávala se kritickou též tím, že každý z ohromné masy lidu chtěl býti účasten práce a tlačil se dopředu, čímž vlastně práce se jen znemožňovala. Konečně podařilo se navázané lano znovu upevniti na nejvyšší části sloupu a dán povel k napnutí lana. Bylo asi 6 hodin, davy lidu dychtivě čekal, co se bude díti. V tom přijel automobil, z něhož vystoupil dr. Štech, který jménem Národního výboru zakazoval další bourání a volal k zodpovědnosti pořadatele. Těch už se mu hlásilo hned několik. Dr. Štech vyzval je, aby od další, prý pošetilé a pobuřující práce, kterou Národní výbor nedovolil, upustili. Bylo mu hned správně a vtipně odpovězeno, že lid by se nikdy nedočkal od Národního výboru jakéhokoliv svolení k této akci. Konečně v době revoluce národ je více než Národní výbor, a že si dnes nedáme poroučeti. Marně domlouval. Konečně , když dr. Štech viděl, že ničeho nepořídí, vyžádal si mariánský obrázek uložený v oltáři pod sloupem Byl mu ochotně vydán a v práci pokračováno. Lano se při heslu „Hej, rup!“ napjalo, nato zase povolilo, což se několikrát opakovalo.  Na náměstí zatím byla tma, široko kolem černala se masa lidu, ticho bylo vůkol. Pod Staroměstskou radnicí ozval se zpěv písně „Hranice vzplála“ a sokolské postavy vypadaly jako siluety, zatím co 100 paží, v nichž každý sval byl napjat, hopalo panenkou Marií. Kacířské „Marie, povol!“ zaznělo a v zápětí se celý sloup řídil na dlažbu – – –

Zazněly výkřiky a davy lidu valily se k povalenému sloupu. Každý snažil se alespoň kousek kamene jako trofej urvati, aby měl památku. Za chvíli byl klid a z dáli zazníval zpěv písní „Pryč s tyrany“ a „Kde domov můj?“ Velebně, přímo posvátně zněly písně, zatím co všeobecná spokojenost projevovala se nejen po tvářích pořadatelů a  bouračů, ale veškerého přítomného lidu. Br. Bedřich Kalina vztyčil na troskách zbořeného sloupu prapor organisace národních socialistů ze Žižkova a současně s druhé strany byl vztýčen rudý prapor organisace sociálně demokratické. Na podstavec zbořeného sloupu vystoupil v sokolském kroji br. Ant. Chmelík. Ihned vše vůkol stichlo. V podstatě pravil: „Tento čin je prvním aktem lidu a neznamená akci proti náboženství, nýbrž je to pochopitelná odplata za pokořování a vyzývavě připomínal, že byly to Vídeň a Řím, které nás stále deptaly. Sloup byl symbolem temna, připomínal českému národu vítězství Habsburků a protireformační řádění jesuitů. Dnes jsme svobodni, volni a nesneseme, aby na historické půdě Staroměstského náměstí provokoval sloup reakce, jako na výsměch světlé památce Mistra Jana Husa. Český lid dnes sám rozhodl o odstranění tohoto vykřičníku naší potupy a tento povalil. Nezastaví se jen u vykonání tohoto aktu, nutno jíti dále a pokračovati v revoluci. Jako jsme se rozešli před týdnem s Vídní, přerušili s ní veškeré styky a stali se národem volným a svobodným, tak musíme se též rozejíti s Římem a do celého světa vykřiknouti, že nechceme s nimi míti ničeho společného!“

Tak mluvil br. Ant. Chmelík za ohromného souhlasu desetitisíců lidu. Po něm ujal se slova redaktor „Práva lidu“ J. Skála, který v řeči protiklerikální zahroceně zdůraznil, že tam, kde k očistě nemají odvahy sáhnouti úřady, pomůže si lid sám. Po těchto projevech seřadili se Žižkováci v průvod, v jehož čele neseno křídlo archanděla Gabriela a křídlo potírající ďábla, jakož i hvězdy ze svatozáře Panny Marie.

Průvod za zpěvu národních písní ubíral se vítězoslavně k Žižkovu, kdež u radnice byl rozchod. Na Staroměstském náměstí dlouho do noci debatovaly hloučky lidu o příčinách postavení a zase povalení Mariánského sloupu.

Bylo z toho mnoho řečí a různých rekriminací, dokonce hledání viníci, kteří se nikterak neschovávali, a k této akci se hlásili. Jak již uvedeno, byli to většinou občané žižkovští, důvěrníci dělnictva, kteří povalení Mariánského sloupu považovali za svoji povinnost. Kdyby tak nebyli učinili, stál tam k hanbě českého národa ještě dnes. Zodpovědní politikové i úřady by neměli nikdy tolik odvahy, aby dali Mariánský sloup odstraniti.

Je toho mnoho, co je u nás ostudou naší samostatnosti a lze jen litovati, že lid nedělal pořádek dál a způsobem jemu vlastním. Dnes nejlépe vidíme, jakých chyb jsme se dopustili, že nedělal se pořádek hned při převratu tak, jak zájem národa a chudých lidí by toho vyžadoval.“

 

Zdroje:

https://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/blog.aspx?

c=400178http://vasevec.parlamentnilisty.cz/domaci-politika/cirkev-bojujici-vitezna-aneb-mame-posveceny-mariansky-sloup

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Kauza-sloup-a-dopis-od-kardinala-to-uz-bylo-jak-ze-Svejka-bavil-se-Jan-Zahradil-Belorusko-at-zustane-naraznikem-mezi-EU-a-Ruskem-634526

https://www.mesicnikmy.cz/post/nep%C5%99emo%C5%BEen%C3%

https://multimedia.ctk.cz/foto/document/2054844/90

Jindřich Dejmek:  Jan Šeba, Paměti legionáře a diplomata, Praha 2016

Chmelík Antonín, Odboj, Praha 1929

 

Kdo se zajímá o životopisy významných českých žen minulosti, může si opatřit publikace z pera autorky:  

České ženy známé a neznámé (2008)

 Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009) 

Anna Honzáková a jiné dámy (2012) 

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014) 

Po stopách šesti žen (2020)