Milada Horáková na vlně feminismu

 

Milada Horáková na vlně feminismu

Knih a článků o Miladě Horákové, hrdince nespravedlivého politického procesu z roku 1950,  vyšlo již mnoho. Její příběh je nově vyprávěn také v knize Po stopách šesti ženPublikace se na 130 stranách věnuje její činnosti na poli feminismu. Nevyhýbá se však ani drobným epizodám ze soukromého života, vše až do roku 1948. Mnohé věty tu končí otazníkem, protože na některé skutečnosti po stu letech, plus minus, dnes nenajdeme odpověď. Na fotografiích uvidíme aktivistky ženského hnutí v letech 1945-1948 a členky Rady československých žen v londýnské emigraci.

Milada Horáková ve Třetí republice

Milada Horáková

ve Třetí republice

Na podzim 2019 obdržela Milada Horáková status bojovnice proti komunismu, jak si můžeme přečíst na internetu. V odůvodnění k tomuto kroku nám může být pouze divné, že historik její protikomunistické postoje klade již do předúnorového období.

Porovnáme-li jeho tvrzení se ženskými časopisy od srpna 1945 do února 1948, pak nám jeho závěry nevycházejí. Nahlédněme do týdeníku Rada žen, který vydávala Rada československých žen, a Vlasty, jež vycházela pod ministerstvem informací, ale která rovněž sloužila spolku, jehož byla Milada Horáková předsedkyní. Sama později vyšetřovateli řekla, že ke komunistům byla vždy loajální, vše se v ní obrátilo až po 25. únoru 1948. Právě o tom oba časopisy pro ženy více než svědčí.

Vlasta (časopis) – začátek 1947

O založení VLASTY pravdivě 

 

„Časopis Vlasta založila v lednu roku 1947 dr. Milada Horáková.“

„Úloha šéfredaktorky paní Miladě seděla.“

„Milada Horáková iniciovala vznik nového týdeníku … Narodila se Vlasta!“

 

Tyto věty a její další pestré verze se opakují, kdykoliv čteme o Miladě Horákové a jejich zásluhách na založení časopisu Vlasta. Nutno konečně zvolat ono omšelé „všechno bylo jinak!“

Pisatelky a pisatelé shora uvedených citátů většinou okamžitě přidávají,  snad aby předvedli svou zasvěcenost do historie listu, že Vlasta v prvním čísle vyhlásila soutěž „Hledáme Vlastu, dítě časopisu.“ Už tady je chyba. Soutěž neoznámila poprvé Vlasta, nýbrž Rudé právo, a to již  28. prosince 1946, kdy Vlasta ještě neexistovala. V prvním týdnu ledna 1947 dosavadní Rada žen, týdeník Rady československých žen (1945-1946), se již  v trafikách neobjevila. Zato 7. ledna 1947 Rudé právo opět připomnělo, že za dva dny vyjde Vlasta se slosovací soutěží o novorozenou holčičku jménem Vlasta. Ozvat se měly všechny matky, jimž se 1. ledna 1947 narodila holčička se jménem Vlasta.

Nikoliv poslední vydání Rady žen, nikoliv první číslo Vlasty, nýbrž Rudé právo celou soutěž, dokonce se čtrnáctidenním předstihem, vyhlásilo!

Milada Horáková v pohádkách a pověstech českých

Milada Horáková

v pohádkách a pověstech českých


Foto-Horak-mladiO Miladě Horákové bylo již mnoho řečeno, všechny hrůzy popsány. Avšak žalostně málo víme o jejím dětství a mládí. Spolužačky ze školy nebo přítelkyně ze ženského hnutí nedostaly příležitost uveřejňovat paměti, korespondence není k mání. Zbývají vzpomínky nejbližších. Ty se přenášely v rodinném prostředí, ale jak šel čas, detaily vybledly, nebo změnily tvar. V životopisech Milady Horákové se pak vynořují epizody, které si nezadají s pohádkami.

Vše, co z dob mladosti Milady Horákové víme, pochází buď z pera Bohuslava Horáka, který mohl čerpat pouze z vyprávění své manželky a jejich rodičů, anebo ze vzpomínek její sestry Věry Tůmové a dcery Jany Kánské.  O Miladě Horákové zatím vyšly tři životopisné knihy, a to od dvou autorů. Jako první si již v roce 1991 s dílem Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové pospíšil Miroslav Ivanov. Druhé dvě knihy napsala Zora Dvořáková: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě (2001) a To byla Milada Horáková v dokumentech a fotografiích (2009), nepočítám-li malou červenou brožurku Milada Horáková (1991).

Anna Honzáková si splnila svůj sen

Foto-promoce13cVečer 16. listopadu 1935 bylo v Ženském klubu českém Ve Smečkách 26 nebývale rušno. Do vestibulu mířily houfy žen. Trousily se do malého sálu v prvním patře a zaujaly místa u stolů natěsnaných do tvaru písmene E. Do čela usedla MUDr. Anna Honzáková. Sál ztichl a její přítelkyně Františka Plamínková se na uvítání rozhovořila o holčičce, která šla za svým snem. 

Od jejího odvážného kroku, kdy vstoupila do dívčího gymnázia Minerva, uběhlo v tom roce celých čtyřicet pět let. Od ponižujících chvil, kdy poprvé u českých univerzitních profesorů žebronila o přijetí na lékařskou fakultu, minulo čtyřicet let. A jak je to dlouho, co se u dveří Na Morání 7 objevila cedulka s nápisem, že v domě ordinuje žena? Neuvěřitelných třicet let! Bez skvělé Anny Honzákové by v republice už kolem patnácti set žen nenosilo na krku stetoskop. Při zápisu do Minervy se chodilo v sukních až na zem a v kotníčkových botách, na oslavu v roce 1935 přišly dámy ve splývavých jednoduchých šatech ke kolenům a v lodičkách.

Františka Zeminová a obchodní škola

Zeminova01Františku Zeminovou (1882-1962) známe jako nejdéle sloužící poslankyni národního shromáždění v letech 1918-1939 a 1945-1948 a jako politickou vězeňkyni v letech 1949-1960, odsouzenou ve vykonstruovaném procesu Milada Horáková a spol. 

Proslula svou výřečností a bonmoty, ale i skromností. Stoupenkyně národně sociální a později národně socialistické strany ji obdivovaly a milovaly.

V jejím životopisu se nezapomíná na školu, kterou po měšťance absolvovala. Říká se, že ďábel se skrývá v detailu.To platí i zde. Obchodní školu totiž dnes nesprávně zaměňujeme za obchodní akademii, ačkoliv šlo o dvě rozdílné instituce. Tím u Fráni Zeminové zkreslujeme její vzdělání, jaksi je nadlepšujeme, ačkoliv osobnost jejího formátu to nepotřebuje. 

Emancipace aneb Zmatek ve faktech


Historie plná omylů 

femistory-foto

Dějiny ženského hnutí zůstaly padesát let (1939-1989) zakonzervované. Pokud se jeho aktivistky chtěly po druhé světové válce za sebou ohlížet, pak únor 1948 jejich plány zadusil. Časopisecký a knižní trh byl zavalen třídním bojem, nikoliv vědeckou a vzpomínkovou literaturou, která by vyzdvihla zásadní okamžiky a velká jména emancipačního úsilí žen na konci 19. a v první polovině 20. století. 

Zvonění sametové revoluce přivodilo pravý opak.  Do knihoven a archivů vtrhly univerzitní učitelky a posluchačky. Vyrojily se bakalářské, magisterské a dizertační práce, aby zúrodnily široký úhor nevědomosti. A z dosud zachovalých ženských časopisů, v listopadu 1989 ještě krásně vyžehlených, pilné včeličky nadělaly trhací kalendář. Chcete dnes v Národní knihovně bádat v Ženském listě,  Ženské radě, Ženském světě, Nové síle, Rozsévačce atd.? Najdete poznámku „poškozený fond – nelze půjčit,“  nebo dokonce „odpis.“  

Jde o velmi mladý obor v rámci českých dějin.  To plodí další komplikace. Napíše-li dnes někdo cokoliv o Boženě Němcové, těžko udělá chybu, nanejvýš překlep. Za sto padesát let byl její umělecký i soukromý život probádán do morku kosti a odhalena nejhlubší tajemství její duše. Sotva lze odkrýt něco nového, co upřesní předchozí zjištění. Jinak je tomu u mladšího a obsáhlého ženského hnutí. Má stovky bílých míst. Ještě dlouho budou zaplňovány a pročisťovány. Vyskytnou se různá hodnocení. Sem tam některá badatelka (tématu se věnují většinou ženy) něco přehlédne, co jiná doplní či uvede do nových souvislostí.    

Františka Plamínková

Františka Plamínková

Františka Plamínková

Františka Plamínková            stále živá

„Mnoho lidí soudí, že jsem vyšla z Masaryka. Ne, nevyšla jsem z Masaryka. Vyšla jsem jaksi ze sebe. Ale vycházejíc ze sebe, sešla jsem se s Masarykem,“

pronesla Františka Plamínková u příležitosti svých šedesátin v roce 1935.

 

 

Pomáhala vytvářet obraz ženy jednadvacátého století. Viděla ji vzdělanější, vědomou si své lidské důstojnosti, vnitřně svobodnou, ekonomicky nezávislou, s vlastním sociálním statusem. Jako první vyslovila tezi, že stát má vytvořit podmínky, aby žena mohla povolání skloubit s rodinou, za podpory manžela, mateřských škol, pomocnic v domácnosti a technických pomůcek do kuchyně. K jejím úvahám o dělbě práce a ideálu moderní ženy a moderního muže dospíváme až v současnosti.

Svůj příklon k feminismu čerpala z dávné příhody. Jednou na chodníku udivenýma dětskýma očima pozorovala skupinu podnapilých mužů, kteří se hrubě chovali ke svým manželkám. Nejútlejší dětství totiž strávila v blízkosti Černého pivovaru na Karlově náměstí v Praze. Od těch dob vnímala, ačkoliv doma nic podobného nezažila, že ženy jsou v každé situaci slabší. Mají nižší vzdělání,  doma o všem rozhoduje pouze muž, synové jsou vychováváni svobodomyslněji než dcery, rodí se plno nemanželských dětí, k nimž otcové nemají žádné povinnosti, paragrafy říkají, že muž je nadřízeným své ženy, která ho musí poslouchat,  při rozluce (rozvodu) děti náležejí otci (hoši od čtyř, dívky od sedmi let), aniž do toho matka má co mluvit atd.