O založení VLASTY pravdivě 

„Časopis Vlasta založila v lednu roku 1947 dr. Milada Horáková.“  „Úloha šéfredaktorky paní Miladě seděla.“ „Milada Horáková iniciovala vznik nového týdeníku … Narodila se Vlasta!“ „Časopis Vlasta založila Milada Horáková se svými přítelkyněmi.“

Tyto věty a další pestré verze se opakují, kdykoliv čteme o Miladě Horákové a jejich zásluhách o založení časopisu Vlasta. Nutno konečně zvolat omšelé „všechno bylo jinak!“

Pisatelky a pisatelé shora uvedených citací většinou přidávají, snad na důkaz novinářských schopností a vynalézavosti Milady Horákové, že Vlasta v prvním čísle vyhlásila soutěž „Hledáme Vlastu, dítě časopisu.“ Soutěž však poprvé neoznámila Vlasta, nýbrž Rudé právo, a to již  28. prosince 1946, kdy Vlasta ještě neexistovala. V prvním týdnu ledna 1947 dosavadní Rada žen, týdeník Rady československých žen (1945-1946), se již v trafikách neobjevila. Zato 7. ledna 1947 Rudé právo opět připomnělo, že za dva dny vyjde Vlasta se slosovací soutěží o novorozenou holčičku jménem Vlasta. Ozvat se měly všechny matky, jimž se 1. ledna 1947 narodila holčička se jménem Vlasta. Nikoliv poslední vydání Rady žen, nikoliv první číslo Vlasty, nýbrž Rudé právo celou soutěž, dokonce se čtrnáctidenním předstihem, vyhlásilo!

Rada žen ve svém posledním čísle v prosinci 1946 o  budoucí Vlastě napsala jen dva řádky, s nimiž asi sekretářka redakce pádila z pátého patra budovy Melantrichu do tiskárny, která se nacházela v suterénu stejné budovy. Na poslední chvíli sazeči předala papírek s textem, který měl mistr vysázet u dolního okraje titulní strany a čtenářkám oznámit, že Rada žen už nevyjde. Uvnitř časopisu předsedkyně Rady československých žen Milada Horáková ani nestačila čtenářkám říct: „Na shledanou! Sejdeme se v novém týdeníku Vlasta.“ Nevěděla o změně? Nebo se o ní doslechla na poslední chvíli, ale stejně nebylo nic jisté? Platí to druhé.

O propagaci Vlasty se staralo pouze Rudé právo. Byly to právě komunistky, které na  ÚV KSČ prosadily, aby vycházel  pestrý a líbivý časopis pro široké vrstvy žen, mix bývalé Hvězdy československých paní a dívek, Evy a Rozsévačky. Potřebovaly nástroj pro masově politickou práci, dnes bychom řekli pro politický marketing. KSČ sice nebyla jedinou vládnoucí stranou, platil Košický vládní program, ale v poválečném dění si přisvojila hlavní slovo.

Vlasta měla ženské hnutí, na první pohled nestranické, nenápadně otáčet co nejvíc doleva. K této strategii patřila i titulní stránka prvního čísla. Manželé Hana a Edvard Benešovi byli velice oblíbeným párem. Bylo jasné, že po titulu s jejich fotografií ženy z měst a městeček dychtivě sáhnou. Čtenářskou obec Vlastě nadále však získávalo Rudé právo

O tom, že Milada Horáková založila týdeník Vlasta mohou psát jen lidé, kteří nevědí, že periodický tisk ve Třetí republice řídilo ministerstvo informací, které rozhodovalo o tom, co bude vycházet, jak často, v jakém nákladu a o čem smí psát. Ve výroční zprávě za rok 1946-1947 Rada československých žen dokonce tomuto ministerstvu, v jehož čele stál ortodoxní komunista Václav Kopecký, vyslovuje poděkování za to, že ji zbavilo prodělečného týdeníku (Rady žen)  a vydává pro ni nový časopis Vlasta.

Vlasta začala vycházet ve vydavatelství ministerstva informací Svět v obrazech, v němž vycházel i stejnojmenný časopis. Redakce Vlasty proto od samého začátku sídlila ve stejné budově na Národní 10, ve třech podkrovních místnostech, aby redakce měly k sobě co nejblíže. Na vedoucí místo Ninu Bonhardovou doporučil Zdeněk Nejedlý. Kromě tak velké protekce musela být důkladně prověřenou osobou, tedy po linii KSČ, jinak by z tajemnického místa Světa v obrazech  byla sotva katapultována na šéfredaktorku začínajícího časopisu, s nímž neměl nikdo zkušenosti, nejméně paní Nina, která do té doby v žádné redakci nepracovala.

Nina Bonhardová po svém jmenování už jen Miladě Horákové oznámila název časopisu. Ta narychlo napsala úvodník, který je mylně pokládán za důkaz, že časopis založila, přičemž žádná pisatelka zatím nedoplnila, z jakých finančních prostředků mohla časopis přivést na svět.

Rukopisy a fotografie před vydáním každého čísla kontroloval šéfredaktor Světa v obrazech František Rachlík a zalomená čísla ještě putovala k ideové kontrole k dalšímu uvědomělému kádru Ladislavu Štollovi. Jednou za čtrnáct dní zasedala redakční rada, kam docházela též Milada Horáková.

Nápad na Vlastu nevznikl, jak bychom si dnes přáli, v Radě československých žen pod taktovkou Milady Horákové, nýbrž na výzvu skupiny bývalých vězeňkyň koncentračního tábora Ravensbrück. Proto časopis nebyl po únoru 1948 přejmenován. Byl dítkem několika iniciativních prvorepublikových komsomolek, za války politických vězeňkyň a poté vlivných členek ústředního výboru KSČ.   

Vlasta vyšla až 9. ledna 1947. V prvním lednovém týdnu čtenářky tedy zůstaly bez „svého“ časopisu. Vlasta byla zábavnější, všestrannější, kritičtější v otázkách zásobování a srozumitelnější ženám všech věkových skupin a profesí než dosavadní Rada žen. Úvodník, komentář, rozmanité články, více fotografií, zprávy z denního života, výzva k dopisování, soutěže, vaření, koutek pro děti. Méně dlouhých textů pro intelektuálky, více kratších rubrik pro dělnice, zemědělkyně a úřednice bez vysokých škol.

Milada Horáková pochopitelné novou možnost, kde a  jak prezentovat a pokračovat v budování jediné celostátní ženské organizace uvítala. Pod titulkem Vlasta – mluvčí Rady československých žen ujistila čtenářky, že časopis bude nadále plnit „základní účel časopisu nestranického ženského hnutí,“ a že bude „průkopníkem ženské práce, ženských posic a jejich důsledným obhájcem.“

Uznávala, že se ženy perou s obtížemi a jsou denními úkoly přetíženy, dělnice i úřednice, ale slíbila, že rada žen se bude domáhat takových zákonů a opatření, aby ženy mohly snáze zvládat své občanské a mateřské úkoly. „Svoboda, demokracie, mír, rovná práva jsou cíle na vrcholcích. Dosáhnout jich znamená pracovat, bojovat, neumdlévat, nevzdávat se.“ Velmi úderný začátek, poplatný své době. Slíbila rovněž, že Vlasta přinese ženám rady, poučení a zábavu.

Nikdy však nebyla její šéfredaktorkou, ani její zástupkyní, jak si přečteme v některých knihách. Měla co dělat v parlamentě, v Radě československých žen, v politické straně a mnoha spolcích. Večery a neděle vyplňovala mnoha společenskými a kulturními povinnostmi. O rodinné zázemí dcery Jany se staral Bohuslav Horák a hospodyně, občas teta Věra a strýc Josef Tůmovi. Kdo zná redakční práci ví, že se nedá dělat v poklusu, levou rukou.

Úvodník, připravený do Rady žen k novému roku 1947 už tedy nevyšel, byl však otištěn v druhém čísle Vlasty. Milada Horáková se v něm vrací k volbám, které se konaly před půl rokem a co do počtu poslankyň nedopadly zrovna skvěle, a předkládá dva nejdůležitější společenské úkoly pro rok 1947: projednávání nové ústavy a nástup do dvouletého plánu.  „Ženy cítí odpovědnost k dvouletce a jsou rozhodnuty ji podpořiti. Proto je nutno rychle prováděti mechanisaci domácností, zejména zemědělských, pomáhati zdravotními a sociálními zařízeními ženě při výchově dětí a nejrůznějšími úlevami pomáhati rodinám, kde oba manželé pracují v zaměstnání.“ Mimo jiné tedy žádala od vlády jesle a mateřské školy.

Rudé právo s předstihem informovalo, co ve Vlastě vyjde a její obsah náležitě propagovalo. Sice nikoliv plošnou inzercí, jen tučně vytištěnými řádky, ale po několik prvních měsíců upozorňovalo na materiály, které měly přitáhnout čtenářskou obec. 

Upozornilo třeba na reportáž o zásnubách britské princezny, na módu Středního východu, povídku sovětského autora, čtenářky se  měly těšit na článek o první dámě Francie, prohlédnout si návrhy pracovních obleků pro zemědělské ženy atd.  V únoru 1947 zdůraznilo článek Čekáme vzácné hosty, jímž autorka Milada Horáková vítala delegátky Mezinárodní demokratické federace žen. Rudé právo také nikdy nezapomnělo zvýraznit rubriky o výživě, vaření, módě a rady pro domácnost, jak to měly ve zvyku předválečné ženské časopisy s nákladem 400 000 výtisků. Vlasta si pro začátek vytkla cíl 100 000 exemplářů.

„Vlasta se stává vskutku listem, který chce sloužit všem čsl. ženám. Živě řeší nejrůznější časové problémy, které se naléhavě dotýkají dnešních žen,“ chválí si v únoru 1947 Rudé právo, tehdy jediný deník evropského formátu. Také komunistky měly eminentní zájem na tom, aby list působil politicky neutrálně. Byla to taktika, která v nejbližší budoucnosti přinese své ovoce.

Ano, Milada Horáková byla totalitním režimem zavražděna. Avšak z úvodníku, který napsala tři a půl roku předtím do prvního čísla Vlasty, nelze předkládat veřejnosti, že časopis vymyslela, založila a dokonce mu šéfovala. To vše bez žurnalistických zkušeností? Vždyť za první republiky psala jen o paragrafech rodinného práva do skromného časopisu (vizáží spíše věstníku) Ženské národní rady. Sama se v úvodníku nezmiňuje ani o tom, že časopis založila Rada československých žen. Jen píše, že časopis bude tomuto spolku sloužit.

Vlasta se měla čile k životu. Probírala všední starosti žen, módu, bydlení, pracovní a životní podmínky žen a vedla diskuse se čtenářkami, i když reportáže a komentáře byly podbarvené jedinou povolenou ideologií. O to větší práce a přemýšlení padalo na redaktorky. Napsat, co bylo nutné, ale nezadat si. Postupně si Vlasta získala pověst dámy, která má všech pět P:  pomůže, poradí, poučí, potěší, pohladí.

Během čtyřiceti totalitních let se na začátky Vlasty nevzpomínalo, zato v postsametových dobách se k nim kde kdo vrací. Jsou spojeny se jménem Milady Horákové, to přece nutno zdůrazňovat! Za tím účelem se historie přibarvuje a přibarvuje a opisuje a opisuje.

Eva Uhrová,  leden 2020

Autorka čerpá z rozhovorů se zakladatelkami časopisu Vlasta, které se uskutečnily na přelomu 70. a 80. let 20. století, dále z Rady žen 1945-1946, z Vlasty 1947 a z Rudého práva 1946 a 1947.

Více o Miladě Horákové a o založení časopisu Vlasta si přečtete v mé knize:

PO STOPÁCH ŠESTI ŽEN 

https://www.kosmas.cz/knihy/277466/po-stopach-sesti-zen/