Na vlně feminismu

Na vlně feminismu

O Miladě Horákové vyšlo již několik knih. Také jsem přišla se svou troškou do mlýna, ale na rozdíl od jiných autorů a autorek mě zajímala pouze její feministická činnost. Tak vznikla kapitola Milada Horáková na vlně feminismu, která je součástí titulu Po stopách šesti žen (Mediasys, Praha 2020). Na 130 stranách se zabývám angažmá Milady Horákové v předválečné Ženské národní radě a v poválečné Radě československých žen.                    (Na obrázku Újezdská kasárna v roce 1912) 

Každý autor monografie dřív, než se pustí do díla, prostuduje vše, co o dané osobnosti již vyšlo. Můj postup byl stejný. Životopisy jsou hotové, přidám poznatky z desítek feministických schůzí, z jednání jiných ženských spolků, výňatky z článků podepsané jejím jménem a touto směsí obohatím již známá fakta.

Od jednoho zklamání k druhému

Jenže v průběhu práce jsem šla od jednoho zklamání k druhému. Místo abych navázala na uznávaná díla, s překvapením jsem zjišťovala, že mnoho událostí a pojmů se neshoduje s mými nálezy. Pro začátek uvedu několik menších příkladů:

V první knížce z roku 1990 se dočteme, že Milada Králová se výborně učila a maturovala s vyznamenáním. V druhé knize její vysvědčení už tak nezářilo, ale slušně procházela. Osobně jsem pak přišla na to, že ve vyšších třídách gymnázia sklízela většinou dobré a dostatečné, jednou dokonce nedostatečnou. Při tehdejší pětistupňové klasifikaci (výborný, velmi dobrý /též chvalitebný/, dobrý, dostatečný, nedostatečný)  neodváděla zrovna vynikající školní  výkony.

Málem mi ukápla slza dojetím, když jsem četla, že Milady „si všiml i prezident Masaryk“ a pozval ji na Hrad, aby mu „šikovná právnička“ vyprávěla o Ženské národní radě (ŽNR). Ve skutečnosti tam byla v deputaci za Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, které  v roce 1927 přišly k prezidentovi soukromě orodovat za přijímání právniček do státních služeb. Návštěvu jim zařídila buď Alice Masaryková anebo Františka Plamínková. Možná obě. Milada se přítomností u prezidenta pochlubila v místnostech spolku Všehrd a časopis Ženský obzor to zaznamenal. Tímto archivním nálezem musím shodit ze stolu tolik zdůrazňovanou pověst o tom, že ji Alice  „někdy kolem roku třicet“ sjednala osobní schůzku se svým otcem. Jaký by k tomu měla důvod, když ji ani osobně neznala, jak zavzpomínala v roce 1960?

V Ženské národní radě nebyla „ústřední“ jednatelkou. Byly čtyři a všechny byly prostě jen jednatelkami, Milada dokonce až od roku 1934. Vůbec je nápadné, jak ji i v těch nejobyčejnějších věcech aspoň o kousíček povyšujeme nad její kolegyně.

To se stalo i v takové drobnosti, jako že Milada Horáková v roce 1925  iniciovala založení právnické sekce ve Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen. Nikoliv. Byl to nápad Anděly Kozákové, první české právničky a později první notářky v Evropě. Měla totiž neblahé osobní zkušenosti se sháněním místa ve státní službě. Musela jsem projít spolkové zápisy, abych se dozvěděla, na čí popud se vlastně právničky daly dohromady. Milada to nebyla.

Putovala vlakem v roce 1946 s výpravou československých poslanců do Moskvy? Nikoliv. Letěla tam sovětským strojem, ale nešlo o poslanecký výlet, nýbrž o setkání výkonného výboru Mezinárodní demokratické federace žen, vedené sovětskými a francouzskými komunistkami.

Pro medaili francouzského hnutí odporu si v lednu 1947 nejela do Paříže, nýbrž na francouzské vyslanectví se sídlem v Praze na Malé Straně. Sama před vyšetřovatelem v roce 1949 řekla, že vyznamenání obdržela právě tam.

Jak se seznámila s Františkou Plamínkovou? První zaručená zpráva říkala, že při slavnosti velikonočního Míru Červeného kříže  v roce 1923. Tuhle pověst vyvrátila sama Milada Horáková, když o prvním setkání napsala vzpomínku, která ani trochu neodpovídala potřesení rukama na schodech Rudolfina. Podobně jako rozprava u TGM i toto je případ, kdy Milada zachytila okamžik svého života, jež zdaleka neodpovídal „pravdivému“ líčení z devadesátých let minulého století.

Takových momentů najdeme ještě víc.

Jen maličkosti? 

Možná jsou to drobnosti, ale na nich jsou postaveny životopisy Milady Horákové. Najdeme mezi nimi i závažnější tvrzení, jak napovídají následující citace z uznávaných historických děl:

„Čeněk Král se aktivně zajímal o politické dění … a řadil se ke stoupencům Tomáše Garrigua Masaryka. Na svou dceru měl značný vliv.“  

S tímto výkladem, čím dál košatějším  a důraznějším, se setkáváme vlastně stále. Dostává se nám obrázků, které nejsou opřené o svědectví autentických pamětníků z doby před první světovou válkou. Bohuslav Horák (manžel) a Věra Tůmová (sestra) o předválečné éře v rodině Králů měli zprávy až z druhé ruky. Pokud připomněli kladný vztah k T. G. Masarykovi, pak jej zasadili až do První republiky.

Sama Milada svému vyšetřovateli řekla, že prezidentem Masarykem byla vychovávána od roku 1927 (Karel Kaplan, Politický proces s Miladou Horákovou a spol., 2019, s. 83).  V tomto roce, jak známo, se vdala, současně přestoupila z katolické na evangelickou víru a jako členka deputace za Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (nikoliv za  Ženskou národní radu) se setkala s prezidentem Masarykem. Přelomové životní zážitky způsobily, že si letopočet důkladně zapamatovala.

T.  G. Masarykem byla tedy ovlivňována až od roku 1927.  Její slova zachytil magnetofonový pásek. Budeme nadále tvrdit, že s otcem  polemizovala nad Masarykovým Časem a Novou dobou už coby předškolní dítko? Jistěže to budeme říkat, psát a číst. Ženu, zavražděnou komunisty, chceme takhle vidět, tak o ní chceme slyšet. Že je to fabulace? Nevadí.

„Na straně Milady byl hlavou rodiny Čeněk Král. Český vlastenec, velký příznivec osobnosti a politiky T. G. Masaryka. Milada doma odmala sledovala jeho občanskou a politickou angažovanost.“

Náruživý stoupenec katolické církve pan Král nemohl být současně vášnivým příznivcem T. G. Masaryka, který tuto církev hlasitě kritizoval, až jej kněží dvakrát povolali před soud. Kromě toho národně cítící Češi své dcery neodváděli do katolického prorakouského gymnázia. Zásadně je posílali do vlastenecké Minervy. Proč tak neučinil pan Král? Jistě proto, že nebyl takový vlastenec, jak se o něm píše, a že četl zcela jiné noviny než Masarykův Čas. Volba Miladina gymnázia mluví za vše.

Později v časopise Ženská rada nenajdeme jediný záblesk toho, že se Milada hlásí k prezidentovi Masarykovi, aspoň jako k opoře feminismu, když už ne k celému jeho dílu. Vždyť nenapsala ani řádek do knihy Masaryk a ženy, kterou ŽNR v roce 1930 vydala k prezidentovým osmdesátinám! Zde měla nejlepší příležitost vyjádřit mu úctu a ocenit jeho moudrost a ideály. Jenže nic. Desítky jiných žen, hlavně členek ženské rady, tuto možnost rády využily a prezidentovi daly najevo, jak si ho váží. Po pohřbu TGM v září 1937 v časopise Ženská rada neutrousila ani slůvko, zatímco její kolegyně na prezidentovu památku napsaly několik vřelých vyznání.

Psala a mluvila o zrovnoprávnění žen a změně občanského zákoníku, ale pro svá stanoviska nehledala oporu v Masarykovi. Z toho lze usoudit, že se jeho novinovými články a projevy z dob univerzitního působení vůbec nezdržovala. Vystačila si s podklady, které k tomuto tématu nashromáždily starší spolkové pracovnice.

Vloni jsem v novém útlém dílku objevila krátkou epizodu. Františka Plamínková k sobě Miladu zavolala, přivedla ji ke stolku s fotografiemi Masaryka a Beneše, vedle postavila kříž a spustila: „Tady klekni a přísahej, že ideály těchto lidí nikdy nezradíš.“ Pro ni to znamenalo tehdy nesmírně mnoho, pokračoval interpret příběhu, a dodal, že to byl pro Miladu zážitek, který vlastně ovlivňoval celý její postoj za okupace i za komunismu.

O čem celý výstup svědčí? Že Milada v bublině ŽNR dávala okatě najevo vlažný postoj k oběma státníkům, až to Františku Plamínkovou popudilo. A mně osobně se těmito řádky potvrdilo podezření, které jsem získala během studia Miladina feminismu, že to s její náklonností k TGM už od dětských střevíčků nebylo tak žhavé, jak nás o tom historici přesvědčují.

Jména Masaryk a Beneš o dvanáct let později Milada vyslovila v závěrečné řeči při procesu. K pozdní úctě k těmto mužům ji vychovávala především Františka Plamínková. Nejen ji, ale celou Ženskou národní radu. Kromě zmíněné bytové scény o tom existují další doklady, zatím co o vlivu otce naopak nemáme autentická svědectví žádná, pouze výpovědi z druhé či třetí generace. Takže prohlášení stojí, přiznejme si to, na vodě. Pro toho, kdo se chce přísně držet faktů, je nemožné verzi, naznačenou v hořejší citaci, brát v potaz.

„K přijímací zkoušce jde Milada sama, rodina ten den odjíždí na prázdniny. „A protože každý měl svůj úkol, nesla si Milada do školy trochu neobvyklé zavazadlo.“ Klec s kanárem, aby pak hned od zkoušky šla na vlak.“  

Tahle Miladin vstup do dívčího reálného gymnázia v Korunní vylíčil Bohuslav Horák. Nebyl pochopitelně u toho, ale něco o tom u Králů zaslechl. Byl vynikajícím žurnalistou, ale nad rodinnou historkou se příliš nezamyslel.

Zapoměl na jednu důležitou věc. Rodiče by začátkem července 1913 nenechali svou dceru ve věku jedenácti a půl let samotnou doma. Pak měla zamknout, jít do neznámé školy a na vlak, dokonce se zpívajícím kanárkem, aby se za ní kdejaký pobuda ohlížel? Určitě ji opatrovala zkušená hospodyně, které se říkalo služka. Ta ráno zkontrolovala, jak Miládce sluší sváteční šaty s volánky, popadla klec, otočila klíčkem ve dveřích a ve škole počkala, až se její svěřenkyně vrátí od zkoušky. Potom s objemným zavazadlem společně zamířily na nádraží Františka Josefa. Takhle by se dalo příběhu věřit. Ve vagónech mívaly i starší dívky vedle sebe gardedámu, tím spíš dítě. Královi by je snad nevystavili jakémukoli nebezpečí. Mohla by nastoupit do nesprávného vlaku, zakopnout na kolejích, během jízdy jí do oka spadnout jiskra a kdoví co ještě.

Že současný novinář převezme lehce nahozené řádky pana Horáka a nedokáže si vybavit rodinnou každodennost před více než sto lety v běžné měšťanské rodině, je s podivem. Ale, jak jsem se přesvědčila, tak to v životopisech Milady Horákové chodí. Vyprávějí se epizody, které už na první pohled vypadají nevěrohodně. Spisovatelé a novináři je píší, důvěřiví čtenáři a naivní čtenářky je se zalíbením konzumují a všichni jsou spokojeni.              

„Desetiletá Milada je rozhodnuta jít na lyceum. „Tehdy ještě děvčata rostla především pro manželství, a proto také tatínek byl poněkud překvapen,“ píše Horák o rozpacích Čeňka Krále nad rozhodnutím své dcery. S určitým váháním otec nakonec povolil. Nepřál příliš tomu, ale nebránil.“  

Tato citace je z knihy z roku 2020! Kdyby si Milada přála studovat na lyceu, musel by tatínek zajásat, rozhodně by nebyl na rozpacích. Právě lyceum bylo určeno pro dívky, které se měly vzdělávat o něco víc než na vyšší dívčí, ale o něco méně než na gymnáziu, pak se vdát a provozovat neplacený servis manželovi a dětem. To byl pro pana Krále ideál. Jenže lyceum mělo jednu zásadní vadu. Nebylo průchozí k úplnému univerzitnímu vzdělání, natož k doktorátu.

V dalším odstavci autor již píše o gymnáziu, jako by snad slovo lyceum bylo synonymem gymnázia. Jenže to byly odlišné školy. Mohly působit v jedné budově, ale v některých třídách se vyučovalo podle lycejních, v jiných podle gymnazijních osnov. Lycea trvala šest až sedm let, podle místních poměrů, gymnázia odjakživa osm let a vždy s latinou  V tom bylo jádro pudla. Milada v obou ústavech navštěvovala třídy odpovídající reformnímu reálnému gymnáziu.

Jak je možné, že na webu ÚSTR, jejichž zaměstnanci jsou za znalosti dějin placeni, si přečteme, že Milada se po „maturitě na lyceu přihlásila na právnickou fakultu?“ Na UK by ji z lycea přeci nevzali! Potřebovala papír z gymnázia, lhostejné, zda z klasického, reálného nebo reformního reálného. Dívčí lyceum a Milada Horáková? Zapomeňte.

1. máje 1918 táhl Prahou průvod, který nebyl povolen. Když šel na Újezdě kolem kasáren, vystoupila z něho dívka a hodila vojákům růži jako projev sympatií s jejich odmítáním vrátit se na frontu. Byla to Milada Králová a její čin měl pro ní neblahé následky. Otec byl vyrozuměn, že se Milada dopustila provokace a že je z reálného gymnázia na Korunní třídě, kde dosud studovala, vyloučena.“

V jiné citaci z poslední doby, která se týká stejné události, se mluví o zásahu policie, v jiném o odvaze mladé sedmnáctileté rebelky, která se už tehdy vlastenecky projevila, ale naštěstí mohla ve studiu pokračovat na jiném gymnáziu. Modifikací příběhu je několik. Dvě z nejnovějších  průpovídek na toto téma končí tím, že Milada se zúčastnila akce, která měla za cíl zřízení samostatného Československa, a další konstatuje, že se tím Milada zapojila do prvního odboje. Miladin prvomájový (ničím nepodložený) výkon v očích historiků i laiků každopádně nabírá obřích rozměrů. Nedivila bych se, kdyby parlament zanedlouho schválil zákon: „Milada Horáková se zasloužila o stát.“

Růži v květnu nemohla hodit, královna květin ještě v přírodě nekvete. Novější pisatelé a pisatelky, poté co si tento botanický zákon uvědomili, pružně se mu přizpůsobili a už nabeton vědí, že vojákovi předala kytici. Utekla ze školy, na trhu koupila pugét a běžela na Újezd hodit ji přes plot kasáren? A následoval vyhazov? Nic z toho se pravdě ani neblíží, natož aby to byla pravda celá. Po vlastizrádném incidentu, do kterého se měla dokonce zamotat policie, by začalo vyšetřování a v září by Milada rozhodně nestihla nástup do sexty.

Pádnějším důkazem, že vina a trest se nekonaly, je vysvědčení za druhé pololetí školního roku 1917/1918, kdy obdržela jedničku z chování a celkové hodnocení, že „je výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“ Měla stejné hodnocení jako spolužačky. Třídní katalog v Archivu hlavního města Prahy nelže.

K přechodu žákyň z jedné školy do jiné školy stejného typu platily přísné předpisy, které stanovil c. k. zemský školní úřad podléhající pražskému místodržitelství. Pokyny vycházely z platných rakouských zákonů a platily ještě hluboko v samostatné republice. Jejich výtah rok co rok uveřejňovala Minerva ve svých výročních zprávách. Proto víme, jak změna školy fungovala.

K zápisu gymnazistky do jiného gymnázia bylo nutno dostavit se v průvodu rodičů nebo jejich zástupců, předložit křestní nebo rodný list a poslední vysvědčení. Pokud je žákyně neměla (studovala soukromě nebo na škole jiného druhu), musela podstoupit přijímací zkoušku a předložit vysvědčení zachovalosti. Na Miladině vysvědčení z Korunní – a to z gymnázia –  stálo, že je dobrých mravů a může postoupit do vyšší třídy. Rozum nám tedy říká, že zkoušku ve Slezské neskládala a vysvědčení zachovalosti nepotřebovala.

Kdyby měla konflikt, o kterém se tolik píše a jehož dosah se neustále nafukuje, pak by jí vysvědčení zachovalosti s předtištěným textem, že „se vždy mravně chovala a nikdy soudně ani mimosoudně trestána nebyla,“ žádná kompetentní osoba, jímž býval starosta domovské obce, nepodepsala. To znamená jediné: nebyla vyloučena. Potvrzuje to údaj v třídním katalogu z 28. června 1918, který zní, nutno opakovat: „Je výborně způsobilá k postupu do vyšší třídy.“ (Viz foto na tomto webu u článku: Milada Horáková v pohádkách a pověstech českých.)

Proč tedy Milada změnila školu? Byly prázdniny a v tisku i na ulicích se už veřejně mluvilo o samostatném českém státě. Královi u rodinné večeře možná prohodili: „Vezmeme Miládku z té školy, tamhle je taky dívčí gympl, je to jen o kousek dál, za chvíli tu máme republiku, ale holky ve třídě musejí pořád zpívat rakouskou hymnu…“ Tento či podobný výklad ovšem současníky pořádně nadzdvihne ze židle. Jak se opovažuji dělat z pana Krále převlékače kabátů? Přejí si hrdinku nejen roku 1950, ale i roku 1918. Sice netuší, kde se příběh vzal, pokud se o prameny blíže nezajímají, ale při sebemenší příležitosti se s Miladinou údajnou mladickou vzpourou ztotožní, jelikož se k ní po sametu hodí.

„Protože novomanželé dosud  bydleli u svých rodičů …. (následují adresy Milady a Bohuslava), začali si hledat vlastní společné bydliště. Ale trvalo to několik let, než si našli byt, který splňoval jejich představy a přání. V roce 1935 se přestěhovali na Smíchov. Jejich nová adresa zněla: Dělnická č. 1813 (nyní Nad Santoškou č. 6).“  

Při prvním čtení výše uvedených vět starší ročníky asi jen zíraly. Já rovněž. Novomanželé střední třídy, dva intelektuálové, měli nouzi o slušný byt a osm let museli bydlet každý u svých rodičů? Tohle v minulém století zažívala generace padesátých let, ale novomanželé Horákovi v roce 1927? I v tomto případě, když se nad stránkou reprezentativní knihy hlouběji zamyslíme, zůstaneme bezradní. Ani se tu nedočteme, jestli skutečně celá léta manželé bydleli zvlášť, jak nás k tomu věta navádí, nebo jestli si něco podřadnějšího přece jen našli, a kde.

Při solidnějším bádání pak objevíme, že od počátku bydleli v Obloukové ulici čp. 647, Praha XIII – Vršovice. Dům stále stojí. Jeho obyvatelé určitě netuší, že po stejných schodech kdysi stoupala Milada Horáková. Můžeme se postavit na chodník a dívat se nahoru s otazníkem: „Z kterých oken asi vyhlížela ven?“

Do vily v dnešní ulici Nad Santoškou se Horákovi přestěhovali v roce 1935, aby malá Jana měla kolem sebe víc zeleně a také proto, že jim platové podmínky už dovolovaly vyšší životní standard.         

„Dostatečně výmluvným dokladem jejich profesních schopností bylo jmenování do manažerské pozice v referátu péče o dítě, samozřejmě až po složení všech potřebných zkoušek podmiňujících služební postup.“

Sdělení jako vytržené ze současné manažerské příručky. Pilná studentka šprtala na zkoušku a hned se s novými vědomostmi pochlubila při psaní o Miladě Horákové. Až na to, že na Ústředním sociálním úřadu hl. m. Prahy odbor „péče o matku a dítě“ neexistoval. Měl pouze odbor „péče o mládež  od 14 do 18 let.“ Autorka se sice bleskne soudobým slovníkem, ale vůbec netuší, kde paní Milada vlastně pracovala. Tomu se říká uvádění čtenářek, například mne, v omyl. Přitom jde o knihu vědeckou, patřičně dotovanou.

Prozradím, aniž jsem placena grantem, že Milada Horáková spravovala  záležitosti týkající se výchovných a studijních příspěvků z různých nadací, a agendu kolem stravování a ošacování mládeže, zaopatřování mládeže v léčebnách (ozdravovnách), vychovatelnách a polepšovnách, umisťování nezletilců do pěstounské péče, zřizování prázdninových hřišť, poskytování zdravotních pomůcek a komunikovala s poručníky z povolání, kteří kontrolovali výchovu starších dětí v rodinách, v učení aj.

V roce 1935 Milada fyzicky seděla na jedné, ale pracovně na dvou židlích. Jednak v nadačním odboru, kde podléhala JUDr. Zdeňku Kučerovi, ústřednímu magistrátnímu radovi, a jednak v odboru péče o mládež, jemuž velel JUDr. Václav Havlík, vrchní magistrátní rada. V systému pod nimi úřadoval jeden právník a dvě právničky (jednou z nich byla Milada), dále tajemnice, koncipistka, adjunktka, asistentka, oficiantka, elév aj.

Je nasnadě, že úřednictvo s právnickým vzděláním začínalo na vyšších příčkách. V okamžiku podpisu pracovní smlouvy jim služební zákon zajišťoval povyšování podle odpracovaných let. V úřední hierarchii, která pamatovala ještě staré Rakousko, byli na systemizovaná místa jmenováni komisaři, vrchní komisaři, radové, magistrátní radové apod. Zpravidla jeden kolega nemohl v postupu „přeskočit“ jiného kolegu. Připomínat si tuto zastaralou úřednickou strukturu ve spojení s Miladou Horákovou se mladé generaci asi příčí. Manažérka, to zní lépe. Tak nějak moderně, ačkoliv to neodpovídá časům před sto lety.

„… na pražském magistrátu byla vedoucí odboru pro děti a mládež … “ 

Ani tato verze nenazývá odbor, v němž Milada pracovala, přesně. Pátrání po její vedoucí funkci mi přineslo  další zklamání. Za celých jedenáct let (1927-1938) své působnosti v sociálním úřadu Milada nezastávala vedoucí postavení. Možná vůči koncipistce nebo elévovi byla v nadřízené pozici, ale neodpovídala za celý odbor. Úlohu pana přednosty si muži nenechali vzít.         

„Nejen v ženské otázce, také v rámci svých odborných a politických aktivit se Milada Horáková zúčastnila řady setkání i na mezinárodní úrovni. V roce 1930 byla například přítomna jako expert pro mezinárodní právní otázky na první kodifikační konferenci mezinárodního práva v Haagu.“

Veškeré Miladiny aktivity se týkaly ženské otázky, i ty, co se odehrávaly na mezinárodní úrovni. V Haagu šlo ženám o státní občanství vdaných žen, neboť ty po sňatku ztrácely dosavadní státní příslušnost. Tím přicházely o svou identitu, právo z nich udělalo „přívěsek manžela.“ Feministkám to připadalo nespravedlivé a pro ženy nevýhodné. Například definitivní učitelka se vdala za muže s polským občanstvím, usazeného na Moravě. Žili spolu v ČSR, ale ona, po sňatku také Polka, byla propuštěna ze školství, protože stát nezaměstnával cizí státní příslušníky. Muž své občanství pro ženitbě nemění, proč má tak činit žena, řekne-li u oltáře ano?, ptaly se feministky.

V Haagu Milada zastávala stanovisko, společně s dalšími delegátkami z různých zemí, že žena po sňatku s cizincem má právo ponechat si dosavadní státní příslušnost. Hájila řešení, které dokonce odporovalo stanovisku československé vlády. Prý by byla narušena jednota rodiny. Autor shora uvedené citace vůbec neví, o jakou odbornou a politickou aktivitu šlo. Nemá nic konkrétního, jen klišé.

Miladinu účast v Haagu zařídila Františka Plamínková jako předsedkyně Ženské národní rady, protože tam šlo – ó hrůzo! – zase jen o feminismus, v jejím případě o znalost několika málo paragrafů kolem státního občanství vdané ženy. Jako expertku, ale pouze jen na tuto problematiku, ji Plamínková prosadila přes ministra zahraničí Edvarda Beneše a ministerstvo vnitra. Kdyby ženu na kodifikační konferenci, která zahrnovala víc témat k projednání, vybíralo ministerstvo zahraničí, asi by tam poslalo spíše svou ministerskou komisařku, která mohla mít širší vědomosti v mezinárodním právu než magistrátní úřednice.

Podle knihy z roku 1991 Milada jela do Haagu s vedoucím delegace dr. Krčmářem, podle knihy z roku 2009 jela s dr. Baxou. Ve skutečnosti žádný z těchto mužů skupině nešéfoval. Pokud někoho zajímají jména, pak cestovala s JUDr. V. Joachimem, JUDr. V. Koukalem, JUDr. B. Kučerou a JUDr. F. Sitenským, tedy s lidmi z ministerstva vnitra, spravedlnosti, zahraničí a obchodu. Pánové by si jistě nepřáli, aby se jim Milada Horáková, konceptní čekatelka v sociálním úřadu,  pletla do jejich kompetencí. V Haagu družinu očekával vedoucí delegace vyslanec M. Plesinger-Božinov a jeho manželka.

S Haagem roku 1930 se v historických knihách pojí účast Milady Horákové na jakémsi letním semináři. Údajně zvítězila mezi mnoha uchazeči a v cizině pak zkušené právníky ohromovala svými argumenty a bystrým úsudkem. Jde o neuvěřitelné zkreslení shora uvedené akce. I tuto blamáž dementuje sama Milada tím, že o jarním jednání v Haagu napsala do časopisu Ženská rada, dokonce ve dvou pokračováních, zatímco o údajném několikatýdenním letním semináři a zasvěcené debatě s věhlasnými evropskými juristy neutrousila ani slovo.  Dezinformace o haagském působení je jednou z těch, co v životopisech Milady Horákové vznikla metodou „jedna paní povídala.“ Nebýt mlčení Milady, ani na tento nonsens nepřijdeme.

„Služebně v průběhu třicátých let navštívila také Francii, Anglii, Skotsko, Švédsko a Švýcarsko, v rámci mezinárodních aktivit ŽNR zavítala také do Sovětského svazu, odkud se podle svědectví svých blízkých vrátila s rozporuplnými pocity.“

Služebně? Kdo jí tam vyslal a proč, jakou instituci zastupovala, abychom mohli použít termín „služebně?“ To nám zůstává utajeno. Celý tento odstavec v knížce z roku 2020, jakož i v dílech předcházejících, zavání hlubokým omylem. Kromě Paříže 1928, kdy se Milada zúčastnila sociálního sjezdu, asi z pověření Ústředního sociálního úřadu hl. m. Prahy, veškeré další zahraniční cesty během První republiky nepodnikla „služebně.“ Společně s jinými delegátkami zastupovala ŽNR na různých mezinárodních ženských konferencích či kongresech. Vždy obětovala část dovolené a sáhla do rodinné kasy. Šlo totiž o dobrovolnickou, nikoliv o „služební“ činnost.

I já teď jako neplacená brigádnice prozradím, v kterých dálavách se pohybovala:  Haag  a Vídeň (1930).  Marseille a Ženeva (1933), Dubrovník (1936), Edinburgh se zastávkou v Londýně (1938). K těmto místům si lehce doplníme shora uvedené státy. Chybí nám tu Švédsko a Sovětský svaz, neboť do obou zemí zavítala až po válce. Proč by ŽNR měla posílat delegátku do Moskvy? S kým by tam rozvíjela své aktivity? V SSSR ženské spolky neexistovaly. Historik patrně nezná tamní předválečný režim, jinak by takovou hloupost nemohl napsat. Tahle fake news – další dnes frekventované slovo – vznikla nepozorným čtením vzpomínek Bohuslava Horáka. Jednou špatně převzaté a chyba se vleče a vleče, už třicet let.

Moskvu Milada navštívila pouze jednou, v říjnu 1946. Jen tehdy si mohla přivézt rozporuplné pocity, s nimiž se svěřila svým blízkým. Před čtenářkami ženského časopisu si však pochválila sovětské muže respektující rovnoprávnost žen, zatímco o Západu se nevyjádřila zrovna přívětivě.

Opět jsem porovnávala, co jsem o její návštěvě v SSSR četla v knihách a co stojí v jejím interview v ženském časopisu těsně po návratu. Knihy vyhovují současným politickým trendům. V nich je Milada vůči SSSR kritická a nakloněna Západu. V autentickém časopise, jehož řádky pronikaly do mozků tisíců čtenářek a ovlivňovaly jejich myšlení, neřekne Milada o SSSR jediné pochybovačné slůvko, zatímco Západ je podle ní plný desperátů .            

„Byla nadaná na jazyky, uměla německy, francouzsky a anglicky.“

Z němčiny a francouzštiny nenosila domů známky, které by opravňovaly k závěru, že se narodila s jazykovým talentem. Na mou otázku v roce 1990, zda uměla anglicky, dcera a sestra Milady Horákové zavrtěly záporně hlavou. Její neznalost angličtiny mi osobně potvrdila rovněž právnička, která v roce 1938 s Miladou Horákovou cestovala do Skotska.

Nemohu opomenout dopis politické vězeňkyně uveřejněný v tisku v roce 1990. Byla to vzpomínka na Aichach. Bohužel jsem si ji nevystřihla a kopírky tehdy nebyly ještě přístupné. Pisatelka krátce vylíčila chvíle, kdy vězeňskými vraty projeli britští osvoboditelé. Podle ní se Milada Horáková okamžitě pasovala do vůdcovské role a běžela k nim. Lovila anglická slovíčka, bylo to zahanbující, skupinka vojáků stála v rozpacích, nevěděla, co chce, až jí přispěchala na pomoc další Češka s perfektní angličtinou.

Milada Horáková v poválečném časopise Rada žen píše, že v Aichachu po osvobození společně s Marií Wolfovou zastupovala české ženy při organizování repatriace. Tato členka bývalé Ženské národní rady dokonale ovládala angličtinu. Musela to být ona, kdo ji před hloučkem britských uniforem pohotově vypomohl z jazykových nesnází. Jestli někdo v minulosti pronesl, že na vězeňském dvoře hovořila anglicky, tak buď stál daleko od ní, anebo si ji spletl právě s Marií Wolfovou,. Z osvobození se tam radovalo asi tisíc žen různých národností, musela to být pěkná mela a pro všechny ohromné nervové vypětí. Mezi nimi se motala možná tisícovka mužů, kteří sem byli přivlečení z blízké mužské věznice.      

V listopadu 1945 Rada československých žen přijala britské manželky českých příslušníků RAF. Hana Benešová s nimi hovořila anglicky a Milada Horáková česky, stojí v časopise Rada žen. Kdyby ovládala angličtinu, tak by s ní normálně vyrukovala, ne?           

Vyzdvihování jazykových znalostí Milady Horákové je někdy až trapné. V jednom vážně míněném internetovém životopisu se dozvíme, že poměrně často cestovala a „zvládla se dorozumět anglicky, francouzsky, německy a samozřejmě česky i slovensky.“ Toto úžasné sdělení navozuje otázku: Kdypak jsme naposledy v životopise Edvarda Beneše četli, že znal šest řečí a navíc rozuměl také český, slovensky a rusínsky a vyznal se v latině a řečtině? Františka Plamínková skutečně hovořila německy, francouzsky a anglicky. Protože nepocházela z tzv. lepších kruhů jako Milada, druhé dva jazyky dřela sama až v dospělosti, platila si učitelky. V roce 1928 se anglicky dorozumívala ve Skotsku bez tlumočnice, moc jí to nešlo, přiznávala, ale postupně se lepšila. V roce 1937 promluvila anglicky v pražském zahraničním vysílání a v roce 1939 v angličtině oslovila Švédky ze stockholmského rozhlasu. Kdo tyto její přednosti stále omílá kolem dokola?

„Koncem července odjela Milada Horáková do Paříže. Byla jmenována do „politické části“ delegace, jejíž členové měli posoudit z globálního pohledu mírovou konferenci Spojenců…“

Jde o mírovou konferenci v roce 1946. Kdyby tam Milada Horáková setrvala od konce července do října, jak vyplývá z dalšího textu, musela by se rozdvojit. Listováním v časopise Rada žen jsem totiž zjistila, že toho léta doma organizovala různé akce Rady československých žen. Například na tiskové konferenci veřejnost ubezpečila, že ženy vítají dvouletý plán a zapojí se do něj seč jim síly stačí.

Upozornila hlavně na nutnost dobývat uhlí, takže by ženy své manžele měly posílat na dlouhodobé uhelné brigády na Mostecko. Již jim na dráze vyjednala slevu na jízdném, aby tam mohly své muže o nedělích navštěvovat, případně se do severočeského kraje zamilovat a přestěhovat se tam s celou rodinou. Nábor do hornictví tedy spojila s otázkou osidlování pohraničí. Poválečný budovatelský étos měl zkrátka své charakteristické rysy.

Vraťme se k tříměsíčnímu Miladinu pobytu v Paříži. Když se chyba objevila na začátku 90. let, dala se omluvit, na životopise se pracovalo horkou jehlou. V roce 2020, kdy tato informace v historickém díle znovu vyšla, už žádná omluva neplatí. Mimo jiné i proto, že Milada se vyšetřovateli zmínila, že ve Francii tenkrát strávila 10-14 dní, a sice v září. Opět sama hrdinka anuluje některá falešná tvrzení, dosud považovaná za bernou minci. Jejím úkolem v Lucemburském paláci byl lobbing za odsun Maďarů ze Slovenska. Podařilo se jí promluvit několik slov pouze s jedním zástupcem z USA (který hovořil několika jazyky), jak sdělila vyšetřovateli. Do delegace po celé tři měsíce patřila jiná žena, členka KSČ Gertruda Sekaninová (později Čakrtová).

„V listopadu 1946 Milada Horáková vedla naší delegaci na kongres Mezinárodní demokratické federace žen v Paříži.“

Jednak se zakládající kongres Mezinárodní demokratické federace že (MDFŽ) konal na přelomu listopadu a prosince 1945, tedy o rok dříve, a jednak vedoucí desetičlenné delegace byla Julie Prokopová. Zastupovala Anežku Hodinovou-Spurnou, která měla neodkladné jednání v roli místopředsedkyně národního shromáždění. V čele československých zástupkyň byla pochopitelně členka KSČ, vždyť shromáždění organizovaly jejich dobré známé, francouzské a sovětské soudružky!

Dle vyprávění přímé účastnice kongresu Boženy Wirthové, která autorce těchto řádků v osmdesátých letech minulého století poskytla rozhovor, shromáždění proběhlo podle pokynů Sovětů. V tomto případě mě pisatelka citátu, v němž Miladě Horákové přisoudila opět vedoucí funkci, nezmátla. O kongresu jsem už dlouho předtím věděla své.

„Za pomoci této aplikace se můžete vydat po stopách mladé Milady, podívat se na dům, kde se narodila nebo na budovu Arcibiskupského gymnázia, které navštěvovala…“

Tímto Klub dr. Milady Horákové na svém webu informuje, že spolupracoval na místopisu životních křižovatek Milady Horákové. Aplikaci je možno si stáhnout do mobilu. Na jedné zastávce v Korunní ulici – zní z mobilu –  se lidé podívají na Arcibiskupské gymnázium, které Milada navštěvovala. To je nedopatření. Do vznosné budovy s observatoři na střeše nechodila, neboť ta vyrostla až v roce 1937. O tom komentář taktně mlčí. Takže milovnice pražských památek se bude dívat na Potěmkinovu vesnici. Škola, v níž Milada vysedávala v lavici, stála na témže místě, ale je dávno zbouraná.

Klub pomocí mobilu přivede pražskou turistku také k Nové radnici na Mariánském náměstí, kde Milada pracovala. Zase přehmat. Za První republiky docházela zprvu do Bartolomějské ulice (do staré barabizny, která již nestojí), potom do Clam-Gallasova paláce v Husově ulici. Po květnu 1945 se v zaměstnání ani neohřála, v říjnu se stala poslankyní. Do té doby se sociální úřad sotva stačil zkonsolidovat, natož se z Husovy ulice přestěhovat na Mariánské náměstí, pokud tam po válce vůbec sídlil.

Jenže secesní budova, to je paráda, myslí si zřejmě autorky scénáře, a přidají Novou radnici do trasy. Komu by mohlo vadit, že Milada její vznešenou bránou třeba nikdy neprošla? S jistotou však víme, že pracovala ve vedlejším Clam-Gallasově paláci, v té barokní, ale studené nádheře. Tu ovšem scénáristky pominou.

Závěr, který mě nijak netěší

Celé toto povídání vzniklo brzy poté, co jsem na internetu viděla snímek z jistého sezení žen, které při výročí vraždy Milady Horákové svolaly besedu s výstavkou knih o jejím životě. Pravděpodobně svou schůzku obohatily četbou některých pasáží, aby pak o přečteném debatovaly. Na stolečku leželo tak pět šest svazků. Hezky graficky vypravených, v tvrdých deskách, na pěkném papíře. Znám je. Jsou to knihy, v nichž se dětství a mládí hrdinky poněkud míjí se skutečností. 

Představila jsem si, jak skupinka posluchaček hltá každé slovo předčitatelky a obdivuje nezletilou Miladu coby vrhačku růže, která se nezalekla policejního pendreku, zatím co pravda je taková, že v onu středu způsobně seděla ve školní lavici. Nebo jsem partu kamarádek viděla tiše sedět v iluzi, že Milada od konce července do poloviny října 1946, celé tří měsíce, jednala  v Paříži o zabezpečení světového míru. „Páni, takovou jsme měli ženu a do teď jsme o ní ani nevěděli,“ slyším jejich obdivné hlasy, neboť  podobné odezvy jsem už několikrát zachytila v internetových debatách.

V srpnu toho roku však aktivní Milada Horáková, třebaže byla okurková sezóna, svolala v Praze tiskovku na podporu dvouletky, ačkoliv ještě nebyla oficiálně přijata národním shromážděním, pouze se na ní usnesla KSČ. Předsedkyně RČŽ jako by chtěla být první, kdo budovatelský plán veřejně podpoří. Zamyšlený projekt spojila se získáváním rodin pro dlouhodobé uhelné brigády, neboť zima bude krutá.

Shora uvedenými citacemi jsem nevyčerpala zdaleka všechna zkreslení, která nacházím v historických knihách. Pikantní na nich je, že  Milada Horáková mnoho chyb, omylů a úmyslných deformací, včetně údajného prvorepublikového obdivu k TGM, svými výroky při různých příležitostech sama vyvrátila.     

S dávnými vzpomínkami je to někdy na pováženou. Člověk je dokáže změnit, nikoliv se špatnými úmysly, ale realita je mu třeba nepříjemná, takže sám sebe přesvědčí, že to bylo jinak. To se týká nejen osoby samé, ale i jeho nejbližšího okolí. Po mnoha letech se dá se vzpomínkami dokonce dobře manipulovat, není-li písemného dokladu. To nám řeknou nejen badatelé, ale rovněž každý soudce nebo psycholog.  

Eva Uhrová, 2021             

Pro všechny, kdo otevřeli tuto webovou stránku a zajímají se o historii žen, jsou v internetovém knihkupectví Kosmas.cz k dispozici mé tituly:

České ženy známé a neznámé (2008)       

Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009)

Anna Honzáková a jiné dámy (2012)

Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)

Po stopách šesti žen (2020)