Na vlně feminismu

O Miladě Horákové vyšlo již několik knih. Také jsem přišla se svou troškou do mlýna, ale na rozdíl od jiných autorů a autorek mě zajímala pouze její feministická činnost. Tak vznikla kapitola Milada Horáková na vlně feminismu, která je součástí titulu Po stopách šesti žen (Mediasys, Praha 2020). Na 130 stranách se zabývám angažmá Milady Horákové v předválečné Ženské národní radě a v poválečné Radě československých žen.                    (Na obrázku Újezdská kasárna v roce 1912) 

Každý autor monografie dřív, než se pustí do díla, prostuduje vše, co o dané osobnosti již vyšlo. Můj postup byl stejný. Životopisy jsou hotové, přidám poznatky z desítek feministických schůzí, z jednání jiných ženských spolků, výňatky z článků podepsané Miladiným jménem a touto směsí obohatím již známá fakta.

Od jednoho zklamání k druhému

Jenže v průběhu práce jsem šla od jednoho zklamání k druhému. Místo abych navázala na již publikovaná a uznávaná díla, s překvapením jsem zjišťovala, že mnoho událostí a pojmů, které se v nich vyskytují, se neshoduje s mými nálezy. To mě zamrzelo, neboť některé historičky ve svých pracích poukázaly na údajné chyby, jichž jsem se ve svých textech dopustila, takže jsem předpokládala, že jejich díla jsou stoprocentně bezchybná. Mýlila jsem se. Například zcela chybně vyložily vznik dívčího gymnázia Minerva, v novější historii si popletly předsedy politických stran,  či z jedné osoby udělaly osoby dvě, pokud  se žena provdala a změnila příjmení atd. (více viz titul Emancipace aneb Zmatek ve faktech na tomto webu). 

Na této stránce se však podíváme na knihy, které se týkají Milady Horákové. Pro začátek uvedu několik menších příkladů zkreslené historie:

V první knížce z roku 1990 se dočteme, že Milada Králová se výborně učila a maturovala s vyznamenáním. V druhé knize její vysvědčení už tak nezářilo, ale slušně procházela. Osobně jsem pak přišla na to, že ve vyšších třídách gymnázia sklízela dobré a dostatečné, jednou dokonce nedostatečnou. Tyto školní výkony lze sotva označit slovy „výborně se učila.“

Ohromilo mě. že Alice Masaryková přivedla Miladu k svému otci, aby mu vyprávěla o Ženské národní radě (ŽNR).  Mně spolehlivé historické prameny poučily, že v roce 1927 u prezidenta orodovala za přijímání právniček do státních služeb. Nebyla u něj sama, nýbrž v deputaci  za Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ). Setkání jim zařídila buď Alice Masaryková anebo Františka Plamínková. Možná obě. Milada se návštěvou u prezidenta pochlubila v místnostech spolku Všehrd a časopis Ženský obzor to zaznamenal. Tímto archivním nálezem musím shodit ze stolu tolik zdůrazňovanou pověst o tom, že ji Alice  „někdy kolem roku třicet“ sjednala osobní schůzku se svým otcem. Jaký by k tomu měla důvod, když Miladu ani osobně neznala, jak sama Alice zavzpomínala v roce 1960? Pověsti o jejich přátelství od roku 1923 jsou  jenom pověsti, nic víc.

V Ženské národní radě nebyla „ústřední“ jednatelkou. Byly čtyři a všechny byly prostě jen jednatelkami, každá na určitou oblast. Milada tuto funkci zastávala od roku 1934, až po deseti letech působnosti v ŽNR. Vůbec je nápadné, jak ji i v těch nejobyčejnějších věcech aspoň o kousíček povyšujeme nad její kolegyně.

To se stalo i v takové drobnosti, jako že Milada Horáková v roce 1925  iniciovala založení právnické sekce SVVŽ. Nikoliv. Byl to nápad Anděly Kozákové, první české právničky a později první notářky v Evropě. Měla totiž neblahé osobní zkušenosti se sháněním místa ve státní službě. Musela jsem projít spolkové zápisy, abych se dozvěděla, na čí popud se vlastně právničky daly dohromady. Milada  iniciátorkou nebyla, ale stala se vedoucí sekce.

Putovala vlakem v roce 1946 s výpravou československých poslanců do Moskvy? Nikoliv. Ona tam letěla, a to sovětským strojem. Nešlo o poslanecký výlet, nýbrž o setkání výkonného výboru Mezinárodní demokratické federace žen (MDFŽ), vedené sovětskými a francouzskými komunistkami.

Pro medaili francouzského hnutí odporu si v lednu 1947 nejela do Paříže, nýbrž na francouzské vyslanectví se sídlem v Praze na Malé Straně. Sama před vyšetřovatelem v roce 1949 řekla, že vyznamenání obdržela právě tam.

Jak se seznámila s Františkou Plamínkovou? První zaručená zpráva říkala, že při slavnosti velikonočního Míru Červeného kříže  v roce 1923. Tuhle pověst vyvrátila sama Milada Horáková, když o prvním setkání napsala vzpomínku, která ani trochu nepřipomíná srdečné potřesení rukama na schodech Rudolfina v davu pohlavárů za přítomnosti TGM.  Na tomto příkladu vidíme, co lze o Miladě vyprávět, aniž se něco takového doopravdy stalo. Dávné rodinné vzpomínky holt někdy splývají s jinými zážitky. Když je  pak spisovatelka literatury faktu převezme do knihy, aniž si prověří, zda se vzhledem k datu a dobovým okolnostem vůbec mohly stát, je na falešné dějiny zaděláno.

Takových momentů najdeme ještě víc.

 

Jen maličkosti? 

Možná jsou to drobnosti, jenže na nich, na těchto polopravdách, jsou postaveny životopisy Milady Horákové. Najdeme mezi nimi i závažnější, leč vymyšlená tvrzení, jak napovídají následující citace z uznávaných historických děl:

„Čeněk Král se aktivně zajímal o politické dění … a řadil se ke stoupencům Tomáše Garrigua Masaryka. Na svou dceru měl značný vliv.“  

S tímto výkladem, čím dál košatějším  a důraznějším, které se týká období před první světovou válkou, se setkáváme vlastně stále. Dostává se nám obrázků, že Milada už jako děvčátko sledovala otcovy opoziční názory vůči Vídni. Jenomže autentická svědectví z těch dob neexistují. Bohuslav Horák (manžel) a Věra Tůmová (sestra) o předválečné éře v rodině Králů měli zprávy až z druhé ruky. Pokud připomněli kladný vztah k T. G. Masarykovi, pak jej zasadili až do První republiky.

Sama Milada svému vyšetřovateli řekla, že prezidentem Masarykem byla vychovávána od roku 1927 (Karel Kaplan, Politický proces s Miladou Horákovou a spol., 2019, s. 83).  V tomto roce se vdala, současně přestoupila z katolické na evangelickou víru a jako členka deputace za SVVŽ (nikoliv za  ŽNR) se setkala s prezidentem Masarykem. Přelomové životní zážitky zřejmě způsobily, že si letopočet tak důkladně zapamatovala. Budeme nadále tvrdit, že s otcem polemizovala nad Masarykovým Časem a Naší dobou už coby předškolní dítko? Jistěže to budeme říkat, psát a číst. Ženu, zavražděnou komunisty, chceme takhle vidět, tak o ní chceme slyšet. Že je to fabulace? Nevadí.

„Na straně Milady byl hlavou rodiny Čeněk Král. Český vlastenec, velký příznivec osobnosti a politiky T. G. Masaryka. Milada doma odmala sledovala jeho občanskou a politickou angažovanost.“

Toto tvrzení je dalším problematickým místem všech životopisů Milady Horákové. Náruživý stoupenec katolické církve pan Král (dcera ve škole u jeptišek a bratr katolický farář, u něhož Milada pravidelně trávila prázdniny), nemohl být současně vášnivým příznivcem T. G. Masaryka, který tuto církev hlasitě kritizoval, až jej kněží dvakrát povolali před soud a označili ho za kacíře. První skutečnost, která je doložená, současně vylučuje druhé tvrzení, které je pouze zbožným přáním vyprávěčů.

Dalším důkazem jeho občanských a politických postojů je fakt, že čeští patrioti neodváděli své dcery do prorakouského gymnázia, nýbrž do vlastenecké Minervy. Také profesor Masaryk tam posílal obě dcery. Proč tak neučinil pan Král? Odpověď je jednoduchá. Protože nebyl tak zaníceným vlastencem, jak se píše, a že nečetl Čas a Naší dobu, které fandily Minervě. Volba Miladina gymnázia, dodnes zdokumentovaná, naplno prozrazuje postoje pana Krále vůči české zemi. Jeho údajné sympatie k profesorovi Masarykovi a vychvalovaná občanská a politická angažovanost, jak zní citace, není naopak prokázaná ničím.

Připomeňme si, že Minerva se neustále prala s financemi. Každá žákyně, která do její pokladny přispívala školným, případně finančními dary rodičů, byla nanejvýš vítaná. Královi však dávali peníze prorakouské konkurenci. V roce 1913, po vydání tzv. anenských patentů, které zrušily český zemský sněm, začal otevřený přechod k rakouskému absolutismu. Pan Čeněk Král, domnělý ryzí demokrat, však právě v tomto, pro národ nešťastném létě, nechal dceru zapsat do gymnázia, které fandilo nepřátelské Vídni. Svou náklonnost k politickému kurzu, jímž byli pravověrní Češi a Češky silně pobouřeni, nemohl projevit lépe.

„Milada Králová se vedle studia práv systematicky zabývala spisy T. G. Masaryka. Byla jeho stoupenkyní, ale na rozdíl od mnohých svých současníků, kteří mu sice aplaudovali, ale v podstatě mu nerozuměli, chtěla proniknout k základům jeho učení.“

Protože sama přiznala, že Masarykem byla vychovávána až od roku 1927, kdy už měla po promoci, těžko během studia práv ležela v Masarykových knihách a pronikala k základům jeho učení. V časopise Ženská rada nenajdeme jediný záblesk toho, že se Milada hlásí k prezidentovi Masarykovi, a že dokonce rozumí jeho učení. Nehlásila se k němu ani jako k opoře feminismu, když už ne k celému jeho dílu. Vždyť nenapsala jediný řádek do knihy Masaryk a ženy, kterou ŽNR v roce 1930 vydala k prezidentovým osmdesátinám! Zde měla nejlepší příležitost vyjádřit mu úctu a vzpomenout si, jak jí tatínek doma předčítal Čas (kdyby to byla pravda) a jak na ni jeho spisy zapůsobily. Její vrstevnice tak učinily. I jinými pohledy do minulosti daly prezidentovi najevo, jak si ho váží. Milada měla výhodu, že s prezidentem už dvakrát na Hradě osobně mluvila, v roce 1927 a v roce 1929, vždy v delegaci Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, neboť Alice Masaryková byla rovněž jeho členkou. Přes tato dvě setkání Milada neutrousila jedinou vzpomínku na TGM, epizodu, emoci. Nic.   

Ani po pohřbu TGM v září 1937 Milada v časopise Ženská rada nevyjádřila smutek nad jeho skonem, zatímco několik spolkových kolegyň upřímně litovalo, že už není mezi nimi. Po pohřbu se v ženském klubu konala tryzna, se vzpomínkami vystoupilo několik členek ŽNR, avšak jméno Milady Horákové se mezi nimi neobjevuje. Řekneme si: každý na to není, aby sděloval své pocity ze setkání s významnou osobností. Jistě. Pak ale nemáme podklad k vyprávění o Miladině obdivu k prezidentovi. Není-li důkaz, není o čem psát, nanejvýš si něco vycucat z prstu. To se také stalo. 

Milada Horáková se věnovala zrovnoprávnění žen a zastaralému občanskému zákoníku, ale pro své komentáře k modernějším paragrafům nehledala oporu v Masarykovi. Z toho lze usoudit, že se novinovými články o emancipaci žen či knihami z dob jeho univerzitního působení vůbec nezabývala, že je vlastně neznala.

Vloni jsem v novém útlém dílku objevila krátkou epizodu, asi z roku 1937. Předsedkyně ŽNR Františka Plamínková zavolala k sobě Miladu, přivedla ji ke stolku s fotografiemi Masaryka a Beneše, vedle postavila kříž a spustila: „Tady klekni a přísahej, že ideály těchto lidí nikdy nezradíš.“ Pro Miladu to znamenalo tehdy nesmírně mnoho, pokračoval interpret příběhu, a dodal, že to byl pro ni zážitek, který vlastně ovlivňoval celý její postoj za okupace i za komunismu. Tím se Milada Horáková sama přiznala, že do té doby nebyla tak vášnivou ctitelkou TGM, dokonce už od dětských střevíčků, jak si historici a historičky vymýšlejí.

O čem dramatický výstup dále svědčí? Že Milada v bublině ŽNR dávala okatě najevo vlažný postoj k oběma státníkům, až to Františku Plamínkovou popudilo a jako správná učitelka si svou žákyni zavolala do kabinetu. A mně osobně se potvrdilo přesvědčení, které jsem získala během pátrání po Miladině feminismu, že to s její náklonností k TGM nebylo tak žhavé.

Jména Masaryk a Beneš vyslovila Milada v závěrečné řeči při nespravedlivém procesu. Toho historici a historičky využili a veřejnosti vnutili představu, že oběť procesu 50. let tyto státníky milovala od nepaměti, zejména tedy prvního prezidenta, a to díky tatínkovi. Zatím ji k úctě k oběma mužům vychovala Františka Plamínková. Nejen ji, ale celou ŽNR. Kromě zmíněné bytové scény o tom existují další doklady, zatím co o vlivu pana  Krále nemáme naopak důkaz žádný. Takže citovaná věta stojí, přiznejme si to, na vodě. Pro toho, kdo se chce přísně držet faktů, je nemožné brát ji v potaz.

„Desetiletá Milada je rozhodnuta jít na lyceum. „Tehdy ještě děvčata rostla především pro manželství, a proto také tatínek byl poněkud překvapen,“ píše Horák o rozpacích Čeňka Krále nad rozhodnutím své dcery. S určitým váháním otec nakonec povolil. Nepřál příliš tomu, ale nebránil.“  

Tato citace je z knihy z roku 2020! Kdyby si Milada přála studovat na lyceu, musel by tatínek zajásat, rozhodně by nebyl na rozpacích. Právě lyceum bylo určeno pro dívky, které se měly vzdělávat o něco víc než na měšťance či vyšší dívčí, ale o něco méně než na gymnáziu, pak se vdát, provozovat neplacený servis manželovi, a vyzbrojené hlubšími všeobecnými znalostmi, být vzornou reprezentantkou svého chotě. To byl pro pana Krále ideál. Jenže lyceum mělo jednu zásadní vadu. Nebylo průchozí k úplnému univerzitnímu vzdělání, natož k doktorátu.

V dalším odstavci autor již píše o gymnáziu, jako by slovo lyceum bylo synonymem gymnázia. Jenže to byly odlišné školy. Mohly působit v jedné budově s jedním ředitelem, ale v některých třídách se vyučovalo podle lycejních, v jiných podle gymnazijních osnov. Tato praxe se začala vyvíjet už před první světovou válkou, protože po dívčích gymnáziích nastal hlad. Lycea trvala šest, gymnázia odjakživa osm let, a vždy s latinou  (Od povinné řečtiny bylo v této době  již upuštěno.)  Milada nastupovala do gymnázia v roce 1913. Měla tedy na výběr jak Soukromé reálné gymnasium dívčí spolku Minervy na Novém Městě pražském, tak Dívčí lyceum a Vyšší reformní reálné gymnázium (což je celý název školy) ve Slezské ulici na Královských Vinohradech, které bylo poprvé otevřeno v roce 1912, a to tak, že lyceistky mohly po šesté třídě pokračovat dvouletým nástavbovým studiem na doplnění gymnazijních znalostí včetně latiny, pokud ji předtím studovaly soukromě, a složit gymnazijní maturitu.  

O otevření původního lycea, se zasloužila Eliška Purkyňová, manželka vnuka Jana Evangelisty Purkyně. Její rodina byla po vzoru slavného předka prodchnuta národním duchem. Paní Eliška chtěla ve stejném módu vychovávat české dívky. S podporou Ústředního spolku českých žen, v němž byla jednatelkou, a svou výmluvností lyceum u vinohradských konšelů  prosadila. Panu Králi však vlastenecká výchova zřejmě nic neříkala. Vybral pro Miladu třetí možnost, školu v Korunní, o níž v roce 1905. kdy byla založena, Národní listy rozčileně psaly jako o klerikálním skandálu. Zaskočená Eliška Krásnohorská, o jejímž národním cítění nikdo jistě nepochybuje, kousavě podotkla, že Češi se mohou chlubit nejen prvním dívčím gymnáziem v celém Rakousku, ale také prvním klášterním gymnáziem v celé Evropě.

Jak je možné, že na webu ÚSTR si přečteme, že Milada se po „maturitě na lyceu přihlásila na právnickou fakultu?“ Z lycea by jí tam přeci nevzali! ÚSTR soustřeďuje kolem stovky historiků a historiček. Věřme, že ostatní jsou kvalifikovanější než autorka této věty. Milada potřebovala papír z gymnázia, lhostejné, zda z gymnázia bez přívlastku (klasického), reálného nebo reformního reálného. Dívčí lyceum a dr. Horáková? Zapomeňte.

Slova o tom, že  Milada „je rozhodnuta“ již v deseti letech jít na lyceum jsou ovšem přehnaná. Desetileté dítě před sto lety, dokonce holka, mohlo o něčem „rozhodovat?“ Myšlenka k přechodu na gymnázium musela mít zcela jiný vývoj. Učitelky, členky Spolku českých učitelek, Elišce Krásnohorské pomáhaly založit Minervu. K jejich nepsaným povinnostem patřilo – dobrým žákyním tuto školu doporučovat. Rok co rok potřebovala naplnit třídy. Miladina učitelka proto některým páťačkám tuto možnost jistě poradila a Miládka to poslušně vyřídila doma. Jenže poté, co pan Král skutečně svou dceru do gymnázia odvedl, leč do „klášterního“ – jak mu říkala básnířka Krásnohorská – učitelka asi spráskla ruce, oči v sloup.  

Pokud jde o samotné slovo lyceum, Bohuslav Horák je ve svých vzpomínkách nepoužil. Toto označení je pouze z dalších četných výmyslů, které se v 90. letech minulého století začaly objevovat v životopisech Milady Horákové.             

„1. máje 1918 táhl Prahou průvod, který nebyl povolen. Když šel na Újezdě kolem kasáren, vystoupila z něho dívka a hodila vojákům růži jako projev sympatií s jejich odmítáním vrátit se na frontu. Byla to Milada Králová a její čin měl pro ní neblahé následky. Otec byl vyrozuměn, že se Milada dopustila provokace a že je z  reálného gymnázia na Korunní třídě, kde dosud studovala, vyloučena.“

V jiné citaci z poslední doby, která se týká stejné události, se mluví o zásahu policie, v jiném o odvaze mladé sedmnáctileté rebelky, která se už tehdy politicky projevila, ale naštěstí mohla ve studiu pokračovat na jiném gymnáziu. Modifikací příběhu je několik. Dvě z nejnovějších  průpovídek na toto téma končí slovy, že Milada se zúčastnila akce, která měla za cíl zřízení samostatného Československa, a další přitvrzuje, totiž že se Milada zapojila do prvního odboje. Když tohle zveličování půjde dál, můžeme se jednou nadít zákona:  „Milada Horáková se zasloužila o stát.“ Údajný vyhazov prostě rok od roku nabývá na celostátní dějinné důležitosti.

Kdo by uvěřil, že se z drobné zkazky, která se možná dávala k dobru při rodinných sešlostech a nebyla myšlena vážně, stane epizoda, která se jako vrcholný odvážný čin dostane do čítanek dětí školou povinných? A že si o něm dvanáctileté děti budou číst v komiksu, aby se přístupnou formou seznámily se žákyní, kterou tatínek pochválil za vyhazov ze školy?

Růži v květnu Milada nemohla hodit, královna květin na zahrádkách ještě nekvete. Novější pisatelé a pisatelky se tomuto botanickému zákonu, poté co si ho uvědomili, pružně přizpůsobili a teď už nabeton vědí, že Milada vojákovi předala kytici, což bylo kýmsi vyhodnoceno jako provokace, a následoval tvrdý postih.  Nic z toho se pravdě ani neblíží, natož aby to byla pravda celá. Kdyby existovalo udání a po něm nutné vyšetřování, Milada by v polovině září 1918 rozhodně nestihla nástup do sexty, dokonce v jiné škole.

Pádnějším důkazem, že zločin a trest se nekonaly, je vysvědčení za druhé pololetí školního roku 1917/1918, kdy v dívčím gymnáziu v Korunní obdržela jedničku z chování a celkové hodnocení, že „je výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“ Měla stejné hodnocení jako spolužačky. Třídní katalog v Archivu hlavního města Prahy nelže.

„Maminka byla z toho zděšená, otec však prohlásil, že je vidět, že dcera je po něm, že má svůj názor a dokáže ho projevit. Rozhodl, aby dostudovala jinde. Tvrdil, že všichni musí pánubohu děkovat z to, že Milada nebyla vyloučena ze všech ústavů rakousko-uherského mocnářství.“ 

K přechodu žákyň z jedné školy do druhé platily přísné předpisy, které stanovila c. k. zemská školní rada podléhající pražskému místodržitelství. Pokyny vycházely z platných rakouských (nikoliv rakousko-uherských) zákonů, a platily ještě hluboko v samostatné republice. Jejich výtah, pokud šlo o gymnázia, rok co rok uveřejňovala Minerva ve svých výročních zprávách. Proto víme, jak změna v tomto typu školy fungovala. Evidence žáků a žákyň na gymnáziích, v nichž vyrůstala budoucí národní elita, byla totiž přísně sledována. To nebyl holubník, jak bychom mohli usoudit z údajných slov pana Krále. Nezáleželo na něm ani na Pánu Bohu, že Milada mohla přejít do jiné školy. Rozhodující bylo, že měla v ruce vysvědčení s doporučením k postupu do vyšší třídy a nezatěžoval ji žádný škraloup. Maminka Anna rozhodně nebyla zděšená, z čeho taky?

K zápisu do jiného gymnázia, v Miladině případě do Slezské ulice, bylo nutno dostavit se v průvodu rodičů nebo jejich zástupců, předložit křestní nebo rodný list a poslední vysvědčení. Pokud je žákyně neměla (studovala soukromě nebo na škole jiného druhu), musela podstoupit přijímací zkoušku a předložit vysvědčení zachovalosti. Na Miladině vysvědčení z gymnázia (!)  stálo, že je dobrých mravů a může postoupit do vyšší třídy. Rozum nám tedy říká, že přijímačky neskládala a vysvědčení zachovalosti nepotřebovala. Potvrzuje to údaj v třídním katalogu z 28. června 1918, který zní, nutno opakovat: „Je výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“ (Viz reprodukce zápisu na tomto webu u článku: Milada Horáková v pohádkách a pověstech českých.)

Proč tedy Milada změnila školu? Byly prázdniny a v tisku i na ulicích se už veřejně mluvilo o samostatném státu. Královi u rodinné večeře možná prohodili: „Vezmem Miládku od těch jeptišek, támhle je taky dívčí gympl, je to jen o pár kroků dál, za chvíli se od Habsburků trhnem a přitom holky ve třídě pořád zpívají rakouskou hymnu…“ Dohodli se, že Miládka přestoupí do školy, která chová větší sympatie k české zemi a kde se možná dívky potajmu už učí zpívat Kde domov můj. Tento či podobný výklad ovšem současníky pořádně nadzdvihne ze židle. Jak se opovažuji dělat z pana Krále a jeho dcery převlékače kabátů? Přejí si hrdinku nejen roku 1950, ale i roku 1918. Jenže k druhému letopočtu jim chybí maličkost, totiž důkaz o Miladině hodu růži a vyloučení z gymnázia. Naproti tomu důkaz o tom, že vyhazov se nekonal, existuje v podobě kladného Miladina hodnocení ve školním katalogu z června 1918.

„Protože novomanželé dosud  bydleli u svých rodičů …. (následují adresy Milady a Bohuslava – pozn. autorky), začali si hledat vlastní společné bydliště. Ale trvalo to několik let, než si našli byt, který splňoval jejich představy a přání. V roce 1935 se přestěhovali na Smíchov. Jejich nová adresa zněla: Dělnická č. 1813 (nyní Nad Santoškou č. 6).“  

Starší ročníky asi zírají. Já rovněž. Novomanželé střední třídy, dva intelektuálové, měli nouzi o slušný byt a osm let museli bydlet u rodičů, každý zvlášť? Tohle v minulém století zažívala generace padesátých let, ale Horákovi v roce 1927? I v tomto případě nad reprezentativní knihou zůstaneme bezradní. Ani se tu nedočteme, jestli pár skutečně celá léta bydlel odděleně, jak nás k tomu věta navádí, nebo jestli si něco podřadnějšího přece jen našel, a kde.

Při serióznějším bádání, kterého však historička zřejmě nebyla schopna, objevíme, že po svatbě bydleli v Obloukové ulici čp. 647, Praha XIII – Vršovice. Dům stále stojí. Jeho obyvatelé určitě netuší, že po stejných schodech kdysi stoupala Milada Horáková. Dnes se můžeme zastavit na chodníku a pátravě se dívat nahoru: „Z kterých oken asi vyhlížela ven?“

Do vily v dnešní ulici Nad Santoškou se Horákovi přestěhovali v roce 1935, aby malá Jana měla kolem sebe víc zeleně a také proto, že jim platové podmínky už dovolovaly vyšší životní standard.    

„Dostatečně výmluvným dokladem jejich profesních schopností bylo jmenování do manažerské pozice v referátu péče o dítě, samozřejmě až po složení všech potřebných zkoušek podmiňujících služební postup.“

Sdělení jako vytržené ze současné manažerské příručky. Pilná studentka biflovala na zkoušku a hned se s novými vědomostmi pochlubila při psaní o Miladě Horákové. Až na to, že na Ústředním sociálním úřadu hl. m. Prahy referát „péče o dítě“ neexistoval. Měl pouze odbor „péče o mládež  od 14 do 18 let.“ Kojenci  a děti do 14 let do jeho agendy nepatřili. Autorka se sice bleskne soudobým slovníkem, ale vůbec netuší, v jakém oddělení paní Milada vlastně pracovala. Současně uvádí čtenářku, například mne, v omyl. Přitom jde o knihu vědeckou, patřičně dotovanou.

Prozradím, aniž jsem placena grantem, že Milada Horáková spravovala záležitosti týkající se výchovných a studijních příspěvků z různých nadací, a agendu kolem stravování a ošacování mládeže, zaopatřování mládeže v léčebnách (ozdravovnách), vychovatelnách a polepšovnách, umisťování nezletilců do pěstounské péče, zřizování prázdninových hřišť, poskytování zdravotních pomůcek a komunikovala s poručníky z povolání, kteří kontrolovali výchovu starších dětí v rodinách, v učení aj.

V roce 1935 Milada fyzicky seděla na jedné, ale pracovně na dvou židlích. Jednak v nadačním odboru, kde podléhala JUDr. Zdeňku Kučerovi, ústřednímu magistrátnímu radovi, a jednak v odboru péče o mládež, jemuž velel JUDr. Václav Havlík, vrchní magistrátní rada. V systému pod nimi úřadoval jeden právník a dvě právničky (jednou z nich byla Milada), dále tajemnice, koncipistka, adjunktka, asistentka, oficiantka, elév aj.

Je nasnadě, že úřednictvo s právnickým vzděláním začínalo na vyšších příčkách. V okamžiku podpisu pracovní smlouvy a získání definitivy jim služební zákon zajišťoval povyšování podle odpracovaných let. V úřední hierarchii, která pamatovala ještě staré Rakousko, byli na systemizovaná místa jmenováni komisaři, vrchní komisaři, radové, magistrátní radové apod. Podle toho byli také v úřadě povinně oslovováni. V Miladině případě to znělo: „Paní komisařko!“ „Paní magistrátní rado!“ Druhý tvar neměl ani ženský ekvivalent. Zpravidla jeden kolega nemohl v postupu „přeskočit“ jiného kolegu. Připomínat si tuto zastaralou úřednickou strukturu ve spojení s Miladou Horákovou se mladé generaci asi příčí. Manažerka, to zní lépe, tak nějak moderně. Jenže to neodpovídá časům před sto lety. Ani nám pisatelka nenastínila,  co vlastně Milada mohla manažerovat. Rovněž recenzentky by se měly nad sebou zamyslet.

„… na pražském magistrátu byla vedoucí odboru pro děti a mládež … “ 

Za celých jedenáct let (1927-1938) své působnosti v sociálním úřadu Milada nezastávala vedoucí postavení, ani v odboru „pro děti a mládež,“ který neexistoval. Vůči koncipistce nebo elévovi jistě stála v nadřízené pozici, ale neodpovídala za celý odbor, v němž v roce 1935 sedělo asi dvacet pět lidí plus dva přednostové. Úlohu vedoucích si muži nenechali vzít.

„Nejen v ženské otázce, také v rámci svých odborných a politických aktivit se Milada Horáková zúčastnila řady setkání i na mezinárodní úrovni. V roce 1930 byla například přítomna jako expert pro mezinárodní právní otázky na první kodifikační konferenci mezinárodního práva v Haagu.“

Veškeré Miladiny aktivity se týkaly ženské otázky, i ty, co se odehrávaly na mezinárodní úrovni. V žádném případě neměly co dělat s politikou, jak se nám autor této citace snaží namluvit. V Haagu, což pisatel asi neví, se jednalo ve třech komisích: státní příslušnost, pobřežní vody a odpovědnost států za škody způsobené cizincům. Při svém měsíčním pobytu mohla Milada zasáhnout do debaty pouze jedno půldne, věnované státní příslušnosti vdaných žen. Ve většině evropských států totiž ženy sňatkem automaticky přijímaly mužovu státní příslušnost. Tím přicházely o svou identitu, právo z nich udělalo „přívěsek manžela.“ Feministkám to připadalo ponižující a pro ženy nevýhodné. Například definitivní učitelka se vdala za Poláka, usazeného na Moravě. Žili spolu v ČSR, ale ona, po provdání také Polka, byla propuštěna ze školství, protože stát nezaměstnával cizí státní příslušníky. Muž své občanství pro ženitbě nemění, proč má tak činit žena, řekne-li u oltáře ano?, ptaly se feministky.

V Haagu, kam Milada odjela na účet daňových poplatníků, zastávala stanovisko společné všem delegátkám z různých zemí. Žádala, aby žena po sňatku s cizincem měla právo ponechat si dosavadní státní příslušnost. Hájila řešení, které dokonce odporovalo stanovisku československé (pouze mužské) vlády, která tvrdila, že různé občanství manželů by narušovalo jednotu rodiny.

Napsat, že Milada byla expertem pro mezinárodní právní otázky, proto se zúčastnila konference v Haagu, je velmi smělé tvrzení. Jakýpak byla expert v problematice pobřežních vod a škod způsobených doma cizincům?  Na tuto otázku autor, který za své dílko jistě obdržel slušný honorář, určitě neodpoví, jen opsal desetkrát již opsané, bez znalosti věci.

Miladinu účast v Haagu – prozraďme to naplno – zařídila Františka Plamínková jako předsedkyně ŽNR, protože tam šlo – ó hrůzo! – zase jen o feminismus, v tomto případě o znalost několika málo paragrafů kolem státního občanství vdané ženy. Jako expertku, ale pouze jen na tuto problematiku, ji Plamínková prosadila přes ministra zahraničí Edvarda Beneše a ministerstvo vnitra. Kdyby na kodifikační konferenci měla jet žena s všestrannou a hlubokou znalostí mezinárodní práva, pak by tam dr. Beneš nejspíše vybral svou ministerskou komisařku.

Podle knihy z roku 1991 Milada jela do Haagu s vedoucím delegace dr. Krčmářem, podle knihy z roku 2009 delegaci vedl dr. Baxa. Žádný z těchto mužů však skupině nešéfoval. Pokud někoho zajímají jména, pak cestovala s JUDr. V. Joachimem, JUDr. V. Koukalem, JUDr. B. Kučerou a JUDr. F. Sitenským, tedy s lidmi z ministerstva vnitra, spravedlnosti, zahraničí a obchodu.  Družina se teprve v Haagu setkala se svým vedoucím – vyslancem M. Plesingerem-Božinovem.

S Haagem roku 1930 se v historických knihách pojí účast Milady Horákové na jakémsi letním semináři. Svou přítomnost u Severního moře si údajně vybojovala v soutěži  mnoha uchazečů. V cizině pak zkušené právníky ohromovala svými argumenty a bystrým úsudkem. Jde o neuvěřitelné zkreslení shora uvedené akce. I tuto blamáž dementuje sama Milada tím, že o jarním jednání v Haagu napsala do časopisu Ženská rada, dokonce ve dvou pokračováních, zatímco o několikatýdenním semináři a zasvěcené debatě s věhlasnými evropskými juristy podivuhodně mlčí. Kdyby se výběr uchazečů konal a Milada by pak v Haagu cizí právnické kapacity strčila do kapsy, byla by Františka Plamínková první, kdo by její extempore zvěčnil v časopise Ženská rada. Při první příležitosti by případ vyzdvihla i v senátním projevu. Jenže – kde nic není, ani čert nebere. Dezinformace o druhém haagském působení ve stejném roce je jedním z mnoha zaručených příběhů, co v Miladiných životopisech vznikly metodou „jedna paní povídala.“ Buďme však přesní. V tomto případě platí: „Jeden pán povídal.“

„Služebně v průběhu třicátých let navštívila také Francii, Anglii, Skotsko, Švédsko a Švýcarsko, v rámci mezinárodních aktivit ŽNR zavítala také do Sovětského svazu, odkud se podle svědectví svých blízkých vrátila s rozporuplnými pocity.“

Služebně? Kdo jí tam vyslal a proč, jakou instituci zastupovala, kdo jí platil jízdné a diety, abychom mohli použít termín „služebně?“ To nám zůstává utajeno. Celý tento odstavec v knížce z roku 2020, jakož i v dílech předcházejících, zavání hlubokým omylem.  Veškeré zahraniční cesty, kromě soukromých, během První republiky nepodnikla „služebně,“ nýbrž společně s jinými delegátkami zastupovala ŽNR na různých mezinárodních ženských konferencích či kongresech. Výjimečně se roku 1928 účastnila Mezinárodní konference sociální práce v Paříži, avšak opět za ŽNR. Vždy obětovala část dovolené a sáhla, kromě Haagu, do rodinné kasy. Šlo totiž o dobrovolnou, nikoliv o služební činnost.

Jako neplacená brigádnice nyní prozradím, v kterých dálavách se pohybovala:  Paříž (1928), Haag  a Vídeň (1930),  Marseille a Ženeva (1933), Dubrovník (1936), Edinburgh (1938). K těmto místům si lehce doplníme shora uvedené státy. Chybí nám tu Švédsko a Sovětský svaz, neboť do obou zemí zavítala až po válce. Proč by za První republiky měla ŽNR posílat delegátku do Moskvy? S kým by tam rozvíjela své aktivity? V SSSR ženské spolky neexistovaly. Historik nezná tamní předválečný režim? Tahle fake news – další dnes frekventovaný termín – vznikla nepozorným čtením vzpomínek Bohuslava Horáka. Jednou špatně převzaté a chyba se vleče a vleče, už třicet let.

Moskvu Milada navštívila pouze jednou, v říjnu 1946. Jen tehdy si mohla přivézt „rozporuplné pocity,“ s nimiž se svěřila svým blízkým. Před čtenářkami ženského časopisu však pochválila sovětské muže za to, že  respektují rovnoprávnost žen, zatímco našim mužům něco takového není vlastní.

Porovnejme, co o její návštěvě v SSSR čteme v současných knihách, a co stojí v jejím interview v ženském časopisu těsně po návratu v roce 1946. Knihy vyhovují současným politickým trendům. V nich je Milada vůči SSSR kritická a nakloněna Západu. V autentickém časopise, jehož řádky pronikaly do mozků stovek čtenářek a ovlivňovaly jejich myšlení, neřekne Milada o SSSR jediné pochybovačné slůvko, zato Západ je pro ni plný desperátů.

„Za hospodářské krize let 1933-1935 Horáková úspěšně zabránila snahám, aby byly (údajně pro snížení nezaměstnanosti) ze státních a veřejných služeb propuštěny vdané ženy. Podstatné ovšem opět  je, že Horáková při tom neargumentovala „ženskou otázkou“, ale že by šlo o porušení ústavy a principů demokracie, které ženě zaručují všechna lidská práva – včetně práva na práci.“ 

Zase jeden velký blud. Od první chvíle, kdy se Františka Plamínková dozvěděla, že ministr financí Karel Engliš a později Karel Trapl chtějí propouštěním vdaných státních a veřejných úřednic zachránit erární kasu, využila senátorka každého projevu a článku, aby tyto pány od jejich záměru odvrátila. Odvolávala se při tom na  ústavu, lidská práva a principy demokracie. Intervenovala u vládních činitelů, byla na audienci u ministra Edvarda Beneše, který jí neslíbil zastání, ale mluvil o sociálním smíru (vlastně na úkor žen).

Horečnatá aktivita za této krize Plamínkovou dočasně upoutala na lůžko. Lékařka Anna Honzáková ji důrazně napomínala: „Zpomalte, nebo bude s vaším zdravím zle.“ Ukázalo se, že její celková vyčerpanost přece jen nebyla nadarmo. Přijatý zákon o úsporných opatřeních platný od 1. ledna 1934 se intelektuálek nedotkl tak tvrdě, jak vláda původně hrozila.

V roce 1934 vyšla publikace O právu vdaných žen na výdělečnou práci, v níž Františka Plamínková shrnula,  v historickém kontextu od počátku 20. století, všechny důvody proti propouštění vdaných intelektuálek z placeného zaměstnání. Brožuru členky ŽNR rozdávaly poslancům a senátorům,  aby si uvědomili, že pokud některé paragrafy o úsporných opatřeních zůstanou v platnosti i v dalších letech, pak se už nadobro prohřeší proti ústavě, lidským právům a principům demokracie. 

A hle, v knize z roku 2020, z níž pochází citace, si přečteme, že propouštění vdaných žen ze státních a veřejných služeb úspěšně zabránil – kdo? – Milada Horáková! K tomu jí údajně stačilo, že neargumentovala „ženskou otázkou,“ nýbrž porušením ústavy, lidských práv a principů demokracie. To zkušenou Plamínkovou, dlouholetou vůdkyni ženského hnutí a političku, ani nenapadlo? Musela přijít o čtvrt století mladší Horáková, aby senátorce národně socialistické strany předvedla správné know how. Ženu, která měla za sebou hovory s americkými politiky, projevy ve Společnosti národů, jednání s československými prezidenty a ministry, převezla téměř neznámá postava ženského hnutí a nepatrná členka téže politické strany. Muži před ní sklapli podpatky a s úslužnou poklonou „Ano, paní doktorko!“ úsporná opatření okamžitě zarazili. To vše říká shora uvedená citace. Nenechte se vysmát! Je až neuvěřitelné, co si někteří pisatelé dokážou vymyslet.

„Byla nadaná na jazyky, uměla německy, francouzsky a anglicky.“

Z němčiny a francouzštiny nenosila domů známky, které by opravňovaly k závěru, že se narodila s jazykovým talentem. Z francouzštiny u maturity obdržela dostatečnou.  Z němčiny nematurovala. Na mou otázku v roce 1990, zda Milada uměla anglicky, dcera Jana a sestra Věra zavrtěly záporně hlavou. Její neznalost angličtiny mi v roce 1987 osobně potvrdila rovněž právnička, která před válkou s Miladou cestovala do Skotska.

Nemohu opomenout dopis čtenářky z roku 1990 od bývalé politické vězeňkyně z Aichachu. Bohužel jsem si jej z novin nevystřihla a kopírky tehdy nebyly ještě běžně přístupné. Pisatelka krátce vylíčila chvíle, kdy vězeňskými vraty projeli britští osvoboditelé. Podle ní se Milada Horáková okamžitě pasovala do vůdcovské role, bez vědomí ostatních Češek, a běžela k nim. Lovila anglická slovíčka, bylo to zahanbující, skupinka vojáků stála v rozpacích, nevěděla, co chce, až jí přispěchala na pomoc další Češka s perfektní angličtinou.

Milada Horáková v poválečném časopise Rada žen píše, že v Aichachu po osvobození společně s Marií Wolfovou zastupovala české ženy při organizování repatriace. Tato členka bývalé ŽNR dokonale ovládala angličtinu. Musela to být ona, kdo ji před hloučkem britských uniforem pohotově vypomohl z jazykových nesnází, jak se o tom v roce 1990 zmínila její  spoluvězeňkyně. Jestli někdo v minulosti napsal, že na vězeňském dvoře hovořila anglicky, tak si nejspíš nevšiml, že s osvoboditeli vlastně mluví vedle stojící Marie Wolfová. Nebo si dámy popletl. Jinak se tento omyl vysvětlit nedá. Z nenadálé volnosti se tam radovalo asi tisíc žen různých národností, provádělo se odvšivování, na placu byla také asi pěkná mela, a do těchto davů se ještě přimísila možná tisícovka mužů, přivlečených sem z jiné věznice.

O Miladině angličtině platí to samé, co o jiných tvrzeních, které se rojí kolem její osoby. Jednou někdo cosi viděl, jak se říká, z rychlíku, vypustil to do veřejného prostoru a ostatní to již promptně opisovali, až se něčí fantazie začala vykládat jako stoprocentní pravda.          

V listopadu 1945 Rada československých žen přijala britské manželky českých příslušníků RAF. Hana Benešová s nimi hovořila anglicky a Milada Horáková česky, stojí v časopise Rada žen. Kdyby ovládala angličtinu, tak by s ní normálně vyrukovala, ne? Redaktorka by takovou informaci ráda zaznamenala.        

Vyzdvihování jazykových znalostí Milady Horákové je tak časté, až je to trapné. V její době každá absolventka gymnázia dobře či hůře ovládala dva jazyky, němčinu a francouzštinu. V jednom vážně míněném internetovém životopisu se dozvíme, že Milada „zvládla se dorozumět anglicky, francouzsky, německy a samozřejmě česky i slovensky.“ Toto úžasné sdělení, plné neskrývaného obdivu, navozuje otázku: Kdypak jsme naposledy v životopise Edvarda Beneše četli, že znal šest řečí a navíc rozuměl česky, slovensky a rusínsky a četl v latině a řečtině?

„Koncem července odjela Milada Horáková do Paříže. Byla jmenována do „politické části“ delegace, jejíž členové měli posoudit z globálního pohledu mírovou konferenci Spojenců…“

Jde o mírovou konferenci v roce 1946. Kdyby tam Milada Horáková setrvala od konce července do října, jak vyplývá z dalšího textu, musela by se rozdvojit. Listováním v časopise Rada žen jsem totiž zjistila, že toho léta doma organizovala různé akce Rady československých žen. Například na tiskové konferenci veřejnost ubezpečila, že ženy vítají dvouletý plán a zapojí se do něj seč jim síly stačí.

Upozornila hlavně na nutnost dobývat uhlí, takže by ženy své manžele měly posílat na dlouhodobé uhelné brigády na Mostecko. Byla tak pohotová, že jim na dráze už vyjednala slevu na jízdném, aby tam mohly své muže o nedělích navštěvovat, případně se do severočeského kraje zamilovat a poté se tam  přestěhovat s celou rodinou. Nábor do hornictví tedy spojila s otázkou osidlování pohraničí. Poválečný budovatelský étos měl zkrátka své charakteristické rysy.

Vraťme se k tříměsíčnímu Miladinu pobytu v Paříži. Když se chyba objevila v knize z počátku 90. let, dala se omluvit, na životopise se pracovalo horkou jehlou.  V roce 2020, kdy tato informace v historickém díle znovu vyšla, už žádná omluva neplatí. Mimo jiné i proto, že Milada se vyšetřovateli zmínila, že ve Francii tenkrát strávila 10-14 dní, a sice v září. Opět sama hrdinka anuluje tvrzení, dosud považované za bernou minci. Jejím úkolem v Lucemburském paláci byl lobbing za odsun Maďarů ze Slovenska. Podařilo se jí promluvit několik slov pouze s jedním zástupcem z USA (který hovořil několika jazyky), jak sdělila vyšetřovateli. Chceme-li úplnější informaci, pak do vládní delegace po celé tři měsíce patřila jiná žena, členka KSČ Gertruda Sekaninová (později Čakrtová). 

„V listopadu 1946 Milada Horáková vedla naší delegaci na kongres Mezinárodní demokratické federace žen v Paříži.“

Jednak se zakládající kongres Mezinárodní demokratické federace žen (MDFŽ) konal na přelomu listopadu a prosince 1945, tedy o rok dříve, a jednak desetičlennou delegaci vedla Julie Prokopová. Zastupovala Anežku Hodinovou-Spurnou, která jako místopředsedkyně národního shromáždění měla neodkladný úkol v parlamentu, takže se nemohla vzdálit. V čele skupiny se proto ocitla další přední členka KSČ, což mi osobně v 80. letech minulého století potvrdila jedna z účastnic zájezdu. V tomto případě mě  „znalci života Milady Horákové“ nesvedli ze scestí.  O Paříží 1945 a vedení delegace jsem už dávno věděla své.

„Za pomoci této aplikace se můžete vydat po stopách mladé Milady, podívat se na dům, kde se narodila nebo na budovu Arcibiskupského gymnázia, které navštěvovala…“

Tento výňatek není z knihy, nýbrž z mobilu. Klub dr. Milady Horákové na svém webu totiž informuje, že spolupracoval na místopisu životních křižovatek Milady Horákové. Aplikaci je možno si stáhnout do mobilu. Stalo se a výklad jsem si poslechla. Na jedné zastávce v Korunní ulici  se lidé mají podívat na Arcibiskupské gymnázium, které Milada navštěvovala. To je nedopatření. Vznosná budova s observatoři na střeše vyrostla až v roce 1937. O tom informace žádná. Škola, v níž Milada vysedávala v lavici, stála na témže místě, ale pro svou starobu se musela poroučet k zemi.

Klub pomocí mobilu přivede zvědavou turistku také k Nové radnici na Mariánském náměstí, kde prý Milada pracovala. Zase přehmat. Za První republiky docházela zprvu do Bartolomějské ulice (do staré barabizny, která také již nestojí), potom do Clam-Gallasova paláce v Husově ulici. Po květnu 1945 se v zaměstnání ani neohřála, v říjnu se stala poslankyní. Mezitím se sociální úřad přestěhoval zpět do Bartolomějské 7, do moderní budovy, kde dnes sídli policie. Miladin pracovní stůl by ani po válce nestál tam, kam výletnice vede mobil. 

Jenže secesní budova, to je paráda, myslí si zřejmě autorky scénáře, a přidají Novou radnici do trasy. Komu by mohlo vadit, že Milada její vznešenou bránou třeba nikdy neprošla? S jistotou však víme, že pracovala ve vedlejším Clam-Gallasově paláci, v té barokní, ale studené nádheře. Tu ovšem scénáristky pominou.

 

Závěr, který mě nijak netěší

Celé toto povídání vzniklo brzy poté, co jsem na internetu viděla snímek z jistého sezení žen, které při výročí vraždy Milady Horákové svolaly besedu s výstavkou knih o jejím životě. Na stolečku leželo tak pět šest svazků. Hezky graficky vypravených, v tvrdých deskách, na pěkném papíře. Znám je. Jsou to knihy, v nichž se dětství a mládí hrdinky poněkud míjí se skutečností. 

Představila jsem si, jak skupinka posluchaček hltá každé slovo z četby a obdivuje nezletilou Miladu coby vrhačku růže, která se nezalekla policejního pendreku, zatím co ve skutečnosti tu středu způsobně seděla ve školní lavici. Nebo jsem partu naslouchajících viděla, jak v němém úžasu vnímají, že Milada od konce července do poloviny října 1946, celé tří měsíce, jedná v Paříži o uspořádání poválečného světa, při čemž ji do týmu osobně vybral Jan Masaryk. „Dámy, takovou jsme měly ženu a do teď jsme o ní nevěděly,“ obdivují svou hrdinku. V srpnu toho roku však aktivní Milada Horáková dlela v Praze. Mimo jiné svolala tiskovku na podporu dvouletky, ačkoliv tento plán národní shromáždění ještě nepřijalo, pouze se na něm usnesl ÚV KSČ. Předsedkyně RČŽ jako by chtěla být první, kdo budovatelský program vůdčí politické strany veřejně podpoří, a to jménem všech československých žen. 

Shora uvedenými citacemi jsem nevyčerpala zdaleka všechna zkreslení, která nacházím v historických knihách. Pikantní na nich je, že Milada Horáková mnoho chyb, omylů a úmyslných deformací svými výroky sama dávno vyvrátila, dřív než se v devadesátých letech a později zrodily. Tyto řádky nejsou namířeny proti symbolu nespravedlivých procesů 50. let 20. století, nýbrž proti neseriózním pisatelům a pisatelkám, kteří z nedostatku archivních pramenů životní příběh hrdinky nepopsali, nýbrž vyrobili.       

Nejen s chybějícími zdroji, ale i s dávnými vzpomínkami je to někdy na pováženou. Člověk je dokáže změnit, nikoliv se špatnými úmysly, ale jen proto, že po letech vidí věci jinak. Ještě horší je to s vyprávěním z druhé ruky, zvláště když neexistuje oponentní hlas. V nejhorším případě lze se vzpomínkami dobře manipulovat, není-li k dispozici písemný materiál. To nám potvrdí nejen badatelé, ale rovněž každý soudce nebo psycholog.   

Eva Uhrová, 2021             

Pro všechny, kdo otevřeli tuto webovou stránku a zajímají se o historii žen, jsou v internetovém knihkupectví Kosmas.cz k dispozici mé tituly:

České ženy známé a neznámé (2008)       

Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009)

Anna Honzáková a jiné dámy (2012)

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)

Po stopách šesti žen (2020)