Na vlně feminismu

Na vlně feminismu

O Miladě Horákové vyšlo již několik knih.  Také jsem přišla se svou troškou do mlýna, ale na rozdíl od jiných autorů a autorek mě zajímala pouze její feministická činnost. Tak vznikla kapitola Milada Horáková na vlně feminismu, která je součástí titulu Po stopách šesti žen (Mediasys, Praha 2020). Na 130 stranách se zabývám angažmá Milady Horákové v předválečné Ženské národní radě a v poválečné Radě československých žen.                    (Na obrázku Újezdská kasárna v roce 1912) 

Každý autor monografie dřív, než se pustí do díla, prostuduje vše, co o dané osobnosti již vyšlo. Můj postup byl stejný. Životopisy jsou hotové, přidám poznatky z desítek feministických schůzí, z jednání jiných ženských spolků, výňatky z článků podepsané jejím jménem a touto směsí obohatím již známá fakta.

Od jednoho zklamání k druhému

Jenže v průběhu práce jsem šla od jednoho zklamání k druhému. Místo abych navázala na uznávaná díla, s překvapením jsem zjišťovala, že mnoho událostí a pojmů se neshoduje s mými nálezy. Pro začátek uvedu několik menších příkladů:

V první knížce z roku 1990 se dočteme, že Milada Králová se výborně učila a maturovala s vyznamenáním. V druhé knize její vysvědčení už tak nezářilo, ale slušně procházela. Osobně jsem pak přišla na to, že ve vyšších třídách gymnázia sklízela většinou dobré a dostatečné, jednou dokonce nedostatečnou. Při tehdejší pětistupňové klasifikaci (výborný, velmi dobrý, dobrý, dostatečný, nedostatečný)  neodváděla zrovna vynikající školní  výkony.

Málem mi ukápla slza dojetím, když jsem četla, že Milady „si všiml i prezident Masaryk“ a pozval ji na Hrad, aby mu „šikovná právnička“ vyprávěla o Ženské národní radě. Ve skutečnosti tam byla v deputaci za Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, které  v roce 1927 přišly k prezidentovi soukromě orodovat za přijímání právniček do státních služeb. Návštěvu jim zařídila buď Alice Masaryková anebo Františka Plamínková. Možná obě. Milada se přítomností u prezidenta pochlubila v místnostech spolku Všehrd a časopis Ženský obzor to zaznamenal. Tím shodila ze stolu tolik zdůrazňovanou pověst o tom, že ji Alice  „někdy kolem roku třicet“ sjednala osobní schůzku se svým otcem. Jaký by k tomu měla důvod?

V Ženské národní radě nebyla „ústřední“ jednatelkou. Byly čtyři a všechny byly prostě jen jednatelkami, Milada až od roku 1934. Je až nápadné, jak Miladu i v těch nejobyčejnějších věcech aspoň o kousíček povyšujeme nad její kolegyně. Putovala v roce 1946 s výpravou československých poslanců do Moskvy? Nikoliv, letěla tam sovětským strojem, ale nešlo o poslanecký výlet, ale o setkání výkonného výboru Mezinárodní demokratické federace žen, vedené sovětskými a francouzskými komunistkami. Pro medaili francouzského hnutí odporu si v lednu 1947 nejela do Paříže, nýbrž sedla na tramvaj a vystoupila u francouzského velvyslanectví se sídlem v Praze na Malé Straně. Sama před vyšetřovatelem v roce 1949 řekla, že vyznamenání obdržela v Praze.

Jak se seznámila s Františkou Plamínkovou? První zaručená zpráva říkala, že při slavnosti velikonočního Míru Červeného kříže  v roce 1923. Tuhle pověst vyvrátila sama Milada Horáková, když o prvním setkání napsala vzpomínku, která ani trochu neodpovídala potřesení rukama na schodech Rudolfina. Podobně jako rozprava u TGM i toto je případ, kdy Milada zachytila okamžik svého života, jež zdaleka neodpovídá současnému líčení. Takových momentů najdeme víc.

Jen maličkosti? 

Možná jsou to drobnosti, ale na nich jsou postaveny životopisy Milady Horákové. Najdeme mezi nimi i závažnější tvrzení, jak napovídají následující citace z uznávaných historických děl:

„Čeněk Král se aktivně zajímal o politické dění, nezřídka se účastnil průvodů a demonstrací a řadil se ke stoupencům Tomáše Garrigua Masaryka. Na svou dceru měl značný vliv.“  

S tímto výkladem, čím dál košatějším  a důraznějším, se setkáváme vlastně stále. Dostává se nám obrázků, které nejsou opřené o historické prameny ani o svědectví autentických pamětníků z doby před první světovou válkou. Ani Bohuslav Horák (manžel) a Věra Tůmová (sestra hrdinky), nic podobného netvrdili. Vzpomínky na předválečnou éru měli až z druhé ruky a uctívání T. G. Masaryka v rodině Králů zasadili až do První republiky.

Sama Milada svému vyšetřovateli řekla, že prezidentem Masarykem byla vychovávána  od roku 1927 (Karel Kaplan, Politický proces s Miladou Horákovou a spol., 2019, s. 83).  V tomto roce, jak známo, se vdala, současně přestoupila z katolické na evangelickou víru a jako členka deputace za Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (nikoliv za  Ženskou národní radu, jak psáno výše)  se setkala s prezidentem Masarykem. Musel to být pro ni  životní zážitek, když si letopočet tak důkladně zapamatovala. Budeme nadále tvrdit,  že Milada Králová polemizovala s otcem nad Masarykovým Časem a Novou dobu už coby předškolní dítko? Jistěže to budeme říkat, psát a číst. Ženu, popravenou komunisty, chceme takhle vidět, tak o ní chceme slyšet.    

„K přijímací zkoušce jde Milada sama, rodina ten den odjíždí na prázdniny. „A protože každý měl svůj úkol, nesla si Milada do školy trochu neobvyklé zavazadlo.“ Klec s kanárem, aby pak hned od zkoušky šla na vlak. “  

Tahle Miladin vstup do dívčího reálného gymnázia v Korunní vylíčil Bohuslav Horák. Nebyl pochopitelně u toho, ale něco o tom u Králů asi zaslechl. Byl vynikající žurnalista, ale nad rodinnou historkou se příliš nezamyslel. Nám nezbývá, než se tomu dnes usmívat.

Ve svém vyprávění totiž zapomněl na to, že rodiče by začátkem července 1913 nenechali  svou dceru ve věku jedenácti a půl let samotnou doma, aby pak bez doprovodu šla do školy a na vlak, dokonce se zpívajícím kanárkem, aby se za ní kdejaký pobuda ohlížel. Určitě ji opatrovala zkušená hospodyně, které se tehdy říkalo služka. Ta ráno zkontrolovala, jak Miládce sluší sváteční šaty s volánky, zamkla byt, popadla klec a ve škole počkala, až se její svěřenkyně vrátí od zkoušky. Potom společně zamířily na nádraží Františka Josefa. Ve vlaku mívaly i starší dívky vedle sebe gardedámu, tím spíš dítě. Královi by je snad nevystavili jakémukoli nebezpečí. Mohla by nastoupit do nesprávného vlaku, na nástupišti se to hemžilo drzými výrostky, někdo jí mohl okrást o peníze na jízdenku. Že současný novinář převezme lehce nahozené řádky pana Horáka bez kritického oka, je s podivem. Ale tak už to v životopisech Milady Horákové chodí. Vyprávějí se epizody, které vzhledem k letopočtu a dobovým společenským konvencím vypadají až příliš nevěrohodně.             

„Desetiletá Milada je rozhodnuta jít na lyceum. „Tehdy ještě děvčata rostla především pro manželství, a proto také tatínek byl poněkud překvapen,“ píše Horák o rozpacích Čeňka Krále nad rozhodnutím své dcery.  S určitým váháním otec nakonec povolil. Nepřál příliš tomu, ale nebránil.“  

Tato citace je z knihy z roku 2020! Kdyby si Milada přála studovat na lyceu, musel by tatínek zajásat, rozhodně by nebyl na rozpacích. Právě lyceum bylo určena pro měšťanské dívky, které se měly vzdělávat o něco víc než na vyšší dívčí, ale o něco méně než na gymnáziu, pak se vdát a bezplatně provozovat servis manželovi a dětem. To byl pro pana Krále ideál, tak to měl doma. Jenže lyceum mělo jednu zásadní vadu. Nebylo průchozí k úplnému univerzitnímu vzdělání, natož k doktorátu.

V dalším odstavci autor již píše o gymnáziu, jako by snad lyceum bylo synonymem gymnázia. To však byly odlišné školy. Působily v jedné budově, ale v některých třídách se vyučovalo podle lycejních, v jiných podle gymnazijních osnov. V tom bylo jádro pudla. Milada v obou ústavech navštěvovala třídu odpovídající reformnímu reálnému gymnáziu. Na webu Ústavu pro studium totalitních režimů si přečteme další podivné sdělení, že Milada se po „maturitě na lyceu přihlásila na právnickou fakultu.“ Tam by jí z lycea přeci nevzali. Potřebovala papír z gymnázia, jedno, zda z klasického, reálného nebo reformního reálného. Dívčí lyceum a Milada Horáková? Zapomeňte.

1. máje 1918 táhl Prahou průvod, který nebyl povolen. Když šel na Újezdě kolem kasáren, vystoupila z něho dívka a hodila vojákům růži jako projev sympatií s jejich odmítáním vrátit se na frontu. Byla to Milada Králová a její čin měl pro ní neblahé následky. Otec byl vyrozuměn, že se Milada dopustila provokace a že je z reálného gymnázia na Korunní třídě, kde dosud studovala, vyloučena.“

V jiné citaci z poslední doby, která se týká stejné události, se mluví o zásahu policie, v jiném o odvaze mladé sedmnáctileté rebelky, která se už tehdy vlastenecky projevila, ale naštěstí mohla ve studiu pokračovat na jiném gymnáziu. Modifikací příběhu je několik. Jedna z nejnovějších praví, že se Milada zúčastnila akce, která měla za cíl zřízení samostatného Československa, další, že se tím zapojila do prvního odboje.

Růži v květnu nemohla hodit, ještě v přírodě nekvete, prvomájový průvod byl tehdy povolený, a vyhazov? Nic z toho se pravdě ani neblíží, natož aby to byla pravda celá. Po vlastizrádném incidentu, do kterého se zamotala dokonce policie, by začalo vyšetřování a v září by rozhodně nestihla nástup do sexty. Pádnějším důkazem, že vina a trest se nekonaly, je vysvědčení za druhé pololetí školního roku 1917/1918, kdy obdržela jedničku z chování a celkové hodnocení, že „je výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“ A já čekala, když jsem v archivu požádala o třídní katalog, že u jejího jména najdu poznámku: „Žákyně se zúčastnila nepovoleného průvodu, vyloučena,“ a podpis třídního profesora. Jenže ona obdržela vyhovující známky a mohla postoupit do vyšší třídy. Vše bylo v  naprostém pořádku. Třídní katalog v Archivu hlavního města Prahy nelže.

K přechodu žákyň z jedné soukromé školy s právem veřejnosti do jiné školy stejného typu platily přísné předpisy, které stanovil C. k. zemský školní úřad podléhající pražskému místodržitelství. Pokyny vycházely z platných rakouských zákonů a platily ještě hluboko v samostatné republice. Jejich výtah rok co rok uveřejňovala Minerva ve svých výročních zprávách. Proto víme, jak změna školy fungovala.

K zápisu gymnazistky do jiného gymnázia bylo nutno dostavit se v průvodu rodičů nebo jejich zástupců, předložit křestní nebo rodný list a poslední vysvědčení. Pokud je žákyně neměla (studovala soukromě nebo na škole jiného druhu), musela podstoupit přijímací zkoušky a předložit vysvědčení zachovalosti. Na Miladině vysvědčení – a to z gymnázia (!) –  stálo, že je dobrých mravů a může postoupit do vyšší třídy. Přijímací zkoušky proto neskládala a vysvědčení zachovalosti nepotřebovala. Kdyby měla konflikt, o kterém se tolik píše a který se neustále nafukuje, pak by doklad o tom, že se „vždy mravně chovala a nikdy soudně ani mimosoudně trestána nebyla,“ určitě nezískala. To znamená jediné: nebyla vyloučena. Potvrzuje to údaj v třídním katalogu z 28. června 1918, který zní, nutno opakovat: „Je výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“

Během prázdnin, kdy se už veřejně mluvilo o samostatném českém státě, si Královi u rodinné večeře mohli říct: „Vezmeme Miládku z Korunní, tamhle ve Slezské je taky dívčí gympl, je to kousek, za chvíli tu máme republiku, od jeptišek raději dál, pořád tam zpívají rakouskou hymnu…“ Tento či podobný výklad však současníci zcela jistě nepřijmou. Přejí si hrdinku nejen roku 1950, ale i roku 1918. Sice nevíme, kde se příběh vzal, ale při sebemenší příležitosti se ním s vytasíme,  jelikož se k hrdince hodí a líbí se nám. Á propos – jak vlastně vznikl? Kdo ho řekl první, kdo ho dal do oběhu?

„Protože novomanželé dosud  bydleli u svých rodičů …. (následují adresy Milady a Bohuslava), začali si hledat vlastní společné bydliště. Ale trvalo to několik let, než si našli byt, který splňoval jejich představy a přání. V roce 1935 se přestěhovali na Smíchov. Jejich nová adresa zněla: Dělnická č. 1813 (nyní Nad Santoškou č. 6).“  

Při prvním čtení výše uvedených vět starší ročníky asi jen zíraly. Novomanželé střední třídy, dva intelektuálové, a měli nouzi o slušný byt a museli osm let bydlet každý u svých rodičů? Tohle v minulém století zažívala generace padesátých let, ale za První republiky? Inu, nečekali na pořadník jako za socialismu, ale od samého počátku bydleli společně v Obloukové ulici čp. 647, Praha XIII – Vršovice. Dům stále stojí, jeho obyvatelé určitě netuší, že po stejných schodech kdysi stoupala Milada Horáková. Stála jsem na chodníku před domem a říkala si: „Z kterých oken asi vyhlížela ven?“ Do vily v dnešní ulici Nad Santoškou se Horákovi přestěhovali v roce 1935, aby malá Jana měla kolem sebe víc zeleně a také proto, že už jim platové podmínky dovolovaly vyšší životní standard.         

„Dostatečně výmluvným dokladem jejich profesních schopností bylo jmenování do manažerské pozice v referátu péče o dítě, samozřejmě až po složení všech potřebných zkoušek podmiňujících služební postup.“

Sdělení, jako by bylo vytrženo ze současné manažerské příručky. Na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy však odbor „péče o matku a dítě“ neexistoval. Měl pouze odbor „péče o mládež  od 14 do 18 let.“ Autorka se bleskne  moderním slovníkem, ale neví, kde paní Milada pracovala. Tomu se říká drzost. Prozradím, že spravovala záležitosti týkající se výchovných a studijních příspěvků z různých nadací, stravování a ošacování mládeže, zaopatřování mládeže v léčebných (ozdravných) a polepšovacích ústavech, umisťování nezletilců do pěstounské péče, zřizování prázdninových hřišť, poskytování zdravotních pomůcek, komunikovala s poručníky z povolání, kteří kontrolovali výchovu dětí v rodinách a v učení atd.

V roce 1935 Milada Horáková fyzicky seděla na jedné, ale pracovně na dvou židlích. Jednak v nadačním odboru, kde podléhala JUDr. Zdeňku Kučerovi, ústřednímu magistrátnímu radovi, a jednak v odboru péče o mládež, jemuž velel JUDr. Václav Havlík, vrchní magistrátní rada. Kolem nich úřadoval jeden právník a dvě právničky, dále tajemnice, koncipistka, adjunktka, asistentka, oficiantka, elévka aj. Je nasnadě, že lidé s právnickým vzděláním začínali na vyšších příčkách. V okamžiku podepsání pracovní smlouvy jim služební zákon zajišťoval  povyšování podle odpracovaných let. Ve služební hierarchii, která pamatovala ještě staré Rakousko, byli jmenováni komisaři, radové, magistrátní radové apod.    Zpravidla jeden kolega nemohl v postupu „přeskočit“ jiného kolegu.

„… na pražském magistrátu byla vedoucí odboru pro děti a mládež … “ 

Ani tato verze nenazývá odbor, v němž Milada pracovala, přesně. Každopádně však za celých jedenáct let (1927-1938) své  působnosti v sociálním úřadu nezastávala vedoucí funkci. Úlohu pana přednosty si muži nenechali vzít.         

„Nejen v ženské otázce, také v rámci svých odborných a politických aktivit se Milada Horáková zúčastnila řady setkání i na mezinárodní úrovni. V roce 1930 byla například přítomna jako expert pro mezinárodní právní otázky na první kodifikační konferenci mezinárodního práva v Haagu.“

Veškeré Miladiny aktivity se týkaly ženské otázky, i ty, co se odehrávaly na mezinárodní úrovni. V Haagu šlo ženám o státní občanství vdaných žen, které po sňatku ztrácely dosavadní státní příslušnost. Tím přicházely o svou identitu, právo z nich udělalo „přívěsek manžela.“ Feministkám to připadalo nespravedlivé a pro ženy nevýhodné. Muž své občanství pro ženitbě nemění, proč má tak činit žena, řekne-li u oltáře „ano“? V Haagu  Milada zastávala stanovisko, společně s dalšími delegátkami z různých zemí, že žena po sňatku s cizincem má právo ponechat si dosavadní státní příslušnost. Hájila řešení, které dokonce odporovalo názoru československé vlády.

Miladinu účast v Haagu zařídila Františka Plamínková jako předsedkyně Ženské národní rady, protože tam šlo – ó hrůzo! – zase jen o feminismus, tedy o znalost několika málo paragrafů kolem státního občanství vdané ženy. Jako expertku, ale pouze jen na tuto problematiku, ji Plamínková prosadila přes ministra zahraničí Edvarda Beneše a ministerstvo vnitra. Kdyby ženu na tuto akci vybíralo ministerstvo zahraničí, asi by do Nizozemí spíš poslalo svou ministerskou komisařku.

Podle knihy z roku 1991 tam Milada jela s vedoucím delegace dr. Krčmářem, podle knihy z roku 2009 s dr. Baxou. Ve skutečnosti žádný z těchto pánů skupině nešéfoval. Cestovala s JUDr. V. Joachimem, JUDr. V. Koukalem, JUDr. B. Kučerou a JUDr. F. Sitenským, tedy s lidmi z ministerstva vnitra, spravedlnosti, zahraničí a obchodu.. Pánové by si jistě nepřáli, aby se jim Milada Horáková, teprve tři roky po fakultě a konceptní čekatelka na magistrátě, pletla do jejich záležitostí. V Haagu družinu  očekával vedoucí delegace vyslanec M. Plesinger-Božinov a jeho manželka.

S Haagem roku 1930 se v historických knihách pojí účast Milady Horákové na jakémsi letním semináři. Údajně zvítězila mezi mnoha uchazeči a zkušené právníky tam ohromovala svými argumenty a bystrým úsudkem. Jde o neuvěřitelné zkreslení shora uvedené akce. I tuto blamáž dementuje sama Milada tím, že o jarním jednání v Haagu napsala do časopisu Ženská rada, dokonce ve dvou pokračováních, zatímco o letním semináři a zasvěcené debatě s věhlasnými evropskými právníky neutrousila ani slovo. Tato dezinformace je zase jednou z těch, co vznikla metodou „jedna paní povídala.“ Nebýt samotné Milady, ani na tento nonsens nepřijdeme.

„Služebně v průběhu třicátých let navštívila také Francii, Anglii, Skotsko, Švédsko a Švýcarsko , v rámci mezinárodních aktivit ŽNR zavítala také do Sovětského svazu, odkud se podle svědectví svých blízkých vrátila s rozporuplnými pocity.“

Služebně? Kdo jí tam vyslal, jaká instituce, abychom mohli použít termín „služebně?“ Když čteme „služebně,“ pátráme po tom, kdo ji tam delegoval a proč. To nám zůstává utajeno.  Celý tento odstavec v knížce z roku 2020, jakož i v dílech předcházejících, zavání hlubokým omylem. Kromě Paříže 1928, kdy se Milada Horáková zúčastnila sociálního sjezdu, asi z pověření Ústředního sociálního úřadu hl. m. Prahy, veškeré další zahraniční cesty během První republiky nepodnikla „služebně.“ Vždy, společně s jinými československými delegátkami, zastupovala ŽNR na mezinárodních  ženských konferencích či kongresech. Padla na to část dovolené a muselo se ukrojit z rodinného rozpočtu. Šlo totiž o dobrovolnou, nikoliv o „služební“ činnost.

I já teď jako dobrovolnice prozradím, v které cizině se pohybovala:  Haag  a Vídeň (1930).  Marseille a Ženeva (1933), Dubrovník (1936), Edinburgh se zastávkou v Londýně (1938). K těmto místům si lehce doplníme shora uvedené státy. Chybí nám tu Švédsko a Sovětský svaz, neboť do obou zemí zavítala až po válce. Proč by ŽNR měla posílat delegátku do Moskvy? U koho by tam rozvíjela své aktivity? V SSSR ženské spolky neexistovaly. Tahle fake news vznikla nepozorným čtením vzpomínek Bohuslava Horáka. Jednou špatně opsané, a chyba se vleče a vleče, už třicet let. Moskvu Milada navštívila pouze jednou, v říjnu 1946. Jen tehdy si mohla přivézt rozporuplné pocity, s nimiž se svěřila svým blízkým. Před čtenářkami ženského časopisu si však pochválila sovětské muže uznávající rovnoprávnost žen, zatímco o Západu se nevyjádřila zrovna přívětivě. Opět jsem porovnávala, co jsem o její návštěvě v SSSR četla v knihách a co stojí v jejím autentickém interview v ženském časopisu. Knihy z toho vyšly se ztrátami několika kytiček.         

„Byla nadaná na jazyky, uměla německy, francouzsky a anglicky.“

Z němčiny a francouzštiny nenosila domů známky, které by opravňovaly k závěru, že se narodila s jazykovým talentem. Na mou otázku v roce 1990, zda uměla anglicky, dcera a sestra Milady Horákové zavrtěly záporně hlavou. Její neznalost angličtiny mi osobně potvrdila rovněž právnička, která v roce 1938 s Miladou Horákovou cestovala do Skotska.

Nemohu opomenout dopis politické vězeňkyně uveřejněný v tisku v roce 1990. Byla to vzpomínka na Aichach. Bohužel jsem si ji nevystřihla a kopírky tehdy nebyly ještě přístupné. Pisatelka krátce vylíčila chvíle, kdy vězeňskými vraty projeli britští osvoboditelé. Podle ní se Milada Horáková okamžitě pasovala do vůdcovské role a běžela k nim. Lovila anglická slovíčka, bylo to trapné, skupinka vojáků stála v rozpacích, nevěděla, co chce, až jí přispěchala na pomoc další Češka s perfektní angličtinou.

Milada Horáková v poválečném časopise Rada žen píše, že v Aichachu po osvobození společně s Marií Wolfovou zastupovala české ženy při organizování repatriace. Tato členka bývalé Ženské národní rady dokonale ovládala angličtinu. Musela to být ona, kdo ji před hloučkem britských uniforem pohotově vypomohl z jazykových nesnází. Jestli někdo v minulosti pronesl, že na vězeňském dvoře hovořila anglicky, tak buď stál daleko od ní, anebo si ji s někým, třeba právě s Marií Wolfovou, spletl. Z osvobození se tam radovalo asi tisíc žen různých národností, musela to být pěkná mela a pro všechny ohromné nervové vypětí.  Mezi nimi se motala možná tisícovka mužů, kteří sem byli přivlečení z blízké mužské věznice.      

V listopadu 1945 Rada československých žen přijala britské manželky českých příslušníků RAF. Hana Benešová s nimi hovořila anglicky a Milada Horáková česky, stojí v časopise Rada žen. Kdyby ovládala angličtinu, tak by s ní normálně vyrukovala, ne? Redaktorka možná kolem sebe také před tím slyšela něco o její angličtině, takže touhle poznámkou chtěla udělat jasno. Ale nepovedlo se jí to. Dnes není článku, který by nezmínil, že uměla anglicky. Prostě při každé příležitosti, bůhvíproč, k Miladě přidáme něco navíc, abychom její piedestal aspoň o centimetr zvýšili.                

Vyzdvihování jazykových znalostí Milady Horákové je někdy až trapné. V jednom vážně míněném internetovém životopisu se dozvíme, že poměrně často cestovala a „zvládla se dorozumět anglicky, francouzsky, německy a samozřejmě česky i slovensky.“ Toto úžasné sdělení navozuje otázku: Kdypak jsme naposledy v životopise Edvarda Beneše četli, že znal šest řečí a navíc rozuměl také český, slovensky a rusínsky a vyznal se v latině a řečtině? Františka Plamínková skutečně hovořila německy, francouzsky a anglicky. Protože nepocházela z tzv. lepších kruhů jako Milada, druhé dva jazyky dřela sama až v dospělosti, platila si učitelky. V roce 1928 se anglicky dorozumívala ve Skotsku bez tlumočnice, v roce 1937 promluvila anglicky v pražském zahraničním vysílání a v roce 1939 v angličtině oslovila Švédky ze stockholmského rozhlasu. Kdo tyto její přednosti stále omílá kolem dokola?

„Koncem července odjela Milada Horáková do Paříže. Byla jmenována do „politické části“ delegace, jejíž členové měli posoudit z globálního pohledu mírovou konferenci Spojenců…“

Jde o mírovou konferenci v roce 1946. Kdyby tam Milada Horáková setrvala od konce července do října, jak vyplývá z dalšího textu, pak by se musela rozdvojit. V časopise Rada žen totiž zjistíme, že toho léta doma organizovala různé akce Rady československých žen. Například  na tiskové konferenci veřejnost ubezpečila, že ženy vítají dvouletý plán a zapojí se do něj seč jim síly stačí.

Když se chyba o tříměsíčním Miladině pobytu v Paříži objevila na začátku 90. let, dala se omluvit, na životopise se pracovalo horkou jehlou. V roce 2020, kdy tato informace znovu v historickém díle vyšla, už žádná omluva neplatí. Mimo jiné i proto, že Milada se vyšetřovateli zmínila, že ve Francii tenkrát strávila 10-14 dní, a sice v září. Opět sama hrdinka musí anulovat některá falešná tvrzení, dosud považovaná za stoprocentní pravdu. Jejím úkolem v Lucemburském paláci byl lobbing za odsun Maďarů ze Slovenska. Podařilo se jí promluvit několik slov pouze s jedním zástupcem z USA (který hovořil několika jazyky), jak sdělila vyšetřovateli. Do delegace po celé tři měsíce patřila jiná žena, členka KSČ Gertruda Sekaninová (později Čakrtová).

„Za pomoci této aplikace se můžete vydat po stopách mladé Milady, podívat se na dům, kde se narodila nebo na budovu Arcibiskupského gymnázia, které navštěvovala…“

Tímto Klub dr. Milady Horákové na svém webu informuje, že spolupracoval na  místopisu životních křižovatek Milady Horákové. Aplikaci je možno si stáhnout do mobilu. Na jedné zastávce  v Korunní ulici – jak praví Klub – se lidé podívají na budovu Arcibiskupského gymnázia, které Milada navštěvovala. To je nedopatření. Do vznosné školy s observatoři na střeše nechodila, neboť budova  vyrostla až v roce 1937.  O tom komentář mlčí. Takže milovnice památných míst  se bude dívat na Potěmkinovu vesnici. Škola, kam Milada doopravdy chodila, stála na témže místě, ale je dávno zbouraná. Ale to se nedozví.

Klub  pražskou turistku přivede také k Nové radnici na Mariánské náměstí, kde prý Milada pracovala. Zase přehmat. Za První republiky docházela do Bartolomějské ulice (budova již nestojí) a Clam-Gallasova paláce v Husově ulici. Po květnu 1945 byla od října poslankyní, v zaměstnání se ani neohřála. Kromě toho Ústřední sociální úřad hl. m. Prahy se do té doby asi nestačil zkonsolidovat, natož se z Husovy ulice přestěhovat na Mariánské náměstí (pokud tam po válce vůbec úřadoval). Jenže ta secesní budova, to je paráda, myslí si zřejmě autorky scénáře. Přidáme ji do trasy. Komu by mohlo vadit, že po těch vznešených schodech třeba nikdy nekráčela?

Celé toto povídání nemá jiný účel než na příkladu novodobé hrdinky ukázat, jak lze nakládat z fakty, či spíše se smyšlenkami, abychom vytvořili obraz člověka, jakého si přejeme mít. Při tom nejen prokázaná realita, ale i sama osobnost, o níž se mluví, výplody fantazie některých pisatelů a pisatelek  již dávno předem vyvrátila.            

  

Pro všechny, kdo otevřeli tuto webovou stránku a zajímají se o historii žen, jsou v internetovém knihkupectví Kosmas.cz k dispozici mé tituly:

České ženy známé a neznámé (2008)       

Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009)

Anna Honzáková a jiné dámy (2012)

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)

Po stopách šesti žen (2020)